Blahoslavův dům, 30.7.2017 Ivan Ryšavý

Čtení: Mt 8,5-13

Text kázání: Nu 6,22-27

Milé sestry a bratři,
kdyby se vám stalo, že vás v neděli ráno něco zdrží. A vy byste uvažovali: tak stojí mi to za to ještě jít na bohoslužby? Od začátku je už nestihnu. Odhaduju, že bych dorazil tak na... Před lety v tomto sboru několik z vás vedlo na toto téma rozhovor. Většina, myslím, říkala: aspoň stihnout začátek kázání. A Melanka Keřkovská pravila: mně by to stálo za to, kdybych stihla požehnání. Podívali jsme se po sobě udivěně. Ale nebylo v tom pohledu odmítnutí nebo znevážení. Spíš přakvapený souhlas: no vlastně jo. Vždyť to je i pro mě tak důležité, jít do toho týdne, který začne, s Božím znamením, s Božím ujištěním "má to cenu, o co se snažíš, budu na tebe myslet..."
To je jedna poloha naší víry dnes: požehnání je živá součást té víry, potřebujeme je, rozumíme mu. Nebo je i jiná? Někdy si s ním nevíme rady? Nebo je někdy necítíme?
Toto požehnání z Nu uzavírá nejčastěji křtesťanskou i židovskou bohoslužbu. Při ekumenických shromážděních se na něm vždycky shodneme: když se domlouváme s kněžími a kazateli ostatních církví, zazní: to známe – vy taky? V církevních dějinách se vedly spory o nejrůznější témata – ale o požehnání nikdy. Aspoň o žádném nevím.
Takže není co řešit? Dříve i nyní požehnání je srozumitelná a živá součást křesťanské víry? Nebo jste před chvílí odpovídali v duchu kladně na ty řečnícké otázky: Někdy si s ním nevíme rady? Nebo je někdy necítíme? - Seděli jste někdy za stolem u jídla s lidmi, jejichž mateřština je němčina? Jak vám popřáli dobrou chuť? Mahlzeit. Když jsem to slýchal na evangelických mezinárodních brigádách v době svého mládí, vrtalo mi hlavou. Co je to za přání? Mahl je německy jídlo, Zeit čas. Oni říkají: čas jídla. Co to je za přání? Až po letech jsem uslyšel stařičkého faráře, jak přeje stolní společnosti Gesegntete Mahlzeit: požehaný čas jídla. Ale to požehnaný se během let ztratilo. Ba, pozdravy a přání mají tendenci se zkracovat. I ten náš nejběžnější původně zněl dobrý den přeju. Ale proč se zkrátil zrovna tak? Proč neříkají Němci gesegnete, požehnaný. Proč říkají Mahlzeit, čas jídla? Nějak to slovo požehnaný nebylo pro ně důležité.
A že se požehnání v tom původním, biblickém smyslu vytrácí, ukázal i pohled do slovníku jazyka českého. Nacházíme v současné češtině hlavně spojení zažehnat nebezpečí, požehnat mechanicky křížkem, požehnat na svatbě nevěstě a ženichovi... To je tak daleko původnímu významu požehnání: ať Bůh působí ve tvém životě. - To je tedy druhý pohled na požehnání: ono se ztrácí z našeho života, nevíme si s ním rady.
Podívejme se do bible. Co znamená slovo požehnání tam? Zvláštní životní sílu, která způsobuje, že člověk zvládá život a daří se mu. České slovo žehnat k nám přišlo přes německé segnen. A to pak přišlo z latinského signare, označovat. Požehnaný člověk je jakoby označen ochrannou známkou Boží. - Nedá mi to, vzít vás na maličký výlet do hebrejštiny. Hebrejsky se totiž řekne požehnat baraka. Křestní jméno Barak znamená požehnaný. Jak zvláštního významu to nabývá v kontextu uplynulých měsíců!
Aáronské požehnání, které dnes máme před sebou, tedy říká: ať tě Hospodin pošle na tvoji cestu se svým znamením a svojí silou. Různými slovy to říká starozákonní kněz na konci bohoslužeb třikrát: - ochrání tě (podle kralických ostříhá), - je ti milostiv, - obdaří tě pokojem. Míní tím tři oblasti života: ostříhá – v každodenním životě. Je ti milostiv – při bohoslužbě se nad tebou smiluje, očistí tě. Obdaří tě pokojem – dá ti sílu a své znamení do vtahů s lidmi, ve kterých stojíš.
A potom je tam dvakrát řeč o Božím obličeji: obrátí k tobě svou tvář... rozjasní nad tebou svou tvář. Boha nikdy nikdo neviděl. A starozákonní člověk nesměl vyrobit ani uvidět obraz nebo sochu Boha. Neučiníš sobě rytiny ani jakéhokoli podobneství... Nezobrazíš si Boha... A tady tvář Boží, dokonce dvakrát. Takže nemůžeme předpokádat, že to Mojžíšovi jednou ujelo.
Vzpomeňte si na ty chvíle, kdy jste jako děti byli nemocní. Leželi jste ve své postýlce. Ve vašem zorném poli byl kus stropu, jemné praskliny na něm, možná vzor válečku na zdi (já aspoň dodnes zřetelně vidím vzor, kterým byla vymalovaná naše kuchyň někdy když mi bylo 6)... A čas od času se to změnilo a nad vámi se zjevila tvář maminky. Ustaraná. K tomu její ruka s teploměrem, acylpyrienem či teplým čajem. A potom rozjasněná, když zjišťovala, že rtuť na teploměru už nevystoupila tak vysoko. A zkuste na chviličku soustředit svoji pozornost na svůj pocit, který máte, když se vám ty obrazy z dětství zpřítomnily. Co to je? Bezpečí. Štěstí. Důvěra... A ta zkušenost se do vás vepisovala ještě dřív, v době, na kterou si už nedokážeme vzpomenout. Tedy tvář milované bytosti, která se rozjasnila, když nás uviděla, to je v základu naší zkušenosti, s kterou vstupujeme do světa. To je pozadí, na kterém starozákonní lidé stejně jako my vnímali: ať Hospodin obrátí tvář svou k tobě a rozjasní tvář svou nad tebou. Všimněte si, jak zřetelná je podobnost těch situací i v té předložce nad: tvář rodiče nad tváří dítěte. Tvář Hosdpodinova nad jeho člověkem, který vchází do kostela i do všedního života s jeho ohrožením. Ať tam můžeš žít bezpečně a s důvěrou, jakos tehdy jako malá, jako malý stonal.
Tak to byl pohled do starozákonních souvislostí. A do souvislosti s prehistorií každého z nás. Podívejme se nakonec na požehnání v kontextu naší doby. Té, která z přání požehnaný čas jídla poztrácela právě slovo požehnaný. Stihneme pohled na dvě souvislosti.
První. Dědeček říká: to je požehnání, že napršelo, vždyť bylo tak sucho. Jeho vnuk se ohradí: Ale dědečku, to byla tlaková níže nad Biskajským zálivem, četl jsem to na internetu. Tedy: víc než dříve toho vysvětlujeme přírodovědně, příčinně, pro Boha tam nemáme místo. Ale: cítí se současný člověk ve světě bezpečněji? S pocitem: známe to z internetu, změříme to, vypočítáme, ovlviníme a bude dobře? Viďte, ne. Necítíme se o nic bezpečněji než naši předkové před 100 lety bez antibiotik a internetu. A na pozadí toho vnímáme zřetelněji: nakonec to všecko záleží na tajemné síle požehnání; jenom ono může dát jistotu: "a stejně je dobré žít, však ono to dobře dopadne".
Druhá souvislost. Víc a víc krčíme rameny: kdo ví, jak to je? Jakto, že mluvkové získávají důvěru miliónů lidí? Jakto, že nedokážu žít v míru s tímto člověkem? Jakto, že tuto rodinu potkalo tolik neštěstí, a tato si žije v blahobytu a spokojenosti? Jakto, že to vypadá, že platí zákon schválnosti? ... A na pozadí toho vnímáme zřetelněji: nakonec to všecko záleží na tajemné síle požehnání; jenom ono může dát jistotu: "a stejně je dobré žít, však ono to dobře dopadne".
Lenka Ridzoňová (farářka v Praze Střešovicích; původně lékařka, provdala se za Slováka, taky lékaře, Ridzoně, odchovala 3 děti, vystudovala teologii a jako padesátnice šla s tou vší zkušeností sloužit do církve) napsala v nedávném čísle Českého bratra: Když jsem byla na vikariátě, s farářem Milošem Rejchrtem jsme navštívili jednu mladou ženu v psychiatrické léčebně. Byla nemocná, nešťastná, žádala od nás něco, co jsme jí nebyli schopni poskytnout. Měla pocit totální bezmoci. Když jsme se chystali odejít, Miloš přistoupil k oné ženě, položil jí ruce na hlavu a řekl slova požeznání. Pak jsme odešli. Nevím, jak příběh pokračoval; myslím, že se nekonalo zázračné uzdravení ani viditelná změna. Pro mne to ale byla zásadní zkušenost. V situaci naší lidské bezmoci je tu něco víc, čemu nerozumíme, co není z nás, ale o co můžeme prosit, co můžeme deklarovat, předávat...
Vlastně jsme výborně vybavení, my lidé 21. stol, abychom chápali smysl požehnání. Tolik z ohrožení, která ještě před 100 lety lidi běžně tísnilo, je pryč. Jsme několikanásobně bohatší. A máme v duši větší pokoj? Jsme šťastnější? ... V posledu to není v rychlém internetu a účinných analgetikách... ale, řečeno s Lenkou Ridzoňovou, něco víc, čemu nerozumíme, co není z nás, ale o co můžeme prosit, co můžeme deklarovat, předávat...
Ostatně vědci zkoumali, jak se lidí cítí šťastní a nešťastní, za jakých životních okolností: a zjistili, že ty vnější okolnosti to v úhrnu ovlivňují z 20 %. Zbytek je v tom, jestli mají v duši pokoj, jestli v tom své žití vidí smysl, jestli patří k něčemu většímu co je přesahuje... Zase můžeme nad těmi daty prožít tu blaženou zkušenost: tak vy jste to vyzkoumali – bible to ví už 3000 let. A říká tomu požehnání. Tajmená síla, která která nějak souvisí s příběhy bible a přináší podobné blaho, jako když se nad naší postýlkou skláněla naše maminka. Amen.

 

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015