Blahoslavův dům, 15. 9. 2019, mh

Text:                Exodus 17, 1-7                     

Čtení:              Lukáš 15, 1-10                

Písně:             19, S 379, 419, 702, 485           

Kázání

Bratři a sestry,

Bůh je s těmi, kdo jsou na cestě ke svobodě. To je dobrá zpráva, kterou slyšíme z dnešního čtení. 

A přece těm slovům můžeme rozumět různým způsobem. Všimneme si tří takových možností.

Vyprávění o tom, jak Izraelci na své cestě pouští dostali vodu ze skály, bychom mohli číst jako historickou zprávu. Jako zápis starověkého kronikáře. Jeho záměrem mohlo být, aby co nejpřesněji zaznamenal, že jejich předkové žili v egyptském útlaku, že jim muž jménem Mojžíš vyjednal možnost z Egypta odejít a že je vedl až do vzdálené země, ve které by mohli žít svobodně. A že na té cestě docházelo k různým komplikacím, které museli řešit. Například nedostatek vody: u místa zvaného Refidim se jim nedostávalo vody, obořili se na Mojžíše, a ten pak podivuhodným způsobem pramen vody objevil a prorazil. 

Takovému kronikáři mohlo záležet na tom, aby příští generace věděly, odkud jejich předkové do této země přišli, a že to vůbec nebylo bez obtíží a nebylo to nic samozřejmého. Izraelité by tak tyto příběhy mohli číst jako své staré pověsti izraelské. Asi tak jako my si čteme o tom, jak praotec Čech přicházel do Čech a jaké nesnáze při tom musel se svým kmenem překonávat.

V tom případě by celé toto biblické vyprávění mluvilo o tom, jak Izraelci tehdy u Refidimu zvláštním způsobem našli vodu.

Jenže, Izraelci si nevyprávěli a nezapisovali tato vyprávění proto, aby o těch někdejších událostech měli zachovány co nejpřesnější údaje. Příběhy, které nacházíme v Knihách Mojžíšových, jsou vyprávění, kterými se Židé v době svého zajetí v Babylonii – a pak i později - navzájem povzbuzovali

Příběhy o někdejším odchodu z otroctví a putování do svobodné země je upomínaly: Vzpomeňte si, jak to bylo s našimi předky, čím vším prošli, co všechno museli na své cestě ke svobodě překonat. Díky jejich jednání a jejich postojům jsme dnes tady, navzdory jejich jednání a jejich postojům jsme dnes tady. Tak úzce se nás to dotýká.

Ty příběhy pro ně byly ale zároveň svědectvím o tom, jak do života jejich předků zasáhl Hospodin. Příběhy je upomínaly: Vzpomeňte si, jak to tehdy bylo s našimi předky, jak v jejich životech působil Hospodin. To se nás týká: odsud máme naději, že Hospodin do života svého lidu zasáhne znovu. Tak jako našim předkům tehdy dal možnost vyjít z Egypta, bude snad i nám dnes dáno vyjít z Babylonie.

Mojžíšovská vyprávění začali Izraelci recitovat při svých shromážděních. Ta vyprávění se jim stala svědectvím víry, svědectvím o tom, že Hospodin zachraňuje. Že on ví o nouzích svého lidu. Svědectvím o tom, že on dává, co je k životu potřeba.

A pak tedy ani náš příběh nevypráví hlavně o tom, jak Izraelci na cestě našli vodu. Vypráví o tom, jak Hospodin dal Izraelcům najít to, co potřebovali k životu. Připomíná naději, že on takovým způsobem bude jednat znovu.

Jenže, my nejsme Izraelci. U Refidimu tehdy netábořili naší předkové. Jak se ten příběh týká nás dnes – Čechů, křesťanů, v Blahoslavově domě?

Odpověď na tuhle otázku slýcháme poměrně často, v různých souvislostech. Jak smíme vyprávění o starých Izraelcích vztahovat sami na sebe? Díky Kristu.

Nemůžeme přehlížet a ignorovat, že Hospodin si na své cestě k lidem vybral cestu přes Izrael. Izraeli se dal poznat nejdříve. Jsou to svědectví Izraele, která si v Bibli dodnes čteme. A která zase dál předáváme.

Cestu přes Izrael Hospodin zvolil i tehdy, když přišel k lidem v člověku Ježíši. Ale právě na Ježíši se projevilo, že Boží přízeň k člověku se neomezila na Izrael. Byl to Ježíš z Nazareta, kdo ve svém zájmu o člověka začal překonávat nejrůznější hranice a bariéry směrem k neizraelcům. Věnoval se člověku v nouzi, který ho žádal o pomoc, ať to byl zbožný žid, římský důstojník nebo žena ze Samaří.   

Takto můžeme rozumět i Podobenství o ztracené ovci, které jsme dnes slyšeli. Vypráví o tom, že Bůh hledá ty, kteří jsou od něj vzdálení, ty, kteří ztratili cestu a zabloudili. Stojí o ně: pastevec dokonce opouští své stádo, aby mohl najít tu jednu pobloudilou ovci. Ježíš se v jednom rozhovoru s kananejskou vyslovil, že on je poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Vzápětí té ženě ale projevil svou přízeň a pomohl jí. Tak můžeme slova podobenství vztahovat na sebe: i my jsme těmi, kdo ztrácejí cestu od Boha a bloudí.  

Když čteme v evangeliích o Ježíšově životě, když čteme jeho slova a o tom, co všechno pro lidi udělal, věříme, že přesto, že nepatříme k Izraeli, jemu záleží i na nás. Hledá i nás. Raduje se, když nás najde.   

A pak pro nás dnešní vyprávění není ani jen zprávou o tom, jak Izraelci kdysi našli vodu, ani jen svědectvím o tom, že Hospodin dává Izraelcům, co potřebují k životu. Pak je nám povzbuzením v tom smyslu, že díky Kristu každý smíme prosit, aby Bůh zasáhl do našeho života, a dal, co je potřeba k naplněnému životu. Amen.