22. neděle po Trojici, 17. 11. 2019, Blahoslavův dům

 písně: 628, 702, S 135, 632, 579, 419

čtení Písma sv.:Dt 6,20-25 / Lk 4,16-21

Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“

Dnes je 17. listopadu 2019. Uplynulo 30 let od Sametové revoluce. 30 let svobody. To nedovedu jen tak přejít.
Jenže mně v listopadu 1989 táhlo teprve na 5. rok. Vybavuju si leda to, že táta strávil několik měsíců na cestách po Evropě při takzvaném Mir Caravanu a to ještě hodně matně, takové to, čemu Jára Cimrman říká „prazážitky“. Revoluční dění ne. Do školy jsem šla až v roce 1991, už jsem se tedy neučila, že jsou věci, o kterých se nějak mluví doma a nějak mezi spolužáky či před učiteli. Vlastně jsem tu dobu před listopadem 89´ zažila hodně krátce, respektive spíš nezažila.
O to těžší je stát dnes na kazatelně. Připadám si tu dnes obzvlášť nepatřičně. Nemůžu moc mluvit ze své zkušenosti o tom, jaké to tehdy před 30 lety bylo. Nemohu dost dobře vzpomínat. Leda snad připomínat, jak o tom mluví kniha Deuteronomium. Připomínat příběhy z kolektivní paměti.
Navíc se ptám, zda to stačí? Lze si říct, že dnes oslavujeme – to, co se stalo před 30 lety, děje, díky kterým máme svobodu? Stačí oslavovat, vzpomínat, připomínat? Snad i proto, že to nejsou tak docela moje vzpomínky, mám potřebu se také ptát, co my s tím dnes?

Žijeme ve svobodné zemi. Máme svobodu. Volby, tisku, vyznání,... Jenže svobodu asi nelze jednoduše MÍT jednou provždy. Nemám moc s čím srovnávat, přesto mívám pocit, že i dnes je svoboda v ohrožení. Nejen ta celospolečenská, politická. Ale i ta vnitřní, svoboda každého z nás. Že na ni leccos útočí, leccos z ní ukrajuje, leccos nám ji bere.
Svoboda je někdy vnímaná spíš jako libovůle, jako „cochcárna“, ve které si člověk může dělat cokoliv a nikdo mu do toho nemůže příliš mluvit, protože bacha! to je přece MOJE svoboda!
Bible to vidí trochu jinak. Svoboda je v ní protiklad zajetí, protiklad otroctví, protiklad uvěznění – vězení v něčem. Je to stav těch, kdo jsou bezprostředním Božím vlastnictvím, kdo se nechali vyvést ze svého vlastního Egypta, ze sevření. Svoboda je stav lidí, kteří (vnitřně) nepodléhají nikomu a ničemu jinému než Boží autoritě. Svobodný je (z pohledu biblických svědků) ten, kdo vstoupil do Boží smlouvy a odtud vzdoruje všem totalitním nárokům lidí a světa. Jenže tenhle stav náležení Bohu, v němž si na člověka nemůže dělat beze zbytku nárok žádná jiná autorita a moc, leccos ohrožuje a narušuje. Leccos si chceme my lidé dělat sami, po svém, toužíme být zdánlivě nezávislí (i na Bohu!) a zároveň se celkem snadno necháme něčím svázat. Penězi. Ideologickou masáží. Kultem trvalého růstu ve všech jeho podobách, co jich jen je – od kultu věčného mládí po kult rostoucí ekonomické prosperity. Touhou po moci. Ne, tak docela svobodní vždy nejsme. Leckdy jsme zajatci. Leckdy jsme otroci – svých představ i představ druhých.

Proto mi moc povzbudivě znějí slova z Ježíšova kázání v Nazaretu, jak nám ho líčí evangelista Lukáš. ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘, propojuje Ježíš různé výroky proroka Izajáše. Programové kázání, kterým se Ježíš ujímá těch, kdo jsou vytlačeni na okraj lidského společenství. Ježíš mluví o svém poslání. Není to však předvolební guláš slibů, které se po volbách promění v hořkou šlichtu zklamání. Ježíš není politik, v hledáčku jeho zájmu není postavení ani moc, ale "chudí, uvěznění, slepí, zdeptaní" – lidé nějakým způsobem nedostateční, nevyhovující. Nepřišel tedy na prvním místě pro ty, kdo si myslí, že jsou takzvaně „v pohodě“, zajištění, zdraví, pro ty, kdo mají dojem, že nic a nikoho nepotřebují. Přišel především pro ty, kteří jsou na tom mizerně, vědí o tom a touží, aby se to změnilo. Ti snad jako první pochopí radostnou zvěst, kterou přináší. Ti snad jako první přijmou tohoto pošťáka změny okolností, které jakoby se ani změnit nemohly, tohoto hlasatele proměny nás lidí samotných.
Ježíš o sobě mluví jako o tom, koho pomazal svým Duchem Hospodin. Přijímá a vyhlašuje to, co o něm dříve prohlásil Bůh sám. Nevystupuje sám ze své vůle, nemluví s autoritou toho, kterého si vybrali lidé, ale kterého si vyvolil Bůh. S touto pravomocí hlásá amnestii – vyhlašuje svobodu pro ty, kdo se ocitli v zajetí hříchu, ve vězení sobectví, sebestřednosti, nelásky, neodpuštění, lhostejnosti, nespravedlnosti, pomlouvačnosti, vlastní viny, vlastních selhání. Z toho všeho, co člověka spoutává, co ho činí nesvobodným, co jej svazuje, zavazuje a zneschopňuje, Ježíš propouští na svobodu. Překračuje spravedlnost založenou na odplatě a vyhlašuje Boží lásku pro všechny. Přichází, aby otevřel oči zaslepené bolestí, hněvem, nenávistí, touhou po dostatku, ovšem i touhou jistotě. A také aby vyhlásil léto milosti Hospodinovy.
Tento pojem byl posluchačům v nazaretské synagoze velmi dobře známý. Sobota sobot, čas odpočinutí, čas, kdy se generálně odpouštějí dluhy a každý má získat zpět svobodu i dědictví v zaslíbené zemi. Čas smíření s Bohem i mezi lidmi navzájem. Čas, kdy má člověk dostat možnost znovu svobodně začít, nezatížen břemeny minulosti. Milostivé léto mělo nastat 1x za 7 let. Nebo 1x za 50 let. Spoluohlašovat jej mělo troubení po celé zemi. Zkrátka výjimečný čas. Skoro snový čas. Takový, po jakém člověk touží. Takový, který přibližuje Boží vládu na zemi.

Takový čas nastává DNES, říká Ježíš. DNES se splnilo Písmo, ohlašuje ve svém stručném komentáři k přečtenému oddílu z Izajášova proroctví. DNES se plní Boží sliby. Je to silné prohlášení. Právě dnes, 17. listopadu může mít člověk pocit, že to zásadní už se stalo. Vždyť věci jsou jinak. Nebo ne? Přece je to Ježíšovo DNES pravdivé. Evangelista Lukáš s tím slovem šetří. Zazní u něj jen několikrát. Třeba když anděl zvěstuje pastýřům: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“ Nebo když Ježíš odpovídá Zacheovi na jeho předsevzetí vyrovnat účty s lidmi: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ Ono DNES je zjevením Ježíše jako Mesiáše. Čas lze vnímat dvojím způsobem. Budoucnost Božího království ještě v plnosti nepřišla, víme však, kdo má budoucnost. Ono DNES je naplněno jeho přítomností – totiž přítomností toho, v němž se Boží řeč stala tělem.
Ježíš nezvěstuje pravdu ve smyslu očividné reality, neříká: „žijete ve vězení; jste slepí a bloudíte; před Bohem nemáte nic v rukou", nenalévá čistého vína. Vyhlašuje to, co není: chudým radost, vězněným propuštění, slepým prohlédnutí, zdeptaným svobodu. Jeho radostná zvěst zní: to, co (pořád ještě!) není, smíte poznávat jako to, co v Kristu už dnes mezi vámi jest. Naděje, která je přítomná nyní, teď a tady.

Máme tu výsadu, že nyní žijeme ve svobodné zemi. A přece člověk někdy jen kouká – co a kdo všechno mě drží pod krkem, co a kdo mě svazuje. Upřímně řečeno, nejčastěji můj hřích a jeho důsledky. Odklon od Boha, falešná svoboda a zdánlivá nezávislost na něm, které však končí katastrofami mých jednotlivých a docela konkrétních vin. Nesvobodou. Na tuhle půdu vstupuje Ježíš a vyhlašuje amnestii. Jeho příchod vrací Boha do života člověka. Zahání nepravé pány, lidi i vnitřní démony vin, kteří se člověka tak rádi zmocňují.
Žít svobodně pro mě znamená přijmout vysvobození od Boha, jít ve stopách jeho Syna a zkoušet žít podle jeho příkladu.
Jsem přesvědčená, že tato vnitřní svoboda člověku otvírá oči pro všelijakou nesvobodu světa a společnosti a dává odvahu jí čelit, zápasit s ní, zastávat se těch, které kdosi druhý ovládá. Navzdory nátlaku moci, nepohodlí, pomluvám či hrozícím perzekucím, minulým i dnešním.

modlitba
Milý Bože! Díky, že nás vysvobozuješ z toho, co bere radost ze života, co ničí naše vztahy, co nás uzavírá jako do vězení. Díky za to, že nás propouštíš ze zajetí hříchu. Díky za tvou amnestii, kterou nám přišel vyřídit tvůj Syn, Ježíš Kristus.
Díky za ty, kdo se o svou vnitřní svobodu dokázali opřít a nepolevili v zápase o svobodu celé společnosti v minulosti i dnes. Amen