2. neděle velikonoční, Quasimodogeniti, 28. 4. 2019, Blahoslavův dům

písně: 166, 632, 703, 346
čtení Písma sv.: Gn 2,4-8 / J 20,19-31

Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“
Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.

Přečtete i na tu dálku, co je tu napsáno?

ZAVŘENO! Narazit na takovou ceduli znamená obvykle nějakou nepříjemnost nebo taky zklamání. Třeba když je zavřeno v oblíbené cukrárně či restauraci. Nebo když je zavřeno v krámě, kde člověk něco hodně nutně potřebuje. Nebo když je zavřeno u lékaře a člověka zrovna něco dost bolí... Co by to znamenalo, kdyby taková cedule visela na vratech do Blahoslavova domu (nebo do jiného kostela)? Pro kolemjdoucí asi to, co stejně už dlouho čekali – tak jim to zavřeli! Kdo ví, co na ně našli... Jiné by možná napadlo: církev vymřela, už tam nikdo nechodil, už to museli zavřít...

Evangelista Jan vypráví příběh, ve kterém jsou taky dveře zavřené. Ale za nimi někdo je! Učedníci. Schovaní, zašití za těmi dveřmi na petlici. To jistě. Ale taky uzavření. Sami do sebe a do svého zklamání. Je definitivně ZAVŘENO. Dveře Božího díla zaklaply, když Ježíš zemřel na kříži. Boží přítomnost je jen vzpomínka uzavřená v minulosti. Boží sláva tu byla, s Ježíšem jakoby zazářila pro celý svět, ale teď je to pryč. Konec zvonec. Boží království má ZAVŘENO.
S tímhle tam sedí pohromadě. A dohromady se taky bojí. Není tu jeden, který má strach a potřebuje se opřít o ostatní. Oni se klepou všichni. O život? Dost možná, s Ježíšem to skončilo drsně, co když teď dojde i na ně, na jeho učedníky a přátele? Možná ale taky mají strach, co bude? Všechno to nové, silné, povzbudivé, co potkali a zažívali s Ježíšem, se ve světle jeho zatčení a smrti hroutí. Není divu, že se člověk třese, když se otřásá to, nač se odhodlal spolehnout.
Do tohohle strachuplného posezení vstupuje Ježíš. Jen tak. Ne o svátku, ale ve všední den. Naprosto mimo očekávání. Najednou je uprostřed nich. POKOJ vám! Pozdrav, přání, požehnání, dar, to všechno dohromady. S Ježíšem ten pokoj přichází. Upokojení, důvěra, naděje, smíření, všechno to, co s Ježíšovou smrtí jeho nejbližší ztratili, je v těch slovech znovu zpřítomněno. POKOJ jako dar od Boha, který smějí přijmout. Vida, žádné dveře nejsou úplně zavřené pro toho, kdo prošel smrtí. Bůh vstupuje i tam, kde je pro něj podle nás ZAVŘENO. Dobrá zpráva o Božím království není uzavřená kapitola.
Není. Pořádně se nadechněte. Dýchejte s Bohem. Vdechujte dech Jeho života. Zastávejte jeho postoje, dělejte jeho dílo. Je to jako při stvoření, do prachu země vdechuje Bůh svého Ducha, svůj dech. Do prachu, který zbyl z nadějí, vdechuje Ježíš svatý Boží dech, Ducha, který uschopňuje něco nového tvořit.
Vysílám vás na stejnou misi, jako Táta vyslal mě. Co jsem až dosud dělal já, je od nynějška na vás! Ech, to je síla, jeden by se z toho až zakuckal. Jaká byla ta Ježíšova mise? Zvěstovat možnost obratu, zpřítomňovat lidem Boží lásku. Přijetím. Zvát hříšníky, sedat s nimi u jednoho stolu. Vracet lidem jejich nezměrnou hodnotu Božích dětí. Asi proto ta další výzva – odpouštějte! Když někomu vy odpustíte, bude mu odpuštěno. Jestli vy nebudete umět odpustit, kdo jiný myslíte, že bude?! Aha... To není pověření být soudní instancí. Není to pravomoc posuzovat, kdo si to zaslouží a kdo ne, není to mandát hlídat morálku. Je to úplně jednoduše úkol dál oslovovat ztroskotance s dobrou zprávou o smíření. Ne spravedlivé, ale ty, kdo to nemají v životě v pořádku.
Dostali zmocnění, dostali Ducha svatého. Zažili radost ze shledání. Vtip je v tom, že všechno nejde naráz. Nejde jednou provždy zúčtovat s vlastní minulostí. Zkušenost víry potřebuje delší čas, dokonce i tehdy, když na počátku stojí silný iniciační zážitek. A tak je za týden zas ZAVŘENO. S těmi, kdo zas zajeli do starých kolejí, je tentokrát i Tomáš. Rozpolcený. Touží po hluboké osobní zkušenosti se Vzkříšeným. Nechce to jen z druhé ruky. Odmítá věřit tomu, co mu předkládají druzí. Taky nechci svůj úsudek zakládat jen na tom, co mi předají jiní – kameramani, režiséři televizních zpráv nebo autoři novinových článků. Pozor na fake news, velí rozum. Dobře to říkáš, Tomáši! A stejně si ho tradice podá. Protože zpochybnil nadšeneckou evangelizaci svých kolegů, bude už provždycky nevěřící. Jenže copak to jde, uvěřit na základě vět typu: Ježíš žije! Ježíš je Boží!?! Tohle přece nejde jen tak bez dalšího vzít. Zprostředkovat svou zkušenost, svědčit o tom, co žiju s Bohem, to je hromsky těžký úkol. A rychle kvašená radost, ze které navíc během týdne vyprchají bublinky, jako se to stalo tehdy v Jeruzalémě, to není nic opojného. Nic, k čemu by se jeden mohl snadno přidat.
Chci si však všimnout jiné věci, na kterou Tomáš upozorňuje: Vzkříšený musí být ten Ukřižovaný. Ježíš, pokud je to skutečně on a pokud byl skutečně vzkříšen, bude mít na svém těle rány, které utrpěl. Na obrazech to tak mnohdy není. Vzkříšený Ježíš bývá takový vymydlený, uhlazený, idealizovaný. Já chci vidět ty rány po hřebech a probodnutý bok, volá Tomáš. Proč to tak popouzí? Vždyť je Ježíš ukázal i učedníkům při prvním setkání. Nese je na sobě. Bolestivou minulost nezahodil, nezapomněl na ni, ačkoli už je překonaná. Bolavé lidství nezůstalo pohřbené v hrobě, bylo spolu s Ježíšem vzkříšeno. Ani naše bolesti tedy nejsou zapomenuty. Bolest, utrpení, zoufalství, strach, to je něco, co Bůh v Kristu důvěrně zná. Bůh to nesl na našem místě – to jsou ty Kristovy rány. Bůh však nese naše trápení nejen až k smrti, ale také potom do vzkříšení. Vzkříšený Ježíš má ty staré rány na sobě, ale minulost nebolí, je proměněna.
POKOJ vám, zdraví znovu Ježíš. Pokuj se v člověku usazuje pomalu a pomalu jej přetváří. Není a nebude to najedno, Ježíš s tím počítá. Ukazuje rány a ujišťuje, jsem to já, prošel jsem tím a takto poznamenaný vám nesu pokoj. I tobě, Tomáši! Patříš do té mojí party i se svými otazníky a já je nepřejdu mlčením. Gratuluji těm, kdo uvěří, aniž by si museli sáhnout, aniž by museli vidět. Gratuluji těm, kdo se nebojí věřit.

O ČCE se někdy říká, že je to otevřená církev. Rádi to o sobě slyšíme. Rádi si to o sobě i myslíme. Nevím, nevím, tady v Blahoslavově domě se scházíme za zavřenými vraty. Nově příchozí narážejí na bariéru letitých a složitě rodinně provázaných vztahů, na nepsaná pravidla, na to, že si leckdy stačíme sami, protože je nás celkem dost. Navzdory tomu se občas něco uděje. Jsme svědky křtu děťátka, dospělého. Někdo přijde a přece jen zůstane. Někdo nezůstane, ale neodejde zklamaný. Ty dveře neotvíráme jen my sami svými vlastními silami. Duch svatý tu a tam podepře naši snahu, poponese.
Krom naděje, že pro Boha nejsou nepřekonatelný problém ani naše pochybnosti, ani uzavřenost si připomínám Ježíšovo poznávací znamení, slova: POKOJ vám. S tím vstupuje, přináší ho, daruje. Poznávacím znamením církve tedy asi taky nemá být moralismus, přísnost, rybičky na autech ani křížky na krku, ale právě POKOJ. Ať žijí ti, kdo přinášejí smíření, sám Bůh je na ně hrdý, řekl jednou na jedné hoře Ježíš.

modlitba
Pane a Bože, díky za tvou trpělivost s námi. S packáním. S pochybnostmi. S nedověrou. Prosíme, vdechuj nám svého Ducha, bez tebe nemůžeme žít, ty jsi náš Záchranář. Díky za to. Amen