Blahoslavův dům, 26. 1. 2020, mh

Text:               Matoušovo evangelium 4, 18-22                      

Čtení:             Iz 9, 1-4                                              

Písně:            182, 176, 433, 500, 678, 703                    

Kázání:

Milé sestry, milí bratři, Ježíš má slovo pro všední den. Jeho slovo platí i pro náš všední den. Má platnost na našem pracovišti, platí pro naše vztahy doma.

V našich končinách považujeme práci za podstatnou součást života, práce patří k životu, jako jeho náplň, úkol nebo poslání. Vážíme si pracovitosti. Jsme zvyklí na to, že se lidé hodnotí podle pracovitosti, podle výkonnosti.

To má své dobré důvody. Prací se přece projevuje odpovědnost člověka – odpovědnost vůči zaměstnavateli, vůči společnosti, odpovědnost vůči vlastní rodině – i před nejbližšími ručíme za to, že rodinu zajišťujeme řádně, poctivě.  

Mimochodem, odsud se v naší části světa taky bere uspokojení a sebevědomí: většinou máme za to, že evropská civilizace se mimořádně rozvinula právě díky pracovitosti. Ti zasvěcenější vědí, že okolností, které dopomohly evropské civilizaci k rozvoji, bylo více, důraz na práci a pracovitost ale byl určitě jednou z nich.

Z Bible ale teď slyšíme, že existuje něco, kvůli čemu člověk svou práci opustí. Existuje něco, kvůli čemu lidé doslova pustili nářadí z ruky. Odešli od rozdělané práce.  Co to bylo, co to je?

Jeden takový důvod známe z Bible z jiného čtení. Najdeme ho ve slovech Desatera: „Pamatuj na den sváteční, aby ti byl svatý.“ Je to čtvrté přikázání Desatera, a zároveň první z celkem dvou rozkazů, které v Desateru máme. Odpočinout a slavit den Hospodinův – to je důvod zanechat práce. A přiznejme si, že židům, našim starším bratřím ve víře se tohle slavení, zdá se, daří: každý pátek na minutu přesně vědí, kdy zapadá slunce, a kdy tedy začíná šábes – jejich den odpočinku. Opouštějí práci, aby mohli odpočinout a slavit den Hospodinův.

Ale my jsme dnes slyšeli o jiném důvodu k tomu, aby člověk opustil svou práci. Bylo jím Ježíšovo pozvání.

Ježíš tehdy začal zvát lidi, aby se od něj učili. Totiž, nejen aby poslouchali, co říká a co vyučuje, ale aby se učili tím způsobem, že ho budou doprovázet. Tak budou moci na vlastní oči vidět, jak také sám skutečně žije: k čemu ho jeho učení vede. Ježíš lidi zve, aby se učili z jeho života, z jeho stylu života.

Ježíš v tomto ohledu nebyl výjimkou. Jiní rabíni, v té době i později, měli taky své žáky. Ale u Ježíše bylo zase něco jinak. Co to bylo? Jiné rabíny si totiž jako své duchovní a životní učitele vybírali jejich žáci. U Ježíše je tomu ale přesně obráceně: Ježíš vyjde a své žáky si začne vybírat sám.

Jaký je to výběr? Jaká má asi kritéria? Koho si asi vybere, koho si zvolí do toho nejužšího okruhu svých žáků? Budou to ti nejschopnější, nejzbožnější, nejvzdělanější, nejaktivnější? – Ne, zase je to nějak jinak. Ježíš jako své žáky oslovuje rybáře, vybere si ty největší outsidery, kteří jsou tu po ruce.

S rybáři to bylo v něčem podobně jako s pastevci – jejich zaměstnání nebylo u lidí ve vážnosti. Právě naopak. Galilejští rybáři dělali svou práci tak, že lovili svůj úlovek do sítí. To znamenalo, že úplně všechno, co se v síti zachytilo, museli přebírat. Jenže i pro ryby a jiné vodní tvory platilo nařízení zákona, které je rozdělovalo na čisté a nečisté, tedy kulticky čisté a nečisté: co směli jíst a čeho se neměli raději ani dotýkat. Rybáři ale z úlovku museli vybírat, co půjde na trh a co hodí zpátky do vody, v tom všem, co ulovili, se museli vlastníma rukama přehrabovat. Vzdáleně bychom snad mohli rybáře přirovnat k dnešním popelářům.  Slušní a zbožní lidé si od nich zachovávali odstup.

Ježíš si ale své první žáky vybírá právě mezi rybáři. Jako by tím dával najevo, že on si všimne každého. Že on pro své poslání umí vybrat každého. I mezi námi si k tomu umí vybrat každého.  

Kde se ten Ježíšův nábor odehrává? Jan Křtitel, nejvýznamnější prorok této doby, kázal a působil na poušti u řeky Jordán. Všichni mohli rozumět, že Jan se rozhodl žít jako asketa, že chce zůstat stranou všeho běžného lidského provozu. A velké zástupy lidí, které Janovo vyučování chtěli slyšet, chodili na poušť za ním

U Ježíše je to zase naopak. Ježíš své působení začíná v Galileji, v části země, která byla nejvíc ovlivněna pohanstvím. V tomto čase obchází Galilejské jezero: v krajině, která díky úspěšnému rybolovu a obchodu byla nejvíce osídlena. Tady začíná Ježíš své působení. Ježíš se lidí nestraní, on chodí za lidmi.

Ježíš povolá Šimona a Ondřeje, dva rybáře, dva bratry. Mohli bychom si myslet, že to je dobrá volba. Bratři přece mohou tvořit skvělý tým!

Určitě? Ano, mohou, to je ta dobrá alternativa. Ta druhá alternativa je, že si naopak budou mimořádně vzdálení, právě i navzdory své podobnosti. Máloco je tak frustrující jako konflikt mezi dvěma bratry, máloco je tak odcizující. A pokud jsou si bratři kolegy a konkurenty ve své branži, pak ještě hůř. Ježíš k sobě nezve Šimona a Ondřeje, protože jsou bratři, on je zve navzdory tomu, že jsou bratři.

A jakoby tahle volba byla málo riskantní, Ježíš pozve ještě jiné dva bratry, Jakuba a Jana. Konkurenty Šimona a Ondřeje. Také oni opustili svou práci a rozhodli se učit se u Ježíše. Oni ale neopustili jen svou síť – jako Šimon s Ondřejem, oni opustili své lepší sítě, svou lepší loď. A navíc opustili svého otce, opustili celý rodinný podnik. Jejich rozhodnutí jít za Ježíšem je stálo mnohem víc, také proto později očekávají zásluhy mnohem více. Konflikt mezi těmi čtyřmi je zaručen. Ale Ježíš mezi své žáky vybírá i je.

Ježíš jim tehdy řekl: „Učiním z vás rybáře lidí.“ Co to má znamenat? Co je to ten lidolov? Ta slova nám mohou znít nepříjemně. U Ježíše ale nikdy nešlo o nahánění lidí, o lovení, nešlo mu o to druhého nachytat, dělat z ryby ve vodě rybu na suchu.

Ježíšovo lovení znamená záchranu. Jak Ježíš řekne později v jednom svém podobenství: „království Boží je jako síť, která zahrne všechno“. Je to lovení k záchraně – ty, kdo ve svých dnech ztrácejí pevnou zem pod nohama, kdo se ve své situaci topí, ty, kterým se jako vlny přes hlavu valí jejich povinnosti, odpovědnosti, starosti, pocity viny… Ježíš chce zachytit svou zprávou o Boží přízni a možném Božím odpuštění.

Ježíš zve k sobě lidi všemu navzdory. Tak jak tu jsme i my dnes v tomto shromáždění: se všemi našimi odlišnostmi, s nejrůznějšími životními příběhy, s celou naší různorodostí. Pokud to bude on, kdo nás spojuje, a pokud my se od něj budeme chtít učit, pak můžeme být společenstvím jeho žáků. Amen.