Blahoslavův dům, 2 5. 2021, J. Řezníčková

 Text kázání: Janovo evangelium 12, 27-36             

Písně:                       89, S 23, 645, 350  

Kázání:         

            Sestry a bratři, nyní je Ježíš otřesen, rozechvěn, děsí se toho, co jej v blízké budoucnosti očekává, je si jist cestou, která je pro něj připravena. Jak by nám bylo, kdybychom věděli, že jistě onemocníme, že nás nemoc povede až k branám smrti – a přece bychom riskovali, abychom se o ty, o které někdo musí pečovat, postarali? Takto asi ani zdravotní sestry na kovidových odděleních neuvažovaly. Nevím, zda by i po takové úvaze k lůžkům šly. Ale asi ano... Co dělat? My všichni (včetně těch sester) však sázíme spíš na to, že se nám nemoc vyhne. Ježíš naopak ví, že ta hodina jeho potupné a bolestivé smrti jistě přijde. I když se jako člověk bojí, doslova to otřásá jeho duší, nechce o vlastní záchranu prosit.

            Co je to za divnou hodinu, v níž se všechno rozhodne? Nejenom život Ježíšův, ale život všech lidí i celého světa. My, kteří tento příběh známe do konce (tedy do Ježíšovy smrti) víme, co to vše znamená. Alespoň to, co se týká Krista samého, a co to bude znamenat pro naši záchranu. Ale víme to opravdu?

            Význam „této hodiny“, hodiny Ježíšovy smrti vystihuje Pán Ježíš ve své modlitbě: „Otče, oslav své jméno!" Neprosí za svou záchranu, ani nežádá o zmírnění utrpení. To, oč důležitého Ježíš prosí je, aby byl oslaven Bůh sám.

            Prosili jste někdy Pána Boha, aby se na vás oslavil? Ale ano. Prosíme o to každý den. Přece se v Modlitbě Páně denně modlíme „posvěť se jméno tvé“. A dovedeme si konkrétně představit, co to pro nás může znamenat? Obvykle prosíme v osobní modlitbě o to, aby se naše problémy vyřešily, aby nás Bůh opatroval před nebezpečím, aby se staral o naše blízké. Pokud neprosíme o to, abychom byli úspěšní a něco znamenali, tak aspoň toužíme, abychom nevypadali před lidmi jako neúspěšní ňoumové a outsideři.

            „Otče, oslav své jméno!", prosí Ježíš. To, co nám zde Pán Ježíš ukazuje jako jádro svého vztahu k nebeskému Otci není jeho, Ježíšův úspěch, ale „úspěch“ Boží. Jde mu o to, aby se prosadil Boží záměr se světem, aby vyšly Boží plány, ne ty jeho. Jít Ježíšovou cestou jako praví křesťané (tedy jako „kristovci“, Kristovi následovníci), znamená nemyslet na naši oslavu, ale naopak svým životem poukazovat k Bohu, který nám dává vytrvat právě v těžkostech. Být trpěliví, když je nám ubližováno, vydávat se do rukou hříšných lidí (také jiní tu nejsou) a při tom je neproklínat, nemstít se a nepřát jim zlé, ale naopak se za ně modlit. Ježíše to stojí život, ponížení, utrpení, vyvržení od lidí.

            A přesně k této cestě, k tomuto způsobu života se Bůh přiznává. Z nebe zazněl hlas: "Oslavil jsem a ještě oslavím."  Bůh se ozývá, když se mu člověk vydává do rukou, když nám jde o jeho oslavu a ne o svou nebo o své pohodlí. Zde se Bůh ozývá svému Synu. Čekali bychom, že přítomný zástup z té Boží věty pochopí, že je Ježíš Božím Synem, nebo - jak Ježíš o sobě také mluví - Synem člověka. Boží sláva se už na Ježíši projevila, když činil znamení, uzdravoval, učil. A teď se k němu Bůh výslovně přiznává.

            Ale jako by Boží hlas nikdo neslyšel. Pro jedny to bylo jen jakési zahřmění, pro jiné nesrozumitelný andělský hlas, ale nic, co vede k víře. Bůh se ozývá, i když jej nechceme slyšet, když mu nerozumíme, když jsou naše myšlenky příliš soustředěné na vlastní chápání. To až k posluchačům evangelia Ježíš mluví tak, jako by vystoupil z tehdejšího děje a řekne těm, kteří mu již aspoň trochu rozumí: "Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám.“ Moje smrt nebude mít jen význam pro ty, kdo mi teď nerozumí a stojí kolem mne. Stane se tak i kvůli vám. Umírám za vás, za váš hřích, kvůli vašemu odcizení Bohu. A ještě víc: Kristova smrt má kosmický dosah pro celý svět. V jeho smrti už nastane soud. Soud není primárně v tom, že budou rozlišeni „dobří“ od „zlých“, ale je to konečné rozhodnutí o vládě nad světem, tedy o tom, kdo nad světem opravdu vládne. Kristus už na kříži vítězí nad vládcem tohoto světa – nad osočovatelem lidí, který jim nechce nic odpustit, ale naopak na ně donáší, tak jako obviňoval Joba, že Pánu Bohu bude zlořečit, když Bůh sáhne na jeho majetek nebo dokonce život. Ten pesimistický správce světa, našeptavač, satan, který nemá o lidech dobré mínění a který se své „funkce“ ujal díky lidskému hříchu, bude už Kristovým ukřižováním poražen. Bude dokonce vyhozen ven, kde bude pláč a skřípění zubů. Bude už při Kristově smrti vztekem bez sebe skřípat zuby z toho, že jeho pohled na svět a na člověka nezvítězil. To, co pro satana bude hodinou vyvržení, či zavržení, to bude pro Božího Syna vyvýšením. Navenek se Ježíšovo ukřižování jeví jako jeho zavržení, ve skutečnosti je místem konečné porážky knížete tohoto světa, které bude zcela zjevné až na konci tohoto věku.

            Na kříži se také ukáže, že Ježíš je pravý Bůh (Boží Syn) i pravý člověk (Syn člověka), který na rozdíl od nás nepropadl hříchu, ale zůstal tím původním člověkem stvořeným k obrazu Božímu, ke směřování k Bohu. 

            Nakonec tím vším, co se v kříži děje, bude oslaven i Ježíš, byť vnějšně na kříži prohrál. Na něm se projeví, jak je Bůh s námi. Ve svém Synu dává za nás Bůh vlastní život, a je s námi v našich bolestech, které překonává svou blízkostí a svou podporou. Škrtá náš hřích a nenechá mu nad námi panovat ani do budoucna.

            Bůh chce svou pravou podstatu a to, jak je s člověkem „odhalit“ i na nás. – Naší službou, našima rukama, tím, jak nás posiluje svou přítomností: tím vším oslavujeme jeho, ne sami sebe. Na nás se ukazuje naše lidská slabost, ale o to větší je Boží podpora a láska k lidem, k druhým i k nám. Sami bychom na tuto cestu nestačili, ale svítí nám na ní Kristovo světlo. Kristovo světlo nám svítí slovem evangelia, abychom nezbloudili ve tmě, neztratili pravý cíl, ke kterému máme směřovat. Vždyť člověk je stvořen už od počátku ke směřování k Bohu – byli jsme stvořeni k obrazu Božímu. Nejen občasně se máme držet Kristova světla ve svém životním běhu, ale neustále v něm choďte, abyste byli synové světla, abyste v této víře a chození také vytrvali jako synové, kteří naslouchají svému Otci a vidí svého nejstaršího bratra jako příklad.

            Zástupu, ke kterému zde Ježíš mluví, jeho cesta zůstává skryta. I fyzicky se Ježíš nakonec zástupu skryl – oni jej nevidí a uvidí jej až na kříži, kde uvidí a při tom nepoznají pravý význam Kristova ukřižování. My jsme však slovy evangelia vyzváni, abychom kristovskou cestu přijali za svou a vzdávali čest Pánu Bohu celým svým životem a vzdorovali vládci tohoto světa.  

Zakončím jednou písničkou ze zpěvníku Svítá:

Čest dej, jen Pánu Bohu svému dej, (4x)

Pán jen, Pán jen, jen Pán buď oslaven, Pán, jen Pán buď oslaven.

1. Přijde k tobě ďábel sám, abys před ním klek!

Na to dobrou radu mám, vyzkoušený lék.

Moc i slávu, světa říš, vše ti nabídne,

ty mu na to odpovíš: ne, ne, ne.

Čest dej, jen Pánu Bohu svému dej, (4x)

Pán jen, Pán jen, jen Pán buď oslaven, Pán, jen Pán buď oslaven.