Blahoslavův dům, 19. 11. 2017, mh

Text: Matoušovo evangelium 5, 38-42

Čtení: Leviticus 19, 1-2.15-18

Písně: 72, S 239, 440, 648, 582, 700

Kázání:

„Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu…“ Tahle slova z Tóry se často uvádějí jako příklad toho, jak je Starý zákon krutý, jak schvaluje násilí. Jenže, tato slova právě neznamenala souhlas nebo dokonce výzvu k násilí, ale přesně naopak: znamenala omezení násilnosti, nebo dokonce jeho zákaz.
Zkusme si představit, že pravidlo „oko za oko, zub za zub“ zaznělo v prostředí, kde dosud žádná taková pravidla neplatila. Uznávalo se pouze právo odvety. Kdo utrpěl zranění nebo škodu měl právo jít a mstít se. A tak, když zazněla slova Zub za zub, nechtěla především říci: Když ti někdo vyrazí zub, tak samozřejmě můžeš jít a vrátit mu to stejnou měrou, ale právě naopak: Nesmíš mu oplatit hůř, než jak on ublížil tobě. Když ti někdo vyrazí zub, pak nesmíš jít a vyrazit mu plnou pusu zubů.
Slova z Tóry neotvírala dveře násilnostem, ale představovala omezení násilí. Představovala řád.

A tu Ježíš přináší ještě jiný řád: nový řád, nový zákon. Slova Tory chápali Izraelci jako slovo od Boha a Ježíš se jim nyní odvažuje říci: Já však vám pravím... To je opovážlivá provokace. Máme tu ale pochopit, že jemu je dána autorita, aby slova Písma vykládal a dál domýšlel. V celém Kázání na hoře pak slyšíme, že takto vykládá některá z přikázání Desatera, a pak i některá další přikázání. A vždy tímto způsobem: „Slyšeli jste, že bylo řečeno – já však vám pravím...“

„Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi.“
Co znamenají slova „se zlým“? Na tomto místě můžeme vynechat úvahy o tom, jestli tu jde o „to zlé“, nebo o zlého člověka, nebo snad o toho Zlého, tzn. ďábla. Ze souvislosti je totiž jisté, že jde o zlého, nepřátelsky smýšlejícího člověka.

Ježíš tu tedy vyzývá, abychom jednání takového člověka neodpírali. Jak ale máme neodpírat zlému? Jak se máme nestavět proti zlému? Abychom tomu lépe rozuměli – my dnešní posluchači stejně jako jeho tehdejší posluchači – dává Ježíš čtyři příklady takové reakce na zlé jednání.

„Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.“
To je příklad reakce na fyzické násilí. Je to řečeno v nadsázce: „nastavovat druhou tvář“ známe jako zaužívané vyjádření po smírné, nenásilné jednání. Jako pokyn k praktickému jednání by to byl spíše nesmysl. Chápeme odtud, že Ježíšův učedník nemá ránu vracet, ale má násilí strpět. A Ježíš v tom šel sám příkladem: proti bití se sice ohradil, ale – jak víme – zatčení a nespravedlivému odsouzení se nevyhýbal.

„Kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“
To je příklad soudního sporu. – reakce na tlak při soudní při. Nečteme tu nic o důvodech sporu, ani o jeho okolnostech. Nejspíše mohlo ale jít o spor o zástavu. V Tóře, v knize Deuteronomium najdeme slova o tom, že věřitel nemá zástavu vymáhat za každou cenu, a dále: „Je-li dlužník zchudlý, s jeho zástavou neulehneš. Vrátíš mu zástavu při západu slunce, aby ulehl na svém plášti a žehnal ti.“
Plášť býval zástavou těch nejchudších: neměli nic cennějšího, co mohli nabídnout jako zástavu, když si něco půjčovali. Věřitel je v Tóře vybízen, aby si plášť jako zástavu tedy neponechával přes noc: aby se chudý dlužník měl čím v noci přikrýt. A Ježíš k tomu řekne: i tuhle poslední zástavu sám nabídni.

„Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.“
Po příkladu soudního sporu Pán Ježíš uvádí příklad mimosoudního vyrovnání. „Donutit ke službě“ v té době znamenalo úředně uložit nucené práce. Mohlo jít ale o nátlak, naléhání od druhého člověka, který vyžadoval pomoc. „Služba na jednu míli“, o které zde slyšíme, znamenala doprovodit druhého člověka, nejspíše kvůli bezpečnosti. Svým žákům ale Ježíš řekne: takové donucení neodmítej, snes ho, ano, sám od sebe udělej dvojnásob.

Konečně, čtvrtý Ježíšův příklad zní: „Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.“
To je příklad sousedského soužití. I tady ale může jít o zvláštní naléhání, vytrvalé soustavné žádosti o pomoc, náročivé očekávání, že musíme vždycky znovu vyhovět. A Kristus Ježíš svým žákům říká: „Dej, neodvracej se.“

Jak tomu máme rozumět? Jak máme za všech okolností zůstávat laskaví a přitom se nenechat zneužívat? Jak máme být Ježíšovým žáky – křesťany a nebýt za otloukánky nebo užitečné idioty?
Odpověď křesťanů na tuto otázku bývala v dějinách církve různá. Křesťané, kteří neměli žádný podíl na světské moci, se snažili tato Ježíšova slova uposlechnout doslova. Církev, která se ujala podílu na moci, hledala kompromisy: proti vnějším ozbrojeným nepřátelům, vůči agresorům a násilníkům ve společnosti nemohla nastavovat druhou tvář, ale musela začít používat vnější mocenské prostředky – v zájmu zachování a ochrany pokoje a spravedlnosti.
Precizní řešení této otázky nabídl ve své době reformátor Martin Luther: ústupnost, k jaké vyzývá Ježíš, platí pro křesťana jako jednotlivce, ale neplatí tam, kde člověk vystupuje v určitém úřadu - jako otec, jako šlechtic nebo jako zeměpán. Jinak řečeno: Ježíšova slova pro tebe platí, když jde o křivdu nebo násilí vůči tobě. Když jde o křivdu nebo násilí vůči druhému, musíš se ho zastat, a to třeba všemi dostupnými prostředky.

Pokud ta slova pro mě platí, musím se přiznat, že se mi nedaří takhle jednat. Ani se mi nedaří říkat, ať nastavuje svou druhou tvář, ženě, která čelí domácímu násilí. Neumím říct „nech i svůj plášť“ člověku, kterého jeho příbuzní chtějí oškubat v dědickém řízení. Neumím nabádat „kdo tě prosí, tomu dej“ někoho, kdo má obtížné sousedy, kteří mají za to, že je tu od toho, aby jim posluhoval, anebo říkat „běž druhou míli“ přistěhovalci, jehož situace zneužívá český zaměstnavatel.

Ježíšovým tématem bylo Boží království. Nepožaduje od nás, abychom budovali Boží království na zemi. A přece, když se nám podaří na nenávist neodpovědět nenávistí, na křivdu neodpovědět křivdou, na násilí nereagovat násilím, zastavujeme koloběh zlého jednání. Pak zažíváme něco z Božího království už dnes. Odpuštění a ústupnost není křesťanská povinnost. Je to ale závratná možnost, jakou před námi Ježíš otevírá. Amen.