Blahoslavův dům 13. 6. 2021 mh

Text kázání: Markovo evangelium 4, 30-34              

 Také řekl: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“ V mnoha takových podobenstvích k nim mluvil, tak jak mohli rozumět. Bez podobenství k nim nemluvil, ale v soukromí svým učedníkům všecko vykládal.

Čtení:             Ez 17, 22-24          

Písně:            92, 442, 384, 662, 582

Kázání                                                                     

 „K čemu přirovnáme Boží království?“

Tak se ptá Ježíš svých posluchačů? To není jen řečnická otázka – vyslovená jen proto, aby řečník na úvod své řeči vzbudil zájem. Ani ji Ježíš neříká jen proto, že by potřeboval napovědět. Sám přece už vyslovil celou řadu podobenství – přirovnání – slovních obrazů k vyjádření toho, co označuje jako Boží království. Tedy, jak bychom mohli říci, Boží vládnutí ve světě.

Ježíš zve svou otázkou posluchače, aby o Božím království sami přemýšleli. Aby hledali obraz, který by vystihoval, jakou mají představu o Božím působení ve světě. Jaké je Boží působení? K čemu bychom ho přirovnali?

Ježíš sám i tentokrát najde přirovnání: Boží království je jako hořčičné zrno. Tak je nepatrné. Zdálky není vidět vůbec, zblízka taky ne. Teprve když ho má člověk přímo před očima, má šanci ho zahlédnout. Ale ani pak si ho všimnout nemusí.

Tak je tomu i s Božím kralováním. Je mimo jiné tam, kde mu člověk přenechává místo: kde Pána Boha necháváme vládnout ve svých dnech. Necháváme se vést jeho slovy. Necháváme se vést jeho hlasem – hlasem v nás, který nás vede k dobrému. Ke smíření, k solidaritě, k lásce.

Zdálky nemusí být vidět vůbec. Ani zblízka není vidět. Ale ani když ho máme před nosem – například v jednání nebo ve slovech druhého člověka - nemusíme si ho všimnout.

Ale v tomto podobenství nejde jen o onu nepatrnost, takřka neviditelnost. Ježíš své jednoduché a prosté přirovnání přece jen ve stručnosti rozvíjí dále: „Když je zaseto do země…“ Boží působení ve světě není statické. Boží působení není stav, je to děj. Aby z hořčičného zrna byl větší užitek – pokud nemá být jen zkonzumováno - musí se odehrát určitý děj: zrno musí být zasazeno do země.

V Podobenství o zasetém semenu, které v Markově evangeliu předchází dnešnímu čtení, čteme: „S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země.“ Je to tedy člověk, od koho vychází podnět. A podobenství o zasetém semenu se dále soustředí na skutečnost, že první podnět sice vychází od člověka, ale na všechno další už člověk vliv nemá. Poskytl podnět – nebránil se poskytnout podnět a zasadil semeno do země – ale na výsledek dalšího dění pak už může pouze čekat. Semeno vzchází a roste a on ani neví, jak se to děje. Přispět může jen velmi málo. Všechen další růst a úroda tak přichází jako dar shůry, děje se v Boží režii.

Řekněme si také hned, že hořčici lidé tehdy považovali za plevel. Obvykle si vlastně nepřáli, aby jim něco takového vyrůstalo na poli. Když Ježíš přirovnává Boží vládu na zemi k plevelu, je to velká provokace. Proč volí právě takové přirovnání? Ukazuje tím, jak je Boží moc ve světě životná, jak je životadárná! Bují to jako plevel!

A čteme tu hned trojí charakteristiku, toho, co při tomto dění nastane: království Boží roste, stává se větším než všechno ostatní a vytváří prostor k životu. Všimněme si teď těchto tří charakteristik více.

Království Boží roste (jako zrno hořčičné). Co je na tom vyjádření zvláštního? Snad právě to, že si tím nebýváme jisti. Boží působení na zemi velmi často nevidíme. Nevidíme, že by Bůh jednal, natož že by vládl. Vidíme spíš to, co se nám nebo druhým lidem nedaří, co jsme pokazili. Věnujeme pozornost špatným zprávám ze světa a z domova. A snadno si můžeme představit, že takové soustředění lidí na špatné zprávy bylo v Ježíšově době podobné. Že by Bůh v lidech rozhodujícím způsobem jednal, že by navíc takto jednal v přírodě, že by takto jedna v celém kosmu, a že by jeho vliv stále více rostl, to je za těchto okolností velmi překvapivá zpráva. A povzbuzující.

A Ježíš jde ještě dál a řekne: to, co z takového hořčičného zrna vzejde, přerůstá všechny byliny. V končinách země izraelské prý hořčice setá – která vyrůstá z hořčičného semínka – dosahuje výšky tří až čtyř metrů. A obvykle pak na poli skutečně nemá konkurenci.

Srovnání, že Boží království přeroste všechno ostatní, jakoukoli jinou moc či mocnost, to se vzpírá naší zkušenosti úplně. Nic takového kolem sebe ani v sobě nevnímáme. A přece Ježíš povzbuzuje svými slovy k takové naději. Nachází slova, která jsou dalším potvrzením té naděje, ke které se hlásíme, totiž že na konci všeho času to bude Hospodin, kdo bude mít největší moc.      

A abychom rozuměli, že nejde jen o krásnou myšlenku, teoretickou vizi nebo konstrukci, přidá Ježíš ještě třetí charakteristiku: „vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“

Ježíš tu navazuje na slova proroka Ezechiele, která jsme četli v našem prvním čtení: „Všechno, co má křídla bude bydlit ve stínu jeho větvoví.“ Prorok ovšem mluvil o cedru, ušlechtilém, královském stromu, o králi mezi stromy. Ježíš tu mluví pouze o hořčici seté, bylině, která připomíná nanejvýš jakýsi veliký keř.

Ježíš tak přidává ke svému přirovnání ještě jeden, jiný rozměr: Boží království vytváří prostor pro život, je místem, kde se dá dobře žít. Hnízda jsou obrazem pro domov. Život ve stínu větví evokuje bezpečí, ochranu. Kde se necháváme vést slovem od Boha, kde se odvracíme od zlého, od svých ambic a soustředění na sebe. Kde se necháváme vést k druhým lidem. Kde hledáme shodu, kde nabízíme přijetí, solidaritu. Kde solidárně pamatujeme i na neznámé lidi, kteří žijí někde daleko. Tam vzniká prostor, kde je život. A kde se dá dobře žít.

Kde všude je Boží království, to nevidíme. Docela jistě je ale Boží království tam, kde se konkrétní lidé konkrétním způsobem nechávají vést k důvěře, k lásce, k naději. Tam se dá žít. A dobře žít. Amen.