Blahoslavův dům, 18. 10. 20, mh

 Text:              Matoušovo evangelium 14, 13-21     

Když to Ježíš uslyšel, odplul lodí na pusté místo, aby byl sám; ale zástupy o tom uslyšely a pěšky šly z měst za ním. Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné. Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit jídlo.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nemusejí odcházet; dejte vy jim jíst!“ Oni odpověděli: „Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby.“ On však řekl: „Přineste mi je sem!“ Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů. A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.

Píseň:                        638, (433), (S483), 685  

Kázání:                                                        

Slavíme dnes bohoslužby díkčinění – bohoslužby vděčnosti za úrodu. Připomínáme si při těchto bohoslužbách, co se nám v tom uplynulém roce urodilo, čím jsme byli obdarování. Myslíme při tom obvykle především na úrodu aktuálního roku: co se letos urodilo na polích, v sadech, v zahradách, na vinicích. Vlastně je ale na místě si s vděčností připomenout všechno, čeho se nám dostalo.

Tomu taky někdy odpovídá i výzdoba v kostelích. Do některých kostelů lidi přinesou jen něco málo z toho, co se jim urodilo na zahradě. Jinde si dávají záležet, aby v kostele naaranžovali pokud možno všechno, co se v jejich kraji pěstuje. A ještě jinde mají v kostele vystaveno prostě to, co si lidé koupili v obchodě a za co jsou vděční nejvíc. Snad nikdy ale při tom nejde jen o nějakou dekorativní výzdobu kostela: bývá to totiž často tak, že výpěstky nebo produkty, které se zde shromáždily a sebraly, se po bohoslužbách vezmou a rozdělí lidem, kteří potřebují pomoc, kteří jsou v tísni: bez příjmu, bez střechy nad hlavou, bez možnosti sami si nakoupit, nemocní, osamělí.

U tématu úrody ještě chvíli zůstaneme. Když v naší zemi na jaře vypukla karanténa, objevily se obavy, jestli bude dost pracovní síly, která by sklidila úrodu. Jestli zásobovací firmy vydrží nucenou přestávku a jak to bude dál se zásobováním obchodů. Nebo také obavy, jestli potraviny v obchodech příliš nepodraží. Obavy byly o to silnější, že navíc přišlo velmi suché jaro.   

Dnes můžeme říct, že katastrofické scénáře ohledně hospodářství se zatím nenaplnily. Je mnoho lidí, kteří se dostali do obtížné situace; na ně je potřeba pamatovat. Většinu naší společnosti ale ani karanténa ani nepřízeň počasí zatím neohrozily. V našich obchodech máme pořád mnohem víc zboží, než potřebujeme. Nenastalo zatím ani velké zdražení. To všechno jsou ještě další důvody, proč můžeme být vděční.  

Slyšeli jsme dnes svědectví o tom, jak Ježíš nasytil velké množství lidí.  Slyšíme odsud, že Ježíš nepřehlížel, co člověk k životu potřebuje. Tomu odpovídají i slova v jeho modlitbě. Učí v ní své žáky prosit nejen za duchovní záležitosti, ale i za chléb na každý den: „chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ To znamená: smíme prosit za všechno, co je k životu potřeba.

Když tenkrát za Ježíšem přišli jeho žáci s výzvou, aby zástup propustil a lidé si mohli jít koupit jídlo, řekl jim: „Dejte vy jim jíst!“

Jak? Jak by nás několik mohlo nasytit tolik lidí - pět tisíc mužů s rodinami? Vyloučeno. Nemáme u sebe tolik jídla. Ani nemůžeme mít. To je nesmysl. Nemáme u sebe ani tolik peněz, pro případ, že by se jídlo teprve mělo jít koupit. Ostatně, nejsme tady od toho, abychom davu lidí poskytovali nějaký catering. Máme jen nějakou malou vlastní zásobu. Něco málo pro sebe.

I my dnes míváme dojem, že sami máme málo. Že nemáme, o co se s druhými dělit. A toho, o co bychom se mohli s druhými sdílet, je trapně málo. Ať už jde o jídlo, o čas, naši přítomnost, náš zájem, naši lásku. Jít tu svou trošku nabízet zástupu lidí - to vypadá bláznivě. 

Ježíš ale i to naše málo umí použít. Odpověděl svým žákům: „Přineste to sem.“ Bude to on, kdo rozhodne, jak s tím nejlépe naložit. Bude to on, kdo bude rozdělovat. Vzal tehdy chléb, vzdal díky, lámal jej – a dával svým žákům a jeho žáci dávali dalším lidem. Tak začala na tom místě jejich poslední večeře. Touto večeří se tihle lidé s Ježíšem rozloučili.

Ježíš všechny nasytil. Nebylo to ale tak, že by tam Ježíš tehdy chleba nějak zázračně namnožil. On prostě vzal chléb, lámal ho a dával dál. A jeho žáci vzali chléb, lámali a dávali dál. A ti další, když viděli, co udělal Ježíš, vzali chléb pro sebe, kolik potřebovali, přidali k němu ze svých zásob a dávali dál. A další vzali pro sebe, kolik potřebovali, přidali ze své kapsy a dávali dál. A stal se zázrak: řetěz vzájemného dávání se u nikoho nezastavil. Nikdo si při téhle hostině nepřecpal, ale všichni se nasytili.

A ještě jim tam zbylo dvanáct košů. Dvanáct košů pro dvanáct kmenů Izraele, zbylo tedy pro všechny. Z toho, čím kdysi Ježíš sytil, zůstává ještě stále pro nás všechny, kteří jsme tam při tom tehdy nebyli. Zůstaly nám jen drobky jeho slov, mají ale pořád moc každého nasytit. A zůstalo nám taky znamení naděje, že tam, kde se necháme vést ke sdílení, kde se společně učíme dávat, tam se podivuhodně dostává na všechny.

Mluvili jsme o tom, že v důsledku karanténních opatření se situace v našem hospodářství zatím příliš nezměnila, změnit se ale ještě může. Změny přijdou. Dříve nebo později nastanou změny v naší společnosti, které související i s klimatickými změnami. Budou znamenat, že budeme muset měnit svůj životní styl. Už nebude možné žít stejným způsobem jako dosud. Budeme se učit žít skromněji. Budeme žít skromněji.

Ale tím spíš bude potřeba, abychom pamatovali na ty, kteří se octnou v nouzi. Vyprávění o nasycení zástupu nám dává naději, že ten, kdo dává, má dost sám. Ten, kdo dává, dostává.  

A taky nám to vyprávění připomíná, že Kristus Ježíš, který měl moc nasytit všechny, bude do našeho světa přicházet. A přijde. Amen.