Pondělí svatodušní, 10. 6. 2019, Blahoslavův dům

 písně: 675, 388, 583, 408, 367, 366, 613 + Cantate Domino
čtení Písma sv: J 15,1-15 / Ga 5,22-23

Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací.

Tato krátká pasáž z Bible je dost známá. Ve své Bibli ji měl podtrženou i Jan Masaryk, politik a diplomat, a když zemřel, měl prý na nočním stolku Bibli otevřenou právě na této stránce. Možná proto, že apoštol Pavel tu v listu Galatským dává jednu z odpovědí na otázku, jak se pozná, že JE (ve světě, s člověkem) Bůh.
Jak? Podle čeho? Podle toho, že se ve světě, mezi lidmi, mezi sebou navzájem, ba dokonce i u sebe samých setkáváme s láskou, radostí, pokojem, trpělivostí, laskavostí, dobrotou, věrností, tichostí, sebeovládáním,... ... a mnohým dalším!, jsem přesvědčená, že od Pavla to nebyl a ani nechtěl být kompletní výčet projevů Božího Ducha.
Jistě, setkáváme se i s mnohým jiným. Mnohdy s pravým opakem toho, o čem se apoštol zmiňuje. Pro řadu lidí je právě to opačné, zlo, sobectví, prospěchářství, utrpení, nenávist, války, a kdo ví, co všechno ještě dalšího důkazem, že Bůh NENÍ. Kdyby byl Bůh, nebylo by, nemohlo by ve světě být tolik zla, říkávají. Slýchám to docela často. A soucítím v tom s nimi, setkání se zlem, s neláskou, se závistí, se schválnostmi, to bolí. Přesto věřím, že Bůh je a že není kdesi daleko, povznesený nad všechny bolesti svého stvoření, že mění, přetváří, napravuje,... Představit si svět bez Boha by pro mě znamenalo představit si svět bez lásky. A taky bez naděje na změnu. To obojí, lásku i posuny, proměny, zažívám. Vlastně ne málo často.

Jak se tedy pozná, že JE Bůh? Podle toho, jak působí, podle výsledků, které jeho působení má. Po ovoci jeho Ducha, píše Pavel. Je dobré si všimnout, odkud se to ovoce bere – je plodem působení Ducha svatého, ne výsledkem lidského úsilí a úporné snahy. Není to výrobek. Je to plod. Který vyrostl a uzrál, pakliže na mně, pak ne tak docela mým přičiněním, ale z Boží milosti, dotekem Božího Ducha. Aha. To je trochu nezvyklé, viďte? Člověk by čekal úkol, pěstitelskou výzvu, ovocnářskou normu, kterou je třeba splnit, a ono ne. Plody rostou a zrají, postupně, tiše, nenápadně, je potřeba si na ně počkat, je potřeba mít dlouhý dech a trpělivost. Nakonec jsou to však pořád plody Ducha, ne plody člověčí práce.

První z ovocného košíku je láska. Řečtina rozlišuje různé druhy lásky a pro každou z nich má jiné slovo. Apoštol Pavel mluví o agapé – to je láska pečující, sloužící, dalo by se taky říct. Znamená přát druhému dobro, činit druhému dobro. Bez ohledu na to, jestli je mi ten člověk blízký. Dát najíst bezdomovci, který zazvoní u dveří, i když mě trochu štve a trochu obtěžuje a není mi sympatický. Modlit se za nemocnou sousedku, i když o mně v životě neřekla jediné dobré slovo. Zamilovanost nebo přátelství jsou něco téměř přirozeného, agapé je však ovocem Ducha svatého. Je to dar, který nám pomáhá vyvázat se z pout zloby, závisti a odporu. Tam, kde vidíme stopy takové lásky, tam je určitě Bůh přítomen.
Pak je tu radost – úzce souvisí s vděčností. Umím se radovat? Nezabývám se spíš tím, co mě štve, co je „špatně“? Připomínám si to. Abych nemíjela příležitosti k radosti bez povšimnutí. Když si představuji radost, která roste z Ducha, je to ta, která roste smutku, starostem či únavě navzdory. Radost, kde by ji člověk sám od sebe nečekal.
Pokoj – židé se zdraví slovem šalom, to znamená pokoj, mír. Tak bychom si to alespoň přáli. Aby nebyly války, hlad. Aby lidé nemuseli ze svého, z domova, když se stanou nesoběstačnými. Aby děti nemusely být jeden týden u mámy a druhý u táty. Pokoj mi snad nejvíc z toho výčtu připomíná, že nejde o naši snahu – po smíření a pokoji toužíme, ale nejsme schopni ho sami dát nebo zajistit. Dostáváme ho od Boha. Někdy při večeři Páně, někdy při modlitbě, někdy u lůžka druhého, který umírá.
Trpělivost – občas můžeme zaslechnout, že trpělivost došla. Před chvílí ještě byla a najednou není. To je docela běžná lidská zkušenost. „Už to s tebou nevydržím, snažila jsem se, jak jsem mohla, dala jsem ti tolik nových šancí, ale už to nejde. Končím s tebou!“ To bolí.
Přece se však někdy ještě najde cesta, jak dál. Když se to děje, zažíváme, jak se Boží trpělivost propisuje do té naší, jak jí dodává nový dech. Bůh je trpělivý ve všech našich pádech, dává nám nové šance stále znovu, abychom se mohli změnit. Kde to zažíváme od druhých či jim to sami dáme zažít, tam nás ofoukl Boží Duch.
Laskavost – tohle ovoce jsem moc postrádala při řadě setkání v Jižní Koreji. Panovala tu tvrdá hierarchie, mezi faráři, mezi členy sboru. Bratr Joel Ruml, tehdejší synodní senior mi po oficiální večeři pomohl do kabátu. Korejští bratři zůstali s pusami dokořán. Tenhle druh ovoce moc neznali...
Dobrota – „Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“, okřiknul jednou Ježíš člověka, který ho oslovoval „Mistře dobrý“. Nejvlastnější Boží vlastnost. Jak by Bůh mohl chybět tam, kde se dějí dobré věci?
Věrnost – znamením věrnosti je podle Bible duha. Tu a tam se objeví, abychom si vzpomněli, že Bůh je věrný, že uzavřel s lidmi smlouvu, ve které se k věrnosti zavázal. A na rozdíl od lidí to drží. Nemusíme panikařit a propadat do beznaděje, smíme Bohu důvěřovat. Svůj život můžeme postavit na tomto základu, nemusíme se bát. Jistota Boží věrnosti v nás může podepřít naši vlastní věrnost.
Tichost – to znamená umět se upozadit, neprosazovat jen sám sebe, dát prostor druhému. Tichost je taky pokorně přijmout to, co není podle mých představ, i bolest a těžkosti, které v životě přicházejí. Ježíš říká: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“
Poslední v Pavlově výčtu je: sebeovládání. Nezkrocené emoce nebo vášně umí ublížit. Nezkrocená touha umí i zničit vztahy. Zvládnout je, umět je a tím pádem i sebe ovládat, je dar. Od Boha.

Tohle všechno dobré, co přetváří vztahy mezi lidmi k lepšímu, podle Pavla vyrůstá díky veliké Boží síle, která v člověku působí. Neviděna, neslyšena, jako Duch, dech, chvění, chtění,... Jestli při tom člověk má nějaký úkol, pak to je být tomu působení přístupný, otevřený. Nechat se Duchem vést. Nebo taky zůstat v Kristu, slovy evangelisty Jana. Zůstat napojená na zdroj v něm, zůstat srostlá s kmenem, který mě vyživuje. Ale co to znamená, ptá se opatrně člověk, který se křesťanským názvoslovím teprve seznamuje (a ptá se zcela oprávněně!).
Zůstat ve vztahu s Ježíšem nebo být otevřený Duchu svatému je pro mě neřídit se jen svým vlastním rozumem, svou zažitou zkušeností, počítat s tím, že všechno může být ještě jinak, lepší, než bych dovedla vymyslet. Vědět o tom, že všechno nezáleží tak úplně na mně a spoléhat se, že ten, na kom skutečně záleží JE, a že je DOBRÝ. Z toho se rodí dobré věci v nás i ve světě.

modlitba
Pane a Bože, chceme být tvoje stromy a nést tvoje ovoce. Nezbývá nám ale, než stát a čekat, až na nás zasvítíš svým světlem, zapršíš svým obživujícím deštěm, zafoukáš svým zdravým Duchem. Prosíme, dělej to. Ať rosteme ke tvé slávě a radosti. Amen.