4. neděle po Zjevení Páně, 2. 2. 2020, Blahoslavův dům

písně: 606, S 44, 406, 605, 693, 404, 682, 397, 510
čtení Písma sv.: Mt 5,1-12 / Mi 6,1-8

Slyšte nyní, co praví Hospodin: Povstaň, veď soud s horami, nechť slyší pahorky tvůj hlas! Slyšte Hospodinův spor, hory i nepohnutelné základy země! Hospodin vede spor se svým lidem, činí výtky Izraeli: Lide můj, co jsem ti udělal? Jaké potíže jsem ti působil? Odpověz mi. Vždyť jsem tě vyvedl z egyptské země, vykoupil jsem tě z domu otroctví, poslal jsem před tebou Mojžíše, Árona a Mirjam. Lide můj, jenom si vzpomeň na záměr Baláka, krále moábského, a co mu odpověděl Bileám, Beórův syn, jak jsi pak táhl od Šitímu do Gilgálu, abys pochopil Hospodinovy spravedlivé činy.
„Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?“
Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.

Kdyby hora mohla vyprávět, kdo všechno na ni vylez za 100 let, a co z výšky viděl pod sebou. Jestli byl to jen ráj na pohled, odkud nechceš nikdy nikam jet, nezkažený temnou vzpomínkou. Hodně vody uplynulo, hora je tu napořád. A jednou taky na nás bude jen vzpomínat…
Tenhle text je z písničky k výročí 100 samostatného českého státu, která se v roce 2018 rychle stala hitem a obsazovala čelné příčky hitparád. Vlastně by ale mohla docela dobře být moderní parafrází slov proroka Micheáše. I on se dovolává hor jako svědků, protože ty hory už leccos viděly.
A nejspíš si zase nejsou tak nepodobné ani situace, v nichž slova k horám zazněla – ta situace, do které Micheáš mluvil někdy 800 let před Kristem, a ta dnešní. Lidi tehdy chodili do kostela, (nejspíš v mnohem větší míře než dnes), poslouchali tam Boží slovo, modlili se a dělali náboženské úkony více méně podle pravidel. Ale také byli bohatí a chudí, bohatí na ty chudé kašlali a chudí trpěli. Tak jako dnes, kdy lidi na lidi jsou leckdy jako saně, člověk na člověka mnohokrát jako pes.
Přitom jako za Micheáše, ani dnes není málo těch, kdo se ptají: Bože, co mám dělat? Taky se tak někdy ptám: Dal jsi mi život a já ho chci žít tak nejlíp jak umím, tak co mám dělat?

Je to až banálně jednoduché. Je to to samé, co říká Ježíš: Miluj Boha vším, co máš a miluj člověka vedle sebe tak jako sám sebe. Prorok Micheáš to říká slovy: Jen to: Abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. Kdo tohle žije, je šťastlivec, je blahoslavený.

To je jasné, ne? Znám to… Člověče, znáš to, tak proč to neděláš?!
Tehdy za Micheáše věděli, co je dobré a co po nich Hospodin chce. Jen to, aby zachovávali právo, milovali milosrdenství a pokorně chodili se svým Bohem. Znali to. A přesto, ačkoliv jim to prorok opakoval, neřídili se tím.
My jsme dnes tady, máme před sebou ta samá slova, venkoncem ty Boží požadavky známe, ale taky se nám jaksi nedaří je naplňovat. Proč? Proč podle nich nežijeme?
Odpovědí je asi víc. Možná jsou to příliš veliká slova, možná si za nimi jen nesnadno představujeme něco konkrétního. Zkouším to…

Zachovávat právo. Ne paragrafy, ale formulovanou a vyslovenou Boží vůli. Ne literu, ale intenci. Nepřekrucovat si věci ve svůj vlastní prospěch, neukracovat druhé o to, co je jejich a co jim náleží, nežít na jejich úkor. Neříkat místo pravdy lži. Biblická spravedlnost není zákon odplaty, není to „každému podle zásluh“. Ani to není jen uhájit svá práva, nýbrž také usilovat o spravedlnost pro druhé. Nezavírat oči před projevy nespravedlnosti ve světě, nedělat, že mě se to netýká. Taky proto Ježíšovo blahoslavenství nezní „Blaze spravedlivým“, ale „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti.“ Není blahoslaven ten, kdo je sám spokojen se svou vlastní spravedlností, ale ten, kdo po spravedlnosti touží; ten, kdo ji očekává a stále znovu a znovu o ni zápasí a usiluje o ni. Blahopřání zahrnuje všechny, kteří se dokáží ozvat proti projevům nespravedlnosti a zastat se toho, kdo se nemůže sám bránit. Právě za takovými Ježíš chodil, stál na jejich straně, jim přinášel zvěst o Božím království. Zachovávat právo znamená vydat se na ježíšovskou cestu za těmi, které lidská spravedlnost umlčela a semlela.

Milovat milosrdenství. Zvláštní slovní spojení. Milovat milosrdenství. To není nějak citově se upnout k myšlence milosrdenství, nechat sebou vášnivě cloumat. Ale celou svou touhou, vůlí a rozhodnutím, tím vším, čeho je člověk schopen, se obrátit k potřebám člověka vedle sebe. Pro Ježíše je milosrdenství Boží ANO ke každému člověku, zejména k tomu, kdo si milost podle našich měřítek vůbec nezaslouží. Je to Boží láska k lidem, která nemá hranice ani podmínky. Tuto lásku Ježíš rozdával a zároveň nám přikázal ji dávat dál. Odpouštět, i když budeme za hlupáky a naivky. Smířit se s nepřítelem, i když zničit ho se nám jeví jako výhodnější. Pomoci bližnímu v nouzi, i když víme, že on nám naši velkorysost nikdy nevrátí.
Milovat milosrdenství. Co je ještě zvláštnější, Bible zná i milosrdenství vůči Bohu. To je zbožnost, úcta k Bohu, projevovaná uvnitř i navenek.

Pokorně chodit se svým Bohem. Prý by se také dalo říct nenáročně. To mě dost zaujalo. Nezahrnovat Boha tolik svými vlastními nároky, ale učit se žít svůj život, s vděčností jej přijímat od Boha.
Především však: cílem našeho života je chodit, být na cestě. Chodit s Bohem, to znamená nezabydlet se, neusadit se. Ať je nám 15, 28, 50 nebo 85. Nesložit spokojeně ruce v klín a neříci si: Jsem hotov. Přestože právě po tom člověk celý svůj život touží a snaží se toho nějak docílit. Řada Božích svědků, lidí víry, dokonce i sám Ježíš, nebyli lidé spokojeně si bydlící ve svých domech a hotových názorech. Byli to lidé na cestě, tuláci, čundráci, poutníci. I ve svém poznání Boha byli stále na cestě, nehotoví. Taková je i skutečná víra. Ne sebejistá ve svých názorech a přesvědčeních. Víru nejde usadit a zabydlit do sebelepšího vyznání, článků a odstavců. Víra je stále na cestě. Co je ale hlavní, není na cestě sama. Bůh nesedí někde na konci za horizontem a nečeká tam na nás, až ho dosáhneme, až se k němu unavení a zničení z posledních sil doškobrtáme. On je na té cestě s námi, dokonce nám říká, že právě On je ta cesta. Našim úkolem je POKORNĚ CHODIT S NÍM. Náš Bůh je Bohem na cestě, na cestě za námi a s námi.

Tři zdánlivě jednoduchá přikázání: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. Nic víc, tohle prý stačí. Jenže ani toto minimum nedokážeme.
A tak se i leckdy my ptáme: jak předstoupím před svého Boha? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? S čím přijít před Boha? Co vzít s sebou, abych se za to mohla tak trochu schovat? Dost často to takhle máme, s lidmi i s Bohem – nechceme přijít s prázdnýma rukama, třeba na návštěvu, protože to znamená jistou bezmoc, bezradnost. Ani před Boha nechceme přijít s prázdnou, a tak si s sebou bereme domnělé zásluhy, množství modliteb nebo pravidelnou účast při bohoslužbách, dost podobně, jako s sebou ve starověku přinášeli nejrůznější obětiny. Jenže postoj srdce nejde nahradit něčím vnějším. Oběti, rituály, modlitby, chvalozpěvy, všechno je to prašť jako uhoď – k ničemu, není-li to provázáno s naplňováním oněch výše zmíněných 3 hodnot (právo, milosrdenství, pokorné bytí s Bohem). Smysl to dostane teprve tehdy, když je jednota mezi tím, co vyjadřují obřady a každodenním životem. Když bohoslužby korespondují s tím, co žijeme ve všednosti.

Bojíme se přijít s prázdnýma rukama, ve své ubohosti a nahotě, a tak leckdy vršíme to, o čem se domníváme, že to v Božích očích za cosi stojí, aniž by to vážně znamenalo ochotu na sobě něco měnit, aniž by to znamenalo skutečný návrat k Bohu. Vztah k Bohu se snadno změní v podivnou rovnici má dáti – dal.
Jenže, jak se zpívá v jedné písničce, ruce stále prázdné mám, nohy roztřesené. Nemám, co přinést, nějakou oběť nebo vzorný život. Zní to neuvěřitelně, ale když to přijmu, přece mám ještě naději. Smím se spolehnout na Krista, který zval do Boží blízkosti hříchu navzdory. Protože spasení není z nás. Je to Boží dar, který se uskutečňuje jedině z Boží lásky a milosti. Ve víře. Sola gratia, sola fide. Amen