Blahoslavův dům, 1. 1. 2018, mh

Text:               Matoušovo evangelium 25, 31-46  

Čtení:             Kazatel 3, 1-8                                                                                               

Písně:            616, 477, 696, 583, 292, 399, 697             

Kázání:

Milé sestry, milí bratři,

divit se budou všichni. To máme slyšet do našich novoročních úvah, když přemýšlíme o tom, jaká budoucnost je dnes před námi.

To čtení si vybrala církev, aby si ještě také na začátku občanského roku připomněla, co nakonec bude před námi. Aby si na začátku nového roku připomněla, že nevyhlížíme k tomu, že náš život se bude odvíjet v dalších a dalších cyklech, ročních, měsíčních nebo jiných, které se budou donekonečna a samozřejmě opakovat, ale že jako církev vyhlížíme k tomu, co nastane na konci všech věcí. A tak si v období Adventu, na začátku církevního roku, připomínáme, že Kristus přijde znovu, v moci a slávě. A na začátku občanského roku si to připomínáme znovu: „Až přijde Kristus ve své slávě a všichni andělé s ním.“ – Nová upomínka na Kristův budoucí příchod a obraz posledního soudu.

Podobenství mluví o tom, že před toho přišlého Panovníka budou shromážděny všechny národy. Tohle světodějné dění nám ale podobenství dál nepředstaví v nějakém velkolepém obraze, fascinujících nebo děsivých výjevech, jaké známe třeba z Janovy Apokalypsy.

Ježíš toto dění přiblíží obrázkem toho, co se děje téměř každodenně odehrává někde na venkově, na humně za chalupou. Mlácení obilí, čili oddělování zrna od plev, třídění brambor, nebo rozdělení stáda, které se na noc vrací z pastvin do své ohrady. To budoucí dění bude takhle prosté, nutné, přirozené. Proběhne s takto důvěrně známou nebo naopak děsivou samozřejmostí.

Ježíšův obraz prý vychází z běžných představ lidí jeho doby o posledním soudu. My jako křesťané dnešní doby se ale budeme ptát: a kde tady zaznívá evangelium? Kde se tu dozvíme o odpouštějící Boží milosti? Jak se při tom oddělování shromážděných národů, resp. ovcí o kozlů bere v úvahu víra?

Musím přiznat, že dobrou zprávu o Boží přízni tu skutečně nenacházím, do tohoto obrazu bychom ji museli přitankovat z jiných Ježíšových slov. A podobně i sdělení, že člověk bude spasen pouhou vírou, bychom tu hledali marně. Našli bychom je na jiných místech v Novém zákoně, možná je uslyšíme v kázání z příští neděle, ale tady je postrádáme.  

Dnes nám má tedy takto jednostranně zaznít: ano, bude záležet na tom, jak se naše víra projeví navenek. Před jeho tváří bude podstatné, jak svou víru necháme projevit ve svém jednání. („Víra bez skutků je mrtvá“, napíše později ve svém listu Kristův svědek Jakub.) Podobenství o hřivnách, které našemu podobenství předchází, sdělí čtenáři evangelia, ŽE je potřeba něco dělat. Neobstojí, když člověk zakope to, čím byl obdarován, i kdyby ho k tomu vedlo zbožné poznání nebo přeuctivá bázeň před Bohem. Slova, která slyšíme dnes, podobenství o posledním soudu nám sdělují, CO je potřeba dělat.

Čteme tu o celkem šesti situacích, ve kterých ti jedni obstáli a druzí naopak: hladovému dali jíst, žíznivému dali pít, pocestného se ujali, nahého oblékli, nemocného nebo vězněného navštívili. Čtyřikrát se popis tohoto jednání opakuje. To nemůžeme považovat za náhodu: máme to slyšet tolikrát proto, abychom si to mohli dobře zapamatovat. Jsou to příklady konkrétního jednání, jak projevíme solidaritu s druhým člověkem.

Nemůžu zajistit, aby ten druhý člověk měl vždycky dostatek. Ale můžu mu připravit jídlo, aby teď neměl hlad nebo žízeň. Nevím, jak pomoci člověku, který je na cestě, aby našel nový domov, ale můžu mu nabídnout pomoc v tom, co potřebuje teď a tady. Neumím zajistit, aby se druhý člověk uzdravil z nemoci, ale můžu ho navštívit, aby zažil, že ve své situaci nezůstává sám. Neumím posoudit, jestli je někdo zatčen nebo vězněn oprávněně, ale můžu za ním jít, aby měl o své věci s kým mluvit.

Těch situací je tu jmenováno právě šest. To je zvláštní počet: šest je v Písmu číslem nedokonalosti, neúplnosti. Pořád tu tedy ještě něco chybí k tomu, aby se dosáhlo dokonalého počtu – sedmi. Možná je zde takto řečeno: tento výčet není úplný. Možná je nám naznačeno: sami hledejte, sami se ptejte, co ještě je potřeba dělat. Možná se nám tu chce říci: a ani takové vaše konání ještě nebude stačit, ještě tomu něco chybí. Není to ona víra, o které tu jinak nesylšíme? To jsou podněty k našemu dalšímu uvažování.

Všimněme si také, že Ježíš zde mluví o jednání vůči bratrovi: „cokoli jste učinili (nebo neučinili) jednomu z těchto mých nepatrných bratří“. Ježíšovi bratři jsou jeho bratři ve víře, v kristovské víře. V tomto smyslu jsme i my jeho bratry a sestrami. A jeho bratři a sestry jsou tak také našimi bratry a sestrami. Podobně jako slova Desatera cílí předně na vztahy uvnitř společenství Božího lidu Izraele, také tato Ježíšova slova se tedy týkají předně společenství jeho lidu.

Tady, v tomto našem společenství se vztahům můžeme učit. Tady máme začínat s jednáním, o jakém Ježíš mluvil. A zároveň si ale neumím představit, že bychom svoji solidaritu ohraničili jenom na společenství víry, na svůj sbor ve smyslu: Tady si musíme pomáhat, ale co je za dveřmi kostela, to nás už nemusí zajímat.

Hlavní je, že Ježíš se ztotožňuje s člověkem, který je v tísni a potřebuje pomoci. Neumím snadno říct slova, která se říkávají: že v tom druhém člověku potkáváme Ježíše. Spíš bych to řekl tak, že na tom, jak se mám k takovému člověku, se osvědčuje, jak se mám ke Kristu. Na tom, jak přijímám druhého člověka, se osvědčuje, jak přijímám Krista, poníženého a trpícího.  

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.“ Před nějakým časem jsme si tady pověděli, že tahle slova neznamenají souhlas s tím, že člověk miluje i nenávidí, léčí i zabijí. Je to konstatování, že tak tomu prostě je, že všechno má svůj čas. Není to čas předem daný, určený osudem. Ta slova jsou povzbuzením. Říkají nám, že všechno má svou určenou lhůtu. V časech, které pro nás budou obtížné, nebo nesnesitelné smíme myslet na to, že přijde jejich konec a že po nich přijde opět čas nový a jiný. V podobenství o kozlech a ovcích pak slyšíme o tom, jak ten svůj další čas naplnit, jak naplnit svou stále trvající lhůtu. Amen.