5. neděle postní (Judica/smrtná), 2. 4. 2017, Blahoslavův dům, sj

„O ŽIVOTĚ A VĚRNOSTI“

čtení Písma sv.: J 8,1-11 písně: 639, 632, 500, 368, 158 text kázání: Ex 20,13-14

Nezabiješ. Nesesmilníš.

Sestry a bratři, dnes jsou to taková dvě krátká přikázání, dvě krátká slova, to bychom s tím mohli být rychle hotovi, co říkáte? Nezabiješ. Nesesmilníš. To přece známe. Popravdě, to zná přece skoro každý, ne? I ten, kdo se za křesťana nebo věřícího nepovažuje, i ten, kdo o Pánu Bohu moc nepřemýšlí, i ten je schopen vysypat ze sebe tři krátké zákazy nezabiješ – nesesmilníš – nepokradeš, když se náhodou začne mluvit o Desateru. Pro mnohé právě toto je Desaterem. Problém je v tom, že nestačí ta tři slova znát. Je potřeba je nějak pro sebe uchopit, pochopit. Dobře, dobře, je potřeba rozumět, ale s tím by snad tady, na církevní půdě taky neměl být problém, ne? Ve své stručnosti se ta slova jeví skutečně až triviálně, ale stačí se trochu zamyslet či začíst do různých výkladů a najednou se to nepříjemně komplikuje...

Nezabiješ. Respektive spíš nebudeš zabíjet. Nebo nezabíjíš, jakkoliv to neodpovídá tak docela přesně hebrejskému tvaru slovesa. V každém případě jde o zabití – lépe řečeno nezabíjení. Toto slovo stojí v čele takzvané druhé desky. Jako paralela k prvnímu slovu. Nemáš jiného Boha. Dává to smysl. Vrah si osobuje právo rozhodnout o životě, ukončit ho podle svého uvážení, nevratně, nenapravitelně, jakkoliv život nedaroval a není toho schopen. Ale já jsem přece nikdy nikoho nezabila, tak jsem z obliga, ne? To je dost častý postoj vůči tomuto slovu – snaha zúžit jeho záběr, vymezit mu jen nějaké pole, a pak se cítit dobře, protože se mě to netýká. Typicky se to děje, když se snažíme pochopit, na jaké situace se přikázání vztahovalo tzv. původně, ve starozákonní době. Nebudeš zabíjet. To znamená: nebudeš vraždit, úmyslně ani z nedbalosti, ale zabití ve válce nebo trest smrti v justici přípustné jsou, ne že ne. Tak to asi bylo. Ale lze to tak chápat i dnes? A říct si já nic, já muzikant? Mám za to, že stěží. Už proto, jak se k tomuto slovu stavěl Ježíš: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra...“ Ježíš to „nezabiješ“ vyhrocuje. Myslím, že s jednoznačným záměrem: abychom nemohli mít pocit, že se z něj můžeme nějak vykroutit, vykecat. Přijde mi nosné, kam svým výkladem smysl přikázání dotahuje Martin Luther: „Jestliže necháš nahého odejít a mohl bys jej obléci, pak jsi jej nechal zmrznout; jestliže uvidíš někoho trpět hladem a nenakrmíš jej, pak ho necháváš umřít hladem. Jestliže vidíš někoho odsouzeného k smrti nebo ve stejné nouzi a nezachráníš ho, ačkoli k tomu znáš cestu a prostředky, pak jsi jej zabil... Neboť jsi mu odepřel lásku a oloupil jsi ho o dobrodiní, jímž by zůstal naživu“. Nestačí tedy nečinit zlé, je třeba také činit dobré, potřebné. A pak je tu ještě veliká otázka, zda se Nezabiješ vztahuje jen na člověka nebo na každého živého tvora či život jako takový. Ne, není to tak snadné. Kdykoliv přicházíme do styku s životem a jeho mezí, hlásí se Nezabiješ o slovo. Nebudeš zabíjet. Nebudeš znemožňovat naplnění, rozvíjení života, nebudeš překážkou Božímu záměru. (...)

Nesesmilníš. Nebo také nezcizoložíš – nebudeš se dopouštět nevěry. S tímhle přikázáním už je trochu potíž. To smilnění není moc srozumitelné slovo. Navíc, mezi Nezabiješ a Nepokradeš mnohým nezapadá – ta krajní dvě, to je samozřejmost, na tom se shodneme, ale tohle? Není to privátní sféra, do které mi nemá kdo co mluvit? Biblické svědectví se domnívá, že ne, Bůh má co mluvit do všech sfér života člověka.
Pro další je zase Nezcizoložíš jednoznačně spjato s oblastí sexu a intimity – a v důsledku toho je tato oblast považována jaksi celá a apriori za hříšnou, zkompromitovanou, neblahou. Na tuhle notečku se výklad 7. slova hrál a hraje poměrně často. Raději odmítnout to celé. Někteří moji kolegové byli v kázání právě o Nesesmilníš schopni pronést zapálenou obhajobu sexu, do toho se však pouštět nebudu, jakkoliv by to bylo úplně na místě.
Chci spolu s vámi přemýšlet o tom, jak 7. slovo Desatera číst dnes. Jak mu rozumět? Pravděpodobné původní chápání nám žel mnoho nepomůže – nemluví se tu o smilstvu nezadaných a stejně tak se neřeší styky ženatého muže s otrokyní, prostitutkou, více ženami, které jsou jeho či ženami svobodnými. Vodítkem může být, kde a jak se o cizoložení, smilnění mluví. Ve Starém zákoně překvapivě nejčastěji tam, kde se mluví o nevěře člověka vůči Bohu. Smilnit, páchat nevěru, se dá s člověkem, ale také s jiným božstvem. Smilstvo je jeden z názvů pro pohanské kulty. Smilnit tedy může taky znamenat zacházet s protějškem účelově, instrumentálně – právě tak, jak se to dělo v těch pohanských kultech – s bůžky i s lidmi. 7. slovo tak lze chápat dost široce, vůči lidem i vůči Pánu Bohu, jako varování před prolomením důvěry, před podvodem, nevěrou nejrůznějšího druhu. Sex je v tom, myslím, nevinně, jen jako zneužitý nástroj či prostředek. V téhle šíři se z přikázání vymlouvá a vykrucuje o poznání hůř. A kdyby přece, i k němu připojuje Ježíš svůj nesmírně náročný komentář: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.“

Desatero lze číst jako pravidla pro svobodný život. Směrovky ke svobodě, jak nezapomenutelně formuloval Jan Milíč Lochman. Touhle cestou jdi, člověče, a budeš žít svobodně, toto jsou mantinely, za které se nevydávej, sic bys riskoval zas jakési otročení. Tak jsme na to docela zvyklí, myslím. Číst slova Desatera jako přikázání, jako výzvy pro vlastní orientaci v otázkách víry a morálky.
Jenže ono jde číst i jinak. Hebrejština ve většině bodů neformuluje příkazy nebo zákazy, pouze konstatuje fakta. Hospodin tě vyvedl ze sevření, z otroctví, a proto ty teď nezabíjíš. Ani nesmilníš. A ani to nebudeš dělat, protože tvoji perspektivu proměnil ten Boží osvobodivý zásah. Vlastně to není nějaká tvoje snaha nebo zásluha, ale projev Boží moci, její dopady do tvého života. To zní skvěle! Desatero a jednání podle něj jako svědectví o tom, že člověku do života zasáhl Bůh. Jenže realita je mnohdy bolestně jiná. Svoboda se nedaří tak docela. Do našich životů pořád zraňujícím způsobem patří zabíjení i nevěra. A taky krádeže a neúcta k rodičům a promrhané neděle a kdo ví, co ještě... Není to neduh, který církev nepostihuje. To bolí. A člověk v zoufalství vlastní sevřenosti skučí: ale vždyť i král David, ten junák, ten rek, prototyp mesiášského krále, i ten selhal. Zcizoložil, zabil nebo spíš nechal zabít, zkrátka ta historka s Batšebou a Urijášem, vždyť to znáte, totální průser! Boží zásahy do života se projevují životem v souladu s Desaterem, ale ne beze zbytku. A ten zbytek je hodně smutná kapitola.

Pro ty, které stejně jako mě tyhle zbytky bolí, je tu ještě jedna možnost: číst Desatero jako zaslíbení. Jako Boží slib, že skutečně přijde čas, kdy člověk bude plně svobodný – ode všeho otročení ducha i těla. Přijde čas, kdy všechna sevření povolí, ustane zápas. A s ním vyšumí i ten životní styl, který je typický pro spoutanost hříchem – věrolomnost a krádeže a zabíjení a neúcta a zhoubná závist a kdo ví, co všechno ještě, nás nebudou držet pod krkem. Do té doby nám Desatero může být zrcadlem, pomocí k pravdivému rozpoznávání toho, jak na tom skutečně jsme. Pomocí k pokání. A také pomocí k modlitbě – smíme, máme Boha prosit o pomoc pro naše dlouhé putování ke svobodě.
Na samý závěr ještě jedno povzbuzení: když k Ježíši přivedou cizoložnici, on ji vyprošťuje ze sevření hříchu ne hrubou silou, ne tepáním, ne výčitkami, ale láskou, odpuštěním a povzbuzením. Stejně to dovede i s námi. Fakt! Amen

modlitba ke kázání
Pane a Bože, prosíme, zahlaď naše nevěrnosti. Znovu a znovu nás přiváděj na cestu svobody, když z ní uhýbáme. Připomínej se nám, když je v sázce život, když je v sázce důvěra, abychom jedno ani druhé neničili. Buď posilou naší tolik slabé vůle, prosíme. Amen