Blahoslavův dům, 16. 5. 2021 mh

 Text kázání:   Skutky apoštolů 1, 15-26            

V těch dnech vstal Petr ve shromáždění bratří – bylo tam pohromadě asi sto dvacet lidí – a řekl: „Bratří, muselo se splnit slovo Písma, kde Duch svatý už ústy Davidovými mluvil o Jidášovi, o tom, který na Ježíše přivedl stráže, ačkoliv patřil do počtu nás Dvanácti a byl vyvolen ke stejné službě. Z odměny za svůj zlý čin si koupil pole, ale pak se střemhlav zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly. Všichni obyvatelé Jeruzaléma se o tom dověděli a začali tomu poli říkat ve svém jazyce Hakeldama, to znamená Krvavé pole. Neboť je psáno v knize Žalmů:

Jeho obydlí ať zpustne, ať není nikoho, kdo by v něm bydlil“; a jinde je psáno: „Jeho pověření ať převezme jiný.“

Proto jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání.“ Vybrali tedy dva, Josefa, jménem Barsabas, zvaného Justus, a Matěje; pak se modlili: „Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, aby převzal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš opustil a odešel tam, kam patří.“ Potom jim dali losy a los padl na Matěje; tak byl připojen k jedenácti apoštolům.

Čtení:              J 17, 6-12    

Písně:            161, 610, 606, 684, 453

Kázání:          

Milé sestry, milí bratři,

to je zvláštní čtení. Mezi dvě svědectví o vrcholných zkušenostech víry první církve – svědectví o Kristově nanebevstoupení a svědectví o seslání Ducha svatého – je vřazeno toto vyprávění. Proč? A proč se církev vůbec rozhodla vyprávění o organizování volby nového apoštola zaznamenat a uchovávat?

Jedna z odpovědí zní: právě proto, že v něm nejde o historii, nejde tu o to, „jak to tenkrát bylo“. A taky ovšem nejde pouze o zprávu o organizování apoštolské volby. Tady jde o budoucnost. Vlastně velmi podobně jako u těch dvou svědectví o vrcholných událostech. 

Apoštol Petr.

Na tomto místě poprvé v Bibli čteme, že apoštol Petr vystoupil jako leader první církve. Poprvé se ujal slova před shromážděním. A nacházíme tu také první Petrovu promluvu zaznamenánu. Co asi Petr v takové chvíli řekne? Co z jeho slov bude stát vypravěči za zaznamenání?

„Muselo se splnit slovo Písma, kde Duch svatý už ústy Davidovými mluvil o Jidášovi“, čteme zde Petrova první slova. Apoštol odkazuje k Písmu, navazuje na Písmo. To nás nemusí překvapovat: v evangeliích nacházíme mnoho odkazů tohoto druhu, vyjádření: „To se stalo proto, aby se naplnilo slovo Písma… aby se naplnilo slovo proroctví…“ V evangeliích chtěli jejich pisatelé především ukázat a doložit, že Ježíš je oním očekávaným Mesiášem-Kristem. A evangelisté to dokládají tak, že různé události Ježíšova života byly už odedávna v Božím plánu: už kdysi dávno o těchto událostech mluvili proroci. 

Ale tady nyní dochází k významnému posunu. Tady apoštol Petr dokládá, že takovým způsobem byly proroky předzvěděny i události ze života církve. A že i tyto události patří – smíme-li to tak říci – do Božího plánu. Všimněme si, že apoštol Petr tímto způsobem odkazuje ke knize Žalmů. Můžeme z toho vyrozumět, že biblické žalmy nejsou pouze modlitby nebo písně: i v nich můžeme objevovat a nacházet prorocké slovo do své současnosti. 

Apoštol Jidáš.

Ve svém projevu odkazuje k Písmu apoštol Petr k Písmu proto, aby mohl vyložit události, které se týkaly postavy Jidáše. Můžeme si zde dobře všimnout, jakým způsobem se tady církev – představovaná Petrem – k Jidášově selhání a zradě vrací. Jak?

Jidášovo selhání není tabu, o kterém by se nesmělo mluvit. Nic se zde nezamlčuje, nic se nezakrývá, neospravedlňuje, neretušuje. A na druhou stranu, ani Jidáš ani jeho jednání se nestanou tématem dalších a dalších řečí: už se pak dál neprobírá a nepropírá, co Jidáš provedl. Petr se zde k Jidášově kauze vrací právě jen proto, aby uvedl své hlavní téma, kterým je nastalá potřeba vybrat nového apoštola.

Jidášova zrada do Božího plánu nepatřila, jak by někdo také mohl vykládat. Jedině snad v tom smyslu, že Bůh o našich selháních ví. Proto se o nich vyjadřují i Boží proroci. Všimněme si, že slova žalmu o Božích nepřátelích vztahuje apoštol Petr na nepřátele Ježíšovy; i tímto způsobem apoštol projeví, kam řadí Ježíšovu autoritu, jeho synovství. A také se nezdráhá žalmistova slova o svévolníkovi vykládat zcela konkrétně- a vztahuje je na konkrétní osobu, v tomto případě na Jidáše.

Jidáš byl původně Ježíšem vyvolen do nejužšího kruhu jeho žáků  - do kruhu Dvanácti. Byl vyvolen ke stejné apoštolské službě. Petr v této souvislosti pouze poznamená, že Jidáš tuto službu opustil. Slyšíme zde slova o Jidášovi vyslovená bez mravokárné povýšenosti, bez zášti, věcně.

Apoštol Matěj.

A tak jsou vybráni dva kandidáti na uprázdněné místo: Josef Justus Barsabas a Matěje. Pro možnost stát se kandidátem apoštolství je zde uvedena jedna podmínka: apoštolem se může stát jen ten, kdo „chodil s Ježíšovými žáky celý ten čas, kdy byl Ježíš mezi nimi, „od křtu Janova až po den, kdy byl od nich vzat“. Jen takový člověk může být svědkem Kristova vzkříšení. V kruhu církve tedy sami ustanoví tuto podmínku. A sami také vyberou dva kandidáty apoštolátu.

Pro tento svůj předvýběr užijí racionální úvahu. Hledají někoho, kdo se pohyboval v Ježíšově přítomnosti a v kruhu jeho žáků po celou dobu jeho veřejného působení. Za jinou úvahu by stál požadavek, že podstatná je pro ně přítomnost kandidáta už při Janově křtu.

A pak k rozhodování přichází modlitba: „Ty, Pane, znáš srdce všech lidí…“ Ten, který zná srdce lidí, má mít poslední slovo. Způsob, kterým se Boží volba měla projevit, bylo losování. Ve Starém zákoně bychom o losování četli na více místech, byl to způsob, jak se lidé snažili rozpoznat Boží vůli. V Novém zákoně, se o losu píše poprvé zde a pak už nikde jinde. Není to tedy návod na to, jak má církev i při dalších rozhodováních postupovat. 

Mohli bychom dnes číst slova našeho čtení jako záznam o tom, jak to tehdy v první církvi provedli s doplněním kruhu dvanácti apoštolů.  Anebo bychom tu mohli hledat – a nacházet – tipy, pro dnešní volby a rozhodování. Všimli bychom si pak Petrova ohledu na slova Písma, rovný přístup církve k minulým selháním (v tomto případě Jidášovým), vyslovení nároků na povolávané a racionální úvaze při jejich vybírání a nakonec o modlitbě a prostoru pro to, aby „ten, který zná srdce člověka“ se mohl jasně projevit.

Ale ani v těchto slovech nejde jen o napodobování, v tomto případě napodobování apoštola Petra nebo celé první církve, nemělo jít o jakési animatio Petri (namísto animatio Christi).

Naznačili jsme v úvodu, že tady jde o budoucnost. Tato slova jsou povzbuzením, že i v době „po Kristu“ může společenství víry zažívat Boží přítomnost. Církev se neshromažďuje jako fanklub Ježíše ke vzpomínkovým dýchánkům, její úkol vyřizovat evangelium dál trvá. Jeho přítomnost ve světě trvá. Amen.