Blahoslavův dům, 7. 3. 2021, mh

 Text:              Exodus 20, 1-17           

Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

Nezabiješ. Nesesmilníš. Nepokradeš.

Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.

Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“

Píseň:                        19, 688, 626, 510

Kázání:

Milí přátelé, soustředíme se v našem uvažování na slova, která stojí v úvodu celého čtení: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“

Bible mluví na mnoha místech o smlouvě – o smlouvě, kterou chce uzavřít nebo už uzavírá Hospodin se svým lidem. Na mnoha místech Starého zákona tak čteme slova, která vyřizují proroci Izraeli, ve své nejkratší podobě zní: „Já budu tobě bohem a ty budeš mým lidem“. 

Text, který jsme dnes slyšeli, má také podobu smlouvy. Lid, který se hlásí k Bohu, je tu vyzván, aby dodržoval tato slova od Boha. Říkáváme jim Desatero, Desatero přikázání.

Ale - můžeme uvažovat dále – smlouva přece vždycky vyjadřuje, na čem se vzájemně domluvily dvě smluvní strany. Není pak tato smlouva nějak nevyvážená, jednostranná? Slyšíme, jak se vyjmenovává, co všechno má dodržovat člověk, vidíme, jak velké jsou Boží nároky na člověka, v podstatě tak velké, že je neumíme zcela splnit – ale jaké nároky mají odsud platit pro druhou smluvní stranu - k čemu se touto smlouvou zavazuje Bůh?

Tato smlouva není jednostranná. Tento výčet toho, čím bude napříště vázán člověk, je totiž zcela vyvážen těmi několika slovy v úvodu: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“

To je víc než férová smlouva. Hospodin se tu zavazuje, že bude těmto lidem Bohem. A za to všechno, co znamená, že chce být člověku bohem, od člověka očekává pouze to – že určité věci nebudeme dělat.

Můžeme si tu vyváženost představit názorně. Desky zákona, které dostal prorok Mojžíš na hoře Sínaj, se obvykle vyobrazují jako dvě kamenné desky. Na první z nich jsou znázorněny čtyři (případně tři) přikázání, na druhé desce ta ostatní. Tak uvidíme desky zákona zpravidla vyobrazené.

Dvojí vyhotovení smlouvy se ale přece dodnes dělá proto, aby každá smluvní strana dostala jedno vyhotovení. Mohli bychom si tedy tyto desky představit i tak, že na první z nich jsou vytesána právě jen ta úvodní slova: „Já jsem Hospodin…“, a na druhé desce (určené pro lid) se pak píše všechno ostatní.

Co z těchto slov vlastně slyšíme o Bohu? - Jakou autoritou je podepřeno vyhlášení této smlouvy? Anebo ještě jinak: Jak zde Bůh sám sebe představuje?

„Já jsem Hospodin, já jsem tvůj Bůh – já jsem, který tě vyvedl z egyptské země.“ Nacházíme zde tři charakteristiky: Já jsem Hospodin. Já jsem tvůj Bůh. Já jsem ten, který tě vyvedl z egyptské země. - Hospodin. Tvůj Bůh. Ten, který tě vyvedl.

„Já jsem Hospodin.“ V Mojžíšově příběhu čteme, že zlom v jeho životě nastal, když se setkal s Bohem přítomným v hořícím keři. Mojžíš se chtěl dozvědět Boží jméno. Dozvídá se však jen jméno-nejméno: „Jsem, který jsem.“ Nic víc. To je vše, co o Bohu smíme a máme vědět: on je. On bude. S tím máme vystačit.

A to všechno ostatní, co o něm dál zjišťujeme, dozvídáme se, zažíváme, se nám bude poodkrývat, částečně, dočasně, ne dost určitě. On je. Je tu. Je stále stejný. Je jiný, než vše ostatní. Tolik vyjadřuje Boží jméno.

Boží jméno bylo mezi židy v takové úctě, že ho vůbec nevyslovovali. Namísto něj často užívali slovo, které překládáme jako Pán – Panovník – anebo Hospodin. Výraz, který také zachycuje něco z toho, kým Bůh také je: On je panující. Jako ten, kdo dal podle svědectví Bible světu počátek a řád, panuje nad světem. Panuje nade vším.

„Já jsem tvůj Bůh.“ A teď se zde ten, který panuje nade vším, představuje jako tvůj Bůh. Nechce být jen jakýmsi bohem, nechce být jedním ze tvých bohů - o tom ostatně uslyšíme hned v následujících slovech (v tzv. prvním přikázání). On chce být tvůj Bůh. Můžeme se ptát: Má vůbec smysl mluvit o Bohu, o Boží osobě jinak, než jako o tom, který je bohem pro mě - se vší absolutní autoritou, kterou na sebe chci vztahovat a která se chce vztahovat ke mně? 

Ano, tato Boží autorita se chce ke mně vztahovat. Ke mně jako k jednotlivci? Ne tak docela. Vztahuje se ke mně jako k tomu, kdo je součásti Božího lidu. (Oslovení ty v našem dnešním čtení se týká Božího lidu Izraele jako celku, teprve Ježíšovi žáci začali toto oslovení později vztahovat na všechny, kdo se k Bohu ve víře přihlásili).

Je to tedy závazek, toto přikázání, které Hospodin sám sobě udělil: chce být tvým Bohem. Jak se to projevilo, že chce být tvým Bohem: „Já jsem, který tě vyvedl z egyptské země.“

Už se to tedy projevilo – do té doby nejzřetelněji – že chce být člověku Bohem, totiž vyvedením z egyptského otroctví. Pro Izrael zůstává tato událost největším dokladem Boží péče, a vždycky znovu taky příslibem přítomného Božího působení. To je ostatně důvod slavení židovských Velikonoc – slavení vyvedení z Egypta. Ježíšovi žáci později objevili větší doklad toho, že Bůh chce být bohem člověku - v příchodu Mesiáše Ježíše.

Ale vraťme se k onomu vyvedení. To byl zářez, dějinný mezník, událost, která Boha Hospodina charakterizovala. Kdysi se Mojžíšovi u onoho hořícího keře dal poznat jako „Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův.“ Nyní se dává poznat jako ten, kdo zasáhl v jejich prospěch.

Jak se to všechno nás týká nás? Kdy nás Bůh vyvedl ze sevření, kdy nás vyvedl z úzkosti, z tísně, z nesvobody? Odpověď jsme už dnes vlastně slyšeli: Stalo se to, když nám dal slova Desatera.