4. neděle postní, Laetare 22. 3. 2020, Blahoslavův dům/FB

 písně: Aria da Chiesa, 648, 130, 240, 622, 419
čtení Písma sv.: Ž 23 (BKR) / J 6,1-15

Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Byly blízko židovské svátky velikonoční. Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“
To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit.
Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Řekne mu jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik, kdo chtěl. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly. Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám.

Kdyby tu dneska byly děti, zkusila bych si s nimi povídat. třeba se ale nějaké dívají…
Když se chystám na výlet, beru si obvykle batoh. a do něj: pití, větrovku, klíče, mobil, nějaké peníze, mapu,…
Vy byste možná přidali ještě nějakou hračku.
A ještě se hodí nějaká svačina! zvlášť, když se chystám na delší výlet!
Co když si tu svačinu někdo nevezme?! Bude mít hlad? Možná ano.
Ale taky se můžu o tu svoji svačinu rozdělit. nenajím se třeba tolik, ale možná stačí kousek. a taky to, že druhý nemá hlad. I to může znamenat, že je mi líp…
O něčem trochu podobném je ten dnešní příběh… o klukovi, co se podělil. Hlavně však o tom, že nakonec díky Ježíšovi hlad neměl nikdo…
Zkuste si sbalit batoh na výlet!
Kdybyste měli chuť, zkuste na obrázcích najít, co měl ten kluk k svačině.

Důležitou roli v tom příběhu hraje HLAD. A (na)sycení. Mám ráda tyhle jednoduché obrazy, které dovedou dobře mluvit o hlubších věcech. O těch, co pro ně jindy používáme komplikovaná a těžko srozumitelná slova. S hladem je ovšem zase jiná obtíž – mnozí ho dnes tak často nezažíváme – ten tělesný. Nebo ho máme chvíli. Uvědomuju si, jaké štěstí je to, že tohle vůbec můžu vypustit z pusy, ale je to tak. Známe však ty vnitřní hlady: hlad po blízkosti, po smyslu, po lásce, po ocenění, po obejmutí,… Ptám se sama sebe, po čem hladovím, čeho mám nedostatek. A taky, čím se pokouším nasytit… Stojí za to si ty otázky položit sám za sebe. Někdy se totiž stane, že člověk vnitřní hlad rychle zaplácne jídlem nebo snadno dosažitelným potěšením, novým tričkem či lístkem do kina. Nepomůže to. Jen na břiše časem naskočí pneumatika a peněženka je lehčí.
Hlad, který je v příběhu tak důležitý, mají zástupy. Zástupy lidí, které se za Ježíšem všude sbíhají. To, co už stihl vykonat, je přitahuje jako magnet. Zažili několik uzdravení, slyšeli o tom víně na svatbě v Káni. I teď Ježíše doprovázejí, poslouchají, jsou hladoví po jeho slovech, ale asi jim u toho taky kručí v břiše. Ježíš na potřeby lidí kolem sebe reaguje. Nechce lidi nechat jen tak, nejsou mu lhostejní. Vnímá jejich nedostatek. CHCE je nasytit. Celá ta situace, která následuje, je nesená jeho iniciativou, jeho aktivitou. On se první ptá učedníků: „Kde pro ty lidi seženeme chleba?“ On vydává pokyny, co se má stát, co má kdo dělat. Když Ježíš bere věci do svých rukou, najednou to celé stojí jinak. To, co se původně zdálo jako směšný nápad, možnost využít čísi svačinu, oněch 5 chlebů a 2 ryby, se díky Ježíšovi mění ve zdroj potravy pro veliké množství lidí. Zoufalý nedostatek se v Ježíšových rukou mění v hojnost. Slyším v tom povzbuzení nebát se dát k dispozici vlastní rezervy, povzbuzení pro nápaditost a tvořivost, která však na Ježíše spoléhá, která mu umí a chce dát prostor. Myslím na to, jak s touhle proměnou pohledu naložit v situaci těch vlastních nedostatků a směšných rezerv.
Lidé tam sedí na zelené trávě, jako ovečky na pastvách zelených. Z Ježíšových rukou přijímají pokrm. Nezazní tu žádná slova ustanovení, žádné „vezměte, jezte,…“, a přece nám může dojít, že tohle známe, že to je jedno z těch zvláštních stolování s příchutí Božího království. Patří k němu také možnost najíst se dosyta, přijmout tolik, kolik chci a potřebuji já, bez obav, že tím vyvolám konflikt nebo někoho ohrozím, poškodím. Na téhle hostině není jídlo na příděl, je tu hojnost, pro všechny dost. Vlastně i pro ty, kdo nejsou přímo u toho. Evangelista Jan nechává učedníky sesbírat 12 košů. Dvanáctka je číslo plnosti, dokonalosti. Lze mu rozumět tak, že zbude právě na ty, kdo v tu chvíli nejsou přítomní. Na ty, kdo jsou třeba teprve na cestě za Ježíšem, obrazně i doslova, nebo na ty, kdo nemohou, nemohli přijít.
Ježíš se dovede k věcem postavit. A navíc má zjevně moc skutečně s nimi pohnout. To by byl král! Lidé by ho taky na trůn hned posadili, kdyby se nesbalil a nešel si svou cestou. Zvrtlo se to… Tak to bývá. Odjakživa my lidé hledáme ty, kdo nabízejí řešení snadno a rychle. Vtip je v tom, že Ježíš tu nabídnutou korunku nepřijme. Nenechá si přiřadit politickou roli. Událost s rozmnožením chleba mu neměla zajistit body v dalších volbách. Tohle stojí za to sledovat. S jakou motivací lidé dělají to, co dělají. Zda jen pro vlastní prospěch nebo taky třeba kvůli druhým. Ježíš se nesnaží lidi k sobě připoutat. Stará se o ně nezištně, z lásky. To je motivace, kterou dnes leckdo shazuje, že to není možné. Ale je. Najdou se lidé ochotní rozdělit se, dát – věci, jídlo, čas, peníze, sami sebe,… Protože je to potřeba, protože to potřebují ti kolem, a protože na těch kolem také záleží. Dost o tom teď slýchám a je mi to v těchto dnech velikým povzbuzením, že takoví lidé jsou.

Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. V tom dnešním příběhu ten 23. žalm zřetelně slyším. Je to modlitba, kterou si po generace opakujeme, když je nám úzko. Mnozí ji znají zpaměti. Janův příběh o nasycení zástupů mě ujišťuje, že ne nadarmo. Je to příběh, který krom jiného ukazuje, jak s lidmi jedná Ježíš, Boží Syn: že mu na nic záleží, že je nenechá zemdlít. Ani hlady, ani jinak! Věřím tomu. Amen

modlitba
Pane Ježíši Kriste, ty jsi ten, kdo dovede nasytit hlad po pravdě, po lásce, po pokoji, po opravdovém a naplněném životě. Prosíme, z toho mála, co umíme dát k dispozici, dělej dostatek. Prosíme, ukazuj nám, že dokud jsou věci ve tvých rukou, nemusíme se bát. Amen