Blahoslavův dům, 29. 1. 2017 mh

Text kázání: Matoušovo evangelium 8, 23-27

Čtení: Jonáš 1

Píseň: 65, S 374, 200, 635, 699

Kázání:

Milé sestry, milí bratři,
Hlavním tématem dnešního čtení není otázka ´Jak to ten Ježíš udělal, že ho poslouchají moře i větry?´ Hlavním tématem dnešního čtení je, co znamená, když se vydáváme Ježíšovou životní cestou. Písmo pro to má slovo následování.

I z toho krátkého vyprávění tady slyšíme, že jít za Ježíšem může být také riskantní. Cesta za Ježíšem znamená opustit pevný břeh a uvádí nás do nejistoty. Někdy nám nemusí být jasné, proč nás Ježíš vede k tomu či onomu: Proč si nemůžeme ukládat poklady na zemi? Proč Ježíš říká, že si nemáme dělat starost o zítřek? Co znamenají Ježíšova slova „Nedávejte psům, co je svaté?“ Jít za Ježíšem je tak riskantní a znejišťující, jako vyrazit s lodí na moře. Zvlášť když nevíme, proč máme navečer vůbec někam vyjíždět.

V každém případě, na cestě za Ježíšem ztrácíme pevnou půdu pod nohama. Na téhle cestě si nikdo nemůže být jistý sám sebou. Nikdo tady neobstojí. Když slyšíme Ježíšovu výzvu „Milujte své nepřátele“, víme docela určitě, že se nám to nepodaří. Když slyšíme, že Ježíš jako nejdůležitější přikázání připomíná slova: „Miluj Hospodina svého Boha...“, a zároveň také „Miluj svého bližního jako sám sebe“, můžeme si být jistí, že se nám to může dařit plnit jen do určité míry. A když čteme Ježíšovu odpověď na otázku, kolikrát je třeba odpouštět: „Ne sedmkrát ale sedmdesátkrát sedmkrát“, přestáváme být pevní v kramflecích velice brzo. A přitom ve všech těch situacích můžeme tušit nebo rozpoznávat, že to, k čemu nás Ježíš vede, je to nejlepší, o co máme usilovat, aby náš život byl k životu.

Cesta s Ježíšem nejenom může být riskantní, ona nebezpečná je. Vyplout tehdy navečer na moře, to vyžadovalo od Ježíšových žáků překonat své obavy (vlastně se jednalo jen o jezero, totiž Genezaretské, ale Judejci ho ve své úctě a bázni označovali jako moře). A brzy se také ukázalo, že jejich obavy byly oprávněné. „Na moři se strhla veliká bouře, takže loď až mizela ve vlnách.“
Můžeme rozumět, že být na jedné lodi s Ježíšem neznamená, že budeme uchráněni nebezpečí. Co je ale takovou bouří na moři pro nás? Co nás jako mořské vlny zavaluje, zatěžkává, ohrožuje? A co nás v posledu táhne ke dnu – ať už jako celé společenství těch, kteří se rozhodli společně vyplout pod jeho vlajkou, anebo jako ty, kteří se chtějí nechat oslovit Ježíšovým slovem jako jednotlivci?

Od Ježíšových žáků vyžadovalo jejich rozhodnutí vyplout odvahu jít do rizika, vyrazit na vodu navzdory možným obavám. A ukázalo se, že obavy byly na místě. Někteří učedníci byli zkušení rybáři, a věděli tedy dobře, proč se bát. A teď, když bouře propukla a oni dělají, co mohou, a loď přese všechno klesá dál, provedou to poslední, co jim ještě zbývá udělat: přicházejí za svým Mistrem s naléhavou prosbou: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme.“
Cesta, která měla učedníky vést k životu, se zdá vést k zahynutí. Přichází proto za Ježíšem se svou modlitbou. A je to jejich modlitba, co Ježíše probudí. Bouře ho nechávala v klidu, potápění lodi ho ze spánku neprobralo, procitne teprve tehdy, když na něj se svou žádostí obracejí jeho lidé.
Je to téměř modelová situace – která také může posloužit jako návod i pro nás, když se ocitneme v našich bouřích. Máme udělat to, co jsme schopni udělat. Přiznat si, když víc udělat nemůžeme - uznat, na co naše síly nestačí. A když nám hrozí, že nás okolní živly přemáhají tak, že bychom už zahynuli, přijít za Pánem se svou prosbou o záchranu.

Závěr dnešního čtení přináší dvě otázky. První z nich je otázka Ježíšova: „Proč jste tak ustrašení, vy malověrní?“
Můžeme se divit jeho žákům, že mají strach? Co by ale v takové chvíli znamenalo mít velkou víru? Měli snad být učedníci přesvědčení, že žádná bouře nenastane? Nebo měli mít naopak víru, že s Ježíšem na palubě mohou klesnout až na dno a budou zachráněni? Učedníci na Ježíšovu otázku neodpověděli. Možná to má být otázka, kterou si mají připomínat stále: Jak to je s naší vírou? Z čeho vlastně máme strach? A z čeho potřebujeme, aby nás zachránil?
Ta druhá otázka zněla: „Kdo to jen je, že ho poslouchaní větry i moře?“ V první kapitole knihy Jonáš stojí, že když moře přestalo běsnit, dolehla na lidi veliká bázeň, přinesli Bohu oběť a zavázali se mu svými sliby. Tentokrát, když moře přestalo běsnit, také na lidi dolehla bázeň či úžas, nepřinášejí ale obětní dary a nezavazují se Hospodinu, nýbrž ptají se po Ježíši: Kdo to je?
Ani na tuhle otázku ale nezazní žádná odpověď. Vlastně bychom ale vše, co následuje, mohli číst jako odpověď na otázku: Kdo je Ježíš? Právě s touto otázkou má smysl evangelium číst.

Otázka zněla „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“ Možná bychom se tu ale případněji mohli ptát: Kdo to jen je, že ho poslouchají lidé? Kdo to jen je, že lidé se jím nechají vést, ačkoli je zavádí do nebezpečí. Kdo to je, že lidé znovu a znovu vyplouvají na světová moře, jdou do nebezpečí jen proto, aby o něm mohli říct dalším lidem? - Ježíš je tím, kdo nás navzdory všem ohrožením vede k životu. Amen.