Blahoslavův dům, 29. 9. 2019, mh

Text:                Lukášovo evangelium 15, 11-32                                    

Čtení:             Jr 3,19-23  

Písně:            606, S484, 440, 694, 510, 487

Kázání:         

Milé sestry, milí bratři,

podobenství o ztraceném synu známe většinou velice dobře. Známe ale ten příběh vlastně jen z pohledu ztraceného syna. Jak by ho asi vyprávěli jeho ostatní účastníci?

Jak by příběh zazněl, kdyby ho vyprávěl starší bratr?

„Mám bratra. Nebo skoro se mi chce říct: měl jsem bratra. Jsme hodně jiní, on chce dělat věci jinak, po svém. Vždycky s ním byly nějaké problémy. Všechno se ale jednou vyhrotilo, když přišel za otcem a požádal ho o svůj díl majetku. Taková nehoráznost! Choval se, jako by táta už nebyl. Jako by byl táta po smrti a my jsme si měli rozdělovat dědictví.

A otec mu zase vyhověl! Zase pro něj udělal, o co mu řekl, a rozdělil mezi nás majetek. Otec mu dal stejně jako mně, kdo ví, jestli mu dokonce v něčem nepřilepšil. I když nebylo jasné, jak s tím mladej naloží, co s tím podnikne. Dostal stejně jako já, ačkoli se ví, že já s tím budu umět hospodařit dobře. Vždyť mně nikdy vážně nenapadlo, že bych odcházel někam pryč. A jaký já jsem měl nabídky a možnosti! Já se ale rozhodl zůstat tady na našem dvoře. Tady jsem doma, sem patřím, tady budu v dobrým i ve zlým.

A taky to s ním podle toho dopadlo. Během pár dní všechno prodal – skutečně všechno, co od otce dostal, shromáždil a prodal – a pak někam zmizel. Ale ne že by odjel tady do města a tam začal normálně pracovat jako každej slušnej člověk. On odjel někam daleko, jakoby pro něj otec už neexistoval, jakoby mu ani celá rodina za to nestála, trapně se snažil usadit někde v cizině. Jakoby nepotřeboval chodit na bohoslužby: odjel někam, kde se ani žádný bohoslužby po našem nekonají.

Přiznám se, dost mě zajímalo, co tam podniká. A víte, co jsem o něm zjistil? On to tam všechno prožral. Vůbec ho nenapadlo, že by třeba něco z těch peněz dal chudým nebo že by někde na něco dobrýho přispěl, jak to dělám já. Nebo se s tím mohl aspoň pustit do podnikání a vyzískat další peníze. Ale on ne. S děvkama to proflámoval, takže mu nezbylo vůbec nic.

Jak se říká, každý svého štěstí strůjcem.  A pak se tam na někoho přilepil a vyžebral si nějakou práci. Ale jakou práci dostal! Pást prasata. To by našinec nikdy dělat nešel! U nás prasata ani nechováme, nečisté zvíře je to, Bible to zapovídá. Ale on tuhle nejhorší práci vzal, ona tam pro něj ani jiná práce nezbyla. A stejně měl hlad. Nevážil si toho, jak se měl u táty, jak se měl tady u nás doma, tak to měl za to. Tak ho ty jeho nápady doběhly.

No, a pak jednou takhle přijdu domů, dělám na poli od nevidím do nevidím, zvlášť potom, co mladej pán odešel, vracím se a slyším nějaký juchání. Říkám si, kdo na to má dneska čas? Kdo asi tohle platí? Ptám se, někoho, co se děje a slyším: Vrátil se tvůj bratr a otec dal na jeho počest zabít tele. Vůbec jsem tam nechtěl jít. Dělám tady, co můžu, snažím se, žiju úsporně, celej život jsem tu za poskoka. A nakonec musím ještě snášet, že se otec raduje, když tenhle se k němu vrátil.“  

Jak by asi ten příběh vyprávěl otec obou synů? 

„Mám dva syny. Není jednoduché být s nimi, není jednoduché zůstat bez nich. Obvykle v hospodářství zůstane ten nejstarší, mladší si pak musí hledat místo jinde. A přece je to bolest, když má odejít z domu. Mladší syn mě ale předešel: řekl si o svůj podíl dřív, než bylo potřeba. Řekl si jinak, než jsem čekal.

Měl jsem starost, jak to všechno zvládne. Co podnikne s tím, co dostal jako svůj podíl, co udělá se svými obdarováními? Nezakope své hřivny? Jak se v životě uplatní?

Odešel od nás daleko. Žádné zprávy o něm nepřicházely. Dlouho nepřicházely. Vrátí se někdy? Vyhlížel jsem ho. Často. Pořád.

A pak jednou jsem uviděl, že se vrací. Vypadal hrozně. Přišel bez bot, potřeboval jiné šaty. Ale vrátil se. Začal říkat něco, že proti mně zhřešil a že něčeho není hoden, jak si to asi dopředu připravil… Bylo vidět, že to myslí vážně. Nepotřeboval jsem to už od něj slyšet. Hlavní pro mě je, že se vrátil. Že je zase doma. Ztratil se – a našel se. A když se našel, vrátil se ke mně. 

Chtěl jsem, aby bylo jasné, že je tady zase jako můj syn. Nedovolím, aby tu byl jako nějaký nádeník nebo otrok. Je to můj syn. Nechal jsem mu přinést prsten, aby mohl jednat sám za sebe jako člen naší rodiny, jako spoluvlastník.

Když se domů vrací syn, který odešel, to je událost, to je radost! Tak jsem taky chtěl, aby to tak všichni brali, aby to se mnou mohli všichni oslavit. Porazili jsme tele, pozvali muziku, tancovalo se…

Hledal jsem pak, kde zůstal můj starší syn. Dlouho nepřicházel. A našel jsem ho, jak postává venku. Nechtěl jít dovnitř.

Jak má člověk rozdělit svůj zájem a svou lásku mezi děti? Syn mi začal vyčítat, že on mi pořád slouží a že jemu jsem nikdy nic nedal, aby taky mohl mít nějakou veselici.

Vím dobře, že je pořád se mnou. Ale vždyť jsem mu dal všechno. Nemám vůbec nic, co by zároveň nebylo i jeho. I můj mladší syn je můj člověk, stejně jako je to jeho člověk. A teď se navíc vrací k nám domů. Ztratil se a zase žije. Máme proč se z toho radovat.“

Tak takhle nějak je to s Božím královstvím.

Amen.