Blahoslavův dům, 24. 2. 2019, mh

Text:               Jeremijáš 17, 5-8                              

Čtení:             Lk 6, 17-26            

Písně:            642, 366, 326, 190, 703   

Kázání:

Milé sestry, milí bratři,

to je drsné čtení. Proč se to tady zase tolik hrotí?  Na jedné straně člověk, který doufá v člověka, na druhé straně člověk, který doufá v Hospodina. Na jedné straně zlořečení, na druhé straně požehnání.

Můžeme rozumět, že tu slyšíme výrok, který přesně odpovídá definici proroctví: je to slovo, které napomíná i potěšuje, které varuje i povzbuzuje. Ale stejně nás napadne: proč se tu zase tolik polarizuje? Není možné podívat se na věc smířlivěji? 

Začněme ale naši úvahu od začátku. Slyšeli jsme o muži, který doufá v člověka. Co znamená doufat v člověka? Každý člověk dostal do vínku mnoho schopností. Mimořádných schopností. Není náhoda, že v biblické zprávě, která mluví o tom, proč byl stvořen svět a proč je tady tento svět, je člověk představen jako ten poslední článek celého stvoření. Ano, jako vrchol stvoření. Dokonce jako obraz Boží.

Mohli bychom zauvažovat nad tím, na základě čeho je člověk uveden takto, jako obraz Boží. Může to být proto, že člověk má schopnost rozhodovat se, volit mezi různými možnostmi. Může to být proto, že jsme schopni tvořit. Nebo proto, že nám byl dán smysl pro humor, zvláštní druh tvoření. Nebo to může být pro naši schopnost sebereflexe: člověk si uvědomuje sám sebe, na rozdíl – pokud víme - od všech jiných tvorů. 

A díky těmto schopnostem také mnoho situací v životě dobře zvládáme. Byli jsme k tomu vybaveni. Co všechno zvládáme a umíme? - Jeden český písničkář kdysi sebeironicky své schopnosti shrnul do slov: „Umím hledat v jízdním řádu, ovládám všech sedm pádů“. Odkazoval těmi slovy k tomu, že dobře zvládá běžné a banální provozní záležitosti. Tyhle dovednosti ovšem nakonec nejsou ničím podstatným. 

Co tedy se svými schopnostmi dostatečně nezvládáme? - Zachránit se sám od sebe. Pomoci si sám od sebe. Nejen od svých špatných návyků. Nejen od svých bezmála vrozených vlastností, schopností – které mé možnosti tolik rozšiřují a zároveň tolik omezují. Nejen od toho, co jsme si do života vnesli ze svých rodin. Sami sobě totiž nepomůžeme zejména od svého soustředění na sebe, od svého sobectví.

 Doufat v člověka ale znamená, že od toho druhého očekávám právě takovou poslední záchranu. Mám se sebou a svými schopnostmi určitou zkušenost, v mnohém dobrou nebo aspoň dostatečnou, v něčem rozhodně ne dobrou. Proč bych měl ale očekávat, že druhý člověk je na tom nějak zásadně lépe, aby mi byl schopen takto pomoci? Jak mě zachrání někdo, kdo je na tom stejně jako já? Druhý člověk mi vypomůže s lecčíms: v praktických záležitostech, ale také svými slovy, někdy jen svou přítomností. Ale se mnou samotným mi ten druhý zásadním způsobem nepomůže.

Slova proroka Jeremjáše ovšem míří do specifické situace Izraelců, netýkají se pouze nějak obecně mezilidských vztahů. Prorok mluví do situace lidu, kterému se zarylo do srdce, že nechává Pána Boha stranou. Svoji vděčnost za život a dary života prokazuje někomu jinému. Svou úzkost z toho, co přijde, projevuje před někým jiným. Svou naději, výhled do budoucna, ale taky ochranu před vším zlým hledá někde jinde, obvykle v různých pověrách a pavěrách. Jenže všechny náboženské nebo filosofické systémy jsou nakonec vírou v člověka. Jsou oním doufáním v člověka. S tímto odhalením přichází prorok Jeremijáš.

„Proklet, zlořečen buď ten, kdo doufá v člověka.“ Prokletí tehdy v Izraeli znamenalo, že člověk byl vyloučen ze společenství. Ten, kdo se zasvětil jinému bohu, tzn. oddělil se jinému bohu, měl být jinému bohu také ponechán.

Proto zde slyšíme slova: „Bude jako jalovec v pustině.“ Takový člověk je přirovnán k jalovci či vřesu, který jen ojediněle vyrůstal v nevlídné krajině, obvykle na svazích hor. Nebo přímo ve skalnatém Edómu. Výjevy vyprahlého kraje, pouště, země solných plání jen podtrhují obraz osamocení a života v místech, kde to není k životu. Ti, kdo se hlásili k Hospodinu, s takovým zlořečeným neměli mít nic společného.

Požehnání je paradoxně něčím velmi podobným. Je to prohlášení nebo přání, aby byl člověk i nadále ponechán bohu, totiž tomu Nejvyššímu, Hospodinu. Je to přání: Kdo se tomuto Bohu zasvětil, ať se mu i dál dostává Hospodinovy přízně, vnitřně i navenek. Ať se při něm Boží přízeň projevuje v počtu synů, kusech dobytka, úrodnosti polí, ale pak ovšem také vnitřním pokojem a silou k životu.

Ježíšova blahoslavenství jsou právě takovým přáním. A zároveň už jsou také gratulací, která dává na vědomí, že se člověku takové přízně dostane. I když to dnes ještě vůbec takto nevnímáme a nevidíme.

Takový požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, „bude jako strom zasazený u vody“.  Na rozdíl od jalovce či vřesu je strom u tekoucí vody obrazem stability a stálosti. Pro Izraelce to byl obraz vzácný, protože i vzrostlý strom byl v jejich krajině vzácný. Pokud někde stromy vyrůstaly, bylo to v zahradách nebo právě u pramenů nebo u potoků. Člověk, který skládá svou naději v Hospodina, nebude jako tráva klátící se ve větru, ale přirovnán právě k takovému životnému stromu. Jestliže hledám záchranu od sebe sama u Hospodina, pak budu moci obstát v těžkých životních situacích, v přicházejícím žáru.

A konečně, takový člověk „ponese plody“. Člověk, který přijímá sílu k životu od Hospodina, nežije své dny sám pro sebe. Tak jako strom přináší plody, přináší i člověk užitek pro druhé. Až tak velice nám Bůh umí požehnat. Amen.