18. neděle po Trojici, 15. 10. 2017, Blahoslavův dům, Díkčinění, sj

čtení Písma sv.: Ex 16,11-22 písně: ž 100, 638, 618, 152, 621, 177 text kázání: L 12,22-34

Svým učedníkům Ježíš řekl: „Proto vám pravím: Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je víc než pokrm a tělo než oděv. Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci! Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, proč si děláte starosti o to ostatní? Všimněte si lilií, jak rostou: nepředou ani netkají – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká trávu, která dnes je na poli a zítra bude hozena do pece, čím spíše obleče vás, malověrní! A neshánějte se, co budete jíst a co pít, a netrapte se tím. Po tom všem se shánějí lidé tohoto světa. Váš Otec přece ví, že to potřebujete. Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno. Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřte si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a kde mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.

„Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je víc než pokrm a tělo než oděv.“ Nestarej se!, říkával mi občas můj starší bratr, když mě chtěl v uvozovkách „odpálkovat“. Když to říká Ježíš, a když pak navíc následuje výzva nestarat se o jídlo a o to, co má člověk na sebe, zní to jako trochu jako z kázání na hoře. Jako jedna z těch jeho vyhrocených výzev, které jsou z jednoho pohledu prakticky nenaplnitelné (a z druhého se přesto o to naplnění musíme stále nějak pokoušet!).
Jistě, jistě, nestarejte se o pokrm a o oděv, vždyť to je nesmysl, to přece nejde!, slyším v duchu svoji námitku i námitku všech zodpovědných a všech maminek světa. Vždyť já jsem v tuto chvíli třeba dost ráda, že jste se dnes všichni o svůj oděv postarali, a nejsme tu jako u adamitů. K tomu hádám, že minimálně část z nás se dnes postarala i o ten pokrm, než odešla do kostela, na bohoslužby (a taky je to dobře, s prázdným žaludkem se slaví obtížněji) – no a z prázdné ledničky či spíže se ovšem člověk nenasnídá, někdo musel nakoupit, někdo se musel postarat, to dá rozum, ne? Člověk se proti té výzvě nestarat se bouří, a má pocit, že naprosto právem. Havrani a lilie, to zrovna! Máme přece taky svoje zkušenosti!

Máme svoje zkušenosti. O jídlo je třeba starat se předem, někdo musí nakoupit, navařit, je třeba mít něco v zásobě. Ech, říkám to trochu s váháním a ostychem, protože tuším, co přijde, ale zkušenost může být i jiná. V uplynulých měsících jsem s tou nutností postarat se udělala i takovou zkušenost, že ono se nakonec vždycky něco najde, zapadlý krámek otevřený v neděli, malá hospůdka nebo aspoň strom s dobrým ovocem či dokonce někdo, kdo je ochotný se o jídlo podělit. Ale člověk to nezažije, dokud tu plnou nebo alespoň ne zcela prázdnou lednici a spíž má. Pokud se o sebe člověk pořád stará, není moc prostor pro to zažít to jinak. A my máme tendenci se starat. Třeba proto, že máme pocit, že je to zodpovědné. Ale taky proto, že je hodně, hodně těžké vydat se Boží milosti beze zbytku. Spolehnout se se vším všudy a čekat, co přijde. Trochu úsměvným způsobem nám to připomněl i text, který z knihy Exodus četla Lenka: dokonce i v situaci, kdy jídlo doslova „padá z nebe“, kdy na vlastní kůži zažívají Boží štědrost a lásku – to, že je Pán Bůh rozhodně na poušti nechce nechat umřít hladem, i ve chvíli, kdy jsou na něj vlastně úplně odkázaní, i v takové chvíli mají lidé tendenci zařídit se sami, vlastními silami, myslet na zadní vrátka. Nasbírám si toho raději víc, co kdyby zítra nespadlo?! A ono fuj, zítra to smrdí... Nám taky občas něco zasmrádne, to když si ty lednice a spíže naplníme příliš, ve snaze zásobit se na horší časy, mít ta zadní vrátka. A pak můžeme buď jíst to zasmrádnuté nebo to vyhodit a rozpačitě koukat nebo se dušovat, že „u nás se jídlo ROZHODNĚ nevyhazuje“. I tohle je téma díkčinění, uvědomit si svou neustále se o slovo hlásící snahu zajistit se, která nám brání zažít Boží štědrost naplno a leckdy vede k neslavným koncům, k plýtvání dobrými Božími dary.

Ježíšovi však podle mě vůbec nejde o to, abychom nenakupovali a pokorně čekali, co shůry spadne – nejlépe pečení holubi přímo do huby. Ekumenický překlad se tak možná trochu tváří, ale ono tam vlastně stojí: nestarejte se o život tím, co budete jíst, ani o tělo tím, co budete mít na sebe. Tedy nemějte pocit, že o svůj život, o svou duši, o sebe sama musíte pečovat starostí o jídlo a oděvy. A to je něco jiného! Samozřejmě, zas by šlo namítat, co zdravá strava a co slušné vychování... Ale o to Ježíšovi opravdu nejde! Není podstatné, abych nosila značkové oblečení. A stejně tak ale není podstatné, abych svým oblečením dávala najevo nějakou pohrdavost značkami či materiálními statky vůbec! Jde o to uvědomovat si, díky čemu žiju. Co je smysl života, v čem ho vidím. Jde o to nepodřizovat péči o duši banálním starostem o jídlo. Najít rovnováhu mezi zaopatřováním materiálního a duchovního. A to je jiná. V čem je smysl mého života? V čem je jeho těžiště? A kde/kdo/co je jeho zdroj? Jestli mi jde o nějakou hloubku, pak je skutečně jedno, jestli v lednici mám 3 kostky másla do foroty, na cukroví (co kdyby to do Vánoc ještě zdražili?). Ale je taky jedno, jestli je tam nemám, není to záruka mého duchovního profilu – jen žádné nové farizejství... Hledat smysl života v majetku, ať už v jeho shromažďování nebo naopak negativně v pohrdání jím, je mimo. Smysl je jinde. Zkuste se na svět podívat očima Božího království, říká Ježíš.

Hledejte Boží království, uložte si svůj poklad v nebi a zbytek dostanete k tomu, nebojte... Boží království není nějaká tajemná a vzdálená země, kterou je potřeba vypátrat, nějak dobrodružně se do ní dobrat. Boží království je Boží panování, Boží vláda. Tak se to snažíváme vysvětlit dětem. Kde zažijeme, že lidé jdou v Ježíšových stopách, že hledají Boží cestu, tam do toho Božího kralování na chvíli vstupujeme. A ono se ukazuje, že opravdu nejde dost dobře kvaltovat a shánět, vlastními silami se snažit všechno pojistit a zařídit a u toho ještě stíhat přemýšlet o tom, co by Ježíš, co by Pán Bůh. Nemáme sedět s rukama v klíně, havrani, ačkoliv nesejí a nežnou, se něco nalítají! Ale z vlastních hnízdeček a zásobiček si nemáme udělat smysl života.
A pak je tu ještě ten poklad v nebi. To je něco, co má smysl i tváří v tvář smrti. Něco, co si člověk takzvaně může vzít s sebou do hrobu. Výpis z účtu to není. Jakkoliv to může znít paradoxně, to, co má smysl i tváří v tvář smrti, mohou být vztahy. To, co z nás, po nás nějak zůstává. V tom kus smyslu je. Když se teď podíváme kolem sebe, možná nám dojde, jak i v tomhle ohledu jsme nesmírně obdarovaní, právě tady ve sboru. Na nás je, abychom to bohatství nezmrhali. (V tom spočívá naše odpovědnost.) Amen