Blahoslavův dům, 8. 1. 2017 mh

Text kázání: Malachiáš 3, 23-24

Čtení: Mt 3,13-17

Písně: 628, 675, 673, 550

Kázání:

Co mají srdce otců a synů společného se dnem Hospodinovým?
Prorocká slova, která jsme slyšeli, mluví do situace, kdy se lidé začali vracet ze zajetí (babylonského), obnovili chrám, obnovili bohoslužbu. A přece trvá úpadek společnosti. Lidé se ptají: Kde je důkaz, že nás bůh miluje? Že zlehčujeme Boha – a čím? Jak mluvíme proti němu?
A prorok na jejich otázky odpovídá. Ukazuje na to, že lidé nebrali vážně oběti v chrámu, že oběti a službu Bohu zpochybňovali, že nedodržují smlouvy vůči sobě navzájem. Vyzývá je, aby bohoslužbu očistili od nepoctivosti a aby pamatovali na Zákon, který jim předal Mojžíš. V Zákoně mají hledat nařízení a právo pro svůj život.

Docela na závěr jeho slov pak slyšíme o dni Hospodinově. Ještě před tímto dnem vyšle Hospodin proroka Elijáše. Hospodin dal dříve lidem Tóru, učení, zákon, ale to nestačilo, lidé na ni stále zapomínali. Proto Bůh ještě před oním dnem vyšle svého mluvčího: „Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův, veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k jejich otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.“
Tato slova uzavírají knihu Malachiáš, vlastně tvoří závěr Dvanácti malých proroků, resp. závěr celé sbírky všech prorockých knih, v naší Bibli představují samotný závěr Starého zákona. Lidu byl dán Zákon – Tóra. K němu ale tedy bude vždycky znovu potřeba připojit ještě i živé prorocké slovo do konkrétní situace. A bude to neméně potřeba i před koncem všech dní: vedle slov nařízení a práva dá Bůh vyřídit taky slova napomenutí a povzbuzení.
Vedle Mojžíše – jako hlavního zákonodárce – tu tak vidíme i Elijáše – jako největšího z proroků. Právě z těchto dnešních slov se později odvíjelo očekávání, že Elijáš přijde znovu a to v předvečer posledních událostí.

A co bude posláním Elijáše? „Obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům.“ Tak tu čteme do jedné věty shrnuto, jak bude působit.
Možná bychom spíš čekali, že prorok bude obracet srdce otců a synů k Hospodinu. Tak bychom to našli na jiných místech v Bibli. Ale tady je to řečeno právě takhle.
Je to projev zvláštní Boží přízně: posílá svého muže s tímto úkolem proto, aby zemi nemusel stihnout klatbou. Dává ještě jednu šanci pro lid země. A nakonec tedy nemá jít především o to, jak bude očištěn jejich kult. Nakonec má totiž být rozhodné, jak to mezi sebou mají otcové a synové. A dovolme si v dnešní době doplnit: a taky matky a dcery. A také otcové a dcery. A matky a synové. I když se zde slyšíme o otcích a synech, nemůžeme to dnes nedomýšlet i pro ostatní vztahy.

Proč právě vztah otců a synů? Možná nás napadne: vztah otce a syna je přece úzký a těsný, je jako málokterý jiný. Otec a syn jsou si blízcí, podobnosti nelze zapřít... Jenže právě i proto jsou zde taky všechna odvrácení a odcizení tak hluboká a zraňující.
Odvrácení srdce. U otce může souviset s tím, že se cítí být zklamán. Že se jeho přání a očekávání od syna nenaplnily, že syn nepokračuje v tom, co pro otce bylo podstatné. A na druhé straně je tu odcizující bolest, že jsem jako otec nepředal, co jsem mohl a co jsem chtěl. Odvrácení, které způsobily neshody a nedorozumění, ta zásadní i ta trapná a zbytečná. A taky čím dál větší smutek, že jsem se synovi víc nevěnoval.
Odvrácení srdce u syna souvisí s tím, že se chce a potřebuje rozhodnout a začít v životě po svém, nebrat už otce v úvahu. Bývá způsobené bolestí, že otec tu nebyl, když jsem ho potřeboval. Nebyl tu, aby mě doprovodil k dospělosti. Anebo naopak lítostí, že jsem ho v něčem podstatném neuměl poslechnout a už to nejde vzít zpět. Oddalující zlá slova, která nejde vzít zpět. A zároveň smutek, že jsem otci toho tolik říct neuměl, nechtěl, nestačil.
Tahle odvrácená srdce bude Elijáš obracet navzájem k sobě.

Napětí mezi otci a syny se vyskytovalo snad vždy a všude. V lidu, který se hlásil k Hospodinu, nešlo ale o jen a nějaký obecný generační problém. Izraelští otcové měli úkol dosvědčit svou víru svým synům. Tak to stojí v samotném jejich vyznání víry: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům...“ Nebyl to pro ně příkaz nalívat dětem do hlavy katechismus, ale být připraven na to, „až se tě tvůj syn zeptá“. A pak vyprávět o tom, co pro nás Hospodin učinil.
Slova proroctví, která máme dnes před sebou, pocházejí z doby, kdy se izraelská začínala pořečťovat. Z Jicchaků se stávali Filipové, z Rút se stávaly Lýdie a izraelští synové začali chápat víru otců jako zastaralou a nemoderní. Zdálo se, že odvrácení srdcí už nemůže být větší. A v této situaci tedy prorok promluví o naději, že Bůh má i tyto věci na paměti: pošle svého muže, který bude právě v téhle věci pracovat na nápravě.

O mnoho a mnoho let později vystoupil na veřejnosti prorok nazývaný Jan Křtitel. Poměrně neurvale vyzýval k nápravě. Volal k tomu, aby se na jednání lidí projevovalo, že litují svých vin. Mnoho lidí si tehdy myslelo, že Křtitel je tím očekávaným Elijášem. A Ježíš tuto úvahu svým žákům potvrdil.
Změnu ale přináší ten, který byl od Jan pokřtěn. Tím, že se dal pokřtít, projevil jako syn svého Otce svou synovskou poslušnost, „naplnil, co Bůh žádá“. A Bůh pak také projevil své otcovské požehnání: potvrzuje Ježíše jako svého syna, na prahu Ježíšovy dospělosti ho potvrzuje v jeho poslání. Amen.