Blahoslavův dům, 23. 4. 2017 mh

Text: Janovo evangelium 20, 19-29

Čtení: Skutky 2, 14.22-32

Písně: 65, 347, 635, 486

Kázání:

Bratři a sestry,
shromáždili jsme se dnes tady také prvního dne po sobotě.
Vlastně jsme právě slyšeli zprávu o dvou prvních křesťanských shromážděních vůbec: prvního dne po sobotě, v den, kdy kámen je odvalen a náš Pán je vzkříšen, a pak za týden, opět prvního dne po sobotě, kdy se jeho žáci shromáždili opět. A pak se už scházeli znovu a znovu vždycky prvního dne po sobotě. V sobotu šli do chrámu na bohoslužby, a den na to se sešli jako Ježíšovi žáci, aby si připomněli svého učitele a Pána.

A i my se shromažďujeme za zavřenými dveřmi. Nemusíme už ovšem dveře zamykat ze strachu a zavřít dveře má své dobré důvody, například aby dovnitř nešla zima, aby sem nepřicházel hluk z ulice a podobně.
Ale co mohou ty zavřené dveře pro nás představovat? - Jako církev se setkáváme za zavřenými dveřmi, když se scházíme jako ti, kdo si navzájem vyhovují, kdo se spolu kamarádí, kdo se spolu baví – a když mezi sebe vlastně nechceme pouštět nikoho dalšího. Když nás nově příchozí nás ruší, jsou nám obtížní, jsou jiní a vlastně si s nimi nevíme rady.
Jsme jako rodina za svými zavřenými dveřmi možná i ve svém domě, ve svém bytě – když dveře před ostatními přibuchujeme, když nechceme, aby nás někdo rušil, anebo se o nás příliš dozvěděl.
Za takovými pomyslnými dveřmi se ocitá i člověk sám - když se uzavírám se svými představami o Bohu, o církvi, o sobě. Když otevřít dveře a vpustit dovnitř průvan mě nějakým způsobem ohrožuje, a tak prostě neotvírám.
První dobrá zpráva dnešního čtení z Písma je, že Kristus se svým Slovem přichází i těmi našimi zavíranými dveřmi. Nenechává si určovat, kam smí, kam ho pustíme. V tom je naše naděje. Vždyť i jeho žáci se tehdy přece sešli proto, že měli nějaké očekávání, možná velmi neurčité, že tohle přece ještě nemůže být konec, ale že se ještě něco stane. Že ještě něco bude.

A Kristus přichází. A to první, co svým učedníkům řekne, první slovo, které jim řekne po svém vzkříšení, je přáním pokoje: „Pokoj vám“. Vzkříšený jim tu nepřeje, aby se tak nějak uklidnili, nevinšuje jim nějaký ten klídek. Kristus jim přeje šálóm – pokoj, který souvisí se štěstím, dokonalostí, celistvostí člověka. Jak jsme mohli číst ve velikonočním sborovém dopisu: šálóm je, když člověk říká to, co si myslí, a neříká, co si nemyslí. A taky, když člověk dělá to, co říká, a nedělá, co neříká.

A pak teprve slyšíme Ježíšovo slovo poslání. Vysílal je už dříve vícekrát a různými slovy. Tentokrát vysloví: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ K čemu je teď vyšle? Aby z téhle své uzavřené společnosti vyšli k lidem? Posílá je k tomu, aby se obětovali? K lásce až za hrob?
Ne. Ježíš je vysílá, aby druhým odpustili: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Ježíšovi žáci nedostávají Ducha svatého k tomu, aby prováděli mocné činy, aby uzdravovali nemocné nebo něco podobného. Tím méně mají přijmout Ducha k tomu, aby si sami užívali svůj šálóm. Ježíš teď dává svého Ducha k tomu, aby odpouštěli, posílá je k odpuštění. Je to málo? Právě toto může někdy být tím nejtěžším úkolem. Potřebujeme zvláštní posilu, abychom v něm obstáli.
Ježíšova slova „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny“ mohou vyznít jako banalita: odpuštěno je odpuštěno. Anebo je naopak můžeme slyšet jako příliš zavazující: odpuštění záleží na nás, závisí na mně. Jenže na tomto místě se nehovoří o posledním, Božím soudu. Tady jde o to, s čím ten druhý člověk půjde životem dál: půjde dál s pocitem viny, anebo s tím, že se mu dostalo odpuštění? Tady jde o to, jak půjdeme dál společně: jako ti, kdo se dokázali smířit, anebo jako ti, kteří to neuměli?

Zvláštní pozornost se v přečteném oddíle věnuje Tomášovým pochybnostem. Učedník Tomáš nebyl při tom, když Ježíše ostatní poprvé viděli. Řekne. „Neuvěřím, dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku.“
Možná že Tomáš nepotřebuje především „sáhnout si na to“. Nemá zapotřebí ohmatávat Ježíšovy rány. Možná ovšem už ví, že dotknout se ran druhého člověka znamená teprve ho opravdu potkat. Mít odvahu k takovému doteku, dostat od druhého k tomu důvěru, to je setkání. Možná i v tom byla mimo jiné Ježíšova velikost, která ho přivedla až k jeho nebeskému vyvýšení: svoje rány neskrýval. Jistě že je nijak nevystavoval a nepředváděl – to udělala církev později místo něj, když jeho utrpení začal vystavovat v podobě krucifixu na všech možných nárožích. Ale před pochybujícím Tomášem Ježíš svoje rány neskryje. Dává mu tak zažít, že je skutečný, opravdový. A Tomáš už pak do žádných ran svoje prsty strkat nemusí.

Scházíme se dnes v den po sobotě. Za zavřenými dveřmi. A scházíme se s očekáváním, že ještě něco bude. Že Kristus přijde, ve svém slovu, ve svátostech. Že to bude on, kdo se dotkne našich ran. Dá slovo do našich obav. Všimne si nás v našich pochybnostech.
On přijde. Amen.