Blahoslavův dům, 26. 2. 2017 mh

Text kázání: Matoušovo evangelium 17, 1-9

Čtení: Ex 24,12-18

Píseň: 99, S 233, 236, 613, 510

Kázání:

„Probuď se, ty, kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus.“

Jsme zvyklí vidět Krista především jako člověka, a to zvlášť jako člověka trpícího. Odpovídá to našemu praktickému ohledu na lidský život, a také naší racionalitě, případně naší skepsi vůči skutečnostem neuchopitelným či tajemným. A tak nejobvyklejším zobrazením Krista je v naší části světa Krucifix – zobrazení Krista jako bezmocného a trpícího na kříži. A dalšími jeho nejčastějšími vyobrazeními jsou Madonna a Pieta: Kristus nově narozený a bezmocný v rukou Marie a Kristus zemřelý a bezmocný, opět v rukou Marie.
Připomeňme si nyní jen zcela stručně, že ve východní církvi, je tomu docela jinak: Kristus je tam připomínán a také zobrazován především jako Kristus vítězný, jako Pantokrator, to znamená Vševládnoucí.

Ti, kdo Ježíše tehdy při jeho působení doprovázeli, viděli ho samozřejmě taky jako člověka. Byli sice svědky jeho podivuhodných slov a skutků, ale jeho přítomnost nezažívali jinak než jako přítomnost velkého člověka.
A v tom je svědectví o Ježíšově proměně, jako jsme ho dnes slyšeli, docela ojedinělé. Náhle a bez varování je tu některým z jeho žáků dáno nahlédnout Ježíšovu přítomnost jinak.
Ježíš k této příležitosti provedl velmi úzký výběr: ze všech svých učedníků vybírá jen tři. Už dříve si tak k některým akcím vybral jen trojici svých žáků. Vždycky to byli Petr, Jakub a Jan. Spolu s nimi nyní vystupuje na vysokou horu - místo, kde se podle biblických vyprávění již vícekrát odehrálo mimořádné setkání člověka s Boží autoritou. Tak jsme o tom slyšeli také v našem prvním čtení o Mojžíšovi.
Nedozvídáme se tentokrát, na kterou horu vystoupili. Možná je to proto, abychom si to, co zde má nastat, příliš nespojovali s některou minulou událostí. Možná je to proto, abychom věděli, že to nynější dění s ničím předchozím ani srovnávat nejde. A možná, že přesnější místní určení tu chybí proto, abychom věděli, že zkušenost tohoto druhu nebyla a není vázána jen na nějaké konkrétní místo.
Na vrcholu hory zažijí učedníci vrchol svých setkání s Ježíšem: „Byl proměněn před jejich očima, jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.“
Stalo se něco nepředstavitelného, něco nepopsatelného. Jak to vyjádřil apoštol Pavel ve svém listu: „zazářil jim Kristus“. Nebo jak bychom to mohli vyjádřit dnešním civilním jazykem: učedníkům se rozsvítilo. A Ježíše teď vidí docela jinak, vidí ho nově.
Ježíš jim zazářil tak, že ho nyní vidí v rozhovoru s Mojžíšem a Elijášem, s prvním a největším zákonodárcem a také s největším z proroků. A když ho vidí v tomto světle, pak si uvědomují, že v zákone – v Tóře - se o příchodu Krista píše, a že o příchodu Mesiáše podobně mluvili také někteří proroci. Ježíšovi žáci si tak mohou uvědomit, že jak Mojžíš tak Elijáš procházeli při svém působení nezdary a neúspěchy. Můžou si vzpomenout, že místo Mojžíšova hrobu není známo a legenda praví, že byl vzat do nebe, a že do nebe byl podle Písma vzat i Elijáš; takovým způsobem Bůh v případě obou mužů potvrdil, že jejich službu přijal. Rozpomenou se, že o obou mužích se praví, že přijdou ještě jednou znovu, aby svůj úkol dokončili.
A teď tedy vidí svého Mistra Ježíše, jakoby se s těmi dvěma radil. Mají pochopit, že všechno, co bude následovat – v této chvíli zejména Ježíšovo rozhodnutí „jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne být vzkříšen“ – všechno to se děje na základě této konzultace se Zákonem a Proroky.

Z téhle nadpozemské scény nás zpátky na zem vrací Petrova slova. Najednou tady zazní: „Pane, je to OK, že jsme tady, jestli chceš, udělám vám stany.“ Apoštol Petr nebyl skautík, který by rád stanoval. Petrovi je v téhle situaci prostě dobře a chce tuto chvíli podržet. Jak zachovat ten okamžik náhlého osvícení, mimořádného zážitku, chvíle, kdy se mi rozsvítilo a kdy jsem mohl nahlédnout něco výjimečného, kdy jsem pochopil něco důležitého o sobě, o druhém člověku, o Bohu? Petr chce zůstat při tom, pozdržet čas, spočinout tady aspoň jednu noc.
Nevidí důvod, proč zase hned chodit mezi lidi. Nechápe, proč se vydávat do Jeruzaléma, kde může hrozit nebezpečí? A tak se projeví, že Petr je se svým návrhem zase trochu mimo. Na jeho slova dokonce vůbec nikdo neodpovídá.

A naopak nastává další trip. Je to další vrchol celého vyprávění. Neuchopitelný: jako světelný mrak, jako světlo, které zastiňuje, jako oblak, z kterého promluví hlas.
Pusté místo na vrcholu jakési hory, kde před chvílí stáli jen tři učedníci se svým učitelem Ježíšem, se stává středem světodějné události. Hlas shůry, který ke všem promluví, znovu potvrdí, že všechno Ježíšovo jednání se děje z Božího pověření. Že Ježíš sám je kompetentní vystupovat v Boží autoritě. Že jeho máme poslouchat.

Poslouchejte, vstaňte a nebojte se. Ježíš vede své žáky z hory dolů. Dává někdy zažít výjimečné okamžiky. Výjimečně dává zažít takové okamžiky. Pak se nám rozsvítí. Můžeme mít dojem, že jsme pochopili něco podstatného. Anebo naopak máme za to, že se nám takové chvíle vyhýbají a stáli bychom o ně. Anebo je ani nepostrádáme. V každém případě nás Ježíš nás vede zase zpátky mezi lidi. Amen.