Blahoslavův dům, 24. 9. 2017, mh

Text: Matoušovo evangelium 21, 28-32

Čtení: Exodus 17, 1-7

Písně: 625, S 288, 447, 614, 583, 404, 399, 397, 485

Kázání:

Bratři a sestry,
jak to vlastně Ježíš dělal? Ano, v církvi učíme, že Ježíš byl Boží Syn, ale jak mu Bůh dal takovou moc? Odkud měl moc uzdravit slepého, moc nechat uschnout fíkovník, moc vyhnat z chrámu obchodníky s devocionáliemi, obětními zvířaty a jinou literaturou?

Takovou otázkou tehdy začal rozhovor velekněží a starších z lidu s Ježíšem. A Ježíš v tom rozhovoru hned odkazuje na Jana Křtitele: ptá se svých tazatelů, odkud měl svou pravomoc Jan. Zdráhají se odpovědět. Když řeknou, že měl svou pravomoc od Boha, zeptá se jich Ježíš, proč mu tedy neuvěřili. A říci, že Jan měl svou pravomoc od lidí, to se velekněží a starší obávali, protože příliš mnoho lidí považovalo Jana za proroka, který měl své poslání od Boha. Řekli tedy: „Nevíme“, a Ježíš jim na to odpověděl podobenstvím.

V podobenství slyšíme o otci a jeho dvou synech. Otec posílá své syny pracovat na vinici. První ze synů mu poměrně hrubě odsekne, že se mu nechce. Je to projev neúcty k otci, tím spíš, že se syn neobtěžuje ani omluvit ani vysvětlit, proč odmítá výzvu jít pracovat na rodinném hospodářství. Ale pak čteme, že toho zalituje a odchází na vinici pracovat.
Druhý syn naopak vysekne správnou, zdvořilou odpověď. Ale pracovat neodchází. Zůstává tam, kde je.
Na závěr své promluvy Ježíš naznačí, jak je podobenství myšleno. Jako ten první syn se zachovali celníci a nevěstky. Svým způsobem života dali najevo své „Nechci“. Ale později zaslechli Jana Křtitele, uvěřili mu a litovali svého rozhodnutí. Jako ten druhý syn se zachovali kněží a starší lidu, kteří navenek uznávají Boží autoritu (říkají stále své: „Pane, pane.“). Později ale neuvěřili, že Jan přichází od Boha, a svého postoje nijak nelitovali.

Zase jednou tu v Ježíšově podobenství slyšíme, že odpovědí na otcovo oslovení je práce. Tak jsme to slyšeli i minulou neděli, když jsme četli Podobenství o dělnících na vinici. Za postavou otce – Pána můžeme i tentokrát rozpoznat osobu nebeského Otce. A také tentokrát tedy tato postava zve k činnosti. Odpovědět na jeho výzvu sebeuctivějšími slovy nestačí, je potřeba konat.

Také tentokrát před námi stojí otázka, co toto Ježíšovo podobenství říká o nás. Kde jsme v tom podobenství my? Odpovídá naší situaci, našim postojům postava prvního syna, anebo syna druhého?
Člověk by měl sklon vidět se spíše v tom prvním synovi. Byl to přece on, kdo nakonec vykonal vůli otce. Byl to takový muž činu, nevedl žádné uctivé řeči, ale nakonec se v něm hne svědomí. Když se ukáže, že je to potřeba, umí přiložit ruku k dílu. Ale je to se mnou tak, že jdu a dělám, co je potřeba?
Není to se mnou spíš jako s tím druhým synem: že slovy umím projevit Bohu úctu, ale pak se mi nedaří Boha uposlechnout a udělat nebo říci, co je dobré a potřebné. Moje důvody a okolnosti mohou být různé, někdy k tomu nemám dost času, energie, někdy nemám dost ochoty… uposlechnout se mi ale nedaří.

Kdybychom podobenství o dvou synech domyslili do konce, mohli bychom k němu přidat ještě dva další syny. Třetího, který by odpověděl: „Ano, půjdu“, a pak by také opravdu šel, kam ho otec posílá. A pak ještě jednoho, který by řekl své „Nechci“, a při svém odmítnutí by také zůstal a ničeho by nelitoval.
Ten první z nich by tak představoval člověka, který vždycky jednal podle Boží vůle. Takový člověk ale po světě chodil jenom jednou. Byl to ten, který toto podobenství sám kdysi vyprávěl.
A co ten poslední syn, který nepřestával odmítat? Možná v kruhu kolem Ježíše nikdo takový nebyl. A podobně snad není ani mezi námi dnes: každý z nás někdy svým způsobem řekl na Hospodinovo „Ano, pane“. A přece před námi zůstává otázka: Která synovská postava vystihuje mou situaci před Bohem?

V Podobenství o otci a dvou synech je podstatné, že otec nepřestal být milujícím otcem, a žádný ze synů tak všemu navzdory nepřestal být otcovým synem. A čas pro naši odpověď na Otcovu výzvu stále trvá. Amen.