2. neděle po Zjevení Páně, 19. 1. 2020, Blahoslavův dům/Tišnov

 

písně: 214, S 176, 368, 158, 672, 685
čtení Písma sv.: Iz 49,3-6 / J 1,29-42

 

Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.“ Jan vydal svědectví: „Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“
Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: „Hle, beránek Boží.“ Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: „Co chcete?“ Řekli mu: „Rabbi (což přeloženo znamená: Mistře), kde bydlíš?“ Odpověděl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou, kteří slyšeli, co Jan řekl, a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu: Kristus).“ Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr).“

Kdo to přichází? Kdo je vlastně Ježíš?!

Sestry a bratři, nebojte, nebudu teď po jednom vyvolávat, abychom slyšeli odpověď každého nebo alespoň některých z vás, nedáme si teď takovou malou anketu, i když jsem přesvědčená, že by to stálo za to. Místo nás pro začátek odpoví Jan Křtitel, zajímavá a nesmírně přitažlivá osobnost své doby. A ovšem také doby Ježíšovy. Setkání těchto dvou mužů, jejich vzájemný vztah, to je další téma, ke kterému se v dnešním příběhu evangelista Jan mezi řádky vyjadřuje.

Hlavní role patří Ježíšovi, zdůrazňuje Jan Křtitel. Uším, navyklým poslouchat biblická svědectví, to asi nijak zvláštní nepřijde. Ano, jistě, Jan byl přece tím, kdo Ježíšovi připravoval cestu, oním hlasem volajícím na poušti. Že toto chápání není žádná samozřejmost, nýbrž samo o sobě už vlastně vyznání víry, zdůraznil profesor Petr Pokorný. Historicky byl ve své době Jan Křtitel nepochybně známější než Ježíš. Do role „toho silnějšího“ z oněch dvou si tedy Ježíše musíme postupně promítnout sami. Leckoho však možná překvapí, jak košatě tu roli Jan Křtitel dále popisuje – Ježíš se objeví jako…
… Beránek Boží
… ten, na němž spočinul Duch (a to pro Jana znamená „ruah“, Boží dech)
… ten, který křtí Duchem svatým
… Syn Boží
… ten, který tu byl dříve než já.
Být to ve filmu, budou to hodně dlouhé titulky! Je to množství výpovědí, čestných označení, které nějak souvisejí se spásou. Mají kořeny v různých tradicích a různé spiritualitě. Evangelista Jan je však Křtitelovými ústy nestaví proti sobě nýbrž vedle sebe a tvoří tak mnohorozměrnou odpověď na onu otázku, kdo to tu přichází.
O každém z těch titulů by stálo za to slyšet samostatně. Ke každému z nich lze totiž přidat množství odkazů do dalších biblických příběhů či prorockých textů, které plasticky vykreslují, oč v něm jde. U vědomí toho, že nelze říci vše naráz se zastavuji nad „beránkem Božím, který snímá hřích světa“.
Beránek, který patří Bohu, beránek, kterého dává Bůh, beránek, kterého Bůh poslal. Rozvzpomínám se na příběh Abrahama na hoře Moria, v němž na hranici k zápalné oběti shoří místo syna Izáka beran chycený v houští za rohy, beran, kterého „Bůh sám vyhlédl k oběti.“ Na mysli mi tane i velikonoční beránek a pascha, při vyjití z Egypta – událost, při níž krev beránka označuje veřeje Hospodinova lidu, aby nezahynuli jeho prvorození. A především beránek němý, ke kterému prorok Izajáš ve své písni přirovnává služebníka Božího, který trpí za ostatní.
Beránek, který snímá hřích světa. Nakládá ho na sebe, unese jej, snáší jej, odklízí jej tím, že ho odnese na vlastní kůži. A proč hřích? Copak to nejsou hříchy? Množství vin? Moji kolegové k tomu napsali: „My jsme zvyklí vyznávat, že jsme zhřešili. Že máme hříchy. Já jsem zhřešil kupříkladu tím, že jsem lhal. A někdo jiný zhřešil tím, že někoho zabil, anebo někoho pomlouval. A pak se stává, že mezi námi lidmi dochází k přepočítávání a poměřování našich vin před Bohem. Já mám málo hříchů. Ale ten vedle jich má víc. Anebo: Já mám jen malé hříchy. Ale ta naproti má větší hřích. Nejsou (však) žádné menší a větší hříchy. Není více a méně vin. Je jen jeden hřích, ve kterém leží svět. Je jeden hřích, ve kterém jsme my všichni až po uši.“ (Petr Kulík) „Jde o hřích celého světa. Hřích neznamená jen naše osobní hříchy či hříšky. Hříchem je míněný jeden velký, celosvětový problém. Hřích je spíš odnepaměti zaplétané chaotické klubko, chuchvalec problémů zamotávaných z generace na generaci… Už od Adama. Už od Adama a Evy se potřebujeme vymanit ze společného začarovaného kruhu, v němž si přihoršujeme navzájem.“ (Filip Němeček) Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa, dosvědčuje Jan Křtitel.

Zároveň nezastírá, že chvíli trvalo, než jej v Ježíši rozpoznal. „Já jsem nevěděl, kdo to je.“ „Já jsem stále nevěděl, kdo to je…“, říká. Že by jako vážně nevěděl, o koho jde? Že by se vůbec neznali? To stěží, s ohledem na rodinné vazby. Vzpomeňme si na příběh o návštěvě Marie u Alžběty a poskakování malého Jana v maminčině břiše. Evangelista Jan se nezdržuje s popisem ani místopisem, a tak by se mohlo stát, že Ježíše a Křtitele budeme vnímat odtrženě od reálií jejich životů, ale je to pořád ten Jan, co žije v poušti, jí kobylky a křtí v řece Jordánu, je to ten Jan, s jehož rodiči byla příbuzná Ježíšova matka, pořád jsme na Galilejském venkově. Evangelista to neříká, stejně jako výslovně nemluví o tom, že by Jan Ježíše pokřtil, ale my to můžeme vědět od synoptiků a autor s tím asi tak trochu počítá. Když Jan Křtitel říká, že nevěděl, kdo to je, Jan evangelista tím rozpoznání, že právě Ježíš je oním dlouho očekávaným Božím Synem, beránkem, etc. Rozpoznat v Ježíši Krista. Akt víry. Janovi k tomu pomůže Boží hlas převlečený za holubici Ducha. Co pomohlo/pomáhá nám?

Za mnou / Po mně přichází ten, kdo mne předčí, neboť byl přede mnou. (pracovní překlad Jiřího Bureše)
Taková Janova hádanka to je. Kdo byl tedy vlastně před kým? Historické postavy vysvětlujeme z jejich kulturního a dobového kontextu. Zpráva o Ježíši však chce být čtena především jako zpráva, která přesahuje lidský rozměr jedné epochy. Ježíš Kristus je pravým výrazem Božího jednání v dějinách, Slovem, které bylo od počátku jejich motorem. Ježíš Kristus byl dříve, než Jan, „dříve, než se narodil Abraham“, ačkoliv přichází časově po nich. Má smysl „číst“ dějiny obecné i své osobní brýlemi Božího díla lásky, která je u základu věcí. Jinými slovy to postihuje dnešní čtení z proroka Izajáše – už v mámině břiše, on ze mne učinil to, co jsem.

Ten, kdo přichází za mnou, je před-nější. Taková věc se snadno řekne, pro Jana Křtitele to však má docela konkrétní důsledky: 2 (přinejmenším!) z jeho učedníků se sbalí a odjedou za Ježíšem. Jan jim v tom ani v nejmenším nebrání. V tom je jeho opravdová velikost – že pochopil své postavení pouhého služebníka. Že dokázal umenšit své vlastní já, svá vlastní přání a potřeby – a stal se ukazováčkem ukazujícím na Ježíše. Zároveň je to takový vztyčený prst. Pro faráře, pro rodiče, pro učitele (i ty nedělkové), pro vedoucí, trenéry, teamleadery všeho druhu. Kam chci druhé nasměřovat? Chci je připoutat k sobě? Nebo je chci vést ke zdravé, dospělé a nezávislé odpovědnosti za sebe sama? Vyznávat Krista znamená hluboké vědomí dočasnosti vedoucí role či pozice, znamená to vést druhé k nezprostředkovanému vztahu k Bohu. Kéž bychom to uměli…

Jan Křtitel to uměl, a tak dva z jeho blízkých odcházejí za Ježíšem. S ranečkem všech těch Janových slov o něm jako o Mesiáši. Jdou za ním, k setkání dochází, když se k nim Ježíš obrátí. Je to pozvání setkat se tváří v tvář a zároveň moment, v němž se zhmotňují všechny rozpaky. Nemám utéct, nemám odejít?
Jeden by vážně nejraději vzal nohy na ramena, když slyší Ježíšovo: „Co chcete?“ Není to však naštvané štěknutí, jako když narazíte na zvlášť nerudnou osobu za přepážkou. Spíš to znamená: co hledáte? A přeneseně: co potřebujete, po čem toužíte? Ježíš nepřikazuje, ptá se. Na moje otázky, na moje hledání, na moji touhu. Je to moment, kdy může nahlas zaznít moje vnitřní volání po Jiném a Přesahujícím, po Bohu. Je to možnost nechat za sebou všemožné falešné motivace k následování.
Kde bydlíš? Kde jsi doma? Kde s tebou lze vstoupit do úzkého kontaktu, kde tě lze nalézt, navštívit? To je to, co hledají učedníci.
Pojďte a uvidíte. Pojďte to zkusit, zažít, poznat na vlastní kůži. Komu by stačila informace, zůstane venku. Tohle je pozvání vstoupit, ocitnout se uvnitř, dát se vtáhnout.
Jsou čtyři odpoledne a teprve druhý den se učedníci vracejí. Můžeme si představit, že mezitím proběhl večer strávený u společného stolu a dlouhý rozhovor.

Kdo to přichází? Kdo je vlastně Ježíš?! Beránek, Syn Boží, ten, na němž spočinul Duch a který Ducha dává, Mesiáš, … Odpovědí jsme dostali tolik, že málem nevíme, co s nimi. Je tu však je ještě ta otázka: co chceš? Co u mě hledáš? Co ode mne očekáváš? Co potřebuješ? Po čem toužíš? Na tu už musíme Ježíšovi odpovědět každý sám za sebe.

modlitba
Pane Ježíši Kriste, s tebou a v tobě se naplnil čas, s tebou a v tobě se přiblížilo Boží království. Dej, abychom to očima víry opravdově rozpoznávali a dovedli z toho žít. Amen

 

 

 

 

 

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Brně II

Lidická 79

602 00 Brno

 

 

fb ico https://www.facebook.com/Blahoslavak

yt ico https://www.youtube.com/channel/UCYEFwUgOHBicsJlDAWWREBA

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Pro změnu nastavení klikněte zde.

cce foot