Blahoslavův dům, 13. 12. 20, mh

 Text:               Janovo evangelium 1, 6-8.19-28        

Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.

Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“ Nic nepopřel a otevřeně vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ Znovu se ho zeptali: „Jak to tedy je? Jsi Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?“ Řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“ Ti vyslaní byli z řad farizeů. Otázali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?“ Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ To se stalo v Betanii, na druhém břehu Jordánu, kde Jan křtil.

Čtení:              Iz 40,1-5                                        

Píseň:              279, 673, 651, 700    

Kázání:

Milé sestry, milí bratři, v době adventu mluvíme o Kristově příchodu. Čekáme na Kristův příchod.

Jedno filmové zpracování evangelia začíná záběrem na proroka Jana, který právě mluví k davu shromážděných lidí. Kamera ho nejdříve zabírá zdálky, a pak začne krok za krokem, zezadu sledovat postavu muže, který se davem k Janovi prodírá. Kamera postupuje stále za ním, nevidíme mu do tváře. Nevíme tedy, kdo to je, nevíme, jak vypadá ani s jakým výrazem se k Janovi blíží. Vidíme pouze to, že přichází k Janovi, a pak také, s jak velikou úctou se před ním Jan sklání.

Teprve další záběry ukážou, jak vypadá, co a jakým způsobem říká, a začínáme rozumět, o kterou postavu jde. Tak začíná Ježíšův vlastní příběh.

Scénář filmu nechává diváka na přicházejícího Krista čekat. To ale přesně odpovídá evangeliím: také scénář evangelií nás nechává na Krista čekat. Je tomu tak i v případě čtvrtého evangelia. Jeho svědectví sice zahajuje slavný hymnus „Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha.“, pak se ale začne odvíjet vyprávění, které se soustředí – ne na Ježíše ale na proroka Jana. Na Ježíše si ještě musíme počkat.

Kdo je Jan? Kdo je tento prorok? Slyšíme tuto otázku zaznít už docela na začátku našeho čtení o Janovi. Vyslovili ji tehdy kněží a levité. Nejspíš zde představovali nějakou více méně oficiální delegaci, která vyrazila za prorokem Janem až z Jeruzaléma. Tazatelé tedy měli za úkol se vrátit zpět a svým autoritám v jeruzalémském chrámu předložit jasnou odpověď na otázku, kdo je tento prorok Jan.

To ovšem taky znamená, že už celé předchozí Janovo působení (o kterém se v tomto evangeliu téměř nic nedozvídáme) vyvolalo otázku: Kdo to je? A tak se ho nyní přímo ptají, a nechávají při tom nedopovězeno: Nejsi snad už ten očekávaný Mesiáš? – Proto zde Jan jako první věc vysloví: „Ne, nejsem Mesiáš.“ Rozpoznal, že to je zajímalo nejvíce.

A pak Jan ještě doplní, že není ani Eliáš: není největším z izraelských proroků, který by „vzat vzhůru“, který neměl svůj hrob, a proto někteří očekávali, že přijde jednou mezi lidi zpět.

A pak Jan ještě dopoví, že není ani ´tím Prorokem´: není oním prorokem, o kterém kdysi dávno promluvil velký vůdce Izraele Mojžíš, že bude Hospodinem v Izraeli povolán: „Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikážu.“

Kdo je tedy Jan? Za koho se sám považoval? Považoval se za „hlas volajícího na poušti“. Křtitel Jan tu ke svému sebevyjádření použil slova proroka Izajáše. On, snad nejvýznamnější prorok své doby (v evangeliu vlastně ani o žádných jiných současných prorocích nečteme), označí sám sebe za pouhý hlas.

Jaký je to projev skromnosti! Jaký je to projev oddanosti své službě, svému povolání! Jaký je to dar, že Bůh za lidmi posílal ty, které si povolával a kteří mluvili, co jim dal poznat! Izajáš kdysi skutečně mluvil o hlasu volajícím na poušti. Bylo to v době zajetí a Izajáš Judejcům ohlašoval konec tohoto zajetí. Do izajášovské pozice se tedy nyní staví prorok Jan Křtitel: považuje se za proroka, který v určitém smyslu bude také ohlašovat konec zajetí. 

Jan tedy sám sebe považuje za „hlas na poušti“. Avšak, v celém líčení o Janovi se neříká vůbec nic o tom, že by Jan kdy na nějaké poušti působil. Naopak, čteme tu o tom, že Jan působil na břehu (doslova: „v Betánii na druhém břehu Jordánu, kde Jan také křtil“).

Janův Jan čili prorok Jan Křtitel podle Jana evangelisty se tedy na žádné poušti nepohyboval. Poušť, o které se v textu píše, tu slouží pouze jako metafora, jako slovní obraz. Co všechno tento obraz představuje? - Místo, kde není dostatek vody. Místo, kde není obživa. Místo, kde nelze žít, trvale nebo vůbec. Anebo taky vyprahlost, ta ve společnosti, ta vnitřní. Osamocenost, doslova opouštěnost.

Tady teď slyšíme: Bůh do našich pouští, do takových míst a do takových časů posílá za námi ty, kteří se stávají hlasem, který k nám volá. V době zajetí, v čase okupace. V očekávání mesiáše. V samotě, v osamocenosti nemocniční postele. V karanténní izolovanosti od druhých…

Synové Izraele ale s pouští měli spojenu ještě jinou asociaci: společenství. To, co zásadně ustavilo a utvářelo jejich lid, bylo přece jedno velké putování pouští, pobyt na poušti byl tím, co je kdysi shromáždilo. Tady byli spolu. Přese všechny zraňující nebo trapné epizody, o kterých čteme v Tóře, tady na poušti se zase učili být spolu. Ke svobodě šli pouští společně.

A to je ještě další asociace, kterou obraz pouště vyvolával: putování, pohyb, cesta. Navzdory všem negativním okolnostem, to byla právě poušť, kudy se Izraelci ubírali na své cestě za svobodou. Začátek tohoto putování pouští si pak připomínali svým největším svátkem – Velikonocemi. Téma vyvedení z Egypta a putování pouští se jako červená nit táhne celou Biblí.

Možná že člověk musí projít pouští osamělosti, vyprahlosti, aby si uvědomil, co postrádá nejvíce, nahlédl, že nechce žít jako dosud. Že otuží po svobodě. Možná, že ke svobodě můžeme dojít právě jenom přes poušť. Ke své svobodě dojdeme jen přes svou poušť. 

Na poušť tedy Bůh posílá toho, kdo se lidem stane hlasem volajícím na poušti, vox clamantis in deserto. Ono by to mohlo vyznívat, jako by ten hlas měl hlavně volat o pomoc. O pomoc pro sebe, jakési SOS. Opak je pravdou.

Tenhle hlas volá ty, kteří jsou na poušti, kteří si to o sobě uvědomují, kteří si umějí přiznat, že jsou opouštěni. Svolává je a vyzývá: „Urovnejte cestu Páně“. Nebo jak jsme četli přímo v knize proroka Izajáše: „Připravte na poušti cestu Hospodinu. Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha.“

Prorok tedy těmito slovy zve další, aby pracovali na tom, aby Pán mohl přicházet (Kudy by také přicházel jinudy než po cestě?): aby on mohl přicházet do našich životů, aby mohl vstupovat do našich domácností, našich pracoven, našich kuchyní, našich vztahů. Prorok Jan nás zve, abychom jednali tak, aby náš Pán mohl přicházet a působit. Amen.