4. neděle velikonoční, Jubilate, 12. 5. 2019, Blahoslavův dům/Tišnov

písně: 604, S 331, 660, 23, 417, 158
čtení Písma sv.: Ez 34,22-31 / J 10,22-30 / Zj 7,9-17

Byly právě svátky posvěcení jeruzalémského chrámu; bylo to v zimě. Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově. Židé ho obklopili a řekli mu: „Jak dlouho nás chceš držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které činím ve jménu Otce, ty o mně vydávají svědectví. Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.“

Svátky. Ale ne Velikonoce, nýbrž svátek světel, Chanuka, svátek znovuposvěcení jeruzalémského Chrámu. Ten se slaví v zimě, někdy se mu říká lidově „židovské Vánoce“, to proto, že se při něm zapaluje hodně světel a děti také leckdy dostávají dárky.
Evangelista Jan o dárcích mlčí. Zato mluví o té zimě. V Jeruzalémě nejspíš ani za Ježíše nesněžilo, ale pršelo. Sychravý den, lidé a s nimi i Ježíš schovávají pod střechou kolonády postavené kolem chrámu. A jak tam Ježíš s ostatními korzuje, obklopí ho najednou skupina protivníků a zkouší ho zmáčknout. Žádné shromáždění nadšenců, žádné davy dychtící naslouchat, žádní neutrální zvědavci či čumilové. Odpůrci, ti, kterým Ježíš leze na nervy. Trochu to připomíná smyčku (která se může kdykoliv stáhnout).

Třeskne otázka: „Tak jak to s tebou je? Jsi tedy Mesiáš, nebo ne? Jak dlouho nás míníš provokovat? Jak dlouho nás chceš napínat? Jak dlouho nás chceš vodit za nos?!“ Ona otázka nepřátel „co jsi zač?“ je vlastně ústřední otázkou Janova evangelia. Kdo je Ježíš? A všechna Ježíšova „já jsem...“ včetně dobrého Pastýře jsou odpovědí na tuto otázku: „Jsi Mesiáš, Kristus?“

Pastýř. Obraz, který Písmo na mnoha místech užívá o Bohu nebo o jeho služebnících. Patří k nejsilnějším a nejvíce oslovujícím přirovnáním – cítíme z něj starost o svěřené stvoření, pečující službu, ochranu, důvěru a bezpečí. Můžeme si vybavit 23. žalm, kde je Hospodin přirovnáván k pastýři – před našima očima se střídají obrazy zelených pastvin, tichých zákoutí u vod i bezpečné opory při cestě „údolím stínu smrti“. A zároveň je to pro nás obraz docela jistě jinak zabarvený a jinak srozumitelný než pro Ježíšovy současníky. Práce pastýře nebyla žádná romantická idylka, bylo to povolání nebezpečné, leckdy ne docela společensky vážené, a zároveň velmi časté. Dnes je to obraz srozumitelný spíš těm, kdo už v životě párkrát ten 23. žalm slyšeli... O práci pastýřů, najmě těch starověkých, izraelských víme spíš míň než víc.
Ježíš o sobě mluví jako o dobrém pastýři. Ne každý pastýř je dobrý. Písmo zná i zlé pastýře, takové, kteří pasou sami sebe, v nebezpečí od ovcí utíkají nebo je dokonce rozhánějí a hubí. Ale „dobrý pastýř“ v Ježíšově podání hledá jednu ztracenou ovci ze sta a za ovce pokládá svůj život. Dobrý pastýř je tak trochu blázen... Bláznovství kříže tomu bude jednou říkat apoštol Pavel, po něm i církev a my sami...

„Jsi-li mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ Na první pohled to vypadá, jakoby Ježíšovy odpovědi byly jen nějaké úhybné manévry – žádné „ano, ano, ne, ne“, které jindy žádá od svých učedníků, žádné stručně a jasně. A ještě k tomu svojí odpovědí-neodpovědí zase všechny naštval do té míry, že znovu málem létaly kameny.
Ježíš ale jinou odpověď dát nemůže. Vysvětluje, co to znamená, že je mesiášem. Mesiášská očekávání spojená s představou vzpoury proti Římanům a válčení ve jménu Hospodina – k tomu nemůže říci „ano“, i když nárok na tento titul mu bezpochyby právem náleží. „Jsem-li Mesiáš, na to musíte přijít sami. Ale přijdete na to jen tehdy, když se vzdáte sami sebe a přidáte se ke mně.“
Obrazem (dobrého) pastýře a ovcí zde vlastně Ježíš říká, že tajemství jeho mesiášství, tajemství jeho vztahu k Bohu odhalí jen ten, kdo k němu sám naváže vztah důvěry a svěří péči o svůj život do jeho rukou. V tomto vztahu pak „ovce znají jeho a on zná je“. Slovo „znát“ tu, stejně jako na jiných místech v Bibli neznamená jenom o něčem vědět (jako když řekneme „známý“ o člověku, kterého jsme kdysi někde viděli), ale znamená to mít k něčemu hluboký, důvěrný, až intimní vztah. Znát v biblickém slova smyslu znamená být s někým ve vztahu - znát ho do hloubky, asi tak jako se lidi poznají, když spolu žijí... A znát svého pastýře znamená právě žít s ním ve vztahu, spoléhat na něj, důvěřovat mu. (Jinak řečeno: znát Pána Ježíše neznamená se naučit nazpaměť jeho výroky a dobře se v nich vyznat, ale: osobní přijetí jeho slov, rozhodnutí pro Krista, tak jako když Tomáš po setkání se Vzkříšeným vyzná: "Můj Pán a můj Bůh"), je to následování a obecenství. On se vydal, i my se můžeme a máme oddat jemu... Když Ježíš u Jana říká, že on a jeho ovce se vzájemně znají, znamená to tento vztah oboustranné důvěry a lásky.
A proto právě Ježíšovi protivníci nemohou jeho hlas znát... To není odsudek, to není výhružka, to je výzva ne jen slyšet, ale i přijmout. Ti lidé, kteří jsou v příběhu s Ježíšem ve při mu docela jistě naslouchali, znali jeho slova, výroky, viděli jeho skutky... A přece si odmítli připustit, že s Mesiášem by to mohlo být jinak, než jsou přesvědčeni. To z toho všechna ta nejistota a z ní nepřátelství, frustrace, agrese.
Neschopnost porozumivě Ježíšovi naslouchat je dána tím, že lidé lpí na svých představách, na svých kritériích, chtějí mít mesiáše podle toho, jak jim to vyhovuje. Nedokážou pozměnit své vidění světa. Poslouchají jen takové informace, které je v jejich pohledu utvrzují. To považuji za důležité varování i pro nás dnes.

Pokud chceme mít pána Boha podle svých představ, můžeme se s ním míjet podobně, jako se vůdci židovského národa míjeli s Ježíšem: „Řekni nám to otevřeně!“ „Řekl jsem vám to, a nevěříte.“ A proč nevěří? Ježíš říká: „Protože nejste z mých ovcí.“ Nejste moji. Nechcete být v mé ruce. Uvažujete po svém a nechcete se nechat ve svém myšlení vést. Nechcete být mou ovcí. Protože ovce potřebuje vedení, ale vy sami chcete vést ostatní. Myslíte si, že nejlépe víte, jak se věci mají. Váš pohled je určující. Proto neposloucháte můj hlas. Myslíte si, že nepotřebujete poslouchat, naopak, ostatní mají poslouchat vás.
Když mám svoje jasné představy o tom, co by měl Pán Bůh dělat a jak by to tedy mělo na světě vypadat a ani sám Pán Bůh v tom se mnou nic nesvede, tak potom neposlouchám jeho hlas, nejdu za ním a nejsem z jeho ovcí. Naopak, jsem kozel, který chce, aby se všichni, včetně Boha, podřídili mým představám, mému vidění a mým kritériím.

Smíme vedle varování slyšet i nějakou dobrou zprávu? Povzbuzení? Věřím, že ano. Je jí ujištění, že vnitřní síla, kterou jsme zakotveni v Kristu, nepochází od nás, ale od něj: právě proto může Ježíš říct: moje ovce slyší můj hlas, jdou za mnou… Náš problém bývá v tom, že když se cítíme sklíčeni, hledáme ujištění a sebepotvrzení v sobě, zabalujeme se do smutku, ztrácíme naději. Jan oproti tomu kupí povzbudivé obrazy, které souvisí s vlastnictvím nebo s náležením ovcí Bohu. Naše vyvolení, spása, leží mimo nás, nejsme spaseni proto, že bychom pevně a jistě věřili. Navíc smíme slyšet Ježíšovo ujištění: „Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky.“ Nikdo a nic nepřepere Boží lásku. Jak píše i apoštol Pavel: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ To máme slyšet jako potěšení proti vnitřním chandrám, jako ujištění, že i kdyby se zlo třeba postavilo na hlavu, nebude mít v posledu dost sil, jako pohlazení pro unavenou a pochybující duši. O Ježíši Kristu věříme, že ho Bůh nenechal napospas smrti, že jej vzkřísil, smrti navzdory. A v dnešním příběhu z Janova evangelia nám Ježíš vzkazuje, že totéž platí i pro nás! Velikonoce jsou svátkem i naší naděje vzkříšení. Tomu můžeme věřit, o to se opírat i v rokli šeré smrti... Amen

modlitba
Bože, Velikonoce jsou za námi, prosíme, kéž skrze ně vidíme svět i svůj život jinak. Pane, díky, že jsi naším pastýřem. Ty nás všechny nazýváš jménem a voláš nás ke svobodě. Dej, abychom slyšeli a rozpoznali tvůj hlas. Amen