Neděle Proměnění Páně, Masopust, 23. 2. 2020, Blahoslavův dům

„CESTA NA HORU A ZASE ZPÁTKY“

písně: ž 27, 616, ž 100, 649, 700, 448
čtení Písma sv.: Ex 24,12-18 / Mt 17,1-9

Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ale Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“ Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného. Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“

Proměnění Páně. Jedna z nejzvláštnějších epizod Ježíšova života. Příběh, který mě vždy znovu upoutá právě tím, jak je zvláštní. Dost jsem se s ním však natrápila – když chce člověk vyprávět příběh či historku, je dobré vědět, proč je chce vyprávět. Co je to, co na nich má zaujmout. Sama jsem proměněním zaujatá byla, ale nějak jsem to ne a nebyla schopná smysluplně pojmenovat. A pak mi to došlo. Proměnění nedává smysl bez otázky „za koho mě pokládáte?“. Vychází mi z toho tedy triptych, trojdílný obraz či tři obrazy vzájemně propojené.

Obraz prvý: vyznání Ježíše jako Mesiáše, Božího Syna.
Zazní to u Cesareje Filipovy z úst Šimona Petra. Lidé tě mají za Jana Křtitele, Elijáše, Jeremiáše či jiného proroka, ale pro mě jsi Mesiáš, Syn Boha živého. Takový světlý moment, kdy se svými slovy dobře trefí. Udeřil hřebík na hlavičku. Ježíš mu v tu chvíli zaslibuje klíče nebeského království, ty klíče, se kterými ho bude zobrazovat křesťanská tradice, ty klíče, které dávají Petrovi autoritu zde na zemi cosi odmítat a přijímat. Veliká Petrova chvíle.
Jenže hned vzápětí se ukazuje, že si v tom, co to znamená být Mesiášem, Šimon Petr s Ježíšem přece jen tak docela nerozumí. Ježíšova zpráva o tom, že zamýšlená cesta do Jeruzaléma je také cestou utrpení a kříže, je pro Petra příliš. To ne! „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ Jenže to jsi vedle jak ta jedle, Petře! Tohle uvažování, které se chce všemu těžkému vyhnout, pojetí mesiášství jako jedné veliké krásné jízdy, to není z Boha! To je ustrašená anebo nafoukaná člověčina! S tím mi nestůj v cestě, nepřemlouvej mě čertovsky, ať z té Boží cesty uhnu, ale hezky se postav za mě, koukej na věci z mého úhlu pohledu, uč se ode mě. Místo souznění Mistra a jeho žáka konflikt.
Ježíš pak znovu s učedníky mluví o následování a o kříži, chce, aby pochopili jejich smysl. Používá dost temné tóny a jde z toho trochu strach.

Obraz druhý: události na hoře. Ježíšovo proměnění.
Petr, Jakub a Jan dostanou možnost nahlédnout na chvíli za oponu. Poznat víc. Pojďte se mnou na horu…
… která to asi byla? Ta samá, co se na ní Mojžíš potkal s Hospodinem? Ta samá, co na ní kdysi stál i Elijáš? Hora jako připomínka jedné ďábelské nabídky, jednoho z Ježíšových pokušení? Hora jako vzpomínka na blahoslavenství a celé to dlouhatánské první kázání? Hora jako předzvěst modlitby v Getsemane? Hora jako místo, kde se člověk ocitá na půl cesty k nebi? Vždyť nebe tu je tak blízko a svět tak daleko… Skutečně jako by se ocitli na chvíli v nebi, jako by se čas zastavil, přestal existovat, jako by už začala Boží sláva.
Vždyť krom Ježíše tu najednou tři zkoprnění učedníci vidí i Mojžíše a Elijáše. Ježíš si s nimi povídá. Jako by se s nimi přišel poradit, jako by si přišel pro povzbuzení. Protože je leccos, co mají jejich životní zápasy společného. Mojžíš i Elijáš bojovali s modlářstvím, zažili vrcholy, ale zažili taky dost perných momentů a oběma šlo o život. A oba skončili dost divně, takže to příliš nepřipomíná vítězství. Mojžíš zemřel na dohled od zaslíbené země, a tam ho sám Bůh pohřbil. Přikryl ho jako matka své dítě. Jenže nikdo neví, kde. Kdo hledá Mojžíše, nemůže hledat v hrobě, ale v příbězích. Elijáš byl vzat do nebe. Na ohnivém voze s ohnivými koňmi. To už ani není klasická smrt! Z Božího pohledu však ty jejich příběhy vypadají jinak. Bůh si je vzal rovnou k sobě. A s Ježíšem to bude taky nějak jinak, než je běžné…
Ježíš se prý na té hoře docela proměnil. Jeho tvář zářila a jeho šat byl bělejší než bílý. Nám ta oslnivá bělost může znít trochu jako nepovedená reklama na prací prášek: bílá bělejší, prádlo čistější. Jenže světlo, záře, jas prostupuje celý ten příběh na hoře. Dokonce i oblak, z něhož zazní Boží hlas, je oblakem světla. Nevrhá tak docela stín, obklopuje svou září.
„To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Zpráva, kterou Ježíš od Boha slyšel při svém křtu: Jsi můj kluk. Mám z tebe radost. Věřím ti. Tentokrát zaznívá tak, aby ji docela jistě slyšeli i učedníci. Tohle je moje dítě, je mi naprosto po vůli, co si předsevzal. Jestli chcete slyšet můj hlas, poslouchejte jeho! Pozornost učedníků Bůh nesměřuje k nebi a k vytržení, ale k Ježíšovi. Poslouchejte ho.
Tak je to vážně pravda! Ježíš je Bůh a Bůh je Ježíš, jsou jedno jako Otec a Syn. Tady na hoře člověk může zahlédnout Ježíše Božíma očima. Jako zářícího, jako Bohu tak blízkého. Konečně zážitek, který podpírá a potvrzuje, zahání na útěk domněnky i pochybnosti. Hurá!
Ale co s tím? Petr navrhuje postavit 3 stany. Zůstat tady, zůstat v té oslnivé záři. Už nic jiného, žádné pozemské radosti a starosti, jenom svaté pobývání v Boží blízkosti. Ať je to zjevné, jak vážně to myslíme. Petr je zase jednou mimo. Ale vnáší do příběhu lidský prvek, který žel na setkání s přesahujícím Bohem reaguje namnoze právě takto. Touhou zůstat stůj co stůj v tom vytržení, na chvíli podržet, co bylo a co není. Mívám to podobně. Slavnostní, veliké chvíle, rozpoznám-li je vůbec, bych si ráda nějak uchovala. Aspoň na čas. Když jsem se před Masopustem probírala záplavou fotek z loňského roku, připomněla jsem si to zvlášť citelně. Takhle hezky nám bylo na Blažkově, takhle hezky nám bylo s dětmi, takhle hezky nám bylo na pouti, na Plesem… Člověk by si přál, aby to tak bylo pořád.
Jenže to prý nejde. Po neděli přijde pondělí a není to vada. Ježíš na Petrův návrh vlastně vůbec nereaguje. Jen se po setkání se svými zářnými kolegy a příklady, s Mojžíšem a Elijášem, zase vrací zpátky. Žádné stany se stavět nebudou, žádné konzervování, Ježíš půjde dál svou cestou, na které lze kdesi v dálce matně zahlédnout Jeruzalém a velikonoční události.

Obraz třetí: setkání s otcem a jeho nemocným synem.
Ježíš sám zůstal na té hoře jenom chvíli. Jenom tak dlouho, aby si popovídal s Mojžíšem a Eliášem právě o tom, co ho čeká dole. O tom životě, kde se člověk může ušpinit, kde to může taky pěkně schytat. Protože přesně o to jde. To je ten pravý život, tam dole pod horou, z našeho pohledu tady, v obyčejném světě, mezi lidmi. Tady, kde to dost často není moc hezké ani slavné. Tady, kde Bůh málokdy něco říká nahlas a oblečení jeho následovníků nezáří bělobou.
Ježíš se do toho „dole“ vrací. Má na sobě zas obyčejné zaprášené šaty. Ale nebyl to jen sen. Když vzal za ruku vyčerpaného chlapce a zvedl ho ze země, uzdravil ho, to přece byl taky kousek Božího království, kousek nebe. Boží sláva a krása, ta nebude až potom, v nebi, „tam na hoře“. Je tady a teď, v zaprášeném Ježíšovi, který se dotýká toho trpícího chlapce. Je v otci, který pláče a říká ‚věřím‘. Boží sláva je tady dole, je skrytá. Jen se ji naučit vidět…

Ježíšovi samotnému ten zážitek na hoře k čemusi byl. Sebral odvahu, mohl se o něj opřít. Z cesty do Jeruzaléma, z cesty na kříž (a také z ven z hrobu!) neuhnul.
Učedníci to tak docela beze zbytku nepobrali. Ano, Ježíš je opravdu ten, za koho ho pokládáme, je Božím Synem. Jenže o Velikonocích dostanou strach, rozutečou se, nechají Ježíše samotného. On sám bude muset přijít za nimi a zopakovat jim to, co už slyšeli na hoře Proměnění: nebojte se.
A my? Velikonoce budou za 7 týdnů… Sama pro sebe zatím zůstávám u Boží zprávy: Tohle je můj milovaný syn. Toho poslouchejte.
Amen

modlitba
Pane a Bože, toužíme zažít tvoji slávu, zakusit tvou přítomnost. Prosíme, ať se s ní dovedeme potkat i na místech a v časech docela nesvátečních a nesvatých. Vždyť ty jsi nezůstal kdesi daleko v nebi, ale v Ježíši jsi vstoupil do světa. Dej nám sílu, abychom z něj ani my nikam neutíkali. Amen