1. neděle adventní, 3. 12. 2017, Blahoslavův dům, TV přenos, sj

„UŽ JE TO TADY!“

čtení Písma sv.: Za 9,9-10

písně: 118, S 239, 636, 632, 583, 259

text kázání: Mk 11,1-11

Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betanii u Olivové hory, poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl. Odvažte je a přiveďte! A řekne-li vám někdo: ‚Co to děláte?‘, odpovězte: ‚Pán je potřebuje a hned je sem zas vrátí.‘“ Vyšli a na rozcestí nalezli oslátko přivázané venku u dveří. Když je odvazovali, někteří z těch, kteří tam stáli, jim řekli: „Co to děláte, že odvazujete to oslátko?“ Odpověděli jim tak, jak Ježíš přikázal, a oni je nechali. Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“ Ježíš vjel do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Po všem se rozhlédl, a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betanie.

„Už je to tady! Už je to tady!“, chtělo by se člověku zvolat (či skandovat), když slyší Zachariášova prorocká slova a Markovo vyprávění v těsné souvislosti. Sestry a bratři, už je to tady... ...ale co vlastně?
Co se to vlastně děje? Tahle otázka je pro mě stručným shrnutím adventu. Co se to vlastně (o Vánocích) děje? Nad tím je třeba se zamyslet, zastavit, na to je potřeba se soustředit. Jeden můj kolega trochu zjednodušeně, ale dost výstižně řekl, že advent trvá 4 týdny, zatímco Vánoce, svátky samy o sobě, vlastně jen 3 dny. I kdybychom nebyli takhle rázní, je to nepoměr, zjevně. Advent učí soustředit se na přípravu, učí čekat, očekávat. Dnes skrze příběh o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma.

Už je to tady! Co? Na první pohled muž, jedoucí na oslu. Aha. Takže vlastně nic. Skutečně se vlastně nic moc neděje. Chlap na oslu, takových tu bylo a bude!, mohl si říct kdokoliv, kdo Ježíše viděl. Nebo ho vůbec nemusel ani zaznamenat, natolik všední výjev to byl. Jenže leckdo si při pohledu na Ježíše řekl: To je přece král na oslu! Jede na tom oslátku, co o něm mluvil prorok Zachariáš. Jako by tu na něj celé ty roky čekalo, až konečně přijde, TO Zachariášovo oslátko, které ponese Mesiáše, spravedlivého krále, se kterým přichází spása. A tak se stane, že Ježíš přijíždí do Jeruzaléma po takzvané královské cestě a na ni mu mnozí rozprostírají své pláště, jako červený koberec, a jiní nesou zelené ratolesti, které voní a symbolizují přání života; je jich celý zástup, volají Hosanna, okázale a slavnostně vítají, jakoby skutečně přijížděl král, vládce, mocipán.
Je to parodie, je to happening, je to pouliční slavnost. Protože uprostřed nejede muž v purpurovém plášti na bujném oři. Uprostřed jede král šofel, v jidiš to znamená chudý, ošuntělý. V kontrastu ke všem těm prokazovaným poctám a slavnostnímu vítání se ukazuje jeho ubohost. A zároveň se v té parodii skutečně odehrává příchod Mesiáše, pravého krále, pokojného, mírného, který na rozdíl od mocných tohoto světa přináší pokoru a nenásilí. Jenomže rozeznat v Ježíšovi obojí, parodii i pravdivý rozměr jeho akce, to není snadné.

Zástup volá Hosanna. Známe to jako radostné zvolání. Ale on je to taky úpěnlivý výkřik. Vysvoboď, zachraň, uzdrav! Zasáhni už! Někdy se poukazuje na to, že volají jen ti, kdo do Jeruzaléma přicházejí zvenčí, vlastně stejným směrem jako Ježíš. Město samo mlčí. To, co se děje, není žádná oficiální akce radnice. Jeruzalémská dcera, především její představitelé a náboženské autority, nad tím příjezdem rozhodně nejásá. Spíš hledí vymyslet, jak se tohohle Mesiáše zbavit. I ten zástup „vítačů“ kolem Ježíše ale zůstává jaksi neosobní. Kdo to vlastně je? Nadšenci? Poutníci? Náboženští blouznivci? Těžko říct, možná jsou to dokonce ti samí, kdo budou o pár dnů později stát před Pilátovým palácem a pod křížem na Golgotě. Jejich volání u bran Jeruzaléma je dost možná nejvíc voláním doby, která řve po uzdravení, po záchraně.
Co kdyby Ježíš na to volání zareagoval tak, jak nejspíš čekali? Kdyby sesedl z oslátka, vyskočil na koně, zavolal k tasení dobře schovaných zbraní a velel na zteč?! Zřejmě by rozpoutal povstání. A asi by padlo tak, jako židovská válka o nějakých čtyřicet let později, kdy Římané dobyli Jeruzalém a obrátili ho doslova v hromadu sutin. Kdyby byl Ježíš tenkrát přesedlal na koně, skončil by dost možná také na kříži a snad by se dostal do učebnic dějepisu, jako třeba Spartakus. Ale my bychom se nic nedozvěděli o lásce, která proměňuje srdce i lidské osudy, která je tou pravou šancí na změnu. Ježíš se však strhnout ani vyprovokovat nedal a vjíždí do Jeruzaléma ne na koni, ale na oslu – symbolu všední služby, obyčejné práce, trpělivého nesení břemen, pokorného přijímání uloženého úkolu. To aby bylo zřejmé, KDO a s JAKÝMI ÚMYSLY přichází. Že to s Mesiášem bude jinak, než se všeobecně čekalo.

To prapodivné zvíře, oslátko nás zve k přemýšlení. Jeho vzezření, velikost a v neposlední řadě vlastnosti mu nedovolují stát se hvězdou této chvíle. Je to přeci jenom osel. A přesto si ho Ježíš vybral!
Existuje jeden půvabný výklad – podle něho toto svérázné zvíře, jakým bezesporu osel je, představuje církev. Ano, ten lid povolaný a Vzkříšeným Pánem posvěcený. Ten výklad je možná trochu ironický, ale zároveň velmi případný. Funkcí (úkolem) církve je přece přinášet Krista do světa, být jeho svědky! A v tom je církev nezastupitelná, i když také občas jančí a působí směšným dojmem. Na jedné straně káže evangelium, nabízí tolik potřebné společenství, na druhé straně někdy planě moralizuje a dlouho se rozhoupává, než se k něčemu jasně vyjádří. Je společenstvím lidí, kteří se často odlišují ve svých zájmech a představách. Ne náhodou církev máme roztříštěnou do pestré mozaiky, jejíž jednotlivé kamínky se mezi sebou všelijak hašteří. Navíc bývá snadným terčem ostouzení a pomluv. A přesto všechno, přes tyto slabosti a vady si ji Kristus povolal, aby mu byla svědkem a přinášela zvěst o působení Božího slova, evangelia ve světě. Aby byla místem smíření, odpuštění, milosrdenství a naděje. Její důstojnost spočívá jen a jen v tomto jejím povolání - a ve vědomí, že je v podobné roli jako ten oslík. Pokud si začne myslet, že ona sama je tou hlavní postavou, před kterou lidé hází ratolesti, pak je jakákoliv důstojnost ta tam a zůstane z ní jen jankovité, trucovité a směšné zvíře.

Už je to tady! Advent. Čas přípravy na setkání s Ježíšem Kristem. Slyšíme příběh o králi na oslu. Upozorňuje nás na to, že i v umolousané ubohosti se může skrytě odehrávat slavný příběh. To aby nás pak nezaskočila sláma v jeslích. A zároveň nám připomíná, co je úkolem církve, co je naším úkolem: vynalézavě nést zvěst o Ježíši Kristu do světa. Patří k tomu mimo jiné pokora, služba, touha po pokoji i snášení všelijakých hanlivých označení. A oslí hýkání. Ííí-ááá. Amen