Blahoslavův dům, 12. 11. 2017, W. Fussenegger

Text: Job 14, 1-6

Čtení: Mt 23,1-12

Písně: 91, 680, 408, 687, 583, 399, 265, 269, 487

Kázání:

Milý sbore v Brně,

Milost vám a pokoj, od toho, který byl, který jest a který přichází. Není snadné setkávat se s utrpením, zejména s nesnesitelným utrpením. Zvlášť jako pro věřícího člověka je to pro mne těžké, možná dokonce těžší než pro ateistu! Chceme přece za vším vidět Boha! Jak se může stát, že mnoho lidí musí snést tolik utrpení?

Dnes se setkáme s takovým člověkem v našem biblickém textu. JOB je někdo takový! Je to člověk, který zažívá nespravedlnost!
Ztratil všechno: děti, majetek, zdraví, je sražený k zemi!  „Zlořeč Bohu a zemři“, Vysloví znechuceně Jobova žena. A Job se zahalí do své bolesti.
Chce zemřít, aby se navždy odmlčel.

Má ale přátele. Jsou to dobří přátelé! Udělají si čas, usednou k němu do prachu. Sedm dní a sedm nocí – mlčí s ním, „neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.“ Hojivé je spolu mlčet a truchlit.
Dokud se otupění nezlomí a Jobův nářek neustoupí. „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, a noc, kdy bylo řečeno: Chlapec se narodil. Proč jsem nezemřel při svém narození?“

Teď už ale přátelé mlčeli dost dlouho, už to dál nemohou vydržet. A začínají vysvětlovat, vysvětlovat nevysvětlitelné. Budeš na tom mít sám vinu, na tom svém neštěstí. Nic zlého na člověka nepřichází bez jeho přičinění. Všechno, co Bůh dělá, je spravedlivé.

Upadnou do pasti, do jaké všichni padáme. Znám to velice dobře. Protože to nespravedlivé utrpení není k unesení a pokušení chtít ho vysvětlovat je příliš veliké. „Bude na tom mít taky nějakou vinu, že to zlo na něj přišlo.“

A Job svůj hněv vyřve: „Kdybyste raději mlčeli, pak bych vás měl za moudré. Chcete lhát v zájmu Boha a zastupovat ho se svými falešnými prohlášeními. Mlčte už!“ Mlčet, naslouchat, vydržet s někým jeho trápení. Jobovi přátelé to nevydrželi. Tak často jsem to také nevydržel.

A Job se obrací od svých přátel k Bohu, se svým nářkem k Bohu. A vylévá na něj svůj vztek: Poslouchej mou řeč, jsem připraven ke sporu, vím, že budu jednat správně! Volej, pak ti chci odpovědět, nebo budu mluvit, pak odpověz ty mě!“ Všechny nespravedlnosti tohoto světa je tu možné slyšet. Proč umírá ten, kdo je dobrý, a proč si darebák žije dál! Proč se nafoukanci daří, co pokornému se nepovede! Jaký je to od Joba výkřik – ale jaké je to také závisení na Bohu!

A v tomto smyslu mluví text kázání, o člověku, který všechno ztratil a nesnese už žádná slova: (Job 14, 1-6).

Job jde neslýchanou cestou a také to vysloví: Dívej se jinam, Bože, nech mě na pokoji. Myslím, že žádný biblický text není tak radikální jako tento! Tady mluví někdo, kdo se odvrací od Boha! Rozumím tomu!

Ano, odvrátit se od Boha je možné! Může se to stát! Jenže – v čase hněvu a nářku může také – začít s Bohem něco docela nového!

Často si myslíme, že Boha známe, že víme, co dělá a jak jedná! Ale i když jsou to pozitivní očekávání a náhledy, přece mohou vlastně Boha zatemňovat! Bůh ale v sobě nese tajemství, zůstává skrytým Bohem – jak to vyjádřil i Luther!

Proto je také Jobův nářek v takových chvílích života to jediné správné: protože uznává Boží tajemství a přece se od něj neodvrací. Protože nářek vždy znamená: Chtěl bych věřit, ale nemůžu! Ty mi musíš přijít naproti, jinak padnu! V nářku se zříkáme svých možností věřit, také naše silná víra se láme, to všechno před ním odkládáme!

Je hrozný, ten Jobův příběh. Je to pravdivý příběh! Někdy musejí všechna očekávání od Boha vzít za své, teprve pak se vzdáváme své vůle.
A otevře se nesmírně hluboký prostor, který není z tohoto světa!