Blahoslavův dům, 24. 12. 2017, mh

Text:                Lukášovo evangelium 1, 28-33

Čtení:              Lukášovo evangelium 1, 26-38                                                                                          

Písně:             118, S 6, 651, 281, 267, 282         

Kázání

Bratři a sestry, milí hosté,

Co mají děti před sebou? Co čeká moje děti, ale i ty ostatní, děti mých sourozenců, mých přátel? A co bych jim vlastně nejvíc přál, aby měly před sebou? Co našim dětem přejeme?

Před nějakým rokem vydala Rolnička, zařízení Diakonie v Soběslavi nový kalendář. Na jeho začátku stála tato slova: „Když se narodíme, jsme na tom všichni podobně. Potřebujeme, aby se o nás někdo staral a měl nás rád. A ti, kdo se o nás starají, jsou přesvědčeni, že nás v životě čekají jen samé velké a krásné věci…“

Samé velké a krásné věci… Ta slova z kalendáře ale měla svůj zvláštní význam. Někteří víte, že v Rolničce se věnují postiženým dětem a mladým lidem. S těmi velkými a krásnými věcmi je to v jejich případě docela jinak, než jak si je představovali jejich rodiče. A přece se můžeme odvážit říci, že i tyto děti prožívají velké a krásné věci.

Přejeme i svým dětem i ostatním dětem velké a krásné věci. A jak to bývá, více o těchto záležitostech přemýšlejí – protože jsou moudřejší – ženy. A to ještě dříve, než dítě přijde na svět, dříve než je.

Jenže tady končí všechny paralely mezi tím, co mohla zažívat dívka Marie, a mezi naší situací. Když chceme rozumět Písmu správně, vztahujeme ho na sebe, ptáme se, kde je moje místo v biblickém příběhu, čí role je mi nejbližší. Ale v případě našeho dnešního vyprávění to nefunguje, tady to nejde. Nejsme ani v pozici posla, který za Marií přichází s tou prazvláštní novinou, ani nejsme v pozici oslovené Marie, nejsme ani v kůži Josefa. Tady zůstáváme jen jako přihlížející.

Jednoduše řečeno, co se tehdy v Nazaretě stalo, to prostě nemá obdoby. Něco takového se přihodilo jen jedinkrát v lidských dějinách. A nikdy potom. A nebude se to opakovat.

Za dívkou jménem Mariam přišel posel od Boha. Jméno Gabriel předem ohlašuje „Mocný Bůh“ – „Mocný je Bůh“.

Posel se sklání k té panně a oslovuje ji jménem: „Marie (to znamená Vzpurná), buď zdráva“. To byl běžný pozdrav. Nevyjadřoval ale ani přání zdraví, ani přán nějakého zdaru: byl přáním radosti.

„Raduj se, Marie, zahrnutá milostí!“ S Marií to nebylo tak, že by disponovala nadbytkem nějaké milosti, že by svých milostí měla na rozdávání. Naopak, to Marie sama bude teprve zahrnuta milostí Boží. Bude přízní Boží obdařena a naplněna. Proto se také už nyní může radovat. Neslyšíme tu nic o jejích zásluhách, nic o žádné výjimečnosti. To, co se jí mělo stát, se stane z pouhé Boží milosti: Hospodin ji vybral k mimořádnému, jedinečnému úkolu.

A navíc ale slibuje, že bude stát při ní. „Pán s tebou“, pokračuje posel Boží. Co si může člověk přát více? Zdar, úspěch? Štěstíčko? Jako nejrozumnější přání obvykle zaznívá přání dobrého zdraví. Ale tady je ještě něco víc: ať je Hospodin svou mocí při tobě – a ať o tom zároveň víš. To je to nejlepší, co si člověk může přát.

Marie se ale zděsila, byla zmatena. Něco takového nečekala, a také ani nemohla čekat. Tahle vzpurná holka nemá slov. Kdo by ostatně měl? Sama jen v duchu přemýšlí, co tohle všechno má znamenat.

A tak posel od Boha pokračuje ve vyřizování. Tvůj syn se stane velikým, bude Synem Nejvyššího. Jeho narození, jeho početí bude prazvláštní. Jeho početí a narození se stane čistě z Božího rozhodnutí. Žádný člověk se o to nezaslouží. Žádné plánované rodičovství, a tím spíše žádné neplánované rodičovství. Žádná mužná mužnost, žádná lidská přání a tužby. Nic z toho se na Ježíšově početí nepodílelo. Je to jen Hospodinovo rozhodnutí a jeho akce. Josef tu zůstává jako přihlížející, spolu s námi.

Že prý je potřeba dokázat, že se tenkrát stalo něco mimořádného? Ano, kdo má uši k slyšení, slyš. Ten posel Boží mluvil o tom, že Mariin syn se stane velkým, významným. To se stalo: jméno Ježíš je nejznámějším jménem v dějinách lidstva.

Boží posel mluvil o tom, že dostane trůn nad Jákobem, to znamená nad Božím lidem, a to na všechny časy. To se stalo: k Ježíši se dnes obrací stovky miliónů lidí po celém světě, a to jako ke svému Pánu a Králi. Co je potřeba dokazovat víc?

Také Marie byla přesvědčena, že jejího syna čekají jen samé velké a krásné věci. Nevěděla o tom, jak ho lidé budou nenávidět, netušila, že bude popraven. Také v jeho případě se ty největší a nejkrásnější věci odehrály docela jinak, než si rodiče představují.

Stalo se ale ještě něco jiného: tomu Božímu dění už nemusíme jen přihlížet. Je možné jít se o tom přesvědčit. Pastýři, o kterých se zpívá v českých koledách, Ježíši k jesličkám všichni něco nosí – a pak zase odcházejí s prázdnou. My smíme vědět, že jemu nemáme co přinést, že k němu přicházíme s prázdnýma rukama, nemáme, co bychom mu nabídli. Ale díky tomu pak od něj můžeme odcházet obdarováni. Amen.