Blahoslavův dům, 27. 8. 2017, O. Tydlitátová

Text:               Matoušovo evangelium 12, 1-12                   

Čtení:             Izajáš 5, 1-7                                                

Písně:            618, 440, 510, 678, 419              

Kázání:

            Toto podobenství, které je zapsáno ve všech synoptických evangeliích, tedy u Marka, Matouše i Lukáše, hraje významnou roli v diskuzi o smyslu a významu smrti Ježíše z Nazaretu. Zkusme se dnes podívat na toto známé podobenství z jiného úhlu. Evangelista dogmatiku neznal – bohužel nebo bohudík. Každopádně znal Hospodina, Boha praotců svého lidu a Otce Ježíše z Nazaretu. Co nám o tomto Bohu říká Ježíšovo podobenství?

            Majitel vinice je cizinec. Majitel firmy žije kdesi v zahraničí. Nemá čas starat se o chod podniku. Svěří ji domácímu managementu – pronajal vinici vinařům. Majitelem ovšem pořád zůstává. A když přijde sklizeň, když je provedena roční uzávěrka, žádá podíl na zisku. To je přece normální. Normální ovšem není jednání vinařů. Nájemci nemíní zisk vydat. Když přijdou majitelovi pověřenci, odejdou s prázdnou, podruhé zbiti a ti třetí se už nevrátí vůbec – vinaři je zavraždili. Jako posledního pošle majitel svého syna, vybaveného plnou mocí – i toho vinaři zabijí. To už přesahuje všechny meze! Co si to ti vinaři myslí? Že jim vinice patří? Ano, přesně tak. Myslí si, že podnik, kde pracovali, je jejich. Vždyť si mezi sebou řekli:Hle, dědic, zabijme ho a dědictví bude naše. Podnik bude náš a my s ním naložíme, jak budeme chtít. Budeme pány podniku a zařídíme se pro sebe a ke svému prospěchu.

            Nad počínáním nájemců zůstává rozum každého slušného člověka stát. Ještě více ovšem nad jednáním tohoto majitele. Když poprvé poslal své zmocněnce, aby inkasovali, co mu podle smlouvy patří, nedočkal se. Ale nic se neděje. Místo, aby důrazně zjednal nápravu, posílá po čase další – a výsledek je stejný. Jak to, že se nedovolává svého práva? Proč nezjedná nápravu? Proč nepovolá policii nebo vojsko, aby se domohl toho, co mu podle práva patří? Místo toho pošle svého syna – snad na něho budou mít ohled – a oni ne. Zase nic. Nájemci jej zabijí. Jejich drzost se každým krokem stupňuje - až do vraždy syna. A majitel je zděšen nad tím, k čemu se nájemci uchýlil. Hrůznou odměnou za jeho trpělivost je zavraždění jeho vlastního syna. Tohle jednání nelze v žádném případě spojovat s vůlí či dokonce promyšleným plánem majitele vinice a v přeneseném smyslu s inscenací, za níž by stál Bůh Otec. Podobenství zdůrazňuje, že nájemci jednali svévolně, zločinně a ze zištných úmyslů. Majitel je zděšen nad tím, k čemu se uchýlili. Vždyť s těmi nájemci měl tolik trpělivosti!!! Vražda syna - to je něco, co nečekal, co ho konsternovalo, co v něm vyvolalo jednoznačný odpor a hněv. Podobenství říká jasně: s vraždou syna nemá otec nic společného. Nájemci vinice se dopouštějí neočekávané zvrácenosti. Podobenství si dává záležet, aby vykreslilo otcovu až nadměrnou trpělivost a shovívavost.

            Majitel vinice nezasáhne po první násilnosti, jíž se nájemci vůči jeho zmocněnci dopustili. Ani po další zlé zkušenosti nevyšle své služebníky jako vymáhající komando, které by počtem snadno převýšilo nájemce a domohlo se práva. Majitel vinice čeká v naději, že nájemci dostojí svým závazkům a splní smlouvu. Nemá vlastně jiný plán, než po předcházejících nezdarech za nimi poslat svého syna a očekávat, že se nad ním snad ustrnou. Tímto posledním pokusem po předchozích nezdarech vstoupil otec na nejzazší hranici. Není to naivní? Neměl majitel vinice předpokládat, co bude? Jak to, že jednání nájemců neodhadl? Nebo je bezmocný, že se nezmůže ani na odvetnou akci?

            Majitel vinice zjevně nemá žádný plán, žádnou strategii – leda že bychom za plán považovali jeho nezlomnou takřka nepochopitelnou naději, že partneři smlouvy splní svou povinnost právě tváří v tvář přicházejícímu synu, příštímu dědici jeho majetku.

            Ani následný trest nebyl plánován. Je to výlučně důsledek jednání zlých vinařů. Majitel nežádá ani satisfakci za svou uraženou čest a ztráty na životech i majetku. Vstupuje pouze v nový smluvní vztah s těmi, od nichž do budoucnosti očekává plnění smlouvy. Čtenáře to podobenství staví před otázky, jak posoudí jednání těch nájemců a jednání majitele vinice, kam sám sebe zařadí ve vztahu, který pán vinice nově zakládá.

            Oč vlastně v podobenství jde? Co se dovídáme o Bohu a co o člověku? Pánem a majitelem, který vybudoval vinici a smluvně ji svěřil nájemcům, je Hospodin sám. Všechno, co jsme namítali k chování pána vinice – že je tak naivní, tak bezmocný, tak trpělivý, tak riskující, to všechno platí o Bohu. Takový je, říká toto podobenství. Tak trpělivý, tak riskující, tak bezmocný,

            Je to Bůh dlouho shovívající, trpělivý, čekající. Nemá jiné nástroje, jak uplatnit své právo, než přemlouvání prostřednictvím svých zmocněnců. Bůh našeho podobenství je pln důvěry, že si partneři smlouvy dají říct, že přestanou klást odpor, že upustí od násilnických metod. A tímto důvěryplným nátlakem působí Bůh našeho podobenství z dálky, z místa své nepřítomnosti. Nedovídáme, jak daleko je majitel vinice a na jak dlouhou dobu odcestoval. Se skrytostí majitele není spojena nečinnost. Podobenství je plné děje, vzruchu, rozhodování a činů jedni se vydávají na cestu zločinu, zatímco druhý partner smlouvy – ač vzdálen- doufá, že shovívavostí přivede nájemce k pokojnému řešení vzájemného vztahu. Má na mysli i jejich dobro, vychází z toho, že naplnění smlouvy je užitečné pro obě strany

            Vyklizení prostoru v žádném případě neznamená rezignaci na správu věcí a majetku. Nejde o nepřítomnost, v níž by se Bůh vzdal své aktivity. Naopak – ze skrytosti mocně působí na události. Vysílá zmocněnce, kteří v jeho jménu vystupují. Bůh působí z dálky, svými apely, duchovním tlakem, Duchem svatým chcete-li. Přesvědčuje zevnitř, útočí na naše svědomí, volá nás k odpovědnosti. Víra je dokladem toho, že jsme se dali přemluvit.

            Pán, který odešel, volá k odpovědnosti za plnění smlouvy, jejímiž svobodnými partnery se máme stát i my. Podobenství předem nečeká, že se nájemci dopustí nečestného jednání, že podlehnou pokušení. Pán vinice nevydává svého syna na smrt, která by smyla vinu nájemců. Synovo jednání je motivováno pouze poslušností vůči otci, majiteli vinice. Z jeho pověření přichází k nájemcům, aby je přiměl k plnění smluvního závazku, který na sebe vzali spolu s jeho otcem.

            Podobenství o zlých vinařích naznačuje, že jsme vázáni smlouvou vůči Nepřítomnému, který se však neustále ohlašuje. Přichází ve stanovený čas prostřednictvím těch, jimž svěřil plnění smlouvy. To je veskrze věcná záležitost. Účastníci smlouvy však nejsou figurky na šachovnici s předem naprogramovanými pohyby. Jsou to živé bytosti. Jejich konání je vymezeno smluvním vztahem.

            A co se stane s těmi tuneláři cizího podniku, s těmi „zlými vinaři“? Dostihne je spravedlnost? Vzdá se majitel své vinice, která mu přinesla jen ponižování, urážení a bolest? Zruší tu vinici?

            Majitel nežádá satisfakci za svou uraženou čest a ztráty na životech a majetku. Obnoví právo ke své vinici. Obnoví právo ke své vinici. Vstupuje v nový smluvní vztah s těmi, od nichž do budoucna očekává plnění smlouvy. Jak posoudíme jednání nájemců a jednání majitele vinice v minulých scénách a kam sami sebe zařadíme ve vztahu, který pán vinice nově zakládá s novými nájemci právě dnes, v dnešním světě? Podobenství o zlých vinařích přinejmenším naznačuje, kudy se vydat. Připomíná, že jsme vázáni smlouvou vůči Nepřítomnému, který se neustále ohlašuje prostřednictvím těch, které posílá.

            Ježíš se stal nejvěrnějším božím svědkem a v tomto smyslu i Božím synem. Že se mu při jeho svědeckém díle „dostalo jít i temným údolím smrti“, je naší vinou. I v ní zůstal věrný skrytému Bohu. V následování tohoto nejvěrnějšího svědka se uskutečňuje záchrana člověka, vpravdě spása. Jeho život k nám promlouvá osvobozující řečí. Je naplněním všeho dobrého, co skrytý nepřítomný Bůh připravil ve smlouvě každému z nás.