Blahoslavův dům, 19. 4. 2020, mh

Text kázání: Janovo evangelium 20, 19-29   

Písně:            433, S401, 660, 647

Hl. čtení:        J 20,19-29                                                  

Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“

Kázání:                                                        

Slyšeli jsme zprávu o setkání se Vzkříšeným.

Vzkříšený Kristus přichází, když nastává večer. Přichází tehdy, když se na svět snáší soumrak.   

Možná to je obraz, který dobře postihuje naši dnešní situaci. Náš svět se ponořil do zvláštního, nepřirozeného klidu. Jakoby se setmělo. Dlouho nebyl vidět žádný výhled: několik týdnů jsme nevěděli, do kdy karanténa se všemi svými opatřeními ještě potrvá. Teprve v posledních dnech se začínají ukazovat nějaké obrysy, náznaky toho, co je před námi: kdy a jak bude moci začít běžný život. Kdy se budeme moci potkávat, navštěvovat. Kdy se budeme moci obejmout, aniž bychom museli mít obavu, že toho druhého ohrozíme.

Večerní scéna upomíná na nejistotu člověka. V našem světě plném světelného smogu si to už ani neuvědomujeme, ale v tu hodinu, kdy se začaly prodlužovat stíny, kdy přestávalo být vidět a nastávala noc, lidé donedávna zažívali obavy. Uvědomovali si svou zranitelnost a ohrožení.

A zažívali také nejistotu. V biblických žalmech je tato nejistota často vyjádřena otázkou: Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě bude trvat, než se začne zase rozednívat?

Snad ale právě v takové situaci nejistot a ohrožení vyniká o to jasněji, s čím Kristus přichází. Anebo začíná být vůbec patrné, jak je vzácné, s čím přichází: Ježíšovo ujištění, že Bůh je na straně člověka. Jeho jednání, kterým nás vede k nápravě vztahů. Jeho slova, že na konci všeho budeme v jeho rukou.  

Do našich stínů vnáší Kristus světlo. Však také o sobě řekl: Já jsem světlo světa.

V našem čtení je zmíněn jeden zvláštní detail: Ježíšovi žáci se setkali za zavřenými dveřmi. Ta poznámka tu jistě nestojí náhodou. Vypravěč-evangelista nepovažoval za podstatné zeširoka líčit, jak že se to stalo, že Kristus prostoupil dveřmi. Ale neodpustí si ten malý detail uvést a u svého vyjádření zůstane. Vysloví jen takto syrově, že ono se to všechno událo jinak, než si umíme představit.

Podivuhodný příchod zavřenými dveřmi. Evangelista naznačí, že Kristus zde přichází jako ten, kdo koná zá-zraky – kdo dělá něco, co je za možnostmi našeho zraku. Přichází jako Boží osoba. To, co se tady děje, neumíme nahlédnout.

Všimněme si: vzkříšený Kristus přichází, když jsou jeho žáci spolu. První setkání se Vzkříšeným, ta zažijí někteří jednotlivci: Marie Magdalská, dva učedníci odcházející do Emauz a další. Ale pak už dává svou blízkost zažít jen ve společenství. Tam, kde lidé spolu sdílí své pochybnosti, obavy, strach z toho, co bude dál, kde ale taky sdílí naději, že to, co dnes zažíváme, to ještě není konec, tam je on mezi námi.

Tak jsme to něm četli: když přichází, postaví se uprostřed nich. Zůstávalo mu mezi nimi toto centrální místo: on byl středem jejich setkání. Mohl toto místo zaujmout, protože ve středu jejich setkání nestál nikdo jiný a nic jiného: žádná jiná autorita, žádné jiné učení, žádné mimořádné emoce. Uprostřed všeho dění byl on.

Kristus otevírá dveře mezi člověkem a Bohem, otevírá dveře mezi lidmi navzájem. Tím, jak přeje pokoj, tím, jak vede k odpuštění. Však také o sobě řekl: Já jsem dveře.

Zároveň ale tenhle božský, přichází jako člověk. Ano, právě jako ten domlácený, zmučený a popravený. Ukázal jim ruce a bok: Ukřižovaný se prokazuje svým zázračným příchodem, Vzkříšený se prokazuje svými ranami. Jak to později jeho žáci vyjádřili: Pravý Bůh a pravý člověk.   

Ten Vzkříšený pak prokazuje svou identitu ještě jedním způsobem: dává učedníkům svého Ducha. Dává jim tak vzpomenout – a spolu s nimi také nám - na obraz stvoření ze začátku Bible: v něm Hospodin dává ducha člověku – vdechuje život člověku. Zde na to stvořitelské jednání navazuje Kristus a svým žákům vdechuje nový život.

V závěru celého evangelia čteme o setkání Vzkříšeného s Tomášem. To je zvláštní výjev, kterým čtvrtý evangelista uzavírá celé své svědectví o Ježíši.

Tomáš nebyl při tom, když ostatní učedníci prve viděli Krista. Chce ho vidět také. Mluví o tom, že nemůže uvěřit, aniž by ho také viděl: mluví o tom, že chce vložit ruce do ran, ale to je vlastně jen jiná podoba smyslového vnímání. Tomáš má za to, že tímto způsobem dojde víry. A je mu to dáno:

Na závěr ale slyšíme zaznít poslední Ježíšova slova určená Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ To je Ježíšův vzkaz adresovaný i nám. Marie z Magdaly viděla, Ježíšovi žáci viděli, Tomáš nakonec také viděl. My další už ale Vzkříšeného takovým způsobem vidět nebudeme. Slova evangelia jsou nám „jen“ svědectvím, nemohou nahradit zkušenost jeho prvních žáků. My už jsme odkázáni na zachovaná Ježíšova slova a na svá setkání s jeho mocí. Jsme odkázáni na život.  

Však také o sobě řekl: Já jsem vzkříšení a život