Blahoslavův dům, 20. 8. 2017 mh

Text: Genesis 45, 1-15

Čtení: Mt 15,21-28

Písně: 67, 639, 479, 679, 685

Kázání:

Bratři a sestry,
minulou neděli jsme při bohoslužbách slyšeli začátek příběhů o Josefovi a jeho bratřích, a dnes se tedy dostáváme skoro na jejich konec.

Je to bezmála happy-end. Josef ovšem ještě před ním připravil svým bratřím poslední zkoušku: když bratři přijeli do Egypta pro potraviny, nechal jim do žoků tajně přidat zpátky jejich stříbro, ale tajně také ještě vlastní stříbrný kalich, při vyšetřování ztráty kalicha je pak obvinil z krádeže a oznámil jim, že za krádež vezme do otroctví jejich nejmladšího bratra Benjamína. Josef tak testoval, jestli se dokážou svého nejmladšího bratra zastat a budou ho před takovým trestem hájit. Zjišťoval, nakolik se jeho bratři změnili od té doby, kdy jeho samotného zradili a vydali do nebezpečí, nakolik byli upřímní, když v jeho přítomnosti litovali, jak se kdysi ke svému bratru Josefovi zachovali.
A když se teď Juda nejmladšího bratra zastal a nabídl, že se stane otrokem namísto Benjamína, Josef se už nemohl ovládnout. Dojemná chvíle, plná slz radosti a lítosti a stesku. Před Josefem tu díky vyprávění bratrů vyvstává živá postava otce Jákoba, o kterém Josef nevěděl, jestli ještě žije. Přímo před Josefem tu stojí živý Benjamín, o kterém nevěděl, že vůbec žije. Před bratry tu naopak stojí Josef, o kterém nevěděli, zda ještě žije. A nastává Velké smíření.

Nebylo by nám ale příliš platné číst si o dávných smířeních, ke kterým snad došlo někdy v minulosti. Slova, která zde čteme, nechtějí být nějakým návodem ke správnému jednání, ale přece se nad nimi můžeme ptát: Co toto vyprávění zachycuje podstatného pro naše životní situace? Čeho si tady můžeme všimnout z tohoto úhlu pohledu?

Napadá mě, že v tomto vyprávění jsou tři takové významné momenty. Prvním z nich je Josefovo představení, Josefův coming out: „Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta.“ Máme-li s někým dojít smíření, odpuštění, předně k tomu patří, že se nebudeme skrývat za své masky, za své role a postavení, ale vypovíme, kým jsme.
A Josef se v této chvíli nepředstavuje svými významnými funkcemi, nepřipomíná své zásluhy ani zvláštní obdarování. Řekne jen své jméno. Jméno Josef v tomto ohledu už napoví dostatečně. Josef, to znamená Přidaný. Josef je schopen o sobě říci, že je tím, kdo byl přidán. Ve dvojím ohledu: Byl přidán svému otci a matce jako neobyčejný dar; bez svých rodičů nedává smysl. A byl stejně tak přidán ke svým bratrům – jako ten poslední z nich; bez svých bratrů Josef nedává smysl. Otiskli se do sebe navzájem. Má-li Josef o sobě říci, kým je, nemůže při tom ty druhé pominout. Smíření začíná tím, že umím vyslovit, kým jsem - kým jsem ve vztahu k druhým.
A možná je zároveň potřeba vyslovit, co se mezi námi odehrálo těžkého, nesnesitelného, možná neodpustitelného. Josef se vydává na tenký let, když pojmenovává, jak zle mu bratři kdysi ublížili. Hrozilo, že by se teď mohli zatvrdit, začít se obhajovat se, a smiřování by byl konec. Ale Josef se teď právě takovým způsobem představuje: „jsem ten, kterého jste prodali do Egypta“. I to má být vysloveno, protože tím je Josef ve vztahu ke svým bratrům.

Ale Josef to v této chvíli už neříká s výčitkou. Naopak, povzbuzuje své bratry: „netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mne sem prodali, neboť mne před vámi vyslal Bůh pro zachování života.“
To je to druhé, co tu zaznívá: Josefův výklad - který tomu, co se stalo, dává smysl. Nebo lépe řečeno: Josefovo rozpoznání, že navzdory tomu zlému jednání, tady jednal Hospodin a projevil svůj záměr: zachránit svůj vyvolený rod.
Vykládat, proč se co stalo a k čemu mě vlastně Pán Bůh vedl, co mi umožňoval a jak to všechno řídil, může být velmi ošemetné. Míváme totiž sklony vykládat si dění ve svůj prospěch, omlouvat svoje problematické jednání. U Josefa je tomu ale přesně naopak: Josef přichází s rozpoznáním, které omlouvá jednání jeho bratrů. Pro jejich zrádné a násilné chování nachází pozitivní důvod. Ke svému vlastnímu utrpení a ranám, které jeho potkaly, se na druhé straně už teď vůbec nevrací. Získat takový náhled je druhým krokem ke smíření.

A co je tím třetím? Je to Josefovo pozvání: „Nerozpakuj se sestup ke mně. Budeš bydlit v Gošenu, a tak mi budeš nablízku i se svými syny a vnuky, bravem a skotem, i se vším, co je tvé.“ Josef pozývá svého otce Jákoba-Izraele a své bratry, aby přišli do země, ve které je nyní doma. Zve je, aby si byli nablízku.
K čemu by bylo smíření, kdyby se Josef s bratry poplácali po ramenou, společně si poplakali, a pak se zase rozešli - Josef do svého paláce, bratři vstříc dalším pěti letům hladomoru? Teprve až Josefovým pozváním to celé dává smysl. Nabídka žít nablízku teprve znamená pomoc, nebo dokonce záchranu. Nevíme, co všechno kvůli takovému pospolitému životu budeme muset podstoupit a strpět, ke smíření ale patří i toto: vyslovit takové pozvání.

Josefova postava v sobě nese kristovské rysy. Jeho nesamozřejmé a podivuhodné narození, ústrky a neporozumění od vlastní rodiny, zrada od nejbližších. Utrpení, které dostává svůj smysl v tom, že skrze něj a díky němu se otevírá záchrana pro Boží vyvolené. Nakonec i dnešní scéna ne nepodobná setkání se Vzkříšeným, když Josef se dá poznat svým bratrům, kteří ho mají ztraceného nebo mrtvého.
V Kristu se záchrana otevřela i pro nás, ačkoli nepatříme ke „ztraceným ovcím z lidu izraelského“. Svou pozornost Ježíš věnoval především jim. Příležitostně ale porušoval různé zákazy a nepsaná pravidla – aby pomohl i dalším. A tak smíme číst o Josefovi a vztahovat jeho příběhy ke svému příběhu víry. I nás Ježíš zachraňuje pro život a vede nás ke smíření. Amen.