Blahoslavův dům, 2. 4. 2021, mh

Text:              Janovo evangelium 19, 38-42             

Potom požádal Piláta Josef z Arimatie – byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů – aby směl Ježíšovo tělo sejmout z kříže. Když Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal. Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl asi sto liber směsi myrhy a aloe. Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s těmi vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem. V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko.

Píseň:            130, S 25, 320, 658

Kázání:

Sestry a bratři, čteme dnes čtení, které stojí v závěru pašijního příběhu: jeho tématem je Ježíšova smrt a Ježíšů pohřeb. O žádném pohřebním obřadu se zde ale nemluví, mohli bychom tedy spíš říci: jde o uložení Ježíšova těla do hrobu.

Svědectví o těchto událostech bylo pro Ježíšovy žáky vždy podstatné. Na základě této zprávy teprve začali rozumět, že Ježíšova cesta, cesta služby jde až za hrob, že Ježíš se nevyhýbal nejen nějakým provozním těžkostem – nepochopení, neporozumění, nepřijetí, odmítání – ale že on od svého poslání vyřizovat lidem evangelium neuhnul ani tehdy, když situace kolem něj byla už nebezpečná. Teprve tady začínáme rozumět, že Ježíš od svého poslání neuhnul, ani když mu šlo o život. Tady je teprve zřejmé, že Ježíš se rozhodl přiblížit se člověku ve všem, včetně umírání a smrti. 

Kdybychom to měli říci ve zkratce: teprve tady můžeme začít chápat, že sama Boží moc sahá až za hrob. Boží moc, která byla při Ježíši, je mocnější než moc smrti. Odsud brali Ježíšovi žáci naději, že moc, která mu dala znovu povstat k životu, dá znovu povstat k životu také jim.

Proto také chtěli Ježíšovi žáci od počátku dosvědčovat, že Ježíšova smrt nebyla jen zdánlivá, ale že on skutečně zemřel. Tak to také později vyslovili ve svém vyznání víry: „byl ukřižován, umřel a byl pohřben“.

Skutečnost hrobu, uložení Ježíšova těla do hrobu, a ještě předtím balzamování těla – to pro ně byly okolnosti, které jim potvrzovaly skutečnost Ježíšovy smrti. Svědectví o těchto okolnostech byla potvrzením Ježíšovy smrti.

A ještě jiným potvrzením je pak také přítomnost dvou svědků, o kterých píše evangelista nazývaný Jan.

Až v této mezní situaci se tak ukazuje, že Ježíš měl i jiné žáky než ty, o kterých čteme v evangeliích nejvíce. Nebyl kolem něj pouze kruh Dvanácti – ten nejužší okruh jeho následovníků, neměl kolem sebe ani jen skupinu sedmdesáti žáků. Byli tu i další, kteří mu uvěřili, ale z různých důvodů se k víře k něj nehlásili. V této chvíli se projevuje, že někteří z těchto jeho tajných žáků při něm dokáží stát věrněji než ti navenek nejbližší žáci.

Slyšíme zde o dvou z nich. Prvním byl Josef z Arimatie. V jiných evangeliích se dočteme, že byl zámožným člověkem, spravedlivým člověkem, váženým členem židovské rady. Tento muž se obrátí přímo na římského místodržícího, a vyžádá si od něj, že smí Ježíšovo tělo sejmout z kříže a uložit do hrobu. Takto veřejně se Josef z Arimatie přihlásí k Ježíši!  

Druhým účastníkem a svědkem Ježíšova pohřbení byl člen židovské rady farizej Nikodém. O něm slyšíme v tomto evangeliu potřetí. Byl to on, kdo kdysi navštívil Ježíše v noci, aby s ním mohl hovořit. Byl to on, kdo se jednou Ježíše zastal při jednání farizeů – připomínal jim tehdy, že Ježíš přece nemá být podle zákona odsuzován dříve, než bude řádně vyslechnut. A nyní tedy o něm čteme potřetí, je to on, kdo spolu s Josefem dosti riskuje, když veřejně přiznává svou starost o Ježíšovu památku. Postarat se o pochování zemřelého, byla starost a odpovědnost daná všem židům. A taky byla taková starostlivost a péče obvykle velmi vysoko hodnocena. V Ježíšově případě ale vidíme, že se k němu takovým způsobem uměli přihlásit právě jen tito dva muži. Kde jsou všichni ti, kteří ho často doprovázeli, poslouchali jeho výkladu a tolik o něm mluvili? 

Nyní jsou tu jen tihle dva, kdo Ježíšovi umějí prokázat poslední službu. Věnují Ježíšovi svou péči, riskují, vkládají do jeho pochování také velké prostředky (oněch sto liber směsi myrhy a aloe, o kterých tu čteme, má skutečně mimořádnou hodnotu). Tito dva muži jsou připraveni postarat se o tělo Páně. V tom nacházejí svou službu Ježíši.

Někdo by mohl namítnout, že právě tito dva ale ztratili naději. Akceptují, že toto je konec Ježíšova příběhu – a my víme, že toto přece nebyl konec. Ano, jak by ale taky mohli tušit, že v den po sobotě se ještě něco stane?

Nikdo netušil, že nastane taková epochální událost. Tihle dva ale přemohli svůj strach z toho, co může nastat. Tihle dva nerezignovali a rozhodli se něco udělat. A udělali pro tělo Páně všechno, co v dané chvíle mohli a uměli. Amen.