Blahoslavův dům, 31. 5. 2020 mh

Text:               Skutky apoštolů 2,1-13  

Čtení:             Genesis 11, 1-9                                                     

Písně:            368, 675, 158, 649, 583, 378

Kázání

Bratři a sestry,

            Bibli nikdo nerozumí. To, co je v Bibli napsáno, psali kdysi lidé jako své svědectví o Bohu. Chtěli dosvědčit, jak v jejich životech Hospodin jednal, co pro ně Hospodin udělal.

            Když o Bibli říkáme, že je Božím slovem, pak to znamená, že se nám stává slovem od Boha. Není tomu ale tak – a nebude tomu tak – že by kdokoli mohl jaksi přirozeně rozumět tomu, co si v Bibli přečte nebo co z ní uslyší. Naopak, když mám dojem: já jsem tomu vůbec nerozuměl, co se dneska v kostele z Bible četlo, pak je to naprosto přirozené a normální.

            A když společně čteme Bibli při biblické hodině, anebo někdo studuje Bibli a její výklady sám doma, děláme to proto, abychom biblickému textu víc rozuměli. Ale tím spíš se pak před námi otevírá, že v Bibli máme před sebou svědectví zachycené v cizím jazyce, svědectví z jiné doby, z cizí země a nám cizích situací.

            Právě o to ale jde: teprve cizí, vzdálený text k nám může promluvit svou vlastní řečí. Slova Bible si nemůžeme hned přivlastňovat: mít dojem, že vlastně víme, o co v nich jde, je nám to hned jasné, jen nějakým detailům nerozumíme. Právě naopak: musíme zjistit, jak jsou nám slova Písma vzdálená, nechat je takto promluvit, a teprve pak se může stát ten zázrak, že k nám ta slova promluví. Stanou se nám pramenem vody živé. Stanou se nám vzkazem od Hospodina.

         Podobně je tomu, když se vypráví o tom, jak Bůh v životě nějaké člověka jednal. Také to je pro nás slovo odjinud, je to slovo, kterému nemůžeme přirozeně rozumět. A když mu rozumíme, když se nám takové svědectví stane povzbuzením nebo napomenutím, pak je to zase jen zázrak. Zázrak porozumění vzniká působením Ducha svatého, on nám dává porozumět. Duch Boží – lidé tak kdysi pojmenovali Boží působení v člověku. Bůh sám nám dává porozumět slovům Bible tak, že je přijímáme jako slovo do situace, kterou prožíváme, jako slovo pro sebe. 

            Tak to tedy bylo i tenkrát o svátcích letnic v Jeruzalémě. Bylo padesát dní po Kristově smrti a vzkříšení. Ježíšovi žáci se rozprchli. Měli strach z toho, co zlého je jako Ježíšovy žáky postihne – když jejich učitele popravili. A tak se rozutíkali a poschovávali.  A přece se tajně scházeli, aby se společně modlili, aby si vyprávěli, co Ježíš učil, aby společně čekali, až on znovu přijde, jak to slíbil. Scházeli se tedy jako skupinka těch, kteří uvěřili, že Ježíš je ten očekávaný Kristus, který měl přijít, aby zachránil Boží lid. 

            A tu přicházejí svátky letnic – svátky první úrody. Zbožní židé ze všech zemí tehdy známého světa přicházejí na tato svátky do Jeruzaléma. Tady v chrámu přinášejí v oběť svou první úrodu a ve shromáždění děkují Bohu za prvotiny, za počátek nové úrody, která je jim příslibem, že i v tomto roce úroda bude.

            V Jeruzalémě tak byly v době svátků tisíce lidí. A tu se ve skrytu horní místnosti nějakého jeruzalémského domku odehrává něco, co dosud nikdo nezažil: Ani ti, kdo o tomto později svědčí a píší, to neumí vyjádřit jinak než nějakými těžko srozumitelnými obrazy: ozval se hukot z nebe, objevily se jakoby ohnivé jazyky, na každém z nich spočinul jeden, začali mluvit neznámými jazyky.

            Ty obrazy ukazují, že člověk může jen velmi těžko pochopit, co se tady stalo. Co ale chápat můžeme a co tu vidíme docela jasně, je to, co se děje s Ježíšovými žáky a k čemu je to vede. Najednou, docela nečekaně je jim dáno nebát se. Už se nebudou dál schovávat před lidmi, už se nebudou scházet jen mezi sebou, potajmu. A jdou za druhými, chtějí pozvat ke Kristu i další. A je jim také dáno ke druhým lidem promluvit: promlouvají k druhým tak, že tomu všichni rozumějí. To je zázrak.

            Tak vznikla církev. Církev je společenstvím, které tu není samo pro sebe, ale je tu pro druhé. Církev je tady pro ty další, kteří také mají slyšet o Kristu. Církev má hledat jazyk druhých lidí. A tak se tahle událost, která je nazývána také jako Seslání Ducha svatého, připomíná a slaví jako počátek církve. Protože teprve tady vzniká církev, tady se Hospodin k církvi poprvé zřetelně přiznal.

            Připomínáme si to dodnes. I my se scházíme při bohoslužbách a čekáme na ten zázrak: Čekáme, že nás naplní Duch svatý, že porozumíme svědectvím o Bohu. Že dostaneme odvahu vyjít za druhými. Že najdeme s druhými společný jazyk, který jsme ztratili. Že budeme umět promluvit o své víře a naději v Krista srozumitelně – tak jak to kdysi bylo dáno učedníkům. Čekáme na ten zázrak, že Duch svatý znovu přijde. A ten zázrak se děje. Amen.