Blahoslavův dům, 11. 10. 20, mh

 

 

Čtení:             Ex 32, 1-14                                        

 

Píseň:            (613, 627, 440, 694, 489)

 

Text:              Matouš 22, 1-10   

A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. Poslal znovu jiné služebníky se slovy: ‚Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je. Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí, a koho najdete, pozvěte na svatbu. Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.

 

 

Kázání:

 

„Pojďte, neboť vše je připraveno.“

Ta slova slýcháváme jako pozvání ke svátosti večeře Páně. A slavení večeře Páně – jak také obyčejně před vysluhováním slyšíme – je závdavkem oné budoucí hostiny, onoho společenství s Bohem a s druhými v Božím království.

 

Kousek chleba a lok vína, který při svátosti přijímáme, má ovšem daleko ke královské hostině. Mnohem spíše je jako karikatura slavnostní tabule na svatbě královského syna. Možná že ale právě o to tady také jde: právě jen ten kousek chleba a hlt vína dobře znázorňují, jak daleko k té Boží hostině ještě máme. Možná, že kdybychom svátost slavili s mladými býčky a berany na rožni, mohli bychom si namlouvat, že už se tomu Božímu království blížíme.

A na druhou stranu: něco z toho království se už dnes mezi námi děje. Když slyšíme ta slova pozvání a zvedáme se ze svého místa – z místa, kde právě jsme. Když se na to pozvání dáváme do pohybu, směrem k hostiteli a k druhým lidem, jdeme spolu s nimi ke stolu Páně, a stojíme pak před ním spolu v tom zvláštním kruhu – tady v Blahoslavově domě spíš v půlkruhu - kde nikdo nemá přednost a nikdo nezůstává stranou, protože k Hostitelovu stolu máme v zásadě všichni stejně daleko. Když navzdory svým přípravám na toto setkání a slavení zůstáváme vždycky spíš nepřipravení, zlí a dobří zároveň, a přece zažíváme, že on nás i přesto zve. 

Cosi z jeho království se mezi námi děje, když přicházíme, protože jsme každý pro sebe zaslechli pozvání od Hostitele, kterým je Kristus.

On nás ale nezve přijímat tělo a krev Páně jako jednotlivce, on nás zve a přijímá jako společenství.

Pozvání k jeho hostině je sice pozváním k nasycení, zároveň je ale vždycky pozváním jít mezi lidi. I v tom je večeře Páně závdavkem.

Proto při této svátosti vyznáváme své viny vůči druhým. Proto vyznáváme svou víru spolu s druhými. Proto vyslovujeme svou touhu odpustit druhým.  Ani tady nejde hlavně o jídlo, ale o to být s druhými lidmi. Slavit s druhými.  Mluvit s nimi. Odpouštět si navzájem. Přát druhým lidem pokoj. Radovat se vždy společně. 

On nás ale nezve jen ke společnému slavení v kostele, zve nás k tomu být spolu i jindy a jinde a jinak. Mluvit spolu. Radovat se spolu. Zve nás být spolu v jeho přítomnosti, být spolu takovým způsobem, že on při tom může být přítomen: společenství v jeho přítomnosti. 

 

Když čteme Podobenství o hostině - Podobenství o Božím pozvání v Evangeliu podle Matouše, zarazí nás v něm ony těžko pochopitelné násilnosti. Proč se tu v souvislosti se svatební hostinou píše o týrání, vraždě, vyslaném vojsku, zahubení vrahů a vypálení města?

Novozákoník Jiří Mrázek ve svém výkladu tohoto podobenství zdůrazňuje podstatnou okolnost: jde o svatbu královskou. Královská svatba je politická záležitost. Hosté, kteří přijmou pozvání na takovou svatbu, dávají najevo, že uznávají krále, uznávají jeho syna a uznávají připravovanou svatbu se všemi jejími politickými důsledky. Hosté, kteří naopak pozvání nepřijímají, dávají najevo, že krále a jeho syna a důsledky jeho svatby neuznávají či nerespektují, nebo je nepovažují za významné, a proto dají přednost jiným záležitostem. A hosté, kteří proti služebníkům krále dokonce násilně vystoupí, vypovídají tím poslušnost samotnému králi: jednají jako vzbouřenci. V takovém případě je ovšem vyslání královského vojska proti nim přiměřenou reakcí krále. Jejich poprava je pak přesně tím, co se od spravedlivého panovníka očekávalo.

Kdyby šlo jen o sousedské pozvání na běžnou svatbu nebo jen slavnostní večeři – jak o tom čteme v paralelním podobenství o hostině v Lukášově evangeliu – bylo by takové násilné jednání pozvaných i hostitele zcela nepřiměřené, nepochopitelné, absurdní.  V případě pozvání na svatbu královského syna, je trestná výprava na místě.

Proč ostatně v podobenství ti lidé týrají a zabíjejí královy služebníky? Vyprávění o tom mlčí, čteme tu pouze, že to udělali ostatní lidé. Služebníky krále tedy zabili ti, kteří na svatbu pozváni nebyli. Kam tento detail vyprávění míří? Byla to snad pomsta lidí – za to, že jim se pozvání nedostalo? Nebo se v tom jednání projevil hněv, že druzí naopak pozváni dostali? Nevíme jistě. Tak či tak, jejich jednání bylo vzpourou proti autoritě panovníka, který přece měl právo zvát, koho pozvat chtěl.

 

V našem podobenství je v každém případě podstatné, že král na konání hostiny přese všechno trval. Nenechal si svůj záměr překazit. Ani tím, že někteří jeho pozvání odmítali ani tím, že dali přednost svým zájmům a obchodům. Ani tím, že ostatní vyvolali rebélii. Král se rozhodl dál zvát lidi, a to lidi „na rozcestí“, tedy kohokoli: tuláky, lidi bloudící, lidi bez domova, lidi, kteří nesměli žít s druhými kvůli své nemoci nebo jinakosti. Tento král přijme na královskou svatbu všechny, kteří budou ochotni jeho pozvání přijmout.

To je dobrá zpráva. Slyšíme z Ježíšových slov potvrzení, že Boží pozvání platí. Slyšíme, že ta Boží hostina bude. I když někteří jeho pozvání odmítají. I když někteří hledají jiné pole svých zájmů nebo dávají přednost svým obchodům. 

Boží pozvání platí. A my si můžeme přát, abychom nepřeslechli jeho pozvání k radosti. Abychom ho neodmítli. Abychom nehledali jiné pole zájmů, aby pro nás nebyl důležitější nějaký vlastní byznys.

 

Je dnes před námi doba nových karanténních opatření. Nevíme, jak se budou tato opatření ještě zpřísňovat ani jak dlouho budou trvat. Přejeme jeden druhému, abychom tuto dobu prožili bez následků, při zachovaném zdraví.

Přicházející doba může být pro nás příležitostí, kdy si zase víc uvědomíme, jak je pro nás společenství s druhými v Boží přítomnosti důležité. Víc si uvědomíme, že je nám vzácné.

Tato doba nám může být také příležitostí víc si všimnout těch, kteří zůstávají na rozcestích. Těch, kdo hledají svůj směr, kdo jsou stranou ostatních, kvůli své nemoci, nemohoucnosti či jinakosti. I k nim se má dostat pozvání: být spolu s druhými v Boží přítomnosti.

On zve. I nás zlé. I nás dobré. I nás zároveň zlé i dobré.

 

 

 

Blahoslavův dům, 27. 9. 20, mh

 

 

Text:              Matoušovo evangelium 21, 23-32     

 

Čtení:              Exodus 17,1-7                                            

 

Píseň:             161, 632, 25, 648, 678, 489              

 

Kázání:

 

Bratři a sestry,

málokteré podobenství, které slyšíme od Ježíše, vyznívá tak prostě a jednoduše. A také tak jednoznačně.

I tentokrát tu máme před sebou dva příklady, dva typy jednání. Jeden člověk má dva syny. Jeden syn otci odpoví: Ne, ale pak uposlechne. Druhý syn odpoví Ano, ale neuposlechne. Zdá se, že vůli svého otce splnil ten první z nich.

Komu Ježíš vlastně vyprávěl toto podobenství? Přišla za ním tehdy ním do chrámu delegace velekněží a starších lidu. Byli to tedy velekněz a jeho tým, a také skupina laiků, představených židovské obce. Přicházejí se doptat na Ježíšovu pravomoc, autoritu vyučovat v chrámu. Jejich otázka zní: „Jakou mocí to činíš?“

Tahle delegace chce Ježíše chytit za slovo. Kdyby totiž Ježíš řekl, že zde vystupuje s autoritou proroka, s autoritou Božího povolání, obvinili by ho, že je prorokem falešným. Kdyby naopak řekl, že prorockou autoritu nemá, obvinili ho pro změnu z toho, že tedy nemá ani právo tady vyučovat v chrámu. 

Ježíš ale celou situaci obrátí na ruby. Dostává tazatele do podobné situace. Ptá se jich: „A odkud měl své pověření Jan Křtitel?“ A disputující zjišťují, že nejsou schopni upřímně odpovědět. Kdyby řekli, že Jan měl své pověření z nebe, bude se jich Ježíš ptát, proč mu tedy neuvěřili. Kdyby odpověděli, že Jan měl svou autoritu od lidí, narazili by u lidí shromážděných kolem, protože lidé Jana považovali za proroka. Neodpoví, a odpovědět pak odmítne i Ježíš.

Svou otázkou ovšem Ježíš vlastně odpovídá na onu počáteční otázku tazatelů: „Jakou mocí to činíš?“ Svou otázkou se přihlásil ke svému učitelskému předchůdci Janu Křtiteli. A zároveň se tak také hlásí k autoritě proroka povolaného Hospodinem.

 

Ježíš ale rozhovor neukončí. Vypráví podobenství o dvou synech. A hned také podobenství vyloží: jako první syn jednali celníci a nevěstky (celníci a nevěstky patřili k těm neopovrhovanějším skupinám společnosti – mohli bychom říci tak jako dnes např. exekutoři a prostitutky). Svým předchozím životem dávali najevo svoje NE k výzvě Otce – Boha, aby plnili jeho vůli. Na slova Jana Křtitele pak ale tihle lidé uvěřili. Naopak, velekněz a jeho lidé a zástupci obce dávali navenek najevo své ANO, někdy i veřejným a obřadným způsobem. Božímu proroku Janu Křtiteli ale neuvěřili. A ani když potom viděli uvěřit druhé, svého postoje nelitovali a neuvěřili.

Prostě a jednoduše se tomuto podobenství často rozumělo tak, že první syn v tomto podobenství zastupuje pohany: lidi, kteří Bohu dali nejprve najevo své NE, a teprve později uvěřili a začali plnit Boží vůli. A na druhé straně druhý syn představuje židy: ti podle tohoto výkladu dávají najevo své ANO, ale ve skutečnosti jako celek neuvěřili – nejprve Janu Křtiteli, a pak ani Ježíši.

Ani toto podobenství ale nemluví hlavně o nějakých třetích lidech, o celnících nebo velekněžích, židech nebo pohanech. Mluví se tu o nás. Takovým způsobem ho máme slyšet.

 

Kde jsem já v tom podobenství? První možnost, poměrně příznivá, je ztotožnit se s postavou prvního syna. Výzvu otce, jeho pozvání jsem odmítal. Pak jsem ale uvěřil. Plním jeho vůli. – Potom si ovšem musím připustit otázku: Je to opravdu tak? Plním svým jednáním vůli nebeského otce? Pracuju na jeho vinici? Musím si přiznat, že nevím, jestli bych mohl jednoznačně kladně odpovědět. Ačkoli bych velmi rád. Musím se přiznat, že se mi to nedaří. 

Ale ani (ne)identifikace s postavou druhého syna není tak jednoznačná. Druhý syn, jak jsme četli, řekl otci hned své: „Ano, pane“, ale pak na vinici nešel. Chtělo by se mi říct, že tohle se mě netýká. Jenže i tento syn mohl být ochotný dělat kde co. Možná byl dokonce velmi pracovitý. Třeba neodešel, kam ho otec posílal, protože už byl ze svého snažení tak vyčerpaný. Můžu být aktivní, pracovitý a činorodý, a přitom nedělat to, k čemu jsem byl poslán. Mohl bych se udřít k smrti, ale když nebudu dělat to, k čemu mě Bůh posílá, stejně budu neužitečný.

 

Pán Bůh nás zve k práci na „jeho vinici“. Už od doby starozákonních proroků je vinice obrazem pro Boží lid. Ježíš na tento obraz navazuje, poměrně často ho užívá. Co znamená pracovat na jeho vinici, tedy pracovat na církvi? Znamená to jednat a působit, aby církev – ne snad hned ta celosvětová, ale ta moje místní, můj sbor – aby nezplaněla. Chránit ji, aby ji někdo nepoškodil. Pracovat na tom, aby přinášela plody – aby byla ostatním lidem k užitku.  

 

Dva synové – dva prototypy jednání. První syn neuznal otcovu autoritu svým slovy, uznal ji ale svým jednáním. Druhý syn uznal autoritu otce svými slovy, svým jednáním ji ale neuznal. Každý z nich otcovskou autoritu uznal a neuznal.

Liší se od sebe ještě v něčem? Ano. O prvním synovi slyšíme, že svého odmítnutí litoval. Lítost nad svou předchozí nedůvěrou, nad svou neochotou. Někdy mluvíme o pokání. To je zásadní rozdíl, kterým se oba bratři od sebe odlišují. Když si uvědomíme, že jsme Bohu říkali své NE, že stále ještě říkáme své NE, a když toho litujeme, děláme první krok ke změně.

 

Kristus Ježíš měl naději pro všechny. I pro lidi, kteří jeho autoritu zpochybňovali. I pro ty, kteří ho přicházejí chytat za slovo. I pro ty, kterým tvrdě vytkne, že proroku Janovi nevěřili, a ani když pak viděli jeho působení, toho nelitovali a dál mu nevěřili. I takovým lidem přece řekne „Ti jiní vás předcházejí do Božího království“. Ta slova mimo jiné znamenají: i vy tam směřujete, i pro vás je tam cesta otevřena. 

První syn i druhý syn z podobenství totiž vždycky zůstávají syny svého otce. O tom není pochyb.

 

 

 

Blahoslavův dům, 23. 8. 20, mh

 

Text:              Matoušovo evangelium 16, 13-20   

 

Čtení:            Izajáš 51, 1-6                                                

 

Píseň:           609, 367, 248, 649, 461, 650, 685      

 

Kázání:

 

Sestry a bratři, čteme zde o Petrově vyznání u města Cesarea Filipova. Proč má ale evangelista Matouš potřebu zdůrazňovat, na kterém místě se to odehrálo? Proč zaznamenává název města?

Možná chce Matouš zdůraznit, že Ježíš na své cestě za lidmi překračuje další hranice. Město Cesarea leželo na severu při pohoří Chermón a bylo již za hranicemi tehdejší Galileje: Ježíš se svými žáky tedy opět míří na pohanská území, aby se i tady setkal s lidmi a mohl k nim mluvit.

Možná šlo ale ještě o něco jiného. Cesarea Filipova byla městem, které bylo vždy pojmenováno k něčí poctě. Původně se toto místo nazývalo Paneas – a to k poctě pohanského boha Pana. Město zde dál budoval král Herodes Filip a pojmenoval ho k poctě římského císaře (Augusta) Cesarea, a také ovšem k vlastní poctě: Cesarea Filipova. Několik let pak město neslo název Neronias – to bylo k poctě císaře Nerona. A nakonec dostalo své původní jméno Panias. V kraji, kde se takovým způsobem vzdávaly pocty – jednou tomu podruhé tomu - se Ježíš ptá, v jaké úctě mají lidé jeho jméno.  

A možná chce Matouš vyjádřit obojí: upozornit jak Ježíšovo překračování hranic, tak na zvláštní souvislost Petrova vyznání právě na tomto místě. 

 

„Za koho lidé pokládají Syna člověka?“

Nezní nám ta otázka překvapivě? Až dosud přece Ježíš v evangelijním vyprávění o sobě nemluvil: nemluvil o tom, kým je nebo jaké je jeho poslání. Mluvil především o Božím království – o té budoucí Boží vládě nad světem, která ale už přichází a na kterou je třeba se připravit.

Jeho učedníci a další a další lidé měli už nějakou dobu možnost slyšet jeho vyučování. Už si mohli udělat nějakou představu i o tom, kdo je vlastně jejich učitel. A na tomto místě se jich tedy Ježíš ptá: Lidé už toho ode mne slyšeli dost. K čemu je to tedy vede? Za koho mne považují? Za koho lidé pokládají Syna člověka?

Ježíše zajímá, za koho lidé pokládají jeho – ačkoli se ptá na Syna člověka. Svou otázkou tak navazuje na prorocké obrazy knihy Daniel. Navazuje na představu o konci času (chcete-li posledních věcí), jak jsou předestřeny ve vidění proroka Daniele: „Hle s nebeskými oblaky přichází jakoby Syn člověka… A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků.“

Svou otázkou tedy Ježíš dává zároveň najevo, že on sám je oním Synem člověka, který takto přijde na konci času.

 

Učedníci vědí dobře, za koho lidé Ježíše považují. Přispěchají hned s několika možnými odpověďmi: za Jana Křtitele, za Elijáše, Jeremijáše, za jednoho z proroků. Všechny ty odpovědi svědčí o dobrém úsudku Ježíšových posluchačů, všechny mu přiznávají velkou prorockou autoritu. Na působení Jana Křtitele Ježíš navazoval docela bezprostředně. Na Elijáše, největšího z izraelských proroků v určitém smyslu také: Elijáš neměl svůj hrob, podle biblické tradice byl ze země vytržen a očekávalo se proto, že přijde na zem znovu. Jeremijáš byl prorokem, který působil v časech zkoušky a sám pro své poslání trpěl, také tohoto proroka Ježíš mohl lidem právem připomínat.

 

I pro nás dnes je dobré a důležité sledovat, co o Ježíši říkají jiní lidé. Často je to velice inspirativní. I když s různými vyjádřeními nebudeme moci souhlasit. Učí nás to přemýšlet, tříbit vlastní úvahy. Ale ta podstatná otázka zní jinak: Ježíš řekne: „A za koho mě pokládáte vy?“  Už jste toho o mě slyšeli dost: tak k čemu vás to vede? Za koho mě považujete?

To je otázka na tělo. Připomíná nám, že se nemůžeme pořád schovávat za mínění druhých lidí. Ta otázka je příležitostí vyslovit sám za sebe a pro sebe, čemu o Ježíši věřím.

Kdysi mi jedna budoucí farářka vyprávěla, že na teologické fakultě, na které studovala, dostali v semináři systematické teologie zvláštní zadání: neměli dělat vlastní výzkum ani neměli psát referát. Studenti teologie dostali zadáno, aby napsali svou christologii, tedy zformulovali své učení o Kristu – to, co myslí o Kristu. A bylo jasné, že cílem semináře není, aby studenti produkovali nebo publikovali své hereze, ale aby už nyní tuto otázku vzali a právě tímto způsobem. Aby sami pro sebe a pro kruh kolegů odpověděli na Ježíšovo: Za koho mě pokládáte vy?

A při psaní, a pak také při rozhovoru v semináři se studentům otevíralo, co je pro ně při úvahách o Kristu zvlášť důležité, co méně, a naopak co z křesťanských dogmat je pro ně obtížné vyznávat a k čemu se neumějí přiznávat. Mluvím tu teď sice o školní úloze pro budoucí faráře, ale soustředit se na otázku, co věřím a myslím o Ježíši, a odpovědět si na ni je důležité pro každého.

 

Za koho mě pokládáte? Jako první odpovídá jako už tolikrát Šimon Petr: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“

Jako první vyslovuje kristovskou víru: to Ježíš je ten očekávaný Kristus - Mesiáš, ten Pomazaný, který bude pomazáním ustanovený k úkolu zachránit Boží lid, ten, na kterého všichni Izraelci tak naléhavě čekali, je Ježíš. A že on je zároveň tím, v kom se Bůh projevuje jako bůh živý: v tomto Mesiáši Bůh mluví, v něm jedná a působí.

 

Někteří vykladači evangelia zdůrazňují, že Šimon Petr přichází s tímto vyznáním jaksi předčasně, ještě nemůže ani sám nahlédnout, co tady vyznává, to bude moci teprve až po Kristově vzkříšení. Ale Petr Šimon se osměluje své tušení vyslovit už právě teď.

Toto rozpoznání, jak čteme, mu nevyjevilo „tělo a krev“, nebyla to ani jeho moudrost ani vzdělanost ani tradice Izraele ani příslušnost k vyvolenému lidu. To poznání mu vyjevil Otec v nebesích. Víra je dar. Petrovi byl dán dar víry a Petr přijal dar víry. Díky tomu může Petr o sobě slyšet: „Ty jsi balvan. A na té skále zbuduji svou církev.“

K poctě císařů Augusta a Nerona nebo krále Heroda Filipa se už dnes nic nepojmenovává. Město Cesarea, které dostávalo své jméno k poctě různých osobností, už dávno nestojí, zůstaly z něj jen ruiny. Úctu k Ježíši ale objevujeme dodnes, vždycky znovu. Amen.

 

 

 

Blahoslavův dům, 20. 9. 20, mh

 

 

Text:              Jonáš 3,10 – 4,11    

 

Čtení:             Matouš 20, 1-16                               

 

Píseň:            667, 105, 244, 583, 462, 453           

 

Kázání:

 

Prorok Jonáš měl vztek. Žádné svaté rozhorlení, žádné planutí pro Hospodina, ale obyčejný vztek. Vztekal se, že přijde o svou prorockou důstojnost, protože v městě Ninive nenastane to, co vyhlašoval.

Jonáš totiž dostal pověření, aby šel do Ninive, hlavního města nepřátelské říše Asyřanů, a vyřizoval tam, co mu Bůh uloží. Ukázalo se, že má vyhlašovat, že za čtyřicet dní bude město vyvráceno: Bůh město zničí kvůli zlu, které jeho obyvatelé páchají. Teď ale Jonáš vidí, že z toho nic nebude. Bůh dokonce lituje, že jim chtěl učinit něco zlého. Ninive se svými krutými obyvateli tu bude stát dál. Jonáš ale nemyslí na množství lidí, kteří v Ninive žijí a kteří nyní před Bohem litují toho, co dělali zlého, Jonáš myslí sám na sebe: on prostě přišel vyřizovat nějakou zprávu - a teď se ukazuje, že to bude jinak.

Když Jonáš dostal pověření jít kázat do Ninive,  namířil si to ale přesně na opačnou stranu: vydal se lodí do Taršíše, rozjel se tedy – podle tehdejších znalostí lidí - až na opačný konec světa. Jonáš měl za to, že tam už bude pryč od Hospodina, mimo dosah Boží působení. 

Nyní se tak zpětně nyní dozvídáme, jaký měl k útěku důvod: nebylo to z lhostejnosti vůči Božímu povolání. Nebylo to ani z pohodlnosti ani ze strachu z toho, jak mu násilničtí obyvatelé asyrské metropole odpoví na jeho slova.  Jonáš nechtěl odejít do Ninive, protože se bál, že by Bůh mohl těmto nepřátelům Izraele nakonec odpustit: město Ninive by  nebylo zničeno, a Jonáš by na tom měl svůj podíl. A to on nechtěl. Proto říká: „Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše: věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování…“  

Prorocká kniha Jonáš má v Bibli zvláštní místo. Ukazuje, že více věcí mezi nebem a zemí je jinak, než si člověk představuje.

 

Hospodin nemá hranice. Lidé ve starověku měli za to, že bohové, které uctívají, působí jen mezi nimi, jen na jejich území. A že na území sousedních kmenů nebo národů působí zase jiní bohové, které zase uctívají jejich sousedi. (Pokud mezi kmeny či národy došlo k bojům nebo válce, ukazovalo se pak podle toho náhledu, který z bohů je mocnější.) Izraelci ale díky babylonskému zajetí zažili, že jejich Bůh, Hospodin, působí i za hranicemi jejich země, dokonce i ve velké říši, která Izrael téměř zničila.

Toto pochopení potvrzuje i kniha Jonáš. Bůh Hospodin má moc i ve veliké říši Asyřanů, dokonce v jejich hlavním městě.  I tam je přítomen, i tam dokáže působit.

My dnes nesdílíme představu, že by Boží moc byla geograficky omezena. A přece, někdo může mít za to, že Hospodin je bohem jen těch lidí, kteří ho uznávají a ctí, tedy židů a křesťanů, a jiní lidé mají své jiní bohy: ať si je tedy mají. Kniha Jonáše proroka potvrzuje, že Hospodin je bohem všech a chce být bohem všech.

 

V knize Jonáš dále zjišťujeme: Hospodin má na lidi svoje nároky. I na ty, kteří uctívají jiné bohy. Hospodin o těchto lidech ví a jeho zkoušky a soudy se vztahují i na ně – nevztahují se jen na lid, který se k němu hlásí, ale na všechny.

Chceme se učit, že slova od Boha jsou pro nás dobrým vedením. Učíme se přijímat, že situace, které jsou těžké, k neunesení, jsou pro nás zkouškou; vedou nás k pokoře, trpělivosti, vytrvalosti. A přitom si hned nemusíme představovat, že to Pán Bůh na nás nastrojil. Nebo že nám to tak určil – tak jako na Jonáše červa nebo žhavý východní vítr. V těchto dnech mimo jiné přemýšlíme, jaký má pro nás smysl současná pandemie: Má nás zastavit? Má nás napomenout? Máme se díky pandemii učit být na světě jinak? - V knize Jonáš čteme, že Hospodin má své nároky a soudy i pro ty nejhorší nepřátele. To znamená pro všechny.

 

Nakonec se zde ale dozvídáme, že také Boží slitování platí pro všechny. Neplatí jen pro jeho lid Izrael, jak si mohl prorok Jonáš myslet. Četli jsme, že Bůh viděl, jak si Ninivané po oznámení soudu počínají - že se odvracejí od své zlé cesty - a že litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. A neučinil tak.

Představa, že Boží slitování se týká jen křesťanů, je v církvi velmi silná: týká se nás, kteří se hlásíme k víře, kteří se hlásíme ke Kristu, kteří se upřímně snažíme jednat dobře… Ale máme i my z knihy Jonáš slyšet, že na Boží přízeň nemáme patent. Doufáme přece v Boha, který je „shovívavý a nesmírně milosrdný“, jen díky tomu pak můžeme mít naději i pro sebe. Kdyby tomu tak nebylo – kdyby On nebyl takový, bylo by s námi zle.

 

A ještě jednoho jonášovského sdělení si všimněme. Hospodin je bůh, který mění svá rozhodnutí. On je bohem jednajícím. Kdysi napsal francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupery ve své knize Citadela, že ho děsí představa Boha, který je v pohybu, který se mění, který mění své slovo. U Jonáše čteme, že v tom božím pohybu může být také naděje – pro druhé i pro nás.  

 

Jeho soud je jiný. Tak jako jeho spravedlnost je ještě jiná, než si umíme představovat. Tak jsme o tom slyšeli i v Ježíšově Podobenství o dělnících na vinici. Naše počtářská spravedlnost to chce mít všechno jasné a srovnané, ale on prostě jedná jinak. Ten vinař z podobenství dává člověku jeden denár – tedy mzdu, za kterou člověk bude živ příští den. Dává ji i těm, kteří si toho moc neodpracovali. Bůh nám dává, co potřebujeme k životu. I když jsme se o to nezasloužili. Amen. 

 

 

 

Blahoslavův dům, 9. 8. 20, mh

 

 

Text:              1. Královská 3, 3-12  

 

Čtení:             Matouš 13, 44-50                                         

 

Píseň:             627, 513, 672, 579, 446  

 

Kázání:

 

Bratři a sestry, Hospodin se projevil jako velký terapeut. Otázka „Žádej, co ti mám dát“ je jiným vyjádření pro terapeutický dotaz: Co chceš? Co si přeješ?

 

Taková otázka zaznívá úlevně, osvobodivě. Dává příležitost soustředit se na to, co je pro mne podstatné. Dává mi možnost vyslovit to, co potřebuji. Dává možnost připustit si, o čem jsem přesvědčený, že je pro mne v dané chvíli nejlepší: co chci. V situaci životní krize, ale nejen v ní.

A vyslovit své přání, svou potřebu, to bývá první krok k tomu, abych si to sám uvědomil, co chci. Abych to také uměl říci druhým. A abych na tom mohl sám dál pracovat a realizovat to, co chci. Odpovědět si na otázku Co chceš? znamená nezůstávat ve svých neurčitých očekáváních – a tedy také nutných zklamáních, ale ujasnit si, co je pro mě podstatné a prioritní.

 

Hospodin v našem příběhu otevírá takovou možnost mladému králi Šalomounovi, který se jako mladý muž stal králem nad Izraelem po svém zemřelém otci Davidovi.

Sen, ve kterém Šalomoun tuto otázku slyší, je vlastně odpovědí na celé velké obětování, které mladý král na hoře Gibeón uspořádal: tisíc (tedy: bezpočet) zápalných obětí na největším obětním návrší v zemi (než byl postaven chrám v Jeruzalémě). Taková byla touha krále, aby se Hospodin projevil a on mohl nahlédnout, co ho jako krále čeká, jaký s ním má Hospodin závěr.

 

A tak ve snu uslyší tuto úlevnou odpověď: Co chceš? Co ti mám dát?

Jak Šalomoun odpoví? Vidíme, že mladý král se nesoustřeďuje na své emoce, nejde mu o to být hlavně v souladu se svým prožíváním, nejde mu hlavně o to být sám sebou, jak by mu některé dnešní terapeutické školy radily. Šalomoun promluví nejprve o třech tématech: o svém otci, o sobě a o druhých lidech.

Připomíná svého otce Davida: „chodil před tebou věrně, spravedlivě, se srdcem upřímným k tobě.“ Nelíčí svého otce jako člověka, který by byl bez viny. Připomíná ho ale jako toho, komu bylo odpuštěno. Nevytahuje selhání a viny svého otce, ale poukazuje na to, v čem se od něj chce učit, na co z jeho působení chce navazovat. Mluví o svém otci s úctou.

Teprve pak mladý Šalomoun představuje svou vlastní situaci. Mluví o sobě: „Jsem příliš mladý, neumím vycházet a vcházet.“ Vidíme, že o sobě mluví jako o služebníku. To je projev velké pokory, u mladého muže v královské pozici velice nesamozřejmý. Slova o vycházení a vcházení odkazují k běžným vladařským povinnostem, ale také prostě ke každodennímu způsobu života. Doslova se tímto vyjádřením myslí na vycházení a vcházení ze svatyně – jde tedy o to, jakým způsobem se člověk obrací k Bohu a jakým způsobem pak jedná ve svých všedních dnech. Šalomoun je schopen o sobě říci: neumím to. Mluví o sobě s velkým vhledem.

A pak král ještě zmiňuje ostatní, všechny ostatní – celý izraelský lid, před který nyní postaven jako král. „Je uprostřed tvého lidu, který jsi vyvolil, lidu tak početného, že nemůže být pro množství počítán ani sečten.“ To není nějaké vlastenecké zveličování významu vlastního národu, tady tento mladý muž dává najevo, jak ho přemáhá velikost úkolů, před kterými stojí. A jako hlavní charakteristiku svého lidu neuvádí jeho významnost, jeho hospodářské nebo válečné úspěchy, ale prostě to, že ho Hospodin vyvolil. O svém lidu mluví s odpovědností.

 

Mohli bychom myslet, že v úctě, náhledu a sebereflexi a také odpovědnosti, které Šalomoun projevil, se už odráží velký dar moudrosti, kterou dostal jako dar shůry. A přece je to, co si žádá, co chce, právě moudrost. Nebo lépe řečeno, král si žádá srdce vnímavé, doslova srdce slyšící. Žádá si moudrost, aby mohl být dobrým králem, majícím povinnost rozsuzovat spory. A on si tedy žádá moudrost, která mu umožní slyšet, co mu lidé říkají, nepřeslechnout a neoslyšet jejich žádosti o spravedlnost. Žádá si moudrost, která mu na druhé straně umožní slyšet hlas od Boha.

To je moudrost, o jakou se tady žádá. Moudrost v tomto pojetí není nějaká obecná uvážlivost, není to ani vzdělanost nebo jakási inteligence, ale moudrost je „uměním rozlišovat mezi dobrem a zlem.“ 

 

Hospodinovi se líbilo, když člověk žádal o takovou věc. Šalomoun ve svém snu dokonce slyší od Boha ocenění za to, že si nežádal dlouhověkost, že si nežádal bohatství, že nežádal, aby byl zbaven svých nepřátel. Žádal si rozumnost, aby ji měl dostatek pro svá soudní jednání. Chtěl rozumnost právníka a Hospodin mu dal moudrost životní. A nádavkem se Šalomounovi dostalo i toho, o co ani nežádal.

 

Co chci? Co chceme? Příklad Šalomouna nám ukazuje jednu dobrou možnost: prosit o srdce vnímavé. Abych dokázal slyšet, co mi druhý člověk říká, Abych slyšel, co mi říká Hospodin. Abych uměl rozpoznat, co je dobré a co je zlé.

Četli jsme dnes tři Ježíšova podobenství o Božím království. Šalamounská moudrost ještě není Boží království. Touha po spravedlnosti, pravdě, Boží přízni ale do Božího království patří. Boží království je tam, kde se děje spravedlnost, pravda, Boží přízeň. Může se nám stát pokladem, který objevíme, nebo drahocennou perlou, kterou hledáme.

Ježíš řekl: „Hledejte nejprve Boží království a vše ostatní vám bude přidáno.“

Amen.

 

 

Podkategorie

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby