Blahoslavův dům, 24. 11. 2019, mh

 

                

Čtení:              Kazatel 11, 1-6                                              

 

Písně:             103, 667, 433, 643, 678, 535        

 

Kázání

 

Milé sestry, milí bratři,

jak jsme už připomněli, dnes je poslední neděle církevního, liturgického roku. Končí se další liturgický rok.  Za týden už budeme slavit první neděli adventní, která stojí na začátku roku nového.

Když se nějaké období končí, když končí nějaká životní fáze a má začít období nové, vede nás to obvykle k úvaze: Co tedy máme nyní před sebou? Co přinese to další období? – A zároveň nás může zaměstnávat otázka: a jaký byl ten čas, který se nyní uzavírá? Co nám přinesl, co jsme v něm prožili? Obyčejně takové úvahy přicházejí, když se blíží konec občanského roku – Silvestr, podobná příležitost se nám k tomu ale nabízí i v případě roku církevního. 

 

Můžeme se tedy i dnes ptát: Co jsme v tom končícím se roce prožili? Anebo se můžeme ptát nato, jak jsme ten minulý rok využili, jakým způsobem a k čemu? Co se mi v tom uplynulém roce podařilo udělat – a co se mi rozhodně nepovedlo? S čím bych mohl být případně i spokojený (nebo řekněme spíše: co mi bylo dáno zvládnout) a co se mi naopak nezdařilo vůbec? 

Mám zkušenost – a možná, že vaše zkušenost je podobná - že často se mi nedaří věnovat tomu, co považuji za důležité. Z nejrůznějších důvodů, nejčastěji kvůli různým provozním a technických záležitostem. Řešíme otázky typu kdo – co – kdy - jak, v domácnosti, ve sboru, v práci, organizujeme, trávíme mnoho času komunikačními kroky - jak se souhrnně označuje všechno telefonování, mailování, esemeskování, sdílení. A pak zjišťuji, že si neumím sednout a napsat dopis příteli, zatelefonat známému, který je v nějaké nouzi, natož se za ním rozjet a navštívit ho, sednout si a popovídat se svými dětmi. Každý zvládáme svůj čas jinak, někdo hůře někdo lépe, ale neznám snad nikoho, kdo by nebojoval s nedostatkem času a jeho využitím. 

K čemu ten darovaný čas využívám? Jsem za něj přece odpovědný. Žijeme coram Deo: v Boží přítomnosti, k jeho slávě, pod jeho autoritou, žijeme před Boží tváří. Před ním jsme odpovědní za to, co jsme žili a žijeme.

Když o tom uvažujeme, docházíme k určitému srovnávání. Všímáme si, že někomu se jeho čas daří využít lépe: daří se mu udělat víc dobré práce, daří se mu lépe komunikovat a vycházet s lidmi, nebo také vůbec s lidmi být. Někomu se jeho život daří, protože je prostě schopnější: lépe mu jde studium, zvládne toho víc přečíst, víc si pamatuje, je zručnější, je komunikativnější, má blíž k lidem. A jinému bylo zase dáno, že na své poslání měl víc času, začal se mu věnovat dříve, dříve si srovnal v hlavě, čemu se chce věnovat, ujasnil si své priority už v mládí, anebo si svůj čas umí lépe rozplánovat.

A pak jsou naopak lidé, kteří to měli náročnější. Museli procházet vážnými těžkostmi, nemocemi, osobními ztrátami. Nebo se teprve v pozdějším věku rozhodli, čemu se chtějí věnovat, co považují v životě za důležité. Někdo jiný se otázkami povolání naopak vůbec netrápil a svůj čas více méně proflákal. A někdo toho moc nestihl proto, že o něj nikdo nestál: nebyl vybrán, neprošel zkušebními testy, nezvládl přijímací interview; na onom trhu práce zůstal stát bez využití.

 

Chtěl jsem těmi úvahami naznačit, jak velice se lišíme v tom, co máme každý za sebou, co práce máme nebo nemáme každý za sebou.

Jak je to s tou prací, o které se mluví jako o „práci na Boží vinici“. Co to je za práci, co se tím rozumí? Rozhodně se tím nemyslí jen jakési farářování nebo misionaření. Hospodin nás povolává k různým úkolům. Každého povolává k tomu, aby byl člověkem, každého zve, aby se nechal poslat a byl jeho člověkem. 

To pozvání k nám přichází různým způsobem, a také v různé době. K někomu jeho pozvání být člověkem dorazí v pozdějším věku, k někomu dříve, jiný o něm dávno ví, ale jako pozvání pro sebe ho zaslechne až po dlouhé době.

Dobrá zpráva je, že on dosud přichází a zve: nabízí možnost, abychom náš čas nepromarnili. Dobrá zpráva je v tom, že on zve každého. Hledá, aby člověka našel, hledá, aby nás pozval. 

 

Ptáme se, jak nás jednou bude soudit, jako bude odměňovat nebo hodnotit, jak jsme se svým časem naložili, jak jsme se jím nechali poslat? Zajímá nás, co znamenají slova, že „poslední budou první a první poslední“? Rozhodně máme vědět, že Pán Bůh si nás jednou přebrat bude umět. Máme vědět, že to bude spravedlivě, totiž podle té jeho spravedlnosti. 

 

Jako svou odpověď na řadu otázek, které jsme tu dnes naznačili, vyprávěl jednou Ježíš podobenství:

 „Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘ Odpovědí mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici.‘ Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘ Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři: ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘ On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední první a první poslední.“ (Matoušovo evangelium 20, 1-16)

Amen.

 

 

 

Blahoslavův dům, 1. 12. 2019, mh

 

 

Hl. čtení:       Izajáš 2, 1-5

                

Čtení:              Mt 24,36-44                                                   

 

Písně:             614, 24, 411, 621, 261, 259, 262, 489           

 

Kázání:

 

Co je před námi? Jsme jako země v nějakém ohrožení? Jsme jako křesťané v nějakém ohrožení? 

„Hospodin je spása - Hospodin vysvobozuje“. Tímto jménem je nadepsáno proroctví, ze kterého jsme právě četli: Izajáš.  Prorok Izajáš promlouval do doby, která byla pro jeho posluchače mimořádně vypjatá, ohrožující. Jeho země – Judsko - je trvale ohrožována rozpínavým a výbojným sousedem ze severovýchodu: Asýrií. Asyřané vybudovali rozsáhlou říši, nepřestávají mít velmocenské ambice, patří k nejkrutějším národům své doby. Vedle toho v Judsku hrozí, že doba hospodářské prosperity brzy skončí. A dlouho se nebude opakovat.  

Přestože doba je už sama o sobě tak obtížná, prorok má odvahu připomínat Božímu lidu jeho nevěrnost Hospodinu, jeho nevděk, jeho pomýlenou bohoslužbu. Vyřizuje slovo od Boha: „K čemu jsou mi množství vašich obětních hodů… Učte se činit dobro, hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.“

A přece, i když vyřizuje lidem slova o Božím soudu - a možná právě proto - dává lidem jiný, nový výhled. Zároveň totiž lidem vyřizuje, že nakonec, nakonec nastanou tak nadějné věci, jakých by se nenadáli. „I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholky hor“, začínají nyní jeho slova.

Slyšíme tu proroctví o posledních dnech. Poslední čas nebude časem zkázy ale časem záchrany. Nastane onen den, ve kterém na tuto zem přijde Syn člověka, jak představu soudu a záchrany přibližuje Ježíš v Matoušově evangeliu.

Co má znamenat ono povznesení hory? Jedná se o horu, na které je uctíván a vyvyšován Hospodin. A tento nový Sijón bude nade všechny další hory, tedy hory, na kterých se uctívali jiní bohové. Nový Sijón bude významnější, bude je převyšovat, bude zřejmé, že toto místo je nade všechny ostatní. A všichni, lidé ze všech národů se k tomuto místu budou vztahovat, budou k němu hledat cestu, aby tady mohli slavit Boží přítomnost.

Smyslem poutí bývalo přinést dar bohu, případně slavit některý svátek, případně potvrdit plnění svých slibů, někdy také dotazovat se na Boží vůli: jaká je Boží vůle pro mě, pro můj lid. S tímto cílem se tedy jednou všichni budou obracet k Hospodinu.

A nejen to. Proroctví přináší skoro dojemné vyjádření o tom, že v onen čas budou národy ve shodě, že si budou chtít být pomocí: „Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova.“ To jsou příznaky vzájemné spolupráce a pomoci.

A jakoby mimochodem tu slyšíme připomenutí, že Hospodin chce skutečně být i Bohem všech Jákobů. Chce být Bohem nejen Izraelovi, ale také všem selhávajícím, chce být Bohem i pro lidi, kteří tak jako Jákob někdy druhé podváděli, klamali, jednali úskočně. On bude Bohem i pro nás všechny, kteří se chceme učit jeho cestám. Kteří chceme chodit po jeho stezkách

Teprve z jeho slov můžeme totiž rozumět, na čem se zakládá Boží spravedlnost. Z jeho slova přichází inspirace. Jak kdosi řekl ve svém komentáři k těmto výrokům z Izajáše: Teprve až budou všichni podrobeni Božímu zákonu, může nastat sjednocení lidí, může nastat pokoj mezi národy a konec válek. To, co by jinak bylo pouhá fikce, bude tak v tom posledním čase možné.

„A překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože“, líčí prorok svou slavnou vizi. Ukončení válek, smír mezi národy – cíl, na kterém pracovalo a pracuje mnoho lidí. Cíl, na kterém chce především pracovat také Organizace spojených národů. Před hlavní budovou OSN v New Yorku stojí socha, která interpretuje tato prorocká slova: dělník-svalovec, v nadživotní velikosti, který se rozmachuje, aby z meče ukul radlici svým obrovským kladivem.

Jenže, na ukončení válek a mír lidmi naše kladiva nestačí. To bude možné až tam, kde zavládne Boží nárok nade všemi, říká prorok. Ale tam to pak bude možné. Pak bude moci nastat mezi lidmi pokoj.

I v oné vypjaté a ohrožující době, kdy války byly na obzoru, kdy byly pronášeny soudy nad domem Jákobovým na Sijónu, kdy okolní, pohanské národy brojili proti Božímu lidu, tahle slova přinášela naději. A stejně tak působí i dnes.

Co znamenají slova: „Choďme v Hospodinově světle?“ Znamenají poslušnost? Ano, máme usilovat o budoucnost, jakou zde přibližuje prorok, a přitom ovšem vědět, že zdar nemáme v ruce. Máme vědět, že to nemáme ve své ruce, a přesto o pokoj mezi lidmi usilovat. 

Co je v dnešní době před námi, nevíme. Je možné, že naše země je v určitém ohrožení. Možné je také, že jako křesťané budeme v nějakém ohrožení. Jisté je, že Hospodin se nakonec své věci ujme: ujme se své vlády. Učiní tak a všichni uvidí, že je to dobré. Amen. 

 

 

 

Blahoslavův dům, 3. 11. 2019, E. Kolesárová 

 

 

Text:                Lukášovo evangelium 6, 26-31                        

                

Čtení:             Exodus 23, 1-9      

 

Písně:             609, S 379, 442, 192, 621, 485     

 

Kázání

 

Bratia a sestry!

Akými dnes ľudia chcú byť? Úspešní, zdraví, šťastní a krásni. A použijú k tomu, aby tento cieľ dosiahli – čokoľvek (cokoliv). Hoci sa hovorí, že aj zlá reklama je reklamou, hlavne, že sme v médiách, určite je príjemnejšie, keď človeka verejne chvália. Keď je vnímaný ako vzor, ako idol, ako niekto, kto je pre ostatných dôležitý! - Kto by to nechcel?! Neviem, ako tu u Vás v Brne, ale u nás v Bratislave je to priam móda, hit: Stať sa hviezdou! Byť STAR – po tom túžia mnohí. V športe, v hudbe, vo filme,...  Ale, kde je realita, skutočný život?! V našom najbežnejšom živote zisťujeme, že nie je možné mať len priateľov. Nie každý nám praje, nie každý to s nami myslí dobre. Je to niekedy smutné, keď to zistí napr. mladý kresťan, ktorý je plný nadšenia a lásky k Pánovi Ježišovi. Veď my, kresťania vieme, že jadrom Ježišovho učenia je práve láska. Láska ku všetkým. Prečo niekedy ako odpoveď na našu lásku, dostávame NIE?! Alebo dokonca aj my musíme niekedy povedať NIE - tým druhým, aj tým, ktorých milujeme?! - Ja sama s tým mám problém.

Vo štvrtok – 31.októbra sme si pripomenuli opäť Pamiatku reformácie. Je to náš evanjelický sviatok. Jeden z mála,  ktoré oslavujeme zvlášť aj na našom Slovensku ( samozrejme okrem kresťanských sviatkov – ako Vianoce, Veľká noc, Letnice, a pod.). V posledný októbrový deň (31. října) - sa však vo svete a dnes už aj na Slovensku oslavuje aj Halloween. Každý rok s tým máme problém – u nás doma. V školách sa totiž organizujú halloweenske karnevaly a triedy sú hodnotené podľa bláznivého oblečenia detí. Mám z toho zmiešané pocity, hlavne keď vidím až priveľké nadšenie zamaskovaných učiteliek, ktoré sa tohto sviatku - Halloweenu nevedia nasýtiť. Prežívajú to niekedy viac ako deti. ...

Náš najmladší (11-ročný) syn už niekoľko krát ostal preto doma. Nechcel sa obliecť za strašidlo a tak zaprieť svoju vieru. Na druhej strane by tým vlastne pokazil svojej triede bodové skóre. Ja som s tým súhlasila so slovami: Áno, radšej ostaň doma! - Ale tento rok ho manžel, jeho otec povzbudil, aby do školy išiel ako každý iný deň a nedal sa znechutiť. Nie je predsa hanbou byť iný, nebyť ako „zombie“ alebo niečo podobné. Tento rok som si prečítala k tejto téme niekoľko článkov a sama som deťom na náboženstve vysvetľovala, že je to pohanský sviatok a že to s našou vierou v Pána Ježiša Krista nemá nič spoločné. Ale najviac ma potešila správa, že istý pán učiteľ na základnej škole, kde učí malých prváčikov sa vyjadril, že on s deťmi nebude takéto veci robiť, lebo je diabolské... Odštartoval tak ďalších odvážlivcov, ktorí sa rozhodli tejto mánii Halloweenu vzoprieť. Je to kultúra smrti! A my predsa žijeme život, život večný!

Toto je len jedna z mnohých situácií v bežnom živote, kde sa máme dokázať ako tí, ktorí patria Bohu a nikomu inému. A je to o našom rozhodnutí, ako sa zachováme. Či sa k Nemu priznáme a budeme iní – a preto možno aj nepopulárni. Lebo my vieme, že nemôžeme slúžiť dvom pánom – aj Bohu, aj svetu - mamone,... Tu nejde o to trucovať, byť za každú cenu iný, v zmysle protivný. Ale v otázke viery zásadný. Veď ak by sme sa chceli v každej situácii ostatným ľuďom prispôsobiť, určite by sa stalo, že by sme svoju vieru aj neraz zapreli. Ľudia totiž vždy nepoznajú, nevedia, čo je dobré a čo je zlé. To vie vždy len Pán Boh. A  niekedy ľudia priamo chcú to, čo je zlé! Preto treba viac poslúchať Boha ako ľudí. A našou túžbou je predsa páčiť sa, ľúbiť sa Bohu. A preto sme niekedy aj v rozpore s ľuďmi. Toto napätie nie je príjemné, ale je súčasťou života a tu nám najviac pomôže práve Božie slovo, ktoré hovorí o živote. Hovorí aj do nášho života dnes. Boh je reálny, skutočný a pozná aj náš skutočný život. On vie o týchto našich zápasoch a preto nám vo svojom slove dáva dobré rady, ako aj dnes: „Beda, keby všetci ľudia dobre hovorili o vás, lebo práve tak robili ich otcovia falošným prorokom.“

V starozákonných časoch bolo mnoho falošných prorokov. Ľudia aj králi ich oslavovali, pretože ich predpovede – prosperita a víťazstvo vo vojne – hoci nepravdivé, a oni boli populárni. Aj dnes mnohí práve po tom túžia. Zdá sa im, že tak sa žije najlepšie, keď sme „in“... Lenže popularita je vrtkavá nestála vec. Na nej dom svojho života nestavaj! Je ako piesok na morskom brehu. Je lákavé tam žiť, ale len, kým svieti slniečko a more je pokojné. Keď však príde búrka, potom si v pasci! Je to ako keď žijeme a konáme len preto, aby nás ľudia pochválili a nie preto, aby sme oslavovali Božie meno. Taký človek bude určite sklamaný. Lebo ľudia sú nevďační a ak dnes chvália mňa, zajtra sa môžu proti mne obrátiť a mne tak neostane nič!

            Slovo živého Pána Ježiša Krista nás dnes vedie k tomu, aby sme nečakali na odmenu od druhých, ale aby sme boli aktívni vo vytváraní dobra v tomto svete. „27 Ale vám, ktorí počúvate, hovorím: Milujte svojich nepriateľov, čiňte dobre tým, čo vás nenávidia. 28 Žehnajte tým, čo vás preklínajú, a modlite sa za tých, čo vás potupujú. 29 Kto ťa udrie po líci, tomu nastav aj druhé, a kto ti berie plášť, tomu neodopieraj ani spodné rúcho. 30 Každému, kto ťa prosí, daj, a kto si vezme niečo, od toho nežiadaj späť. 31 Ako chcete, aby ľudia činili vám, tak aj vy čiňte im.“

Toto bolo veľmi radikálne slovo už v Ježišovej dobe, kedy Židia opovrhovali Rimanmi, pretože utláčali Boží ľud. Ježiš práve týmto utláčaným a nenávidiacim Židom povedal, aby aj týchto svojich nepriateľov - Rimanov milovali. Po takých slovách sa veru mnohí od Krista odvrátili. Pretože Ho nepochopili. Ježiš totiž nehovoril o nejakej citovej náklonnosti k nepriateľom, ale o slobodnom rozhodnutí konať v ich prospech. Neprispôsobovať sa im, ale nastavovať im zrkadlo konaním dobra pre nich. To nie je len nejaká romantická zamilovanosť, ale je to vedomé úsilie, ktoré tu musíš vynaložiť. Milovať svojich nepriateľov znamená konať v ich najlepšom záujme. A to znamená, že sa môžeme za nich modliť a premýšľať o tom, ako im pomôcť. Tým, že ich prinášame pred Božiu tvár, učíme sa na nich hľadieť z pohľadu Spasiteľa. A On nám ukáže cestu, spôsob ako konať.  Veď aj sám Ježiš miloval celý svet, napriek tomu, že svet bol vo vzbure proti Bohu. A aj nás žiada, aby sme sa riadili Jeho príkladom a milovali svojich nepriateľov. Aby sme boli pripravení zniesť aj ich útok, ranu, nespravodlivosť a odraziť ju pokorou a vernosťou svojmu Pánovi. On je náš vzor! Preto On nám dá silu. On nás vykúpil a On nás povedie aj cez neporozumenie, nepriateľstvo, či iné zápasy v našom živote. Len Jemu zostaňme verní napriek všetkému! On nám dá víťazstvo, i pokoj do srdca. Či žijeme, či umierame – Jemu patríme! Tu teraz aj potom navždy! A to je najviac, čo môžeme získať. Nedajme si toto bohatstvo Jeho lásky vziať. Amen. 

 

 

 

Blahoslavův dům, 10. 11. 2019, W. Fussenegger

 

 

Text:               Lukášovo evangelium 6, 27-35                         

                

Čtení:             Lukášovo evangelium 17, 20-21       

 

Písně:            606, S 45, 98, 392, S 457, S 467, S 449, 703      

 

Kázání

 

Milý brněnský sbore, milí bratři a sestry,

to je ten nejrevolučnější text celého lidstva.

Až dosud. O tom jsem přesvědčený.

Provokuje nás. Přes všechny meze.

Požaduje ode mne: odložit mé ego, mou pýchu,

A spolu s Kristem se vztahovat k nebeskému království.

 

Mluvívám o těchto větách se svými žáky.

A většinou jako první reakce přijde:

vrtění hlavou, zlost.

To si přece člověk nemůže nechat líbit!

Ty reakce mi ukazují: jak velice tento text odporuje našemu cítění,

našim zkušenostem, našemu smyslu pro spravedlnost.

To, co tu Ježíš od nás požaduje, je neslýchané!

 

Ano, ty věty od nás požadují hodně. Nebo příliš?

Mám opravdu nastavovat tvář?

„Podle těch slov mohou žít jen výjimečné osobnosti, jako Ježíš,

nebo jsou míněna symbolicky“,

tak argumentuje křesťanský duchovní,

který se postavil na stranu Mahátma Gándhího.

Mahátma Gándhí byl ale těmito Ježíšovými slovy hluboce ovlivněn

a nechce je právě chápat symbolicky, ale jako klíč k životu, 

jako pravdu, která proměňuje svět.

 

Chtěl bych tu vyprávět o dvou rozhodujících situacích z Gándhího života,

z doby, kdy žil v Jižní Africe.

Spolu s oním křesťanským duchovním narazí na dva muže, kteří jim zatarasí cestu,

vyhrožují bitím a násilnostmi, pokud ten barevný neopustí chodník.

Gándhí zůstal rozhodný a vlídný a říká jim:

„Pánové, zjistíte, že je tu místo pro všechny.“

Neuhne těm protivníkům, jejich nenávisti z cesty,

ale nastaví svou tvář. Jedná s vnitřní silou a s důstojností.

Tak dlouho, než poznají svou morální porážku.

 

Když anglická správa v Jihoafrické republice

po protestech Indů musela ustoupit,

Gándhího spolubojovníci žádají: Teď přece můžeme žádat ještě více!

On jim ale odpovídá:

 „Právě jako vítěz má člověk zůstat skromný.

Nesmí zneužít situace jen proto, že je ve výhodě,  

a brát si víc, než bylo dojednáno!

Nesloužilo by to pokoji, ale nenávisti.“

 

Od Gándhího se učím,

že Ježíšova slova v sobě nesou ohromnou sílu.

A že skutečně mají potenciál proměňovat svět.

 

Letos uplynulo 150 let od Gándhího narození.

V jednom článku o Indii jsem četl:

„Gándhí je v Indii sice všudypřítomný,

a přece se zdá, že jeho cesta spolubytí,

jeho cesta nenásilí je zapomenuta.

Politici z něj sice dělají hrdinu,

ale příkladem jim už není.“

 

Dorothee Sölle varuje před něčím podobným u Ježíše!

Je nebezpečné, když z něj děláme hrdinu,

který zvládne všechno, co my nezvládáme.

Ježíš, nadčlověk.

Ale Ježíš nevyzývá ke kultu osobnosti.

Neříká: Obdivujte mě, klaňte se mi.

On říká: Následujte mě!

 

 „Následování Ježíše je něco jiného než uctívání:

Následovat Ježíše znamená být s ním na cestě

znamená pokusit se jeho pravdu realizovat.

Následování chce hledat a nacházet Boží království,

chce být světlem světa“

– tolik Dorothee Sölle!

Následování je výzva pokusit se o to!

 

Milí lidé,

Jak se vám žije s těmito slovy,

s Ježíšovou výzvou dělat nemožné možným,

překonávat nepřátelství a nenávist?

 

Samozřejmě, slovo o lásce k nepřátelům,

o nastavování druhé tváře,

je pro mě často příliš vysoká laťka, selhávám.

A přece v hloubi srdce vím:

Tohle je slovo, které mě zachraňuje!

Které mě osvobozuje

od temných myšlenek na odplatu

od blouznění po pomstě,

od bludu, že se musím bránit!

 

Žehnat a ne proklínat;

prosit za ty, kteří mě urážejí.

Nabídnout pokoj, tam, kde je spor

- i když nechci!

To mě zachraňuje mě i svět.

To jsou slova,

která mě skutečně zachraňují!

 

A když to pak zkusím,

to nemožné,

pak můžu vědět:

nejsem sám,

následuji přece jeho. Amen.   

 

 

 

Blahoslavův dům, 13. 10. 2019, mh

 

 

Text:                Lukášovo evangelium 17, 11-19                       

                

Čtení:             2. Královská 5,1-3.7-15c    

 

Písně:            66, 688, 673, 647, 693, 550    

 

Kázání

 

Sestry a bratři,

co máme my dnes společného s leprózním Samařanem z Ježíšovy doby? A co nám tohle vyprávění říká nového do našich dní?

 

Vezměme to postupně: řekněme si, o jaký problém se tehdy jednalo.       

Malomocenství byla hrozná nemoc – zohyžďující, neléčitelná. V řadě zemí je ostatně hroznou nemocí dodnes – zvlášť tam, kde chybí lékařská péče, anebo léky. Anebo obojí.

Je to nemoc nakažlivá. Proto bývalo zvykem, že když se u někoho projevily příznaky nemoci, byl ze své obce, vesnice, města vypovězen, doslova vyobcován. A tak v Ježíšově době stávaly v Palestině za obcemi, vesnicemi či městy přístřešky těchto lidí. Někdy tu žila celá skupina, komunita malomocných – lidí, kteří tak trpěli nejen nevyléčitelnou nemocí, ale navíc také izolací od svých nejbližších, od rodiny a přátel, izolací od normálního života.  A také ovšem od bohoslužeb. 

O tom, jestli bude člověk prohlášen za nemocného malomocenstvím nebo ne, rozhodoval kněz. A stejně tak kněz rozhodoval i o tom, jestli – zcela nepravděpodobně a podivuhodně - nemoc pominula a uzdravený nemocný se zase může vrátit zpátky mezi lidi. Z toho důvodu se malomocní chodívali pravidelně svému knězi ukazovat.

Při své nemoci, při své izolaci byli odkázáni na almužny. Stávali kolem cest a čekali, až někdo půjde kolem, aby ho prosili o smilování: Zároveň ale měli povinnost už zdaleka hlasitě upozorňovat příchozího na svou nemoc.  Pak teprve mohli prosit o jídlo nebo o cokoliv, co by jim jejich nouzi ulehčilo.

Takovým způsobem se tehdy obracela skupina nemocných i na Ježíše. Znali ho už jako Mistra, tedy učitele. Už také zřejmě slyšeli o tom, jak jinde uzdravoval nemocné. A přece nemají odvahu, aby prosili o své uzdravení: prosí prostě jen o to, aby jim projevil svou přízeň. 

 

Jaký problém tomu odpovídá v našem světě? Jak je to s námi?

Malomocenství nebo také jinak lepra se vyskytuje i v dnešním světě, zvlášť v rovníkové Africe, na Madagaskaru, v Bangladéši, v Brazílii… Bývá hlášeno čtvrt milionu nových případů ročně. Nemoc už ale není považována za nevyléčitelnou.

V našem prostředí tuhle nemoc neznáme. A přece si dokážeme představit něco ze situace malomocných, jaké byli vystaveni a jakou zažívali: jejich izolaci. Byla to situace, při které člověk na sobě nesl znamení, stigma, kvůli kterému nesměl žít mezi ostatními, ani ve své rodině ani mezi přáteli nebo vůbec v normálním životě. Vyřadili je ze společnosti.

Anebo to je situace, kdy sám podléhám pocitu, že mezi ty druhé lidi vlastně nepatřím, že mezi nimi nemám svoje místo. Ať už je za tím pocit méněcennosti nebo naopak přezíravost a pýcha, moje pocity samospravedlnosti nebo naopak viny.  

A někdy pak vlastně ani nevím, co by mi pomohlo, co by moji situaci změnilo, co by mě zachránilo. Nevím, za co prosit. Už jen prostě prosím Boha, aby se smiloval, aby projevil svou přízeň.

 

Jak tenkrát Hospodin jednal?

Mistr Ježíš řekl malomocným: „Jděte a ukažte se kněžím!“ Ano, jak jsme už řekli, byli to kněží, kdo mohli posoudit, jak to je nyní s jejich nemocí. Neslyšíme tu od Ježíše žádný zvláštní výrok, nevidíme žádný náznak léčebného úkonu. Zazní jen ten jednoduchý pokyn.

Vyznívá ale docela nesmyslně: Proč by se teď ti lidé měli ukazovat kněžím? Což už jsou zdraví – Ježíš je už uzdravil? - Stalo se ale, že když uposlechli, když dali na Ježíšovo slovo, byli očištěni. Podobně jako to bylo se syrským Naamánem, o kterém jsme dnes také četli. Ačkoli měl Naamán mnoho námitek, nakonec udělal, co mu prorok Elíša vzkázal: šel a sedmkrát se umyl v řece Jordánu. Když uposlechl proroka, byl očištěn.

Ježíš uzdravoval svou božskou mocí. Těch deset bylo očištěno, když uznali jeho autoritu, když uposlechli, k čemu je vyzval. Očištěno jich bylo všech deset.

Ježíš pro ně měl ale ještě něco jiného. Ujištění o tom, že víra zachraňuje. To nakonec slyšel jenom jeden z nich – ten, který se k němu vrátil, aby mu poděkoval. Jak jsme slyšeli, byl to Samařan, muž z jiného, neizraelského rodu. Byl to tedy jinorodec, ale hlavně to byl jinověrec – člověk, který Hospodina uctíval jiným způsobem než Židé. Jen tenhle sektář se umí vrátit, u Ježíšových nohou chválí Boha, u těch Božích nohou děkuje Ježíši. A díky tomu zažije ještě něco jiného: může od Ježíše uslyšet radostnou novinu, že je pro svou víru zachráněn.

 

Jak jedná Hospodin v našem světě?

Zmínili jsme se o výskytu malomocenství ve světě. Zápas proti této nemoci je v podstatě úspěšný. Jsou známy bakterie, které způsobují tuto nemoc, jsou známy možnosti léčby. Už v tom, že lidé mají možnosti vědeckého poznávání, nacházíme projev Boží přízně.

Nemocným leprou se věnovalo a stále věnuje mnoho misijních stanic. Vedle nich vznikají léčebná zařízení s tímto zaměřením, snad nejznámější z nich je nemocnice, kterou založil farář a lékař Albert Schweitzer v africkém Lambaréne.

Kdyby vás toto téma zajímalo hlouběji nebo byste chtěli tuhle práci sami podpořit, je dobře, abyste věděli, že i v Česku působí organizace Likvidace Lepry, která organizuje pomoc malomocným v naší zemi. Také to je výsledek Božího působení. 

Hospodin ale jedná i při nás, kteří s malomocenstvím nemáme nic společného. Zachraňuje nás z naší izolace od druhých, z našeho vydělování se od druhých. Ježíš tehdy na své cestě do Jeruzaléma překonával nejrůznější hranice. Hranice mezi územími Galileou, Samařím a Judskem, hranice mezi etniky a jejich náboženstvím: židy a Samařany, hranice mezi zdravými a malomocnými. To nepřestává být příkladem a inspirací i pro nás. 

 

Ježíš nám i dnes vzkazuje: „Tvá víra tě zachránila od toho, co tě odděluje od druhých. Vstaň a běž.“ Amen.

 

 

.  

Podkategorie

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015