5. neděle po Zjevení Páně, 5. 2. 2017, Blahoslavův dům, sj

„BÝT SOLÍ A SVĚTLEM“

čtení Písma sv.: Iz 58,1-12

písně: 388, S 193, 384, 672, 368

text kázání: Mt 5,13-20

Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.
Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

Vy jste... Taková věta může znamenat leccos. Může končit všelijak. Třeba nadávkou nebo nějakým soudem. Může končit otazníkem, a pak má docela jiný smysl. Ježíšovo nápadné a naléhavé „vy jste“ nekončí ani nadávkou, ani soudem, ani otazníkem. Je to prohlášení o stavu věcí. Pravdivé. Je to ujištění. A zároveň je to dost znepokojivé. Znepokojivé ujištění? Co je to za směšný výraz? Asi takový, jako neslaná sůl nebo světlo pod kyblíkem... Dnešní pasáž z Ježíšova Kázání na hoře se groteskními, absurdními výrazy jen hemží.
Stojí v bezprostřední blízkosti blahoslavenství. Ježíš v nich prohlásil za šťastné lidi nejrůznějším způsobem v životě troskotající. Ono to zní taky trochu absurdně. Učedníci na tom prý nebudou jinak než ti trosečníci – budete pomlouváni, podezíráni, nebudou vás mít rádi. Ale to ještě nemusí znamenat, že něco děláte špatně, naopak – tak na tom byli proroci vždycky. Teď to poslední blahoslavenství Ježíš rozvíjí: vy jste... ...sůl a světlo. Dvě životně důležité věci!
Měli to slyšet učedníci, měli to slyšet i ti další kolem, co na hoře poslouchali, máme to slyšet i my dnes. Myslím, že se mnoho nezměnilo na tom, že to člověka opravdu zaskočí, udiví. VY JSTE! Ne máte být, ne budete, VY JSTE! Skutečně?!

Skutečně, říká Ježíš. Vy jste sůl země. Můžeme se jen dohadovat, co tím vlastně přesně Ježíš myslel. Sůl jako ochucovadlo? Jste sůl země, bez vás by poměry ve světě byly nechutné, nestravitelné? Nebo sůl jako konzervant a takto zbraň proti hnilobě, démonům a posedlosti? Jste sůl země, zůstaňte lidmi a na druhé, i na nepřátele a nepříjemné lidi, koukejte taky jako na lidi, braňte, fanatismu a davovým psychózám všeho druhu? Nebo sůl jako hnojivo? Jste sůl, pohnojte, zúrodněte zemi kolem sebe? Nevíme. Opravdu nelze s jistotou říct, co tím Pán Ježíš myslel a zda to byl některý z těchto konkrétních významů či třeba ještě něco jiného. S jistotou se odvažuji tvrdit jen to, že to nebyla výzva druhým pořádně osolit, zasolit nebo dokonce být solí v očích, jak zpívá Marek Eben.
Snad si můžeme pomoci pohádkou Sůl nad zlato – v té taky nejde tolik o to, k čemu je sůl třeba, jako o to, ŽE je třeba. A že bez ní by to šlo těžko. Jste pro svět kolem potřeba jako sůl, slyší učedníci, slyšíme my. Možná nevíme přesně, čím, dost pravděpodobně to neví ani ten svět kolem (docela jako král v té pohádce...), ale je to tak. Máte tu svoje místo a smysl, stačí, když zůstanete, čím jste! (A pod čarou: soli stačí troška, 10 spravedlivých mohlo zachránit Sodomu, ale tehdy té soli nějak nebylo dost... Ale příliš jí být nemá, to není k jídlu... žádné křesťané všech zemí světa spojte se a ten svět ovládněte... Soli špetku, hrstku, ne náklaďák!)
Je taky potřeba dát si dobrý pozor, aby se člověku po takovém ujištění nezvedl nos příliš nahoru. My jsme sůl, my jsme jiní, lepší než ti druzí! Tohle se tím docela jistě nemyslí. Jiní jsme, to rozhodně, ale naší zásluhou to není. To spíš nám ta slova mohou posloužit jako dobrý odrazový můstek ke zpytování sebe sama. Fakt solím?! Ochucuji? Hnojím? Jsem co k čemu?
Ježíš ujišťuje ANO, jste co k čemu, jste k něčemu, jste sůl – tak se z toho nezblázněte! To je jeden z významů řeckého slovesa, které ekumenický překlad překládá jako „ztratit chuť“. Může znamenat nedostatečnost, nepatřičnost, bláznivost. Neztraťte chuť, nepomiňte se, třeba tím, že se přizpůsobíte a přestanete být, čím jste. K čemu by byla neslaná sůl? A čím by se solilo, kdyby sůl nebyla slaná?!
Vy jste světlo světa. Jste jako město na kopci – jako maják, jako orientační bod. Město na kopci se neschová. Tím, že patříte ke mně, říká Ježíš, jste nápadní, jste vidět. Tak se nedivte, že se o vás ví a ani se nedivte, že jste pěkně na ráně. Nemůžete se schovat, uchýlit do anonymity, utajit svou svébytnost. Ostatně, ani by to nedávalo smysl, copak někdo zapálí lampu, aby ji strčil pod kbelík?! Světlo je tu od toho, aby svítilo, je užitečné ve světě a pro svět, ne schované kdesi v ústraní.
Zase tu hrozí, že se člověk nafoukne – já jsem světlo, heč! No a ti kolem, to jsou teda tmáři... O ničem takovém Ježíš nemluví. Protiklad světla a tmy nerozehrává. O těch „ostatních“ mluví tak leda jako o obyvatelích domu, kterým je světlo dobré, aby nezakopli. Už to je dost, víc než co bychom si o sobě mohli troufnout říct sami.
Pointa výroku je tedy v tom, že lampička, která nesvítí, je asi stejně platná, jako sůl, která nesolí. Lidově řečeno – jak mrtvému zimník. Ježíšovi učedníci mají svůj smysl pro svět, ve světě, tam je jejich místo, tam hrají svou roli. Učedníci, kteří si za zdmi kostela nebo modlitebny navzájem sami sobě svědčí o tom, že venku je tma, jsou asi tak stejně užiteční jako ta lampa ve kbelíku, neslaná sůl nebo ten příslovečný zimník. K ničemu.
Zajímavé je, jak mají učedníci svítit. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Svítit neznamená poučovat. Svítit znamená dobře žít, jde o jednání! Dobré skutky. Prima, budu se snažit a dostanu pochvalu. Nene, milánku, ty dobré skutky nejsou důkaz tvé vlastní zbožnosti ani je nemáš dělat kvůli svým kladným bodům, pro svou spásu, ale aby lidi vzdali slávu Pánu Bohu! To je taky dost důležitý Ježíšův vzkaz. Pro učedníky, pro mě, pro nás. A navíc, podle Matouše nejsou ty skutky dobré, ale doslova krásné! Ježíš říká: jste vidět, neschováte se, proto jednejte tak, ať to, co je z vás vidět, není pro ostudu, ať jsou to krásné činy. Že to říká Ježíš, nejde o nějaké moralistické skutkaření. Krásnou věc udělala třeba ta žena v Betanii, co ho pomazala vzácným olejem – i když to všem v první chvíli připadalo nesmyslné. Krásný čin je to, co se ostatním může stát znamením přicházejícího Božího království.

Jste sůl, jste světlo. Ty jimi jste! Tak ať je vaše spravedlnost hojnější než spravedlnost zákoníků a farizeů, káže Ježíš. Cože?! Copak to jde?! Zákoníci a farizeové, to je taková ustálená formulka, někdy synonymum pro pokrytectví, obzvlášť u Matouše, ale ono to přece bylo jinak... Farizeové byli zásadoví, opravdoví, šli na dřeň. Byli slušní a na své slušnosti si zakládali – právem. Spravedliví lidé, kteří o svou spravedlnost upřímně a úzkostlivě dbali. Dělali to, jak nejlíp člověk dovede. Jak bychom to mohli zvládnout líp?! Hojnější spravedlnost ale neznamená víc se snažit, dodržovat ještě víc předpisů. Ježíš po nás chce, abychom to vzali za jiný konec. Hojnější spravedlnost je pro něj především milosrdenství, které se děje tváří v tvář druhému a s ohledem na něj, ne ze strachu nebo z touhy nahnat si u Pána Boha plusové body. Právě milosrdenství je pro Ježíše to podstatné, to, co Starý zákon ani v nejmenším neruší, ale naplňuje Duchem. Zákon, to není soubor předpisů, které je potřeba do puntíku plnit, je to zaslíbení, na jehož naplnění se my můžeme podílet. A splní se do puntíku. V tomhle bodě si je Ježíš blízký s Izajášovým vzkazem z dnešního prvního čtení. Jak chápat spravedlnost, jak jí rozumět? Právě takhle. Matouš sebral pro své čtenáře 6 příkladů přehojné spravedlnosti, bezprostředně v kázání na hoře navazují, ale o tom příští neděli...

Vy jste sůl země, vy jste sůl světa. Znepokojivé ujištění. Skutečně nás to může znepokojit. Osobně i jako společenství – svítíme? Solíme? Není naše slanost už dávno vyčichlá a světlo skomírající? Přicházejí mezi nás lidé, kteří Krista hledají? A když přijdou, najdou Jeho nebo jen vyčpělou tradici, která se strachuje o kdeco nepodstatné? Ježíšovy výzva zavazuje ke službě světu, jednotlivce i společenství, stojí za to se jí znepokojovat, zpytovat sebe i to společenství.
A zároveň je to ujištění. Smíme se nechat ujistit. Vy jste. Už jste sůl, už jste světlo. Jste k něčemu. Jste potřeba. Máme to slyšet a máme to vzít vážně, jako jednotlivci i jako společenství. A pro ty, kdo vždy horlivě a pokorně rozpoznávají vlastní nedokonalost a jen s bázní přijímají Boží milost, dodávám, čím mě inspiroval otec Martin, vlastním jménem Karel Satoria: totiž že sloužit, být k něčemu, jde i vlastní nedostatečností. Vždyť už tím, že se k ní umím přiznat, je pro okolí patrné Ježíšovo dílo na mně. „Podívej, jak to se mnou má Pán Bůh těžký.“ I to je svědectví. A veliké. Amen

modlitba ke kázání
Pane Ježíši Kriste, jsme-li sůl, jsme-li světlo, pak jen díky tobě. Prosíme, obnovuj v nás to, co z nás činí tvoje učedníky, tvou církev. Za svou víru, za svou touhu jít tvou cestou tě prosíme. Amen