Blahoslavův dům, 12. 3. 2017 mh
Text kázání: Exodus 20, 7

Čtení: Matouš 5, 33-37

Písně: 130, S 135, 244, 631, 544

Kázání:

Bratři a sestry,
slyšeli jsme třetí slovo Desatera.
Vyjadřuje vlastně druhou stránku toho, o čem mluví přikázání druhé – „Nezobrazíš Hospodina“. Ctít Boha jako Boha, nemít za boha nikoho a nic jiného, to nutně znamená, že se vzdávám možnosti Pána Boha si zobrazovat. On mi nikdy nebude k ruce. Nebudu s ním moci manipulovat. Nebudu si nikdy moci říct: Tak, a teď už vím, jaký on je. Nebudu moci určovat, kde on bude nějakým zvláštním způsobem přítomen.
A druhá stránka téhož tedy znamená, že se vzdávám možnosti definovat jeho podobu nebo charakter slovy. Nebudu s ním moci manipulovat tak, že bych jeho přítomnost vyvolával, že bych se ho jeho jménem dovolával. Že bych si – díky tomu, že znám jeho jméno – dělal na jeho přítomnost a působení nárok.
Některé výklady Desatera usuzují, že právě k tomu původně cílilo třetí přikázání. Nezneužiješ jméno Hospodina ve významu Nebudeš se jménem Hospodina čarovat a čachrovat při magických obřadech, aby sis zajistil jeho přítomnost a působení jeho moci.

V biblických dobách chápali Izraelci jméno osoby jako vyjádření její podstaty. Nevnímali jméno jako shluk libozvučných případně nelibozvučných hlásek, ale jako vyjádření určité zprávy nebo svědectví, které bylo pro nositele jména podstatné. Anebo jméno vyjadřovalo něco podstatného z jeho charakteru. V tomto pochopení je jméno klíčem k osobě jeho nositele: Když se jméno některé osoby vysloví, je pak tato osoba určitým způsobem přítomna. Znát jméno nějaké osoby tak otevírá možnost se na tuto osobu odvolávat, dovolávat se její přítomnosti.
A Boží jméno pak pochopitelně má ještě docela zvláštní závažnost. Je zvláštním jménem. V celém Písmu nacházíme vlastní Boží jméno zaznamenáno jen na jediném místě. Je to v situaci, kdy Bůh vysílá Mojžíše, aby vyvedl izraelský národ z Egypta, a Mojžíš chce Boží jméno znát, aby mohl Izraelcům dosvědčit, kdo ho za nimi posílá. Tehdy to zvláštní jméno zazní: JSEM, KTERÝ JSEM. Anebo bychom mohli přeložit: JSEM, KTERÝ BUDU. Anebo případně BUDU, KTERÝ BUDU. To je to jediné, co o Bohu smíme a máme vědět: On je. On bude. Nic víc nevíme. Ani Mojžíšovi v té chvíli není dáno, aby se o Bohu, o jeho charakteru dozvěděl víc. Musí vystačit s tím, že on je a on bude. A my s tím musíme vystačit taky. O všem ostatním se už budeme jen domýšlet. Víc se nám Hospodin k dispozici nedává.

Hospodin tedy pro Izraelce nebyl Tím, jehož jméno nesmíme vyslovit. Byl naopak Tím, jehož jméno vyslovit smíme. Nicméně z obavy, aby jeho jméno nebrali nadarmo, židé raději Boží jméno přestali vyslovovat vůbec.

V církvi jsme si zvykli na výklad, že třetí přikázání především chce zamezit rouhání. Nevezmeš nadarmo jméno Hospodina, svého Boha. Ve významu Nebudeš si brát Pána Boha do úst nevážně, bezmyšlenkovitě. A tak jsme se v církvi - přinejmenším někteří – stali citlivými na různá emotivní zvolání Pane Bože, Ježíši Kriste aj. Bývají vyslovena spíš bezděky než urážlivě, ale ano, i v nich se může projevit neúcta k Božímu jménu, potažmo k jeho přítomnosti. (V evangelické Miroslavi kdysi vymysleli způsob, jak na nevhodnost nebo nesmyslnost takového zvolání upozorňovat: když někdo zvolal Pane Bože, odpovídali na to Pane Novák...)
Mnohem spíš bychom ale měli uvažovat, jestli nebereme Boží jméno nadarmo tím, když o Hospodinu mluvíme a jeho jméno vyslovujeme falešně či neupřímně. Jestli nám - když mluvíme o Hospodinu a jeho vůli - nejde spíš o prosazení naší vlastní vůle, našich zájmů a představ. Jestli jeho jménem, anebo dokonce jeho autoritou, nechceme zaštiťovat něco, co vyhovuje hlavně nám samotným a tomu, co nám se hodí do krámu. Nemusí tu jít vůbec jenom o obchodování s křesťanskými devocionáliemi - svatými obrázky, sochami, růženci, biblickým veršíky v různém provedení apod., ostatně v naší zemi to zase tak velký byznys nebývá.
Závažnější může pro nás být otázka, co všechno jsme si zvykli označovat jako křesťanské. Slovo křesťan, křesťanský totiž pochází ze slova Kristus, a tak se tato pojmenování našeho tématu týkají také. I v naší zemi máme křesťanské politické strany, křesťanská nakladatelství, křesťanské podnikatele, křesťanská knihkupectví, Křesťanské sdružení mladých mužů atd. Dobrým smyslem takového pojmenování může být, že je v něm určité svědectví pro veřejnost; v naší zemi se také označení navíc odehrává v prostředí, kde se jím mnoho kladných bodů nezískává. Problematická ale zůstává otázka, zda v takové křesťanské straně, skupině, prodejně nebo firmě se skutečně všechno děje křesťansky. Lidé, kteří si označení křesťan-křesťanský pro sebe zvolí, totiž sami na sebe vztahují měřítko, pod kterým nemohou dobře obstát. Jak kdysi někdo vtipně poznamenal: Taková křesťanská politická strana by se přece podle Kristova příkladu měla pro druhé obětovat - a zaniknout.

Konečně nás třetí přikázání vede k úvaze, jak užíváme Božího jména v modlitbě. Co znamená „Nezneužiješ jména Hospodina“ pro mou modlitbu? Měl bych si připustit otázku: Nemodlím se bezmyšlenkovitě - jako bych se obracel k Bohu jako k někomu, kdo vlastně nevnímá? Nemodlím se tak, že mi vlastně jde o můj zájem, o můj prospěch, o mé prosazení – jako by tu Hospodin byl od toho, aby plnil moje přání? A modlím se vůbec – jako by Bůh nebyl bohem, který chce být námi v modlitbě oslovován a oslavován? Anebo se můžeme ptát ještě z jiné strany: Neužívám modlitby a Božího jen v prosbě za své soukromé záležitosti – jako bych se v modlitbě neobracel k bohu, který svou vůli chce projevit i ve světě, v politice, ekonomice, v sociálních otázkách, v záležitostech životního prostředí?
Slovo Desatera „Nezneužiješ jména Hospodina“ je jediné z přikázání, po kterém následuje také varování: „Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ Takovým trestem nejspíš nebude blesk z čistého nebe nebo těžká choroba. Když totiž budu brát Boží jméno svým mluvením nadarmo – nevážně, účelově, naoko - pak mi bude trestem, že budu vydán napospas sám sobe.
Desatero mě ale zve na cestu ke svobodě. Na té cestě člověk Boží jméno nezneužívá a nadarmo nebere. Amen.