Blahoslavův dům 27. 6. 2021 mh

Text kázání:   Skutky apoštolů 2, 24               

Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

Čtení:              Sk 2, 41-47    

Písně:            606, 667, 453, 690, 489    

Kázání                                                                      

Milé sestry, milí bratři,         

v minulém týdnu došlo mimo jiné ke dvěma událostem. Neumím je nezmínit.

Zemřela mladá členka našeho sboru. Sestra Lenka zemřela náhle, zcela nešťastně. 

A koncem týdne začaly přicházet zprávy o tom, jak devastující byl hurikán, který zasáhl jižní Moravu, okolí Břeclavi a Hodonína.

Ty události nás zastavují. Staví otazník nad lecčíms, o co se snažíme, co máme za důležité, nebo čím se prakticky zaobíráme. Jako jednotlivci, jako sbor.

První událost zasahuje osobně. Přináší smutek, lítost. A přináší taky otázky: Co zůstává? Co má smysl dělat, o co má smysl usilovat, jestliže se něco takového může stát? A taky přináší zjištění, jak nepodstatným věcem se často věnujeme.

A druhá událost staví otazník nad naší starostí o majetek, ten vlastní nebo ten sborový. Znovu, i když jinak se můžeme ptát: A co pak zůstává?

Ty zprávy vyvolaly velkou vlnu solidarity. Už dnes v ohláškách uslyšíme, jakým způsobem bude možné přispět těm, kteří byli hurikánem postiženi.

O tom v kázání nechci mluvit přespříliš. Uslyšíte v účetní zprávě pro sborové shromáždění, jak velice se zvýšily příjmy od členů sboru. A to i v loňském roce, který byl pro mnoho lidí finančně i jinak obtížný. Je na místě vám všem za to poděkovat, a říct: Jste skvělí, že v takové míře na sbor pamatujete.

Ale řekl bych to tak: kdybychom neuměli pamatovat na lidi v nouzi, kdybychom ve svých úvahách a plánech – na které dnes také dojde při výročním jednání - mysleli hlavně sami na sebe, tak jsme tu jako církev zbytečně.

A nejde jen o pomoc finanční. Můžeme si tu připravovat bohoslužby, ve kterých jsme doma jen my sami, můžeme pořádat programy, které se nás budou osobně velice dotýkat nebo které nás budou intelektuálně saturovat, můžeme organizovat kulturní podniky, které nás budou povznášet a inspirovat. Když nebudeme pamatovat na druhé, když tady nebudeme pro druhé, tak jsme tu jako církev na nic.

Jistě, je potřeba rozlišit dvojí stav, v jakém do církve přicházíme. Někdy člověk přichází do církve z nouze o spasení. S úpěnlivou naléhavostí hledá Boha, křičí po Bohu, nedaří se mu uvěřit v Boží milost. Jednou jsem tak doprovázel člověka, který neuměl uvěřit. Neuměl uvěřit, že by mu Bůh mohl odpustit. Nebyl to žádný zločinec, jen prostě měl za to, že se provinil takovým způsobem, že pro něj odpuštění neexistuje. Přicházet na bohoslužby, mezi ty dobré a čestné lidi v kostele, se neodvažoval. A tak jsem mu mohl vyřizovat evangelium, dobrou zprávu o Boží přízni. Trvalo řadu měsíců, než ho pro sebe přijal a osmělil se vstoupit do církve. - V takovém stavu člověk nebývá s to více myslet na druhé.

Někdy ale člověk nepřichází s takovou naléhavostí. To není nedostatek nebo chyba. Prostě jsme dospěli k odpovědím na své otázky po životě a smrti, po vině a odpuštění. Otázky ztratily svou palčivost, nepotřebujeme je stále znovu řešit. Přicházíme, protože potřebujeme připomenout si své odpovědi, připomenout křesťanské vyznání. Potřebujeme spoluzažít Boží pozvání. Potřebujeme smířit se.

Ale v tomto stavu pak už máme možnost pamatovat na ty druhé a na jejich duchovní nebo tělesnou nouzi.

Četli jsme dnes z knihy Skutků, co je pro církev podstatné: poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Není nic podstatnějšího

„Poslouchali učení apoštolů.“ Od počátku se křesťané scházeli, aby si připomínali Ježíšova slova, vyprávěli si jeho příběh. Poslouchali ještě výklady Petra a dalších Ježíšových žáků. Četli svou Bibli. A vyprávěli nové příběhy – jako zachycení Ježíšových slov, Ježíšova života.   

„Byli spolu.“ Byli spolu ve strachu a obavách před nebezpečím. Byli spolu v  hrůze a euforii při setkání se Vzkříšeným. Byli spolu ve svých pochybnostech a sporech. Od samého začátku se církev utváří ne jako shluk individualit, ale jako společenství, kde se učíme, co znamená smíření, otevřenost, ochota k přijetí druhého. 

„Lámali chléb.“ Ve svých shromážděních společně jedli. Byl to pro ně projev důvěry. A zároveň se o svůj chléb navzájem dělili. Někteří z nich se nasytili teprve až tady.

„Modlili se.“ – I to je služba církve. Přimlouvali se za sebe navzájem, za lidi v nouzi, za celý lid, za stát. Modlitba byla podstatnou částí jejich shromáždění.

To jsou čtyři základní funkce církve. Od té doby se na nich nic nezměnilo. Když dnes budeme uvažovat o práci našeho sboru v minulém roce a o výhledech pro příští dobu, je dobře si je připomenout. 

Modlitba

Bože, náš Pane, děkujeme ti, že ses vydal za každým z nás,

dávno před tím, než my jsme se vydali za tebou.

Děkujeme ti, že smíme k tvé církvi patřit.

Děkujeme, že je v ní místo pro každého.

Dej, ať to místo umíme udělat. Amen.