3. neděle postní (Oculi), 19. 3. 2017, Blahoslavův dům, sj

„DEN ODPOČINKU“

čtení Písma sv.: Mt 11,28 + 12,1-14 písně: ž 25, S 276, 616, 559, 606 text kázání: Ex 20,8-11

Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.

10 slov. 10 kroků k plnému lidství – ke svobodnému životu i ke svobodnému vztahu s Bohem. Doposud jsme slyšeli, za prvé: Boha, který tě vede k cíli, za nic nevyměňuj. Za druhé: nevytvářej si domněnky, co všechno musí Bůh splnit, nepřipodobňuj si ho svým ideálům. Za třetí: neseš Boží jméno, tak ať je to nesení co k čemu. Dnes je na řadě čtvrté slovo, čtvrtý krok: Nezapomeň na den pokoje. Ale jaké vysvobození vlastně nese šabat, den odpočinku?

Dobře se vzpomínám na jednu dětskou knížku, kterou jsem měla moc ráda, vyprávěla o dvou holčičkách, které žily v severoamerické divočině. Když jim jednou byla dlouhá neděle, tatínek jim vyprávěl, jaká otrava byla neděle v jeho dobách – nic se nesmělo, po obědě seděli se dvěma bratry doma a otec jim předčítal z Písma. Četl a četl, až zdřímnul. Kluci koukali ven na čerstvý sníh a mysleli na nové sáňky v kůlně. Takové sáňky, to je velká věc, nakonec jim to nedalo, zkontrolovali, že tatínek dříme a vykradli se ven. Jenže jak to tak při sáňkování bývá, tu a tam člověk výskne radostí, tu a tam zapiští, a takové výskání a pištění, to je pro odpolední lehkou dřímotu mor. Tatínek se probudil, kluky odvedl domů a postupně všem třem pořádně nařezal. Zazvonil zvonec, povídání je konec a konec je i neděli, holčičky vydržely hezky sedět a poslouchat tatínka, jéje, on je vlastně zachránil od neděle a potažmo i od výprasku... Už jako dítě jsem si říkala, že tohle je nějaké postavené na hlavu. Říkám si to vlastně do dneška. Sváteční den, svatý den jako den strachu, co všechno nesmím?! To přece nedává smysl. Židé na to sice sestavili seznam 39 zakázaných prací a jejich odvozenin, to se člověk zvládne i naučit zpaměti, ale ani to nemusí být pomoc. Každý takový seznam se hrozí stát holí v ruce. Osvobodivý rozměr šabatu je trvale ohrožen formalismem, předpisy, příkazy, zákazy, těmi psanými i těmi zvykovými. Věřící lidé totiž až neuvěřitelně rychle dovedou vyměnit svobodu a milosrdenství za přísnost, paragrafy a tresty.
A i kdyby člověk celý den sváteční seděl jako pěna a vyhnul se vší práci, stejně nemusí mít vyhráno: to když mu v hlavě dál běží jako velký setrvačník: co jen mám ještě udělat, nač pomyslet? Co jsem zase nestihla? Co je to za odpočinutí? Zastavím a začnou se vynořovat výčitky, co jsem všechno opomněla – nejen odpovědět na email nebo poskládat prádlo, ale taky třeba napsat gratulaci příteli k narozeninám, navštívit toho či tu... Zastavení k odpočinku se tak může stát duševní trýzní. Kdy a jak se zastaví i ten setrvačník v mé mysli?

Ježíš na to říká: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Uff, Pane, díky, ještě že tak!, chce se člověku zvolat. Všichni, kdo svůj život prožívají jako břemeno, jsou zváni k odpočinutí. To je dar.
Jenže ani Ježíš se svým postojem k šabatu situaci tak docela neulehčil. Slyšeli jsme, že šabat bylo mezi ním a farizeji konfliktní téma. Ne jednou, ne dvakrát, ale mnohokrát. Syn člověka je pánem nad sobotou. Je dovoleno v sobotu činit dobře. Člověk není učiněn pro sobotu, ale sobota pro člověka. A to zdaleka není kompletní výčet Ježíšových autoritativních výroků o sobotě... Ježíš se zkrátka bránil právě tomu formalismu, těm paragrafům, ke kterým zbožní tak snadno sklouznou. Hlavním motivem šabatu pro něj bylo milosrdenství. Nad tím žádný předpis nebo zákaz nesmí převážit. A to zdůrazňoval především s ohledem na ty, pro které bylo dodržování všech možných i nemožných předpisů s ohledem na jejich práci a postavení prakticky nemožné. Ono se řekne milosrdenství... Dobře, nebrat ohled na nouzi či trápení druhého, to smrdí sobectvím, z toho se pokoj a odpočinutí vytrácí, protože ho tomu druhému nedám zažít, ale jak teda vlastně ten den odpočinku neopomenout?

Zde jen kratičká vsuvka: sobota nebo neděle? Den odpočinutí, den oddělený pro Boha slaví židé v sobotu. Křesťané to zpočátku žili také tak, v neděli se scházeli k připomínce vzkříšení, k bohoslužbám. A postupně pro ně toto bylo čím dál zásadnější. Když se pak křesťanství stalo ne pronásledovaným, trpěným či tolerovaným náboženstvím, ale main streamem, hlavním proudem, stala se také neděle dnem svátečním. Za bezproblémové to nepovažuju, ale když už to tak je, nechala bych stranou naše slova sobota a neděle a v duchu přikázání bych se soustředila na šabat – den svatý, pro Boha oddělený.

A co teda s ním?! Především na něj pamatovat – to není jen si vzpomenout, udělat si uzel na kapesníku nebo si dát upomínku do mobilu. Pamatovat znamená tady aktivně prožívat, vydělit jej jako čas pro Boha a jeho svatost, pro chválu, děkování. Šabat znamená přestat, přerušit – svou práci, svoje poslání, svůj úkol. To je podle mě podstata. Zastavit se ve smyslu přerušit to, čím se jinak zabývám dnes a denně. To se netýká jen těch, kdo takzvaně chodí do práce, jsou zaměstnanci nebo podnikají. To se týká i těch, kdo chodí do školy, i těch, kdo zaměstnání nemohou najít, i těch, kdo ho ještě nebo naopak už nehledají. Šabat neznamená nejít do práce. Šabat znamená přestat s aktivitou soustředěnou na vlastní poslání, přerušit dosavadní dílo nebo činnost k zajištění existence. A začít se soustředit na Boha. Jak? Trochu tu chybí prováděcí směrnice, četla jsem krásný výklad, že to je vlastně nepřímá pobídka k modlitbě. Ptát se Hospodina, jak činit šabat. A tím ho vlastně činit...
Kus toho JAK? je obsažen ve zdůvodnění, PROČ? Desatero najdeme v Bibli ve dvou verzích, den odpočinku lze zdůvodnit hned dvakrát.
Proč činit šabat? Protože je to připomínka toho, že tě Pán Bůh vyvedl ze sevření, z otročení. Když uvolním jeden den jen pro Pána Boha, můžu si uvědomit, že žiju z daru, ne z práce. A to nejen ten jeden den, ale všechny. A zároveň je ten jeden den ohlédnutím – ne zoufalá inventura, má dáti/dal, ale spíš úvaha, jestli to má smysl? To, co žiju a to co dělám?
Proč činit šabat? Protože to dělá i Hospodin! Od stvoření světa. To může znít trochu plitce. Ale je za tím schované, že můj odpočinek může být ozvěnou toho Božího. Den sváteční jako den obratu, návratu k Božím pořádkům, den ladění se na Boží frekvenci.
Na šabat máme pamatovat, máme jej činit a máme jej střežit – u sebe i u druhých. Pozor, tady to může sklouznout posuzování, ale smysl je jiný! Svoboda je pro všechny, nejen pro mě, ale i pro moje děti, zaměstnance, dokonce i pro zvířata, z nichž mám užitek a taky pro cizince, hosty i uprchlíky. Takže to nesmí být „já si odpočinu a vy za mě pracujte!“. Lékaře, hasiče, policisty, řidiče, strojvedoucí, sborovou sestru v kanceláři, bratra kostelníka a leckteré další potřebujeme. Ale nemá to být alibismus. Svobodu mám dopřát druhým.

Den odpočinku. 4. krok ke svobodě. Umět pamatovat. Umět přestat. Umět slavit den s Bohem. To zdaleka není jen jít do kostela na bohoslužby, ale to víte. Pro všechny, kdo vyznávají, že k svobodě je dlouhé putování, že je těžké se zvednout, vystoupit z kolotoče, vypnout mobil, počítač, hlavu, pro všechny, komu je žití šabatu velikou a těžkou výzvou připomínám ještě jednou Ježíšova slova: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Pro duše bolavé z vlastního selhávání, pro ty vaše i pro tu svoji, broukám ukolíbavku: každý kdo se dlouhou cestou znaví, zadarmo se vína napít smí, dostává i chléb novou sílu, z Božích dlaní, víru, že smrt končí vzkříšením. Šabat není náš výkon, můžeme v něm spočinout v důvěře, že nejsme posledními tvůrci skutečnosti a pány nad životem. Bůh slaví s námi. Naštěstí. Amen

modlitba ke kázání
Pane a Bože, každý týden smíme zažít ochutnávku Božího království. Každý týden smíme zvednout hlavu od našich povinností a termínů a spatřit nádheru tvého díla. Prosíme, stále nám připomínej, že si máme udělat čas na tvůj pokoj. Stále znovu nám před očima rozsvěcuj červené světlo na semaforu, abychom se dovedli zastavit a neminuli se v rychlíku života s tebou. Amen