1. neděle postní, Invocavit, 5. 3. 2017, Blahoslavův dům, křest František Sís

 DESET KROKŮ, KROKY I. + II.

 čtení Písma sv.: Ex 13,17-22 a 14,5-14

písně: 163, S 135, 681, 690, 635, 448

text kázání: Ex 20,1-17

Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.
Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.
Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.
Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Nezabiješ.
Nesesmilníš.
Nepokradeš.
Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“

Milé sestry a milí bratři, slyšeli jsme deset Božích slov. Desatero. Budeme se s ním postupně potkávat v celém postním období – každou neděli se budeme soustředit na některou jeho pasáž. Proč to? Proč zrovna v postu?
Nabízí se poměrně snadné vysvětlení – Desatero je docela dobrý odrazový můstek pro zpytování vlastního svědomí, pro zevrubnou prohlídku stavu vnitřních věcí, pro takový poctivý servis duše. To se před svátky hodí, to je docela gruntovní program pro postní období. Desatero jako nástroj pokání.
Desatero však může posloužit také jako připomínka toho, že do života člověku vstoupil, zasáhl Bůh. Těch deset Božích slov, deset Božích výroků formuluje důsledky, které po takovém Božím zásahu do lidského života následují.

Desatero tedy není soubor obecně platných pravidel. Je bytostně spojené s příběhem o vysvobození. Alespoň malou část toho příběhu jsme slyšeli v dnešním prvním čtení – snad se nám vybavil příběh o útěku Izraelců z Egypta, o strach nahánějícím průchodu Rudým mořem směrem k nové budoucnosti. Možná jsme si ho vybavili i v souvislosti se svátostí křtu. Nyní slyšíme Hospodinova slova, která se na tento příběh odvolávají. Tak to slyšíme v samém úvodu Desatera – Bůh se v něm představuje jako ten, který člověka vyvádí z otroctví. Tento zážitek ustavuje blízký vztah, proto Hospodin říká „já jsem TVŮJ Bůh“. To také znamená, že na Desatero se nejde dívat pohledem nezaujatého pozorovatele. Oslovuje člověka, mluví k němu osobně, dotýká se jeho vlastní zkušenosti.
Je to však i naše zkušenost? Když se mluví o Egyptu, o domě otroctví? Do Egypta leckdo jezdí na dovolenou, jiný tam zase nikdy nebyl, asi to není země, kterou by nám symbolizovala útisk. Hebrejsky se však Egypt řekne, Micrajim, země dvojího sevření. Země, kde je člověk jako mezi dvěma mlýnskými kameny. To už je snad srozumitelnější. Stačí si uvědomit, co mě svírá, svazuje, co na mě tíživě doléhá. Z toho mě Hospodin vyvádí, vysvobozuje, zachraňuje. Z otroctví.
Hospodin se představuje jako Bůh, který jen nepřikazuje, ale nejdříve vysvobozuje. Dobu otroctví výmluvně, dalo by se říci až nekorektně přímo, líčí apoštol v novozákonním listu Titovi, když vzpomíná, jak to s ním vypadalo předtím, než uvěřil: „I my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli.“ Tohle je také podoba otroctví. Otroctví není jen situace, kdy mě někdo nutí dřít od slunka do slunka, makat 14 hodin denně 7 dní v týdnu a místo výplaty přidá nějakou tu nadávku nebo ránu. Otroctví (hříchu) je stav, kdy člověk chce patřit jenom sám sobě, kdy chce být sám sobě Bohem a kašle na veškerá Boží přikázání. Jak to pak vypadá v praxi? Sobectví, závist, zloba a vzájemná nenávist. Právě do toho Bůh vstupuje, z toho člověka vyvádí. A proto...

... proto mu má člověk přiznat jeho jedinečnost. První Boží slovo znamená první krok ke svobodnému životu. Záměrně mluvím o slovu, ne o přikázání! Když se řekne přikázání, vybaví se člověku nejrůznější věci, třeba příkazy a zákazy na značkách podél silnic. Tak se také někdy Desatero obrazně opisuje a po mém soudu to není úplně špatně, ale není to tak docela ono. Hospodin člověka vyvádí ze sevření, zakládá vztah s ním, daruje mu svobodu. A proto, aby člověk mohl, uměl tu svobodu odpovědně žít, nabízí Bůh deset pozvání, deset výzev. Kdo je bere vážně, tomu se volněji dýchá – a zároveň má možnost zažít kus Boží radosti, protože Boží záměr s člověkem je život ve svobodě.
První krok je uznat Boha jako jediného Pána. Mezi něj a sebe nic a nikoho neklást, nechat prostor pro blzký vztah. V češtině říkáváme „nebudeš mít jiného Boha přede mnou...“. Nejde však o MÍT ve smyslu vlastnit. Jde v prvé řadě o bytí – STÁT SE. Hospodin se má pro stát pro člověka Bohem. Má jím být. Je jím skutečně? Přemýšlím, co se může postavit mezi nás a B? Co se může stát naším bohem před Boží tváří? Čemu věnujeme svůj čas, čemu dáváme v životě prostor? A jak velký?
Když se Desatero učí děti, může pomoct počítání na prstech – jedna, palec nahoru. Ten palec nahoru znamená, že jsme Boží. Ale ne tak, že my jsme jako jedničky. To vůbec ne! Jsme Boží, díky Bohu, ke kterému tím palcem ukazujeme. Tak až si na nás bude někdo vyskakovat anebo nám bude vnucovat: musíš mít a musíš dělat to, co my, abys byl někdo – nezapomeňme: palec nahoru – Jsme Boží – díky Bohu! Díky Němu – Jedinému!

... proto si neuděláš modlu! Druhá výzva, druhý krok. Rozvíjí ten první. Bohužel se to rozvíjení leckdy zhouplo do vyhrocení. Aby bylo jasno: zákaz zobrazování a zpodobování nejde proti umění v kostele, ani proti umění s náboženskou tématikou či s duchovním rozměrem. Jde proti zviditelňování Toho, který je neviditelný. Hospodina nemůžeme nijak a nikde mít. Nemůžeme ho mít „po ruce“. Nemůžeme jím disponovat. To je to, oč tady jde. Hospodin zůstává pro nás vždy tajemstvím. Deus semper maior, Bůh je vždy větší – než naše představy, než naše chápání. Ani naší bohoslužbou ho nemůžeme nějak automaticky přitáhnout či zpřítomnit. Ale On chce být s námi. Z lásky.
Neudělat si modlu může znamenat neudělat si o Bohu jednoznačný obrázek. Nevědět už předem, jaký je. Pobavil mě citát Berchtolda Brechta: „Co děláte?“ byl dotázán pan K., „když máte nějakého člověka rád?“ „Udělám si o něm obraz,“ řekl pan K., „a snažím se, aby se mu podobal.“ „Kdo? Obraz?“ „Ne,“ řekl pan K., „ten člověk.“ Přesně tohle nemáme zkoušet s Bohem. Druhý krok. Nevyměnit skutečného, jedinečného Boha za nějakou náhražku. Náhražky jsou modly.

První dvě slova Desatera. První dvě výzvy. První dva postní kroky směrem ke svobodnému vztahu s jediným Bohem. Když Hospodin vyvedl Izraelce z Egypta, nevedl je hned přímou cestou do prostorné, zaslíbené země. Napřed je čekala poušť. Pustina. Půstina. Možná je půst takovou pouští, nehostinnou, vyprahlou krajinou, kterou se trmácíme vstříc velikonoční radosti. Na cestu však máme deset slov, deset Božích výroků. A také slib Boží blízkosti a doprovázení, vždyť Izraelci v té poušti taky nezůstali sami. Amen

modlitba
Hospodine. Bože náš, děkujeme, že jsi vyvedl svůj lid z Egypta, abys jemu a na něm i nám ukázal, jaký jsi Bůh. Že ty lidi vysvobozuješ, miluješ, vedeš a neopouštíš. Děkujeme za Pána Ježíše, na kterém jsi nám ukázal, že tvá moc a tvá láska jsou silnější i než lidská nenávist, krutost a smrt. Že ty i z hrobu můžeš člověka vyvést k životu. Buď tobě sláva! Amen.