Blahoslavův dům, 3. 9. 2017, mh, rodinné bohoslužby

Text:               1. Epištola Janova 1, 1-3                    

Čtení:             Exodus 3, 1-6                                             

Písně:            607, 452, S331, 550                 

Kázání:

Milé děti, milí rodiče, bratři a sestry,

v příštím školním roce budou v nedělní škole děti slyšet vyprávění z Evangelia podle Marka.

O čem se vlastně v evangeliu asi vypráví? Uměl by to někdo říci? - Mohli bychom to říci třeba právě těmi slovy, která jsme teď z Bible četli: pisatelé evangelií vyprávějí o tom, co slyšeli, co viděli, čeho se dotýkali; podobně o tom kdysi vyprávěl i Mojžíš, o kterém už jsme dnes také slyšeli. Anebo můžeme odpovědět docela jednoduše: evangelia vyprávějí o Ježíši.

Jenže je tady takový háček: my těch evangelií máme v Bibli víc. Víte, kolik jich je? – Evangelia jsou čtyři, čtyři vyprávění o Ježíši. Proč jich je asi tolik, nestačilo by nám jen jedno? Co si o tom myslíte?

Napadá mě, že bychom si teď mohli vyzkoušet, v čem je mezi nimi rozdíl. Byli jste někde na prázdninách společně s dalšími, kteří tu jsou? Třeba na Blažkově? A co si z pobytu na Blažkově nejvíc pamatuješ? A co ty? A co tam bylo nejdůležitější pro tebe?

Takže, spolu jste zažili, co se tam dělo, a přece to každý řeknete jinak. Každý si vzpomene na něco jiného. A i když si vzpomene na to samé, řekne to jinak. Je to tak v pořádku, protože pro každého bylo na Blažkově důležitého něco jiného. A kdo s námi na Blažkově letos nebyl, tak si náš pobyt bude umět představit nejlépe, když o něm uslyší od víc lidí. Nebo od více dětí.

A s evangelii je to podobně. Představte si, že o Ježíši začalo psát své vyprávění více lidí. Jenže pak se objevil člověk jménem Markion a začal říkat: správně je napsáno jen evangelium Lukášovo, budeme proto při bohoslužbách číst jen Lukášovo evangelium. A další lidé řekli: Markion má pravdu, Lukášovu evangeliu rozumíme nejlépe, budeme číst jen to jedno.  

Naštěstí se ale sešli zástupci celé církve, radili se o tom a říkali si: Ale proč? Matoušovo evangelium je taky důležité. A evangelium, které napsal Marek taky. A Janovo evangelium je sice dost jiné, ale taky je dobře ho číst. A tak se celá církev rozhodla, že při bohoslužbách se budou číst právě tahle čtyři evangelia: Matouš, Marek, Lukáš, Jan. 

V čem se ta čtyři evangelia liší? Budu vám teď vyprávět jeden příběh. Když budete dobře poslouchat, děti i dospělí, zaslechnete v něm řadu rozdílů, kterými se vyprávění evangelistů lišila. Zkuste dávat pozor a co nejvíc si zapamatovat.

Bylo jednou jedno děvčátko, a to mělo čtyři bratry. Vlastně tu býval ještě jeden, před jejím narozením, nejstarší ze všech. Jeho fotka byla na prádelníku. Všichni ho měli moc rádi a pořád o něm vyprávěli: veselé, krásné příběhy o nejstarším bratru, který už nebyl mezi nimi.

Když se přiblížily její dvanácté narozeniny, zeptal se jí někdo, co by chtěla za dárek. „Já bych si nejvíc přála,“ ona na to, „takové povídání o mém velkém bráchovi. Něco o tom, jaký vlastně byl.“

Když šla potom večer spát, začali se bratři mezi sebou dohadovat: „Jak na to?“ „Můžete to napsat společně, jako jedno velké povídání,“ řekla jim maminka. „Dát všechny svoje vzpomínky dohromady. Anebo každý sám za sebe, to by bylo takové osobnější.“ „No ale, to by pak bylo čtyřikrát to samé?“ ptali se. „To asi ne,“ povídá tatínek, „něco sice bude stejné, ale nakonec každý z vás určitě napíše docela vlastní příběh.“

Když po jednom týdnu dali poznámky dohromady, hned viděli, že jejich vzpomínky byly docela osobní: každý z nich přece prožil se svým nejstarším bratrem něco, co ostatním nic neříkalo. Kromě toho měli různou povahu. Tak třeba Jan, ten nejmladší, byl vážný, klidný chlapec, tak trochu filosof. Zato Marek, ten pořád někam spěchal. S domácím úkolem byl vždycky hotov jedna dvě. Matouš, ten držel celou rodinu pohromadě. Úplně nejraději sedával u dědečka a babičky a mohl by je poslouchat celé hodiny. A Lukáš, toho zase nejvíc zajímalo, co se děje venku kolem nich. — Rozhodli se tedy, že každý svůj příběh napíše zvlášť.

Kdo byl první hotov? Samozřejmě Marek! Stačilo mu na to jen pár dní. Ostatní se s tím, chudáci, pořád ještě mořili. Však to taky nebylo jen tak, popsat všechno úplně přesně. Vždyť se z toho muselo poznat, jaký byl jejich bratr. „Můžeme si to přečíst?“ prosili Matouš a Lukáš. „To se ví,“ povídá Marek.

Matouš a Lukáš četli a moc se jim to líbilo. Hezky to Marek vystihl, jak to bylo s jejich bratrem, a poslední dny jeho života — na tom si dal záležet. Všechno tam bylo, i to trápení a bolest, kterou prožíval. „No ale, není tam toho moc o tom, jak pěkně se choval k ostatním lidem,“ všiml si Lukáš, „ani o tom, jak byl malý.“ „Opravdu,“ přidal se Matouš, „a já zase napíšu víc o tom, odkud byl, jaká byla naše rodina.“

„A co ty, jak jsi vlastně daleko?“ zeptali se Jana, který jim zrovna nakoukl přes rameno. „Já o tom ještě přemýšlím,“ odpověděl. „Vždyť jsem byl tenkrát ještě malý. Nepamatuju si toho tolik jako vy, musím na to jít nějak jinak. Budu vyprávět, co pro mě znamenal, jak ovlivnil můj život.“

Ráno, když byly narozeniny, dostala sestřička tři balíčky. Matoušovo povídání vypadalo moc hezky, a Matouš k tomu pověděl: „Teprve když jsem to začal psát, tak jsem si uvědomil, že náš bratr opravdu patřil do rodiny. Moc se podobal tátovi a mámě a my se mu taky podobáme. A když posloucháš babičku a dědečka, je to skoro jako bys slyšela mluvit jeho!“

„A teď já,“ na to Marek. „Tady, podívej. Pro mě taky hodně znamenal, byl jako takový vzor. A ten poslední týden, na to nikdy nezapomenu.“ Když rozbaloval svůj balíček, vypadl mu z něho jeden list papíru. „Počkej,“ povídá Marek, „to k tomu taky patří. Dopsal jsem to tam, když jsem si přečetl, co napsali Matouš a Lukáš.“

Lukáš ke svému povídání přidal ještě krátký vzkaz: „Všechno jsem si to ještě jednou po pořádku srovnal, a vyptával jsem se spousty lidí, a napsal jsem všechno, jak to šlo za sebou. Tohle je jenom první díl. Můžeš si v něm přečíst o tom, jak byl dobrý ke všem lidem — hlavně k těm, co na tom byli špatně anebo se o ně nikdo nestaral. A teď už pracuju na druhém dílu. Tam bude o všem, co s námi bylo dál, když odešel.“

A co Jan? Ten dal své sestře k narozeninám tři malé obálky. Byly v nich básně, napsané na krásném, slavnostním papíru. „Světlo. Život. Láska. To byl náš bratr,“ napsal k tomu. „Tady je něco z toho, co mě napadlo, když jsem o něm přemýšlel. Dodělám to později. Potřebuju na to víc času.“

A po mnoha letech se ty čtyři příběhy pořád ještě četly. Jednou se bratři sešli u své sestry, a tu se jí zeptali, který ze čtyř příběhů se jí nejvíc líbí. Ona na to, že prý jsou všechny stejně hezké. „No ale, co kdyby sis opravdu musela vybrat jenom jeden? Který dárek byl nejlepší?“ A tak dlouho si ji dobírali a doráželi na ni, až se na ně všechny v kruhu podívala a odpověděla: „Nejlepší bylo, že jste mi tenkrát dali mého Bratra.“ (podle A. van Ligten, Wegiwijzer door de Bijbel)

Čtyři bratři z našeho příběhu vlastně představují čtyři evangelisty. Bratr, který byl nejstarší a už nebyl mezi nimi, zastupuje Ježíše.

Zkusíme si teď připomenout, co jste si z toho příběhu zapamatovali.  Co si pamatujete o Lukášovi, co se o něm všechno říkalo? Čeho si při svém psaní zvlášť všímal? - A jak psal svoje svědectví Jan? Jaký byl Jan? - A co teď už víte o Matoušovi? Na co dával při své sepisování o Ježíši zvlášť pozor? – A konečně: Co si pamatujete o Markovi? Jaký byl Marek?

Slyšeli jsme také, že každý ze čtyř bratů s nejstarším bratrem něco jiného, každý z nich viděl nejstaršího bratra z jiného úhlu pohledu a zažil s ním trochu něco jiného. A tak je dobře, že v Bibli máme před sebou hned čtyři evangelia. Když ale čteme v Bibli, můžeme číst najednou vždy jen z jednoho evangelia. V příštím školním roce tak uslyšíte vyprávění z evangelia Markova. 

Je skvělé, že Ježíš na zem vůbec přišel. A pak také, že přišel tak, že ho lidé mohli vidět, mohli ho slyšet, mohli se ho dotknout. Byl pro ně skutečný. A stejně skutečné tak pro ně bylo i to, o čem Ježíš mluvil: o tom, že Pán Bůh má člověka rád. Amen.