5. neděle po Velikonocích (Rogate), 21. 5. 2017, Blahoslavův dům, křest Lukáše Květona, sj

„O PARAKLÉTOVI“

čtení Písma sv.: Sk 17,22-31 písně: ž 66, 660, 370, 673, 447 text kázání: J 14,15-21

„Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“

Milí lidi, jak už zaznělo, dnes slavíme 5. neděli po Velikonocích. Nebo taky 6 neděli velikonoční, podle toho, kdo jak počítá. Může v tom vzniknout trochu guláš, ale o to úplně nejde. Jde o to, že už je to vlastně dost dlouho, co ty Velikonoce byly! 5 týdnů. Ať už někomu uběhly jako voda nebo se nepříjemně vlekly, 5 týdnů je celkem dost. A to ani nemluvím o tom, jak dlouho to je, co byly ty Velikonoce, které naše dnešní slavení zakládají. To už je několik desítek tisíc týdnů. Víc, než kolik obsáhne dlouhá řada generací lidských životů. Tuším, že právě proto máme několik neděl po Velikonocích číst a rozjímat o Janově textu. Protože už je to dlouho. Protože už ta velikonoční zkušenost nějak pracuje v naší všední každodennosti. Nebo spíš ta každodennost v naší velikonoční zkušenosti. Protože se nejspíš počítá s tím, že ač osvobodivá, posilující, radostná, proměňující – či jaká jiná, zkrátka silná zkušenost to je, ač z ní třeba i žijeme, přece možná trochu bledne. Těmi ubíhajícími týdny. Proto dnes máme slyšet Ježíšova slova z dlouhé řeči na rozloučenou s učedníky, proto máme slyšet o Duchu přímluvci. Jako útěchu. Nejsme sami. Ani v tom svém pozvolném sestupu z času svátečního do všednosti.

Janův Ježíš mluví o zachovávání přikázání. Jeho přikázání. Člověka hned začne napadat, která to konkrétně jsou? Stačí Desatero nebo je třeba víc? A není už Desatero víc, než člověk sám může zvládnout? Co je teda potřeba zachovat?!
„Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“ Ta slova slyšíme z úst Ježíše v podání evangelisty Jana. To je třeba si připomenout. Jan. Janův slovník. Janův způsob vyprávění o Kristu, o Bohu. Nejspíš tedy nepůjde o nějaký konkrétní soubor norem, dokonce nepůjde ani o normy jako takové. Nic, co by si člověk mohl napsat na papírek, položit na noční stolek nebo schovat do kapsy a úzkostlivě dodržovat. Žádný seznam k odškrtávání nebo naopak podtrhávání. Jediná norma je láska. Pokud už bychom se chtěli něčeho chytit, pak snad nejsnáze Ježíšových slov právě z evangelia podle Jana: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Ale dokonce i to už je možná příliš konkrétní. Ježíš mluví se svými učedníky o čase, kdy jej již nebude možné přímo zastihnout, o čase PO Velikonocích. A přitom je ta jeho řeč velikonoční zkušeností církve už nějak prostoupená, tak jako dnes pro nás. Pořád jde ale o instrukci pro učedníky, jak se s tou dobou PO, s dobou bez přímé Ježíšovy přítomnosti vypořádat. Instrukce zní: s láskou! Ježíšovo dílo, jeho odkaz a jednání učedníků mají být v úzké souvislosti. To se právě děje tehdy, když zůstávají v lásce. Funguje to vlastně oboustranně: kdo Ježíše miluje, drží se jeho slov, a kdo se řídí jeho vůlí, ten Ježíše miluje.
No, dobře, zachovávat Ježíšova přikázání, držet se celého jeho zjevení, ne jen nějakých několika konkrétních etických principů, ale jak (u všech všudy!) na to? Někteří lidé, v mém okolí nejčastěji mladí, nosí na rukou náramky se 4 písmeny. WWJD. Je to zkratka pro anglickou otázku What would Jesus do? Ve svém uvažování, rozhodování a jednání si ji zkoušejí klást. A zkoušejí podle svého nejlepšího mínění hledat odpovědi. Je to pro mě inspirativní. A přece se ozývá tenounký hlásek skeptika ve mně, jak to můžu vědět?!

Myslím, že sama o sobě nemůžu. Právě tohle je podle mě dílo Ducha Božího, Přímluvce, Rádce, Zastánce, Utěšitele, Obhájce... ...řecky Parakléta. Není vidět a nelze ho nahmatat – a právě proto ho nemůže přijmout svět, protože se vymyká jeho ověřovacím možnostem. Ale lze vnímat jeho působení, vanutí Ducha. Někdy lehké jako vánek. Jako dech. A jindy silné jako když zaduje vítr. A právě on, Duch pravdy, Paraklétos, nás po mém soudu, učí tomu, co by teď nebo jindy snad (!!!) udělal Ježíš. Co je ježíšovská reakce, odpověď na otázku, kterou situace klade. Jak se zachovat jako ten, kdo k Ježíši patří a patřit chce. Boží Duch, Duch pravdy totiž nepřináší nějaká nová zjevení, nové, tajné pravdy. Připomíná nám, co řekl Ježíš. Aktualizuje v nás jeho program. Myslím, že právě odsud někdy pramení jistá opatrnost (když už ne rovnou skepse) vůči Duchu svatému. Že se pod něj leckdy leckdo snaží schovat leccos. Leccos nového. Jenže Rádce, Přímluvce, Zastánce tu není jako někdo třetí. Tak jako tu Ježíš není jako někdo druhý. Nezjevují si každý sám to svoje. Zjevují, aktuálně člověku přibližují jedno a to samé – Boží vůli. Boží působení člověku zprostředkoval Ježíš. A jeho působení zase prostředkuje Boží Duch. Právem tu vnímáme zárodek učení o Boží Trojici. I když evangelista Jan by se asi trochu divil finesám, ke kterým to během let církevní otcové v tomto směru dotáhli.

„V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.“ Člověk je povolán ke společenství s Bohem. Je ujišťován, že Vzkříšený se dává poznat komukoliv, kdo jej následuje. Toto následování nepředstavuje jen rozumové poznání, jak by si ho možná někdy představil našinec, evangelík. Že to jako člověk rozumem nazře, vykoumá. Nejde jen o intelektuální výkon. A stejně tak nejde ani jen o kopírování, o snahu co nejvěrněji Ježíše napodobit. Naše následování má být tvořivé, tvůrčí.
A ještě jedno podstatné Ježíš svým výrokem říká: totiž, že je reprezentován těmi, s nimiž se ztotožnil. Nejvýrazněji tento moment zazní v evangeliu podle Matouše, v podobenství o posledním soudu. S Ježíšem se lze setkat v těch, jejichž nouze mu nebyla lhostejná. S Ježíšem se setkáváme tam, kde nám nouze není lhostejná, kde jsme schopni jít v jeho stopách a s nouzí se setkat.

„Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi.“ Nejste sirotci. Silné, láskyplné ujištění Ježíše učedníkům. Nám. Nejsme sirotci. Nejsme tu v tom povelikonočním světě a životě sami. To je nejvlastnějším záměrem celého tohoto oddílu: ujistit. Možná tomu v Janově podání tak docela nerozumíme, jakkoliv si po svém dává záležet na tom, aby nám to došlo. Ale tohle je zpráva pro nás: nejsme sirotci. Ježíš Kristus nám zůstává nablízku, svým Duchem je nás povzbuzuje, potěšuje, podpírá. Evangelium pro čas po Velikonocích. Pro nás. Dnes. Bohu díky za ně. Amen

modlitba ke kázání
Pane, Duchu svatý, uváděj nás do plnosti pravdy. Prosíme, buď při nás. Amen