Blahoslavův dům, 7. 4. 2019, mh

 

 

Text:               Janovo evangelium 12, 1-8                  

                

Čtení:              Iz 43, 16-21          

 

Písně:             65, S233, 440, 648, 606, 486    

 

Kázání:

 

 

Milé sestry, milí bratři,

to byl tedy trapas. Pozvali Ježíše jako vzácného hosta na večeři. Kolem stolu se sešla celá společnost. Marta jako paní domácnosti obsluhovala ostatní u stolu. Byl tu u stolu i Lazar, kterého Ježíš před časem probudil z mrtvých a který tu seděl jako živý příklad Ježíšovy zvláštní moci. A ta svéhlavá Marie provede takovou těžko pochopitelnou akci.

Co se v takové společnosti tehdy považovalo za normální? Normální bylo hosta přivítat, vzácného hosta bylo normální uctít tak, že mu někdo ze služebnictva domu umyl nohy zaprášené z cesty (asi jako u nás v Česku nabídneme bačkory) - ale ne že hostitel nebo někdo z jeho nejbližších to bude dělat sám. Normální bylo nohy opláchnout vodou – ale ne pomazávat nohy olejem z indického nardu, který měl hodnotu celoročního výdělku. Normální být utřít hostu nohy plátnem – a ne nohy utírat vlastními vlasy.

Jednání Marie je nepřiměřené, pro mnoho lidí trapné. Vzbuzuje otázky: Proč Marie tohle dělá? Proč právě v tuhle chvíli? Proč to dělá před lidmi – jakoby chtěla, aby se o tom všichni dozvěděli? Proč má zrovna teď potřebu lít hostu na nohy ten drahocenný olej - proč si to nenechá pro sebe a na nějakou slavnostnější příležitost než je tato? A proč mu utírá nohy svými vlasy, tak důvěrně, tak intimně? Proč prostě Ježíše uctívá takovým nevhodným způsobem?

Postava Marie ukazuje, že jsou situace, kdy je na místě Ježíše Krista uctít. A to i docela nepřiměřeným způsobem. Třeba z vděčnosti za to, co on pro mě nebo pro moje nejbližší udělal. Nebo třeba z radosti, že přišel do našeho domu. Že je ještě mezi námi. Že v jeho přítomnosti můžeme slavit večeři. Je na místě ho uctít, protože není jisté, jestli se taková chvíle bude opakovat: jestli ještě budeme mít příležitost takovým způsobem ho uctít příště. Marie se v takové situaci rozhodne jednat.

Když Marie Ježíše pomazává olejem, neodkazuje tím – vědouc či nevědouc – k jeho blízké smrti, pohřbu a balzamování. Když pomazává olejem Ježíšovy nohy, nenaznačuje tím královské nebo kněžské pomazání, to by musela pomazávat jeho hlavu. Marie je postavou, které takto jedná z vděčnosti, z úcty, z lásky. Láska se neohlíží na to, co by mohlo působit nevhodně, trapně. Láska nepočítá.

           

Druhou postavou dnešního čtení je Jidáš. Jeho námitka zní: „Proč ten olej nebyl prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“

To je velice rozumná a uvážlivá námitka. K tomu, aby se takto vyjádřil, přiměla Jidáše Mariina neuváženost. Můžeme si všimnout, že Jidášova odpověď velmi dobře odpovídá naší evangelické spořivosti: chceme naše prostředky používat s rozmyslem, ne je rozmařile rozhazovat. Venkovské stavení v Betanii teď sice nardový olej na pár dní provoní, ale za týden se vůně vypaří jak pára nad hrncem a nebude z toho nic.     

A Jidáš navíc vedle té rozumnosti projeví zájem o diakonické projekty. Marii šlo jen o to „já, teď a tady“, Jidáš pamatuje na lidi, kteří jsou v nouzi a kterým by bylo bývalo možné pomoci.

Jidášovy výhrady jsou tedy na místě. Ale všimněme si jeho postoje blíže. Jidáš jen mluví, nedělá nic. Neudělal vůbec nic pro lidi tady v místě, natož aby začal něco dělat pro jakési neznámé chudé lidi někde daleko. A nepřehlédněme, že Jidáš projevuje svou starost nad tím, co by se mělo dělat s majetkem, který ale patří někomu jinému. 

 

Závěrečnou, třetí postavou dnešního čtení je Ježíš. V tom nedopovězeném sporu a napětí mezi Marií a Jidášem straní Ježíš Marii.

Ježíš straní tomu, kdo přichází upřímně, nezištně. Straní tomu, kdo přichází s vděčností, kdo mu sám od sebe chce věnovat to, co má – aniž by hodnotil, jestli je to už dost anebo ještě málo. A nehodnotí ani míru naší úcty. Nepotřebuje naše úctu, to my potřebujeme obracet se k němu s úctou. To my potřebujeme připomínat si, co pro nás a pro mě udělal. Často si potřebujeme připomenout už to, že je přítomen.

Potřebujeme uctít jeho přítomnost. Tím spíše, že to jediné, co nám dnes Ježíš připomíná, je skutečnost, že jeho nemáme vždycky. Však také Marie v našem vyprávění vystihla, že nastala příležitost, která se už později opakovat nebude

 

Vedle Ježíše tak dnes máme před sebou dvě postavy: Marii a Jidáše. Jsou to dva lidé z těch, kteří Ježíšovi byli nejblíže. Vidíme Mariino jednání beze slov, slyšíme Jidášova slova bez činů. A Ježíš straní Marii. Máme tak jako ona ctít drahocennou Ježíšovu přítomnost, dokud je mezi námi. Jeho přítomnost je tím, do čeho stojí za to investovat, třeba i nepřiměřeně a trapně. Amen.  

 

 

 

Blahoslavův dům, 10. 3. 2019, Iva Květonová

 

 

Text:        Jan 10, 1 - 10

 

Písně:      23, SV 374, 672, 693, 355, 489               

 

Kázání

 

 

Nejdřív takový malý průzkum: Kdo z vás chová ovce? Ruku nahoru.

No, je to bída.

Když Ježíš vykresloval před svými posluchači obraz ovcí a pastýře, bylo to něco, co si dokázali dobře představit. Ovce měl doma skoro každý, byl to zdroj obživy. Přesto Ježíšovi úplně dobře nerozuměli.

Pro nás dnes je takový obraz už dost vybledlý. Viděli jste sami. Těch, co se hlásili, bylo málo. Pro maso si chodíme ke Steinhauserovi, pro sýr do Lidla a pro vlnu do výtvarných potřeb.

Pokusím se přidat pár barev a obtáhnout kontury.

 

Obraz první: ovčinec

Místo, kde jsou ovce doma. Kde jsou v bezpečí.

Co je pro nás takovým místem? Kde máme svoje doma a s kým?

Kde se cítíme v bezpečí, svobodně, kde je nám dobře?

Je to rodina? Parta přátel, zaměstnání?  Nebo třeba společenství sboru?

Doma však nemusí být vždycky místem, kde je dobře, kam se dá pokaždé s radostí vracet. Někdy tam něco skřípe, není klid, chybí láska. Nebo jsme my sami těmi, kdo vnáší napětí, dělá vlny, kdo trápí ty kolem sebe svojí nespokojeností, sebestředností.

Pak už doma není místo k životu, je to spíš klec, vězení.

Do Ježíšova ovčince však vedou dveře. Dá se jimi chodit dovnitř i ven. Vejít a odpočinout, načerpat sílu. Vyjít ven a nadechnout se vzduchu, něco poznat, zkusit, prožít.

Vcházet i vycházet, to je životní pohyb. Oba směry jsou možné a není jeden bez druhého.

Ježíš přišel do světa, aby nám tuhle možnost ukázal. Jednak že u něho můžeme mít domov, zátiší, kde je dobře, kde můžeme čerpat sílu a kde zažíváme Boží milosrdenství. A že zároveň máme svobodu se sami rozhodovat, podílet se na životě a žít ho v plnosti, se všemi možnostmi, které nabízí.

Pak ani naše doma nemusí být něčím uzavřeným, vězením pro jeho obyvatele, protože už víme o průchodu, o možnosti vpustit do našich vztahů a domovů Boží způsoby, jeho velkorysost a odpuštění.

 

Obraz druhý: Ovce

Nevím, jak jsou na tom vaše (Židkovic) ovce, ale ty naše jsou pořád v ohradě, chodíme za nimi jen sem tam, nemají jméno, někdy ani vodu, taky se nás většinou bojí a na podzim je vždycky zabijeme a sníme nebo nacpeme do mrazáku. Pravda, někdy nám jich je líto, zvlášť když je sucho a žádná tráva. Nejsme však jejich pastýři. Jsme jen vlastníci. Ti, kdo chtějí mít užitek takřka bez starostí.

Nejsem sice ovce, ale chtěla bych mít dobrého pastýře. Takového, o kterého se dá opřít, kterému můžu důvěřovat. Někoho, komu můžu všechno svěřit, kdo mě ponese, když už nebudu moct, kdo mě bude znát a bude mě mít rád.

Jenže není to spíš někdy tak, že pastýř je na překážku? Vždyť člověk má přece svůj rozum, dovede se rozhodovat, nepotřebuje cizí zkušenosti, ani rady a poučení. Je schopný, umí si všechno zařídit, sám se o sebe postarat.

Představa, že by se měl nechat vést, přijmout pomoc, že by za něho měl rozhodovat někdo jiný, je dost těžká. Kdyby to tak šlo vystačit si sám, zvládnout se o sebe postarat až do konce.

Někdy taky takhle uvažuju. Tvrdohlavě jako ovce. Vedení odmítám, neslyším, neposlušně zdrhám a vlastní nesoběstačnosti se obávám.

Myslím však, že to je nakonec velká úleva. Vědět, že na všechno nejsem sama. Že své starosti mám na koho vložit a že to smím. Že je tu Bůh, který mě může přivést na klidná místa u vod, na pastviny zelené.

 

Obraz třetí: pastýř

Už dávno v dějinách Izraele se stal pastýř symbolem pro pečující službu a ochranu. A taky symbolem pro toho, který jednou přijde, aby lidi zachránil natrvalo.

Dobrému pastýři nezáleží na sobě samém, ale předně na ovcích. Všímá si každé z nich. Na rozdíl od škůdců, kteří hledají jen svůj užitek a svůj prospěch, chtějí vlastnit, zotročovat a ubližovat. Však takoví se poznají podle toho, že přicházejí většinou pokradmu, postranními vchody nebo lezou přes ohradu. Nejednají napřímo, ale záludně, jsou nečitelní a nepředvídatelní.

Kdežto pastýř chodí hlavními dveřmi, tak jak se má, nepotřebuje totiž nic skrývat ani maskovat. Jeho úmysly jsou jasné a čisté. Přijít, postarat se a vést k pastvě, ke zdroji života.

Pastýř k ovcím patří, poznávají ho po hlase. Kdežto zloděj a lupič je jim cizí, před ním utíkají.

Poznat někoho po hlase to znamená mít už spolu něco odžito, znát se, rozumět tomu druhému. Je v tom hloubka, nějaká zkušenost. Už nejde jen o někoho, koho znám jen od vidění, ale jde o blízkost, o vztah.

A podobné je to, když pastýř zná každou ovci jménem. Se jménem je spojený konkrétní příběh, smích i slzy a taky jedinečnost, nikdo takový už na světě není.

 

A jak je to s Pánem Bohem? Dá se poznat podle hlasu? Z jeho slova? Z Bible?

 Myslím, že právě to je víra. Svobodné rozhodnutí.  Nikdo mě k víře nemůže přesvědčit, ani mi ji naordinovat. Víra je vnitřní poznání toho, kdo mi není cizí, ale kdo je mi nejbližší, a je tu vždycky pro mě, zná mě jménem, ví o mně. Zná taky všechny mé pády, i ty nejčernější myšlenky, ví o všech zraněních, která jsem způsobila. A přesto znovu volá: „Ivo, pojď sem.“ A já smím přijít.

Přemýšlím, jak je to s lidskými pastýři.

No nejspíš nic moc. Když si vybavím třeba starozákonní příběhy, tak vlastně všichni selhali. Když se rozhlídnu, tak vidím, jak je těžké zvedat ty, kteří klopýtli, a sám neupadnout. A když se podívám na sebe? Však jsem to už říkala: mučím žízní, neznám jménem a plním mrazáky.

Povolali jste mě ke službě farářky pro mládež a já tu službu přijala. Nevím, jak se mi bude dařit, jak ve službě obstojím. Chtěla bych být pastýřem, který o vás ví, jde s vámi kus cesty, ať je jakákoli, a snaží se pozvednout.

Být vám lepším pastýřem než svým ovcím.

Ve všech mých pochybách mě uklidňuje, že vaším i mým dobrým pastýřem je Ježíš Kristus a já jsem jen jeho služebnice.  

 

 

 

Blahoslavův dům, 24. 2. 2019, mh

 

 

Text:               Jeremijáš 17, 5-8                

                

Čtení:             Lk 6, 17-26             

 

Písně:            642, 366, 326, 190, 703   

 

Kázání:

 

 

 

 

Milé sestry, milí bratři,

to je drsné čtení. Proč se to tady zase tolik hrotí?  Na jedné straně člověk, který doufá v člověka, na druhé straně člověk, který doufá v Hospodina. Na jedné straně zlořečení, na druhé straně požehnání.

Můžeme rozumět, že tu slyšíme výrok, který přesně odpovídá definici proroctví: je to slovo, které napomíná i potěšuje, které varuje i povzbuzuje. Ale stejně nás napadne: proč se tu zase tolik polarizuje? Není možné podívat se na věc smířlivěji? 

Začněme ale naši úvahu od začátku. Slyšeli jsme o muži, který doufá v člověka. Co znamená doufat v člověka? Každý člověk dostal do vínku mnoho schopností. Mimořádných schopností. Není náhoda, že v biblické zprávě, která mluví o tom, proč byl stvořen svět a proč je tady tento svět, je člověk představen jako ten poslední článek celého stvoření. Ano, jako vrchol stvoření. Dokonce jako obraz Boží.

Mohli bychom zauvažovat nad tím, na základě čeho je člověk uveden takto, jako obraz Boží. Může to být proto, že člověk má schopnost rozhodovat se, volit mezi různými možnostmi. Může to být proto, že jsme schopni tvořit. Nebo proto, že nám byl dán smysl pro humor, zvláštní druh tvoření. Nebo to může být pro naši schopnost sebereflexe: člověk si uvědomuje sám sebe, na rozdíl – pokud víme - od všech jiných tvorů. 

A díky těmto schopnostem také mnoho situací v životě dobře zvládáme. Byli jsme k tomu vybaveni. Co všechno zvládáme a umíme? - Jeden český písničkář kdysi sebeironicky své schopnosti shrnul do slov: „Umím hledat v jízdním řádu, ovládám všech sedm pádů“. Odkazoval těmi slovy k tomu, že dobře zvládá běžné a banální provozní záležitosti. Tyhle dovednosti ovšem nakonec nejsou ničím podstatným. 

Co tedy se svými schopnostmi dostatečně nezvládáme? - Zachránit se sám od sebe. Pomoci si sám od sebe. Nejen od svých špatných návyků. Nejen od svých bezmála vrozených vlastností, schopností – které mé možnosti tolik rozšiřují a zároveň tolik omezují. Nejen od toho, co jsme si do života vnesli ze svých rodin. Sami sobě totiž nepomůžeme zejména od svého soustředění na sebe, od svého sobectví.

 Doufat v člověka ale znamená, že od toho druhého očekávám právě takovou poslední záchranu. Mám se sebou a svými schopnostmi určitou zkušenost, v mnohém dobrou nebo aspoň dostatečnou, v něčem rozhodně ne dobrou. Proč bych měl ale očekávat, že druhý člověk je na tom nějak zásadně lépe, aby mi byl schopen takto pomoci? Jak mě zachrání někdo, kdo je na tom stejně jako já? Druhý člověk mi vypomůže s lecčíms: v praktických záležitostech, ale také svými slovy, někdy jen svou přítomností. Ale se mnou samotným mi ten druhý zásadním způsobem nepomůže.

Slova proroka Jeremjáše ovšem míří do specifické situace Izraelců, netýkají se pouze nějak obecně mezilidských vztahů. Prorok mluví do situace lidu, kterému se zarylo do srdce, že nechává Pána Boha stranou. Svoji vděčnost za život a dary života prokazuje někomu jinému. Svou úzkost z toho, co přijde, projevuje před někým jiným. Svou naději, výhled do budoucna, ale taky ochranu před vším zlým hledá někde jinde, obvykle v různých pověrách a pavěrách. Jenže všechny náboženské nebo filosofické systémy jsou nakonec vírou v člověka. Jsou oním doufáním v člověka. S tímto odhalením přichází prorok Jeremijáš.

„Proklet, zlořečen buď ten, kdo doufá v člověka.“ Prokletí tehdy v Izraeli znamenalo, že člověk byl vyloučen ze společenství. Ten, kdo se zasvětil jinému bohu, tzn. oddělil se jinému bohu, měl být jinému bohu také ponechán.

Proto zde slyšíme slova: „Bude jako jalovec v pustině.“ Takový člověk je přirovnán k jalovci či vřesu, který jen ojediněle vyrůstal v nevlídné krajině, obvykle na svazích hor. Nebo přímo ve skalnatém Edómu. Výjevy vyprahlého kraje, pouště, země solných plání jen podtrhují obraz osamocení a života v místech, kde to není k životu. Ti, kdo se hlásili k Hospodinu, s takovým zlořečeným neměli mít nic společného.

Požehnání je paradoxně něčím velmi podobným. Je to prohlášení nebo přání, aby byl člověk i nadále ponechán bohu, totiž tomu Nejvyššímu, Hospodinu. Je to přání: Kdo se tomuto Bohu zasvětil, ať se mu i dál dostává Hospodinovy přízně, vnitřně i navenek. Ať se při něm Boží přízeň projevuje v počtu synů, kusech dobytka, úrodnosti polí, ale pak ovšem také vnitřním pokojem a silou k životu.

Ježíšova blahoslavenství jsou právě takovým přáním. A zároveň už jsou také gratulací, která dává na vědomí, že se člověku takové přízně dostane. I když to dnes ještě vůbec takto nevnímáme a nevidíme.

Takový požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, „bude jako strom zasazený u vody“.  Na rozdíl od jalovce či vřesu je strom u tekoucí vody obrazem stability a stálosti. Pro Izraelce to byl obraz vzácný, protože i vzrostlý strom byl v jejich krajině vzácný. Pokud někde stromy vyrůstaly, bylo to v zahradách nebo právě u pramenů nebo u potoků. Člověk, který skládá svou naději v Hospodina, nebude jako tráva klátící se ve větru, ale přirovnán právě k takovému životnému stromu. Jestliže hledám záchranu od sebe sama u Hospodina, pak budu moci obstát v těžkých životních situacích, v přicházejícím žáru.

A konečně, takový člověk „ponese plody“. Člověk, který přijímá sílu k životu od Hospodina, nežije své dny sám pro sebe. Tak jako strom přináší plody, přináší i člověk užitek pro druhé. Až tak velice nám Bůh umí požehnat. Amen.

 

 

 

Blahoslavův dům, 31. 3. 2019, mh

 

 

Text:               Matoušovo evangelium 6, 9a                 

                

Čtení:              Lk 15, 11-32             

 

Písně:             609, S484, 433, 585, 487   

 

Kázání:

 

Bratři a sestry, slova modlitby Páně nás spojují. Sjednocují nás. Ve světě, ve kterém  tak těžko nacházíme nějakou shodu, natož abychom nacházeli nějakou společnou řeč, jsou tato slova něčím, co bezpočetné zástupy lidí vyslovují společně. Opakovaně. Pravidelně.

Postní doba, do které jsme vstoupili před třemi týdny, nás zve k přípravě na svátky velikonoc. Zve nás ke ztišení, usebrání, pokání a modlitbám. Také modlitba Páně bude znít častěji než obvykle. Proto je tím spíše na místě, abychom nad jejími slovy blíže zastavili.

Máme-li přemýšlet o modlitbě, je dobře si na úvod uvědomit: modlitba je nejpřiměřenější způsob, jak vůbec o Hospodinu můžeme mluvit. Když mluvíme o nějakém člověku, mluvíme o něm ve třetí osobě. To odpovídá situaci, kdy není přítomen: neslyší, co na jeho adresu říkáme – ať už s těmi nejlepšími úmysly nebo s těmi jinými, neuvidí, co v jeho přítomnosti děláme.

Ale Hospodinu vždycky bude přítomen, vlastně o něm nelze mluvit, jako by při tom nebyl. Když o něm mluvíme, tím spíše je přítomen. A je-li přítomen, nemůžeme jeho přítomnost nebrat v úvahu. Naopak, je na místě s jeho přítomností počítat. I když ho přímo neoslovujeme, můžeme pamatovat na to, že všechno co říkáme, vyslovujeme před jeho autoritou, před jeho slávou. A v takové situaci je tedy nejpřiměřenější mluvit přímo k němu.

„Otče náš, který jsi v nebesích“, začíná modlitba, kterou Ježíš učil své žáky. Její první slovo, oslovení zní Otče.

Když Pán ježíš nazýval Boha Otcem, nebylo to něco neobvyklého. Ve Staré smlouvě najdeme poměrně často, že Izraelci takto o svém Bohu mluví. Neobvyklé tu bylo něco jiného: Ježíš velmi často mluvil o Bohu jako o svém Otci. Dával tak zřetelně najevo, že jeho vztah k Bohu je ještě jiného druhu, než je tomu u ostatních lidí, že jeho vztah k Bohu je užší, je bytostný. Zde ale Ježíš vede své žáky – a spolu s nimi také nás – k tomu, aby se k Bohu se synovskou důvěrou vztahovali také. Jen díky Ježíši tedy smíme k Bohu přistupovat takto nesamozřejmě důvěrně.

Co tím vlastně říkáme, když nazýváme Boha Otcem? Otec býval v lidských pospolitostech zpravidla ten, kdo měl rozhodující autoritu. Je tím, kdo člověku dal život. Je tím, kdo život dál umožňuje – kdo vytváří podmínky k životu, buduje místo k životu, zajišťuje obživu. Otec byl tím, kdo život chrání – před různými nebezpečími, před vnějším ohrožením. Taková bývala v rodině role otce. Dnešní doba tyto tradiční role dostává do pohybu, ale tehdy o roli otce nebylo pochyb.

Když mluvíme o Bohu jako o Otci, nutně se nám ta slova spojují s představou otce, jakou jsme získali ze zkušenosti s našimi vlastními otci: někdy je naše zkušenost spojená s úctou, s láskou, někdy je spíš rozpačitá nebo i velmi zraňující, někdo takovou zkušenost postrádá, protože vyrůstal bez otce. Ať je ale naše zkušenost s vlastními otci jakákoli: když Hospodina nazýváme Otcem, vyznáváme, že on je pro nás dobrou otcovskou osobou. Dal nám život, umožňuje náš život, střeží náš život. Hospodin se k nám jako dobrý otec.

A přece tu není Hospodin jen jako můj Otce, ale vždycky jako náš Otec. Není tu jen pro mne, není tu pro mne víc než pro ostatní, není tu pro kohokoli více než pro druhé. Není můj, nemůžu si na jeho přízeň dělat nárok, není tu pro mne na úkor druhých. Byl a vždycky bude naším Otcem.

To je jedna z myšlenek, kterou můžeme zaznamenat v Podobenství o ztraceném synu (Podobenství o milosrdném otci), které jsme před chvílí slyšeli. Otec, který v tomto podobenství zpodobňuje nebeského Otce, chce být otcem oběma svým synům. Tomu, který mu věrně sloužil, stejně jako tomu, který se na něj vykašlal a zapíral jeho výchovu. Tomu, který se k němu pokorně vrací, stejně jako tomu, který mu vyčítá a z návratu bratra se neumí radovat.

Hospodin je Bohem, který je pro nás: je pro nás stejně, jako je pro druhé. I když se modlíme sami, v oné komůrce, kam Ježíš posílal své žáky k modlitbě, aby se na modlitbu mohli soustředit a nemodlili se druhým na odiv, i když v modlitbě vyslovujeme své nejosobnější prosby, víme, že on je pro nás stejně jako pro druhé.

A naopak: i v tom největším shromáždění, v davu lidí na sjezdu mládeže nebo při evangelickém Kirchentagu nebo kde jinde se také vyslovuje modlitba Páně, vím, že on je Otcem právě i pro mě. Není neosobní božskou silou, není jakousi neurčitou energií. Je Bohem, který se mnou otcovsky – a snad i mateřsky – jedná.

Zároveň ale zůstává svrchovaný. Zůstává Stvořitelem nebe i země. On trvá v tom prostoru, který je pro nás nedosažitelný, odkud teprve vždycky znovu do našeho světa sestupuje. To právě vyjadřují další slova modlitby: který jsi v nebesích.

 

Svrchovaný Bůh chce být naším Otcem: jaký je to paradox, jaký je to protimluv!

A jaká je to výsada – obracet se k němu jako ke svému Otci!

Amen.

 

 

Masopustní neděle (Esto mihi), 3. 3. 2019, Blahoslavův dům

písně: ž 71, S 375, S 338, 220, 685

čtení Písma sv.: Iz 35,3-6 / J 9,1-11 

 

Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ (To jméno znamená ‚Poslaný‘.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl. Sousedé a ti, kteří jej dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, kdo tu sedával a žebral?“ Jedni říkali: „Je to on.“ Jiní pak: „Není, ale je mu podoben.“ On sám řekl: „Jsem to já.“ I řekli mu: „Jak to, že se ti otevřely oči?“ Odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.“

 

Podle čeho se pozná, že bude jaro? (Jsou delší dny, kvetou kytičky, přijde veliká únava, je více světla, je více zeleně, zpívají ptáci,...)
No vida! Náznaky jara. Příchod jara. Když si toho člověk všimne, tak ví, že to užuž bude, že už se může těšit, že už je to vlastně tady.
Jak se pozná příchod jara? Podle světla, květin, ptáků, únavy,... Tak to si dobře zapamatujme.

Dnešní příběh je hodně o očích, o zraku, o vidění. Tak něco zkusíme.
Je tu napsáno „byl jsem slepý a teď vidím“. Není jednoduché to přečíst takhle zdálky. Já bych to určitě nezvládla. Člověk na to potřebuje dobré oči. Ale i když třeba neumí číst nebo na takovou dálku dobře nevidí, může vidět leccos jiného.

A teď ten příběh. Úplně na začátku Ježíš uviděl slepého člověka. Pána, který od narození neviděl. Vůbec nic. Ježíš ho ale viděl. Všimnul si ho. Nebyl mu ukradený. Viděl člověka, který to nemá v životě vůbec snadné, člověka, který potřebuje se spoustou věcí pomoct – převést přes cestu a nasměrovat ke dveřím a podat různé věci...
S Ježíšem byli i učedníci, ale toho nevidomého viděl nejdřív Ježíš. Oni se možná nejdřív koukali někam úplně jinam, na něco. Ale když už si toho nevidomého muže všimli i učedníci, stejně viděli něco úplně jiného než Ježíš. Viděli problém – ten člověk je slepý, od narození nic nevidí. Kdo za to může? On sám? Je to trest za něco špatného? Nebo něco provedli jeho rodiče, když už se tak narodil? Dneska by se jistě někdo zeptal: může za to Pán Bůh?
Ježíš na to: koukáte se úplně špatně! Ten člověk nevidí, má to těžké, je znevýhodněný, handicapovaný. Ale je nesmysl hledat příčinu. Ptát se, proč a kdo za to může. Jestli už se na něco musíte, ptát, tak se ptejte na to, k čemu to je, k čemu to bude? Bůh má lidi rád a chce, abyste to poznali. Právě na tomhle muži se to ukáže! Proto nevidí. Nekoukejte po vejrech a nepřemýšlejte o blbostech. To není váš úkol. Váš úkol přece je zkoušet koukat na lidi a na svět jako Bůh. Vidět, kdo potřebuje pomoct. A taky to udělat. Tak, jak nejlíp můžete. Ne místo toho bádat o tom, co je čí vina.

Pak plivnul Ježíš na zem, udělal trochu blátíčka a jemně jím potřel nevidomému muži víčka. Řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ Muž neváhal ani chvilinku a šel. Bez řečí Ježíše poslechl, i když ho neviděl, slyšel jen jeho hlas. Uvnitř věděl, že se na něho může spolehnout. Šel k rybníku, umyl se, a když se vrátil, viděl. Světlo! Barvy. Sluníčko. Lidi kolem. Stěny domů a ženy s košíky na cestě na trh. Ptáky a mraky na nebi. Byl z toho úplně paf! A pocítil obrovskou radost. Ježíš mu dal něco, co nikdy neměl. To nebylo jen uzdravení. To bylo něco úplně nového.

Muž s radostí spěchal domů, ukázat se mámě a tátovi a všem, které znal. Vždyť vidí!!! Napřed samozřejmě jen poskakoval a radoval se a nemohl se vynadívat na svět. Ale postupně poznal, že tohle je od Pána Boha. Oči, které vidí, Ježíš, který mu zrak daroval i Ježíšova moc, která toho byla schopná. Poznal, že v Ježíšovi je Pán Bůh blízko. Uvěřil tomu. Nejenom, že viděl svět, ale viděl v tom světě i Pána Boha.

Jenže zase tu byli takoví, kdo na celou tu událost koukali divně. Jako prve učedníci na slepého muže. Je to vůbec on? Ptali se sousedi. Ačkoliv kolem něj asi dřív chodili denně, nemohou ho poznat. Nejspíš se na něj nikdy pořádně nepodívali. A ještě jiní se ptali: jak je to možné? Jak se to stalo? Zase špatná otázka...
Stal se zázrak. Někteří, co u toho byli, z toho mají radost, přejí to tomu člověku a oslavují Pána Boha. Jiní žádné zázraky vidět nechtějí. Nechtějí vidět, že by se mohlo stát něco dobrého, něco krásného, z čeho můžu mít prostě jenom radost. Lidé, kteří se rozhodli vidět svět bez zázraků, bez dobra, bez krásy. Lidé, kteří mají zdravé oči, ale uvnitř jsou slepí.
Někdo vidí Ježíše, jako dobrého člověka, který dělá dobré Boží skutky, jako Božího Syna. Vždyť způsobil, aby slepý viděl. A jiný v něm vidí lumpa a neznaboha, protože v sobotu plivl na zem a vyrobil bláto. V sobotu se přece nesmí pracovat. Tedy ani vyrábět bláto. Beztak je ten Ježíš spolčenej s nějakýma bubákama a belzebubama!
Pro tohle Ježíš neměl pochopení. Pro mnoho jiného ano. Chápal, že lidé kradou, lžou, podvádí a podvádí se. To všechno chápal a měl s takovými lidmi soucit, měl pro ně naději na cestu ven. Ale ne pro oči, které dokážou proměnit to dobré a krásné, to Boží a milosrdné ve zlo. Jenom proto, aby nemusely měnit svoje přesvědčení. O světě, o Pánu Bohu, o sobě samých. Pro slepé oči nebo spíš slepé srdce Ježíš pochopení neměl.

Člověk může být slepý, i když mu oči slouží dobře. A naopak, i ten, kdo nevidí očima, může uvnitř poznat, co je podstatné. Je to trochu jako z knížky o Malém princi, kde se píše: Správně vidíme jenom srdcem. To, co je důležité, je očím neviditelné.

Podle čeho se pozná, že bude jaro? Podle zpěvu ptáků, kvetoucích kytek, velké únavy, delších dnů,... jak jste to říkali.
A podle čeho se pozná Mesiáš, král podle Božího srdce? Až přijde, slepí uvidí, zpívá prorok Izajáš. Slepí uvidí? Ježíš daroval nevidomému člověku zrak. Tak to znamená... ...že Mesiáš je tu! Bůh je blízko v Ježíši! Leckdo to poznal a radoval se. Ale taky bylo dost těch, kdo před tím zavřeli oči. Uvěřit v Ježíše, to je prohlédnout. Vidět to, co jsem předtím neviděla. Ne zavřít oči.
Že je Ježíš od Boha, to se nejlíp ukázalo o Velikonocích. Ty budou za 7 neděl. Do té doby můžeme trénovat poznávání Boží blízkosti. V tom, co vidíme, v tom co žijeme. A koukejme hlavně srdcem!

modlitba
Pane a Bože, ty máš lidi rád, chceš, abychom o tom věděli, a pro naši záchranu uděláš všechno. Prosíme, dej, ať tvou laskavou pomoc umíme přijímat. Daruj nám správné vidění lidí kolem i světa, abychom se s tebou neminuli. Amen

 

 

Podkategorie

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015