16. neděle po Trojici, 6. 10. 2019, Blahoslavův dům

písně: ž 111, S 17, 615, 360, 702, 489
čtení Písma sv.: Ex 32,1-14 / 1 Te 5,23-24 / Ž 90,1-13

Modlitba Mojžíše, muže Božího.
Panovníku, u tebe jsme měli domov v každém pokolení!
Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože.
Ty člověka v prach obracíš, pravíš: „Zpět, synové Adamovi!“
Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka.
Jako povodeň je smeteš, prchnou jako spánek, jsou jak tráva, která odkvétá hned ráno:
zrána rozkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne.
Pro tvůj hněv spějeme k svému konci zděšeni tvým rozhořčením.
Před sebe si kladeš naše nepravosti, do světla své tváře naše tajné hříchy.
Pro tvou prchlivost naše dny pomíjejí a jako vzdech doznívají naše léta.
Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme.
Kdo zná sílu tvého hněvu, tvou prchlivost, jak by se tě nebál?
Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.
Vrať se, Hospodine! Ještě dlouho se chceš hněvat? Měj se svými služebníky soucit.

Mojžíšova píseň? Mojžíšova modlitba? Asi spíš ne, od Mojžíše po tuhle zbásněnou modlitbu uběhlo prý hezkých pár století. Nevadí. Pořád je to modlitba, která by Mojžíšovou být mohla – protože tohle Mojžíš dobře znal. Zažil to na Chorébu, ale zažil to už víckrát před tím a víckrát potom. A s ním vlastně celý Boží lid. Opakovaná zkušenost hluboké důvěry v Boha. Opakovaná zkušenost vědomí vlastní hříšnosti a lamentace nad ní. Opakovaná zkušenost dovolávání se Boží blízkosti navzdory tomu, že člověk připustí, že Bůh má všechno právo se hněvat. 3 situace, 3 polohy, které znal nejen Mojžíš a jeho současníci, nejen Izrael po exilu. I my možná máme zkušenost důvěry, i my jistě můžeme mít zkušenost konfrontace s vlastní vinou, hříchem. I my smíme mít zkušenost volání a proseb k Bohu navzdory tomu, že rozhodně nejsme bezchybní. Taky proto se celý Boží zástup k té písni, k té modlitbě může přidat. Takzvaně včera, dnes i zítra.

„Panovníku, u tebe jsme měli domov...“ Domov. To není jen domácnost, ani byt, ani dům se zahradou či bez ní. Domov, to je tam, kde nás znají víc než dobře. Skrz naskrz. Je to tam, kde nás mají rádi, snášejí nás, tolerují, přijímají se vším, s nešvary, chybami, minulostí. Mohl by to být i sbor? Mohl, což o to. Jestli skutečně je, nevím, konkrétně třeba ten zdejší, nevím. Možná to taky každý vnímáme trochu jinak. Domov to je zkrátka bezpečí. Místo, kam se lze vracet, těšit. V té písni je Pán Bůh přirovnáván k domovu. Líbí se mi ten obraz. Snad mu i rozumím: Pán Bůh jako domov – lze se k němu vracet, je u něj dobře, ví, zná a stejně je nám otevřený.

„Před sebe si kladeš naše nepravosti, do světla své tváře naše tajné hříchy.“ Tohle vědomí moc dvakrát příjemné není. Možná raději někdy zapomínáme... ...že Bůh s námi není, jen když chceme, když ho voláme, když o něco prosíme (nebo za něco děkujeme). Je s námi víc. Je v tom druhém. Je ve mně. Je v tom prostoru mezi námi. Slyší nás, když na sebe doma řveme, když mluvíme se svými dětmi, s rodiči. Slyší, když si nevidíme do pusy, když někoho pomlouváme. Slyší dokonce i to, co si šuškáme sami pro sebe, v duchu. Jako v tom příměru o boháči a stodolách, kde se do ambiciózních úvah najednou vloží Boží hlas. Někdy si to nepřipouštíme. Někomu to dost komplikuje cestu k víře. Člověk je v Bibli vnímán i jako ten, kdo ubližuje, kdo ničí. A kdyby Pán Bůh měl náš život objektivně posuzovat, posvítit si na něj, tak možná neskončíme v černých číslech (ale v těch červených).

„Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce.“ Na internetu je kalkulačka, která umí spočítat, jak dlouho už jste na světě. Stačí zadat celé datum narození. Myslela jsem si, že je to fáma, ale není, vážně se to dá najít. Dnes je to 12 687 dnů. 34 let, 8 měsíců, 27 dnů. Rudolf, co se narodil tento pátek Elišce a Jirkovi Tůmovým, to dneska má za 3. To spočítám i já. Ale o tom ta píseň nezpívá. Moudrost není inteligence, nerodíme se s ní, získáváme ji v lepším případě během života. Na věku ovšem nutně závislá není. Neplatí tu přímá úměra, že čím starší, tím moudřejší. Jsou i pošetilí starci, řekl k tomu pan profesor Pavel Filipi. S ohledem na svůj věk si to mohl dovolit, nebyla to žádná mladická drzost. Božímu počítání dnů se lze naučit tehdy, když pochopíme, že žijeme z darů, ne z vlastních zásluh. Ne z vlastních výkonů, kterých s přibývajícími lety možná nebudeme schopni. Konečná bilance našich dnů nebude prostý součet toho, co jsme dokázali vlastními silami, čeho jsme dosáhli, co jsme si vysnažili. Počítat bez nich, to sami od sebe neumíme. To se musíme učit od Boha.
Smrtelnost. Působivě vykreslená obrazem lidského života jako byliny, která rozkvete, odkvétá, uvadá, uschne. Každý to s ní máme asi jinak. Někdo by o ní nejraději nevěděl. Jiný s ní počítá, ale stejně zas jde o to, co to s ním dělá. Je tu možnost ty své dny neproflákat, neprojíst. Zkusit žít tak, aby nám neprotekly mezi prsty, mezi políčky diáře. Aby se něco s námi dělo, abychom tvořili, předávali, aby třeba i cosi zůstávalo. Můžeme život vnímat jako vratký, namáhavý, smutně pomíjející. A vnímat, že po nás zbudou dluhy. Ponejvíce v lásce. Jednou to skončí. A tím pádem skončí i bolest. A vršení průšvihů. Ta omezenost času může vzbudit i větší chuť žít, chuť k životu. Jenže se také o ten život můžeme hodně bát, vědomi si jeho omezenosti. A strach je špatný rádce. Ta píseň je podle mě modlitbou o to, abychom pochopili, podrželi, žili, že to není osud nebo nějaká forma náhody, jak dlouho se tu na světě mrskneme. Že vedle toho našeho: odkdy do kdy a co za to, je tu ještě boží počítání času, Bůh držící náš čas. To, že víme o své smrtelnosti a také o tom, že do nějaké míry leccos pokazíme, to nás může vézt i k tomu, že si uvědomíme, že máme nějaký časový prostor k tomu, abychom ještě něco dělali s tím, co jsme zkazili. Omluvit se. Pobýt s těmi, na které ještě máme čas. Zkusit příště jednat tak, aby to neublížilo. Vnímat, žít a počítat dny jako darované, přidané.

„Vrať se, Hospodine!“ Měj s námi soucit, nasyť nás svým milosrdenstvím... Někdy máme pocit, že Pán Bůh mlčí, nepomáhá, jen dopouští sled různých bolestí. Trestá? Je daleko? Podle mě ne. Myslím, že Pán Bůh je pořád stejně blízko. Doufám v to. Ale znám ty časy, kdy ho neslyším, kdy mu nerozumím, kdy mi přijde vzdálený, odtažitý. Někdy se možná sami vzdalujeme – do svého sobectví, vzteku, svých projektů, a pak je těžké ho zaslechnout. Dá se to však prolomit. Máme velikou výsadu volat k Bohu a apelovat na jeho milosrdenství a věrnost i jako provinilci. I jako ztracenci. I jako ztroskotanci. Jako marnotratní synové. Jako občané Ninive. Jako Boží lid na poušti. Nevzdat to a prosit: Chci tě, Pane Bože, vnímat, slyšet, chci cítit tvou blízkost. Nemáme moc nabídnout, slíbit. Nemůžeme říct, že my něco dáme a ty dáš Bože, zase nazpátek. Ani to, doufám, od nás Pán Bůh nečeká. Není, věřím, jako člověk, nesčítá plusy a minusy. Ale je tím rodičem, který tu nakonec vždycky je – přijímající všechny, kdo se v životě potloukli.
Prosba o Boží obrat, o Boží návrat není zoufalý výkřik do tmy. Opakovaná zkušenost lidí s Hospodinem je, že se obrací, že se vrací. Dá se pohnout. Zažili to ti, kdo si z cingrlátek uplácali zlaté tele. Zažili to potomci těch, kdo sedávali u babylonských řek, plakali a vzpomínali na Jeruzalém. Zažili to ti, kdo se potkali s Ježíšem z Nazaretu a pochopili, že on je jeden veliký Boží návrat. Zažíváme to, věřím, nějak i my. A smíme mít naději, že jednou to bude návrat se vším všudy. Amen!

modlitba
Pane a Bože, díky, že se máme s kým modlit. S těmi před námi. S těmi vedle nás. Děkujeme za naději, že tvoje dílo nekončí s naší generací. Že zástup stále přichází.
Nevíme, kolik máme času. Datum narození není číslovka, která to zas tak určuje. Všichni potřebujeme moudrost, díky které zvládneme počítat své dny jako darované a trápit se jen nad tím, s čím ještě něco udělat můžeme. Potřebujeme moudrost, díky které uvidíme, že to, co my oddělujeme jako začátky a konce, nač zapomínáme nebo vzpomínáme, ty držíš sevřené v celek. Potřebujeme moudrost, díky které věříme, že u tebe máme své doma. Prosíme, daruj nám ji. Amen