Blahoslavův dům, 4. 6. 2017 mh

Text: 1. List Petrův 1, 3-9

Čtení: Skutky 2, 1-12

Písně: 368, 697, S 484, 384, 583, 675

Kázání:

Milí konfirmandi,
vybrali jste toto biblické čtení, aby tu dnes při těchto bohoslužbách zaznělo. A vybrali jste ho dokonce jako text kázání. Přiznám se, že mě to napřed trochu zaskočilo, že jste nevybrali nějaké podobenství nebo vyprávění, ale právě takový náročný text, plný teologických pojmů. (Proč jste se pro něj vlastně rozhodli?)
Musím říci, že to byl geniální výběr. Jednak tato slova někdy čteme na konci našich bohoslužeb jako slovo poslání, a mají tedy toto své zvláštní místo v našich shromáždění. Jednak celá tahle část epištoly se vlastně vztahuje ke křtu, někteří komentátoři ji dokonce považují za křestní kázání, a to tedy taky dobře odpovídá vaší dnešnímu shromáždění a vaší konfirmaci, která je potvrzením křtu.
A pak, i tahle epištola byla napsána proto, aby povzbudila. Její autor ji napsal těm, kteří se vydávali na cestu víry. Věděl, že budou na své cestě procházet nejrůznějšími nesnázemi kvůli víře: nepochopením, nepřátelstvím, odcizením – mezi lidmi, kteří jim nebudou rozumět nebo kteří jim nebudou chtít rozumět. Možná že leccos z toho už máte za sebou, ale určitě máte mnohé z toho před sebou, a my ostatní ovšem taky. A tak můžeme znovu zjišťovat, že i tahle slova Písma jsou psána i pro nás.
Autor epištoly o těch přicházejících zkouškách ví, chce v nich povzbudit. Jak to dělá? Zdůrazňuje naději - výhled do příštího času, že život ve víře má smysl, že má svůj cíl. Že Bůh se k našemu životu přizná – právě tak, jako se přiznal k Ježíši. Anebo, jak tuto naději někdo vyjádřil jinými slovy: že smrt nad námi nebude mít poslední slovo. Hřích nad námi nebude mít poslední slovo.

Slova, která jsme četli, jsou vlastně chvalozpěv. Chvalozpěv byl způsob, jakým lidé tehdy děkovali. My jsme dnes zvyklí v naší modlitbě spíš jednotlivě vyjmenovávat, za co všechno Pánu Bohu děkujeme (zároveň tím ovšem říkáme, za co všechno ostatní mu neděkujeme). Lidé v Izraeli svůj dík a vděčnost Hospodinu vyjadřovali chválou.
Za co je chválen Pán Bůh v tomto případě? Za to, co pro nás lidi udělal, když byl vzkříšen Ježíš Kristus. To je jeho největší dílo. V určitém ohledu je toto jeho dílo ještě větší než jeho dílo stvoření. Jako toho, kdo dal světu vznik a počátek, Boha ještě stále nepoznáváme dostatečně. Jako toho, kdo za lidmi poslal Ježíše Krista a vzkříšením se přiznal k jeho životu, se ale o Bohu a o jeho vztahu k nám dozvídáme nesrovnatelně víc. A zároveň z toho smíme rozumět, že to, co se tehdy v Jeruzalémě odehrálo, se nás týká: že Bůh na nás pamatuje, že o nás ví, že ví o naši situaci a jedná v náš prospěch.

Slyšíme v přečteném oddílu dál, že je pro nás připraveno dědictví. Vzpomenete si, o co zejména šlo ve Starém zákoně, když se tam píše o dědictví? – Obvykle se taková slova vztahovala na dědictví země („dostane zemi za dědictví“), Izraelci v tom kousku půdy v zemi zaslíbené viděli svůj konkrétní podíl na tom, jak Bůh zachránil jejich lid. Byl to pro ně konkrétní doklad toho, že Bůh jim daroval svobodu.
V Novém zákoně v souvislosti s dědictvím slyšíme spíš o Božím království. Boží království není nějaká země kdesi nebo jednou. Je to neviditelný a přece existující prostor, kde Bůh vládne: kde se všechno děje podle jeho vůle. Kde už nenechává – tak jako na zemi - jiné síly a jiné mocnosti, aby do běhu věcí zasahovaly. Lidé, kteří se Pánu Bohu učili věřit, si uvědomovali, že právě tam musí být pro ně to nejlepší místo k životu.
A nám se tu tedy říká, že takové dědictví, podíl na Božím království, je už pro nás připraven.

A to je důvod k radosti. I pro nás dnes, ačkoli třeba kolem sebe vidíme tolik nepříjemného nebo zlého. I když se lidi kolem nás hádají nebo se perou o jiná dědictví. I když se nám samotným nedaří žít, jak bychom si přáli, i když se nám nedaří mít druhé lidi dost rádi. I když nás toho tolik trápí a nevíme si se sebou rady.
Křesťan není masochista, který by si své trápení užíval. Ani nemusí vší silou to zlé přemáhat a tvářit se šťastně. A přece může nejrůznějšími zkouškami procházet s radostným povědomím, že Bůh se ujme své pravomoci, a pak bude po jeho. A my budeme moci být při tom, až bude po jeho.
Někdy právě to zlé a nepříjemné, co zažíváme, můžeme chápat jakou zkoušku víry: jestli se naše víra v takové chvíli osvědčí. Kdy jindy by se taky měla osvědčit, než tehdy, když je zle. Víra, která se osvědčuje jen nedělní dopoledne, není k ničemu. Přeji vám všem zkušenost, že Boží moc zachraňuje. Amen.