17. neděle po Trojici, 8. 10. 2017, Blahoslavův dům, sj

čtení Písma sv.: Iz 5,1-7 písně: 495, S 21, 689, 693, 158 text kázání: Mt 21,33-46

Ježíš jim řekl: Poslyšte jiné podobenství: Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval. Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali jeho díl úrody. Ale vinaři jeho služebníky chytili, jednoho zbili, druhého zabili, dalšího ukamenovali. Znovu poslal jiné služebníky, a to více než předtím, ale naložili s nimi právě tak. Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: ‚Na mého syna budou mít přece ohled!‘ Když však vinaři shlédli syna, řekli si mezi sebou: ‚To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a dědictví připadne nám!‘ Chytili ho, vyvlekli ven z vinice a zabili.
Když nyní přijde pán vinice, co udělá těm vinařům?“ Řekli mu: „Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas.“ Ježíš jim řekl: „Což jste nikdy nečetli v Písmech: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích‘? Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí.“ Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich. Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho měly za proroka.

„Poslyšte“, začíná v dnešním čtení z evangelia Ježíš výzvou. Poslouchejte pozorně! Jeho slova jsou určená nepřátelsky laděným posluchačům, kněžské aristokracii, které jsou Ježíš i všechno dění kolem něho pořádně proti srsti. Situace je hodně napnutá, kněží a starší lidu by Ježíše rádi umlčeli, ale není, jak. Když tohle tušíme, snadno se stane, že Ježíšovým slovům nasloucháme jako něčemu, co mělo své místo tehdy a tam, tedy jako součásti historického líčení Ježíšových konfliktů s dobovým náboženským establishmentem. Snadno se stane, že posloucháme, jako by se nás to netýkalo. Jenže to Ježíšovo „poslouchejte!“ je adresováno i nám. Příběhy z Písma přece mají dosah i do našich příběhů. Proto jim nasloucháme. Aby takový dosah měly. „Poslyšte další podobenství,“ říká tedy Ježíš i nám dnes.

Novozákoník Jiří Mrázek často zdůrazňuje, že podobenství je třeba číst v kontextu, ne odtrženě od něj. Kontextem podobenství o zlých vinařích, jak mu tradičně říkáme, je Ježíšův pobyt v Jeruzalémě před svátky, během nichž zemře, i sílící napětí a nevraživost kolem něho. Po konfliktu o Ježíšovu pravomoc, snad týden či dva před jeho smrtí zazní tato hádanka, která obsahuje hodně kousavou kritiku a zároveň balancuje na hraně únosného, aby za ni Ježíše nebylo možné obvinit. Na jednu stranu si tedy Ježíš nebere servítky, na druhou to dělá tak, aby ještě uhrál trochu času.
„Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž.“ To zní dost povědomě, napadá člověka, když tohle poslouchá. A Písmák má jasno! Izajášova Píseň o vinici to je! Ta píseň, kterou jsme dnes slyšeli jako první čtení. Ježíšovým současníkům to jistě znělo povědomě jako nám, nejspíš i mnohem povědoměji. Tuhle pasáž z Izajášova proroctví jistojistě znali. Citovala se nejspíš dost často. Ježíš s tím počítá, stylizuje svoje vyprávění právě tak, aby se posluchačům Píseň o vinici vybavila. Ale pak najednou podobenství pointuje úplně jinak. (A na to si musíme dát dobrý pozor!)

V Izajášově Písni je to vinice, která je předmětem nesmlouvavé kritiky. Navzdory vší péči (a oprávněným očekáváním) nevydává hrozny, ale odporná pláňata. Nenese dobré ovoce. V Ježíšově jinotaji je ale vinice úplně v pořádku. A mezi řádky si můžeme přečíst, že i úrodu vydává. Problém je tedy jinde! Kde? V chování vinařů, kteří mají vinici v pronájmu.
Jakkoliv nejsou tak říkajíc na svém, chovají se právě tak. Majitele už osobně dlouho nikdo neviděl, a tak se vinaři na vinici zabydleli, jakoby jim patřila. Když pak najednou přijde někdo, kdo jim připomíná jejich povinnosti a odpovědnost, někdo, kdo zpochybňuje jejich domnělé nároky a práva, (aby připomněl nárok a právo skutečného majitele!) nechtějí ani slyšet. A chovají se jako blázni. Napřed upomínky majitele ignorují, potom začnou jeho posly násilím umlčovat, až se dopustí čehosi úplně zvráceného – zabijí majitelova syna. Může to znít jako přitažené za vlasy. Tohle je absurdní, to jim přece nemůže projít a nemohou si to ani myslet! Tohle by přece nikdo soudný neudělal! Jenže Ježíš tenhle příměr vypráví v době, která nevynikala právě politickou stabilitou. Kdyby takový majitel vybudoval vinici například v Galileji, a pak se svých práv chtěl domáhat odjinud, třeba z Egypta, byla by taková situace snadno myslitelná. A vinaři by všemi průtahy mohli získávat cenný čas – vždyť kdo ví, jak se politická situace vyvine, vinice by jim skutečně mohla nakonec spadnout do klína. Ne, není to příběh vycucaný z prstu.
Kdo je kdo? Vinice, to je přece zaužívaná alegorie pro Boží lid. Takhle o něm mluví i ten prorok Izajáš. Ano, vinice je pro Ježíše Boží lid. Ale v příběhu nehraje velkou roli. Tentokrát nejde o zástupy, nejde o lidi obecně. Jde o konkrétní skupinu. O vinaře. O nájemce. O ty, kteří mají vinici spravovat a včas odevzdat poctivý podíl z úrody majiteli. Správci Božího lidu. Náboženské i společenské elity. Právě ti, kterým se otvírá kudla v kapse, jen Ježíše slyší. Neděláte, co máte, vzkazuje jim podobenstvím Ježíš. Zůstáváte Hospodinu dlužni. Chováte se, jako by Boha nebylo. Udělali jste se pro sebe, Chrám je vám zdrojem byznysu, zisků. Hospodin je v podobenství majitelem vinice. I tomu dobře rozumíme. Kdo taky jiný, že? Všimněme si však dobře, jak se chová: jakkoliv je vzdálený a jakoby bezmocný vůči stupňující se drzosti vinařů, on naopak dělá vše, co může, aby se prekérní situaci podařilo vyřešit po dobrém, bez silového zásahu. Nabízí stále nové a nové šance, posílá stále další a další služebníky. Až nakonec pošle svého syna.
Je zvláštní, z jak různých úhlů pohledu lze na toto rozhodnutí nahlížet: majitel si říká, vůči synovi si nedovolí, co si dovolili vůči služebníkům. Je to poslední pokus o smírné řešení. Vinaři však syna vyhodnotí jako poslední překážku v cestě k úplnému přivlastnění vinice. Překážku, kterou je třeba odstranit. Zaslepeni vlastními touhami odhodlají se k něčemu, co se jinak jeví jako šílené. Syna zavraždí.

A tady přichází ve vyprávění zlom – Ježíš nechává závěr příběhu otevřený a obrací se na posluchače s otázkou, co s tím? Zve je vlastně do děje. Jenže mně to zní, jakoby se v něm posluchači nerozpoznali. Jakoby odpovídali z pozice těch, kterých se to netýká, opřeni o svou domnělou spravedlnost. Odpověď je totiž velmi tvrdé odsouzení. Připomíná mi to krále Davida, kterému prorok Nátan vypráví o ovečce a on netuší, která bije. Zlé bez milosti zahubit, vynášejí soud etablovaní náboženští vůdci. Jakoby jim nedocházelo, že je to celé o nich a že svými slovy odsuzují sebe sama. Ježíš však naváže tak, že už nemůže být pochyb. „Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“
No jo, doposud jsme byli bezpečně stranou v pozici pozorovatelů, ale co když necháme velekněží velekněžími a staneme se skutečně sami posluchači Ježíšovy kritiky? Nehrozí i nám, že se ve světě tak nějak zabydlíme a začneme se chovat jako by Boha nebylo? Nestává se to? Nechováme se někdy k tomu, co nám bylo svěřeno, jako k něčemu, co nám patří? Počítáme s Bohem? A umíme přijmout to, co nás volá k odpovědnosti, co nám připomíná naše povinnosti a naše meze? To jsou znepokojivé, nepříjemné otázky.
Uvažuju o tom svěřeném, o té odpovědnosti. Odpovědnost za přírodu, za Zemi, odpovědnost za poměry ve společnosti, odpovědnost za církev, sbor, odpovědnost za děti, za sebe sama,... A jistě by se toho našlo ještě víc. Zodpovídám se Bohu? Nenárokuji si příliš případné plody? Neuzurpuji si je pro sebe? A nejsem hluchá, když mi někdo připomíná, že vše mám jen v pronájmu?
Osobně mám trochu rozpaky nad těmi posly – kdo nebo co by to mělo být pro nás dnes? Vinaři z podobenství se potkávají s někým, kdo se objeví a ohání se pověřením majitele. Když se dnes někdo dost sebejistě zaštítí Boží autoritou, často nad tím mám otazníky... Nebo jde i pro nás o přijetí výzev biblických proroků, o naslouchání hlasu Božího Syna? Doufám, jinak je to se mnou blbé, přiznávám.

Milé sestry a milí bratři, do kostela (a na bohoslužby obzvlášť!) si chodím pro naději. Tím nemyslím nějaké falešné chlácholení, ani líbivé utěšování. Dnes jsem slyšela velmi důrazné varování před tím zařídit se, „jako by Boha nebylo“. Tu naději však potřebuji. Zrovna veselé čtení to nebylo. Naději však vidím v tom, že Ježíš, který takhle kritizuje, takhle ostře mluví, nejde a nesmete zlořády silou. Snese pohrdání, krutost, jde až a smrt. Konec podobenství zůstává otevřený, slyšeli jsme jen odpověď lidskou. První část té Boží bylo vzkříšení zabitého Syna. Druhou teprve uslyšíme. Pevně věřím, že Bůh je milosrdnější než my lidi. Amen

modlitba po kázání
Pane Ježíši Kriste, tvé slovo nám palčivě připomíná, kde zůstáváme dlužni, kde zneužíváme moc či postavení, kde přehlížíme bezpráví, kde němě mlčíme, kde se díváme stranou. Nechceme k němu zůstat hluší. Přiznáváme se ke svým hříchům. Prosíme, odpusť nám. Amen