Blahoslavův dům, 3. 1. 2021, mh

 Text:            Janovo evangelium 2, 1-11         

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.

Čtení:           Iz 40,1-5                                 

Píseň:          534, 635, 672, 535     

Kázání:

Přátelé v Kristu, evangelista píše o jakési svatbě proto, aby ukázal, že Ježíš právě tam poprvé projevil svou podivuhodnou moc. Právě tam poprvé „zjevil svou slávu.“ A jak píše, tam v něj jeho žáci uvěřili.

Proč se ale takhle projevil právě tam - kdesi na venkově, v místě, o kterém se dnes ani přesně neví, kde se nacházelo? Proč projevil svou moc právě při takové příležitosti – běžné venkovské veselce, ani zmínka o tom, kdo se tady ženil, kdo se tu vdával? Proč ukázal svojí moc takovým způsobem: jakoby nebyly vážnější, důstojnější příležitosti -  nebo naopak: jako by všechny jiné příležitosti nebyly vhodnější než tahle? Tady se prezentuje jen jak zásobovač vínem na zábavy.

Je to tedy další příklad toho, že Ježíš si nevybírá elitní místa ani elitní příjemce své pomoci. Od začátku se věnuje jenom obyčejným lidem, neznámým, bezejmenným. Nechává se jimi pozvat, je s nimi, sdílí jejich radosti a starosti. Vnímá, co potřebují. A zasahuje v jejich prospěch.    

Skoro všude jinde, kde čteme o Ježíšových zázracích, uvede Ježíš svou moc do chodu proto, aby člověka – zachránil. Z nemoci, z izolace, z nemožnosti slavit bohoslužby. Vždycky tam jde o život. Tomu rozumíme: v takových situaci bylo na místě, aby Ježíš zasáhl svou mocí.

O co ale jde při nějaké venkovské svatbě? – Nejde tu o život, jde ale o radost ze života. O nic méně. Jde o to, aby tihle lidé mohli být dobře spolu, aby jim spolu bylo dobře. Aby jim k tomu dobrému spolubytí nic nechybělo. Aby tahle pěkná příležitost, kde jsou spolu a radují se, neskončila trapasem, rozpačitým odcházením hostů, dohady nebo obviňováním, kdo co tady zavinil nebo nezavinil.

A Ježíšův zákrok ukazuje, že pro něj jsou i tyhle okolnosti důležité. I tomu věnuje svou pozornost, svou božskou pozornost. Při téhle příležitosti má podle svatého Jana svou premiéru.

Ježíšova matka – je zvláštní, že autor evangelia ji ani jednou neuvede jménem – tu vystupuje jako člověk, který má důvěru, že Ježíš by v téhle situaci snad uměl a mohl napomoci. A zároveň je v jejím sdělení mnoho nejistoty: „Nemají víno“, řekne. Jako by nevěděla, o co požádat. A jestli vlastně smí o něco žádat. Jisté je jen to, že mu nechce pouze oznámit, že hosté budou brzy na suchu, ale má nějaké očekávání - tušení, že Ježíš by se mohl projevit.

A tak od ní slyšíme dobrý příklad prosby-modlitby. Když neumíme prosit, když se ani nedovažujeme prosit, aby Bůh zasáhl nějak konkrétně, když si netroufáme odhadovat, co by komu bylo nejlepší pomocí, můžeme v modlitbě prostě jen sdělit, co v sobě nosíme, co nás tíží, co vidíme, že tíží druhé. V knize žalmů se tomu říká „vylévat srdce“, Ježíšova matka ho vylévá za druhé, pro druhé. 

Pak se nám může přihodit – tak jak se to přihodilo jí - – že nedostaneme odpověď. Nestane se nic. Je to jako tvrdé odmítnutí. Pochybujeme, o co vlastně žádáme.

A přece je Ježíšova matka příkladem i dál: v tom, jak nepřestává čekat: Udělá to, co sama může udělat. Nelze čekat, že Ježíš by jí pověřil nějakým úkolem, ale je možné, že bude potřebovat asistenci od přítomných pomocníků – sluhů. A tak je osloví, aby byli připraveni udělat, o cokoli je Ježíš požádá.

Ježíš se projeví ve své kompetenci. Ta má dvě podoby: Nejdřív se projeví jako ten, kdo umí dát zřetelně najevo, že si do svých věcí nenechá mluvit. Ani svou matkou. Odbude ji docela hrubě: „Co my dva máme společného, ženská?“ nebo jak to také můžeme číst: „Co je ti po mně?“.

Ale potom – a tady dostatečně brzy - se projeví jako ten, kdo do věci umí zasáhnout. Kdo má pravomoc zasáhnout. To dává naději i nám, že bude umět a moci zasáhnout i v našich záležitostech. Když půjde o život, snad i jindy. 

Nedostatek vína, prázdné kalichy a číše na víno na slavnostní tabuli můžeme chápat jako nedostatek zdrojů radosti. Vyprázdněné zdroje radosti: Je vypito. Co nám chybí k radosti – k tomu radovat se ze života? Co bychom potřebovali doplnit, dočepovat, proměnit? - Budeme moci čekat.

Ty kamenné nádoby či štoudve, které tam někde stály, byly určeny na vodu k očišťování. Používaly se k obřadnému umývání před dnem odpočinku, anebo před svátky. Ježíš ale nádoby nechal naplnit vodou, z které se stalo víno. Nemohly pak už sloužit svému původnímu účelu, nemohly se pak použít k očišťování těl. Jako by Ježíš svým zásahem dal zároveň najevo: už nebude nutné, abyste se takhle očišťovali. Po Ježíšově působení už to nebude potřeba. To, co vás bude očišťovat, už nebude voda, ale Ježíšova oběť – symbolicky vyjádřeno: jeho krev. Jeho oběť, krev, kterou přijímáme tak, jako když od něj při slavnosti přijímáme víno.

Evangelista píše, že tam těch štoudví bylo šest. To je zvláštní počet, šest je v Bibli číslem neúplnosti. Číslem úplnosti je naopak sedm. Tady k té úplnosti tedy jedna štoudev chybí: Kam se poděla sedmá štoudev? Kde je ta sedmá nádoba, kterou by Ježíš naplnil a proměnil, k dobrému užitku pro všechny? Možná ji máme u sebe doma. Amen.