Blahoslavův dům, 19. 7. 20, mh

 

 

Text:              Genesis 28, 10-19  

 

Čtení:             Matouš 13, 24-30                                         

 

Píseň:             613, 667, 558, 419, 700   

 

Kázání:          

Bůh se sklání k člověku. I když selháváme. I když - tak jako Jákob - chceme utéct před důsledky svého jednání. I když jsme – tak jako Jákob – na útěku z Beer-Šeby do Cháranu, tedy na cestě z místa, které dostalo jméno Studna plnosti, do místa nazvaného Vyprahlost. I na takové cestě se s námi Bůh umí potkat.

 

Bůh se dává poznat různým způsobem. V případě Mojžíše se zjevil zvláštním úkazem – v hořícím keři. K Abramovi-Abrahamovi se stalo slovo od Boha. Izákovi, jak čteme, se ukázal v noci. V případě Jákoba se tedy Hospodin zjevil ve snu.

Ve snu, ve spánku – to znamená tehdy, když je člověk ohrožený, zranitelný. A když je také částečně vyřazeno z provozu naše myšlení, lépe řečeno: když člověk přestává být pánem nad svými úvahami a představami.  

Však si byl Jákob také vědom toho, že v noci je více ohrožen. Vybírá si proto, jak se zdá, ke svému nocování zvláštní místo – místo při stromech a kamenech, na kterém snad probíhaly nějaké náboženské obřady. Tady chce být pod Boží ochranou - před nástrahami noci, a také před případnými pronásledovateli v čele se svým bratrem Ezauem.

 

A tady se mu také dostane posily. Sloveso, které překládáme do češtiny jako „měl sen“, můžeme totiž přeložit také jako „nabyl síly“. Sen je to, co ho posiluje. Naše sny, naše vize a ideály jsou přece tím, co nás motivuje, povzbuzuje, dává sílu. Sen nás upomíná na něco, co není, ale mohlo by být.

Sen, který měl Jákob, byl ovšem jedinečný. Vedle Jákobova zápasu s Bohem v noci při potoku Jákob, kdy byl se svou rodinou už na zpáteční cestě do Beer-Šeby a na druhý den se měl střetnout se svým bratrem Ezauem, jde o jeden ze dvou největších zářezů v Jákobově životě. To byly dvě nejpozoruhodnější a nejzaznamenáníhodnější události, které zažil.

 

Jákobův sen byl jedinečný. Nejprve vidí žebřík (nebo stupně či schody), po kterém vystupují a sestupují Boží poslové. Žebřík je obrazem pro skutečnost, že tu je pevné spojení mezi nebem a zemí, pevná linka mezi nebem a zemí. Komunikace mezi nebem a zemí, o jaké marně snili lidé v bájném příběhu o stavbě města a věže v Bábel – že sami vybudují takové pevné spojení mezi nebem a zemí, ta se teď takto masivně zobrazuje ve snu Jákobovi.

A Jákob nevidí jen stupně do nebe, vidí na nich i jejich uživatele – messengery, kteří zprostředkují mezi nebem a zemí: sestupují se svým posláním - slovem od Boha k lidem a vystupují zpět, když svůj úkol splnili. Anebo když doručují slova od lidí adresovaná Nejvyššímu.

Jákob ve svém snu vidí, jak je na tomhle komunikačním kabelu živo.

 

A pak Jákob vidí také Boží osobu, která stojí nad tím vším. A slyší její slova: „Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův.“ A slyší také potvrzení slibu, který dostal už Abraham a pak také Izák, že dostanou tuto zemi k obývání. Mohli bychom říci: aha, takže ono tu nezazní nic nového, to všechno už někdy zaznělo. Jenže, to je přece podstatný rozdíl, jestli zaslechneme, že Boží přísliby, které platily pro naše předky, platí také pro nás, anebo nic takového neslyšíme. Jákob to tak teď směl takto pro sebe slyšet.

Spolu s tím je mu dáno slyšet, že je zasazen do linie svého rodu. Hlas od Boha ho upomíná na jeho předky, a upomíná ho zároveň na jeho potomky. V takovém sdělení může být něco svazujícího: když zazní jako připomínka, že člověk se jen tak snadno nevyváže z rodového klinče a rodinných pout. Ale je v tom také něco osvobozujícího: slyšet, že tu nestojím sám jako jedinec, vytržený ze souvislostí, ale že patřím ke svému rodu, navíc k rodu, ve kterém Bůh už dříve jednal a ve kterém bude jednat i dál. Ano, on už teď počítá s dalšími generacemi mých potomků.

Zvláštní je vyjádření „Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův.“ Víme přece, že otcem Jákoba nebyl Abraham ale Izák. Abraham byl otcem Izáka. Snad tu máme náznak toho, že v životě přicházejí chvíle, kdy jsou nám prarodiče bližší než rodiče. Cítíme se být spíše dětmi svých prarodičů než rodičů. A bohové našich prarodičů jsou nám bližší než bohové našich rodičů.

 

Jákob tedy slyší o tom, že Hospodina počítá s jeho potomstvem: rozšíří ho na všechny strany, na západ, východ, sever a jih, a že se stane požehnáním pro všechny ostatní.

Slyší ujištění, že Bůh bude při něm a že ho bude střežit. Neslyšíme tu nic o ochraně v tom smyslu, že by Bůh sliboval jakousi ochranu před vším zlým: aby se nám nikdy nic zlého nepřihodilo. Boží ochrana je toho druhu, že smíme vědět, že on o nás ví. Že ví o našich úzkostech, obavách, zápasech… S tím máme vystačit.

 

O čem se jiným nesnilo, o tom se nyní snilo Jákobovi: sám uslyší slib daný jeho rodu. Jákob se tomuto rodu stane třetím z praotců (po Abrahamovi a Izákovi) a celý rod také po něm přijme jeho nové jméno, které Jákob dostane později po své zápasu s Bohem: Izrael (což znamená Zápasí Bůh).

Mohli bychom přemýšlet nad tím, jak to, že takové vidění dostal právě on. A to navíc v situaci, kdy se utíkal vyhnout následkům svého podrazáckého jednání. Co vlastně bylo na něm a na jeho jednání významného a dobrého?

Čtení z evangelia, které jsme slyšeli, nás vede mimo jiné k tomu, abychom druhé nesoudili předčasně. Bůh nechává růst dobré i zlé. Až na konci, při jeho žních, oddělí od sebe, co je dobré a co zlé. Dnes se ještě sklání ke každému. Amen.

 

 

 

Blahoslavův dům, 19. 4. 2020, mh

Přenos bohoslužeb 

 

Text kázání: Janovo evangelium 20, 19-29   

 

Písně:            433, S401, 660, 647

 

Hl. čtení:        J 20,19-29                                                  

Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“

 

Kázání:                                                        

Slyšeli jsme zprávu o setkání se Vzkříšeným.

Vzkříšený Kristus přichází, když nastává večer. Přichází tehdy, když se na svět snáší soumrak.   

Možná to je obraz, který dobře postihuje naši dnešní situaci. Náš svět se ponořil do zvláštního, nepřirozeného klidu. Jakoby se setmělo. Dlouho nebyl vidět žádný výhled: několik týdnů jsme nevěděli, do kdy karanténa se všemi svými opatřeními ještě potrvá. Teprve v posledních dnech se začínají ukazovat nějaké obrysy, náznaky toho, co je před námi: kdy a jak bude moci začít běžný život. Kdy se budeme moci potkávat, navštěvovat. Kdy se budeme moci obejmout, aniž bychom museli mít obavu, že toho druhého ohrozíme.

Večerní scéna upomíná na nejistotu člověka. V našem světě plném světelného smogu si to už ani neuvědomujeme, ale v tu hodinu, kdy se začaly prodlužovat stíny, kdy přestávalo být vidět a nastávala noc, lidé donedávna zažívali obavy. Uvědomovali si svou zranitelnost a ohrožení.

A zažívali také nejistotu. V biblických žalmech je tato nejistota často vyjádřena otázkou: Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě bude trvat, než se začne zase rozednívat?

  

Snad ale právě v takové situaci nejistot a ohrožení vyniká o to jasněji, s čím Kristus přichází. Anebo začíná být vůbec patrné, jak je vzácné, s čím přichází: Ježíšovo ujištění, že Bůh je na straně člověka. Jeho jednání, kterým nás vede k nápravě vztahů. Jeho slova, že na konci všeho budeme v jeho rukou.  

Do našich stínů vnáší Kristus světlo. Však také o sobě řekl: Já jsem světlo světa.

 

V našem čtení je zmíněn jeden zvláštní detail: Ježíšovi žáci se setkali za zavřenými dveřmi. Ta poznámka tu jistě nestojí náhodou. Vypravěč-evangelista nepovažoval za podstatné zeširoka líčit, jak že se to stalo, že Kristus prostoupil dveřmi. Ale neodpustí si ten malý detail uvést a u svého vyjádření zůstane. Vysloví jen takto syrově, že ono se to všechno událo jinak, než si umíme představit.

Podivuhodný příchod zavřenými dveřmi. Evangelista naznačí, že Kristus zde přichází jako ten, kdo koná zá-zraky – kdo dělá něco, co je za možnostmi našeho zraku. Přichází jako Boží osoba. To, co se tady děje, neumíme nahlédnout.

Všimněme si: vzkříšený Kristus přichází, když jsou jeho žáci spolu. První setkání se Vzkříšeným, ta zažijí někteří jednotlivci: Marie Magdalská, dva učedníci odcházející do Emauz a další. Ale pak už dává svou blízkost zažít jen ve společenství. Tam, kde lidé spolu sdílí své pochybnosti, obavy, strach z toho, co bude dál, kde ale taky sdílí naději, že to, co dnes zažíváme, to ještě není konec, tam je on mezi námi.

Tak jsme to něm četli: když přichází, postaví se uprostřed nich. Zůstávalo mu mezi nimi toto centrální místo: on byl středem jejich setkání. Mohl toto místo zaujmout, protože ve středu jejich setkání nestál nikdo jiný a nic jiného: žádná jiná autorita, žádné jiné učení, žádné mimořádné emoce. Uprostřed všeho dění byl on.

Kristus otevírá dveře mezi člověkem a Bohem, otevírá dveře mezi lidmi navzájem. Tím, jak přeje pokoj, tím, jak vede k odpuštění. Však také o sobě řekl: Já jsem dveře.

 

Zároveň ale tenhle božský, přichází jako člověk. Ano, právě jako ten domlácený, zmučený a popravený. Ukázal jim ruce a bok: Ukřižovaný se prokazuje svým zázračným příchodem, Vzkříšený se prokazuje svými ranami. Jak to později jeho žáci vyjádřili: Pravý Bůh a pravý člověk.   

Ten Vzkříšený pak prokazuje svou identitu ještě jedním způsobem: dává učedníkům svého Ducha. Dává jim tak vzpomenout – a spolu s nimi také nám - na obraz stvoření ze začátku Bible: v něm Hospodin dává ducha člověku – vdechuje život člověku. Zde na to stvořitelské jednání navazuje Kristus a svým žákům vdechuje nový život.

V závěru celého evangelia čteme o setkání Vzkříšeného s Tomášem. To je zvláštní výjev, kterým čtvrtý evangelista uzavírá celé své svědectví o Ježíši.

Tomáš nebyl při tom, když ostatní učedníci prve viděli Krista. Chce ho vidět také. Mluví o tom, že nemůže uvěřit, aniž by ho také viděl: mluví o tom, že chce vložit ruce do ran, ale to je vlastně jen jiná podoba smyslového vnímání. Tomáš má za to, že tímto způsobem dojde víry. A je mu to dáno:

Na závěr ale slyšíme zaznít poslední Ježíšova slova určená Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ To je Ježíšův vzkaz adresovaný i nám. Marie z Magdaly viděla, Ježíšovi žáci viděli, Tomáš nakonec také viděl. My další už ale Vzkříšeného takovým způsobem vidět nebudeme. Slova evangelia jsou nám „jen“ svědectvím, nemohou nahradit zkušenost jeho prvních žáků. My už jsme odkázáni na zachovaná Ježíšova slova a na svá setkání s jeho mocí. Jsme odkázáni na život.  

Však také o sobě řekl: Já jsem vzkříšení a život

 

 

 

Blahoslavův dům, 21. 6. 20, mh

 

 

Text:           Jeremjáš 20,7-13

 

Čtení:          Matouš 10,24-27                                          

 

Píseň:         605, S 324, 440, 648, 453

 

Kázání:         

 

Slyšeli jsme slova modlitby proroka Jeremjáše.

Celá tato kapitola z knihy proroka Jeremjáše je nabita důležitými tématy, čteme tu o poslání člověka (nebo chcete-li o úkolu člověka), o Božím trestu, o zvěstování, o vzdoru a neposlušnosti lidí.

Z jiného úhlu pohledu (pastoračního) zde nacházíme témata jako krize člověka, jeho slabost a křehkost, a na druhé straně tu čteme o odpovědnosti člověka za druhé, o postavení mezi druhými lidmi, o věrohodnosti, o přijetí člověka druhými lidmi, o dobrých vztazích, možná byste našli i některá další témata. To vše tady přichází ke slovu.

V jaké situaci se tehdy prorok Jeremjáš nacházel? Jeremjáš je znám jako prorok, který vyzýval lidi k pokání, zval k vnitřnímu obratu. Právě v době jeho působení docházelo v Jeruzalémě k významné reformě bohoslužby v chrámu; bylo to v době panování krále Jóšijáše. A přece i v této době Jeremjáš velmi zdůrazňoval, aby se lidé nespoléhali jen na chrám, na oběti, na obřady.

Vedle toho se ale také nezdráhal lidem vyřizovat, že tíseň a úzkost, které na jeho lid nyní přicházejí – izraelská země byla tehdy ohrožována a nakonec i dobita Babylonskou říší - jsou trestem od Boha. Mluví o tom, že tyto událost, které mají nastat, jsou důsledkem vzdoru lidí vůči Bohu. Jeremjáš dokonce začne vyhlašovat, že mohutný jeruzalémský chrám bude zbořen. A zve lidi k poslušnosti. 

Se svou message byl prorok Jeremjáš ve své době osamocen. Jiní proroci říkali lidem, co bylo příjemné poslouchat a co se lidem líbilo. Kněží jeho doby se soustředili na chrámový provoz, s tím vystačili.

 

„Přemlouvals mě, Hospodine a dal jsem se přemluvit“, začíná prorok svou modlitbu. Vyjadřuje tak napětí, které přijal už od začátku spolu se svým prorockým úkolem. Jeremjáš projevoval odpor proti tomu, co má lidem vyřizovat: vždyť když oznamoval zkázu chrámu a celého izraelského lidu, působilo to, jakoby všechny ty pohromy sám svými slovy přivolával. A přece Jeremjáš vždycky znovu došel k tomu, že má lidem vyřizovat právě tuhle zvěst. 

A tak tedy ta slova lidem vyřizuje. Ale kvůli tomu musí zase na druhé straně čelit odporu od ostatních lidí: je lidem k smíchu, zažívá od nich potupu, slyší jejich pošklebky.

Když ale prorok začal uvažovat o tom, že k lidem mluvit nebude, že už nikde nebude vystupovat v Božím jménu, zjišťuje, že nemůže nemluvit. O tom, co poznal jako pravdivě, správné a důležité, neumí nemluvit. 

V jaké situaci jsme my? Nejsme proroky. Naše země není bezprostředně ohrožena válečnými mocnostmi. Nezdá se, že by v naší zemi hrozilo bourání kostelů.

Na druhé straně ale máme každý svůj úkol. Máme svůj úkol jako křesťané: vyřizovat, co jsme poznali jako podstatné pro život. Je naším úkolem sdílet se o to: jako rodiče se svými dětmi, jako přátelé mezi svými přáteli, jako sousedé se svými sousedy.

Někdy mluvíváme o tom, že křesťanská zpráva znamená naději: Boží přízeň k člověku znamená pro nás naději. Ale někdy ta naděje může začínat už tím, že jeremjášovsky upozornit, že stav společnosti je důsledkem toho, k jakým hodnotám se společnost hlásí, ať už vědomě nebo nevědomě. Že stav našeho přírodního prostředí je důsledkem toho, jak ekologicky se chováme. Že stav církve je důsledkem toho, nakolik nám církevníkům na církvi záleží. Naděje začíná tím, že zazní takové prorocké slovo. 

Takové prorocké vyřizování je službou Bohu a službou lidem. Není to služba sobě samému: prorok neoslovuje lidi, aby se mohl prosadit, aby uplatnil svůj náhled, aby dal najevo, že na rozdíl od ostatních on má pravdu. Nepřihřívá si svoji náboženskou polívčíčku, ale osměluje se oslovit druhé, a to proto, aby jim pomohl.

Snad si můžeme zase jednou připomenout, že biblický prorok není někdo, kdo předpovídá budoucnost. Biblický prorok je člověk, který rokuje pro Boha, tedy mluví za Boha, namísto Boha. Prorok, je člověk, který mluví v Božím jménu. Vždy mluví ke svým současníkům a užívá při tom obrazy z minulosti nebo současnosti, případně také z budoucnosti: to a to se stane, když budete jednat takovým způsobem.

S takovou zvěstí ale prorok i dnes snadno narazí. S takovou prorockou zprávou riskujeme – riskujeme neporozumění, riskujeme posměšky, riskujeme nepřijetí. Někdy při tom stejně jako prorok zjišťujeme, že už nevíme, jak máme se svou zprávou pokračovat: nevíme, jak ji dál lidem vyřizovat.   

Pak nám je prorok Jeremjáš příkladem. Díky jeho příkladu vidíme, že v takové situaci nejsme první. Díky jeho příkladu můžeme vědět, že v tom nejsme sami. Díky němu můžeme udělat zkušenost, že i my se našimi slabostmi se můžeme svěřit Bohu. Smíme před ním vyslovit, čím procházíme. 

A spolu s Jeremjášem budeme nakonec Boha chválit. Amen.

 

 

 

Blahoslavův dům, Svatodušní pondělí, 1. 6. 2020, O. Horký

 

 

Text:          Janovo evangelium 3, 16-21   

 

Čtení:        Iz 63,7-4       

 

Písně:       166, 406, 452, 579, 308, 675  

 

Kázání

Když seděl Nikodém vedle Ježíše a poslouchal slova, která jsme právě četli z evangelia, patrně mu na mysl mohl přijít mimo jiné úsek Izajášova proroctví, který zazněl v prvním čtení. Seděl a poslouchal slova, která se v jeho očích musela zdát jako nějaká halucinace, vždyť kdo si takto dovolí hovořit o Bohu?

Bůh miloval svět a tak poslal svého Syna, aby svět zachránil. Soud na lidi nesesílá Bůh, ale přivádějí ho na sebe lidé svou vlastní zatvrzelostí a svou neodbytnou arogancí. Ti, kteří neuvěří v Krista, jsou odsouzeni. Soud přichází na ty, kteří odmítají světlo, ale raději se skrývají ve tmě.

Co to všecko znamená? Tak krásný a nadějný začátek textu, slova o Boží lásce ke světu a o spáse, kterou namísto soudu přináší jeho Syn, se nám přelije do tvrdých slov o soudu a skutcích tmy a tak dále. Ale je skutečně záměrem Kristových slov to, abychom se začali stresovat nad nedosažitelností spásy?

Beznaděj rozhodně není to, co bychom z těchto slov měli pociťovat. Pokud se teda zrovna nepokoušíme psát kázání, kterého mají být základem. Ne, ta slova jsou ve své podstatě povzbudivá. Vždyť praví, že ti, kdo vyznají jméno Syna Božího, budou spaseni. A tu se dostáváme zpět k Nikodémovu pohoršení se nad nimi.

Nikodém, jakožto vážený člen židovské velerady, samozřejmě měl velmi kvalitní teologické vzdělání, ke kterému tehdy (i dnes) patří výborná znalost svatých textů. Když mu Ježíš začne vyprávět o tom, že Bůh poslal na svět svého Syna, který se má stát spasitelem světa, skočí mu na mysl ihned mnohá proroctví, která zaslibují právě příchod Mesiáše, a příkladně třeba Izajášův výrok z deváté kapitoly: „Narodí se nám dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Prorok pak hovoří o tom, že tento vládce usedne na trůně Davidově a vládnout bude navěky.

Slova o příchodu syna, který bude hrát roli v nastolení království pokoje, jsou mu tedy známa, ve stejné kapitole v úvodu je ono zaslíbení uvedeno těmi známými slovy o tom, že „lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo“. „Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo.“ Nikodém uvažuje. Nechme ho uvažovat.

Kristus svými slovy provokuje. Je to právě otázka: „Za koho mne považujete?“, kterou položí v různých podobách a místech evangelií, tu přímo, tu nepřímo, a nutí lidi uvažovat o tom, kdo vlastně je. Činí to takto i zde. Právě odpověď, kterou mu v Matoušově podání předkládá Petr, se podle předního německého evangelického dogmatika Bernarda Lohse stává prvním nahlas vysloveným – a venkoncem i základním – dogmatem všech křesťanů bez rozdílu vyznání: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boží“.

Neřekne o sobě: „Já jsem to, já jsem Bůh, Spasitel a Král“. Nechá okolostojící, aby na to přišli pokud možno sami. Vyžaduje to celkem hodně. Přiznat, že je Kristus Boží Syn znamená, že věříme, že nějaký bůh tu je. V první instanci se vypořádáváme s tímto. Následně možná uznáme božství Krista. Postupně nás to dovede až do momentu, kdy si budeme moci s jistotou říci: „věřím v Krista“. Kdo toto odmítne, spadá do kategorie těch, kteří se „polekali světla a raději zůstali ve tmě, kterou si zamilovali“.

Hra se světlem není u Jana rozhodně novinkou. Už v první kapitole čteme slova, která pojednávají o možném významu, který slovu světlo chce pisatel dát. Filosofický introit tohoto mystikou prostoupeného evangelia pak o světle praví, že: „život byl světlo lidí, a světlo ve tmě září a tma jej neuchvátila.“ Dále se pak pokouší konkretizovat, kdo tím světlem je: „Světlem pravdivým, které osvítí každého člověka, byl ten na svět přišlý.“

Pokud tedy čteme naše verše ve třetí kapitole a polemizujeme se světlem, je nutno na ně nahlížet touto perspektivou. Perspektivou autora, který světlem označuje „toho na svět přišlého“. Ve světle spatřuje Krista. Spatřuje Krista, ale zároveň spatřuje i život. Kontrast světlo x tma, potažmo život x smrt je dalším výrazným motivem, který nacházíme v tomto textu. A opět si můžeme vzít na pomoc proroka Izajáše: „Nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“

Jan asociuje světlo se životem, Izajáš tmu se smrtí. Kontrast, který by nám asi došel i v jednom nebo druhém případě, natož když nám tito velikáni biblické literatury předkládají své metafory. Ve verších 18-20 našeho textu se pak kontrast tmy a světla popisuje jako obraz příklonu ke spáse či k soudu. Vyžaduje se tedy přechod ze tmy do světla, ze smrti do života.

Přejít ze tmy do světla? Co se po nás chce? Co znamená „konat pravdivě (či spravedlivě)“? Jak ten obrat můžeme provést? Ježíš tu celé své obrazné vyjádření uvádí podmínkou víry v „jednorozeného Syna Božího“. Jenže jak mám přijít k tomu světlu, když jsem zatížen skutky tmy, které mne uvádějí do strachu ze světla, jak tu Kristus tvrdí?

Téma víry v Jednorozeného jsme již nakousli. Jde však ruku v ruce se zřeknutím se tmy. Obrácení ze tmy do světla, odmítnutí tmy a přijetí světla je to, co je vyžadováno jako součást onoho kroku k Ježíši. Odmítnout své staré Já a obrátit se vnitřně zády k hříchu, který mne svazoval, a říci: „Pane, jsem zde, buď prosím i mým spasitelem“. Kristus přece nepřišel, aby soudil, ale aby byl svět spasen. Aby byl svět spasen skrze něj.

Tím vystoupením do záře onoho Světla jako bychom začínali novou kapitolu. Je to nový život. Někteří z nás si možná pamatují na svůj křest, a jistě se nebudu příliš mýlit, když zde pravím, že právě ten křest byl pro ně viditelným znamením přiznání se k tomu, že nechtějí nadále jít tmou, ale touží se přimknout ke světlu.

I nadále zůstáváme zranitelní. I nadále klopýtáme a padáme do hříchu. Podstatný rozdíl však je to, že si ho uvědomujeme, litujeme ho a je nám pokaždé odpuštěn. Nemá nad námi již žádnou moc, protože je s námi náš Ochránce, Mocný bohatýr, který nás z jeho moci jednou provždy vyrval.

A to se tedy zdá být krásným koncem příběhu. Máme mocného ochránce, jsme v bezpečí, kráčíme světlem a ne tmou. Spasení nás podle všeho nemine, můžeme tedy nadšeně očekávat, až si nás povolá Pán k sobě. A tu se dostaneme na samý konec oddílku, který nám církevní otcové přisoudili na dnešní slavnost, a čteme: „Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“

Co to znamená? Znamená to, že nejen krok do světla, ono „obrácení“, ale taky jakési žití toho nového života. Prožívání víry, nejen ve smyslu spirituálním, ale zejména ve smyslu „prokazování víry ve svém každodenním životě. Ukazováním, že moje křesťanství nejsou jen prázdná slova, ale že to je životní styl. Co to ale znamená? Znamená to snad, že jako křesťan nesmím jít na pivo, případně že nemohu posedět s přáteli a vychutnat si dobrou dýmku?

To bych si nedovolil tvrdit. Konat skutky pravdy, jednat pravdivě, chovat se spravedlivě znamená dělat to, co nám Kristus přibližuje v pětadvacáté kapitole Matoušova evangelia. Zachovat se správně k opomíjeným, přijímat odmítané, pomáhat bezmocným. To jsou činy, které Ježíš označí jako to, co se stane kritériem jeho přiznání se k nám a můžeme je bez váhání doplnit na místo, které nám zůstávalo nezaplněné v jednadvacátém verši.

No dobrá, Pane, ale jak máme zvládat tohle rozpoznávat? Kde máme brát sílu k té pomoci? Jak máme naplňovat své poslání na této planetě, v našem městě, v životech, které žijeme, když jsme tak malí a slabí?

Nejsme na to sami. Máme se navzájem, máme své křesťanské společenství, a ani po duchovní stránce nás v tom Pán nenechal. Poslal nám pomocníka, který nám pomůže. Poslal nám svého Ducha, toho, kterého známe pod označeními Duch Svatý nebo Duch Boží. Je nám poslán, aby nás podpíral a dodával nám sílu se zde postavit a jít příkladem.

Sestoupil na apoštoly v dny, které si právě dnešními a včerejšími bohoslužbami připomínáme. A sestupuje i dnes. Naplňuje nás, a i když se na nás neprojevuje nesrozumitelným brbláním v andělských jazycích, pomáhá nám v cestě, kterou nás Pán posílá. Pomáhá nám rozsévat pokoj a lásku okolo nás. Pomáhá nám, abychom byli trpěliví, laskaví a věrní vůči těm, kteří to potřebují, naplňuje nás radostí a pomáhá nám, abychom šířili ve světě dobro.

Nevíme, jak Nikodém na Kristovu promluvu zareagoval. Pochybuji ovšem o tom, že by Pána odmítl. Neodmítněme jej ani my. Přijměme jej do svých srdcí, pokud jsme tak neučinili, a prosme jej o dar jeho Ducha. Vydejme se na cestu, kterou nám Ježíš nabízí, na cestu spásy a věčného života. Vždyť Bůh nás miluje. Má nás rád, jsme jeho děti, dal nám život, když jsme byli odsouzeni pocitem vlastní důležitosti a soběstačnosti k smrti. Radostně jej vyznejme. On nás má rád.

Pane, ty nás zveš k cestě, která je úzká, nesnadná a občas těžko viditelná. Je to však cesta k věčné radosti. Pomoz nám, Pane, abychom se po ní mohli vydat, a podpírej nás, když po ní klopýtáme a ztrácíme ji. Buď s námi a potěšuj nás. Nenechej nás v temnotě. Věříme, že opět přijdeš. Když jsi ale odcházel k Otci, slíbil jsi nám Pomocníka, svého svatého Ducha. Obdaruj nás svým Duchem a dej, ať on naplňuje a určuje naše dny a naše cíle. Prosím tě: provázej nás, Pane.

Amen.

 

 Blahoslavův dům 12. července 2020 Jaroslav Vítek

 

O RYBÁŘÍCH A ÚŽASU

 

Čtení Písma sv.: 1. list Korintským 1,21-25 Písně: 167., 217., 398., 635., 606.

 

Základ kázání: Lukáš 5,1-11

Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského. Tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.

Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusť sítě k lovu!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“

Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly.

Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy.

Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“

Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a odešli s ním.

 

 

Ježíš káže na loďce a zástup na břehu poslouchá.

Mohl by to být až idylický obrázek ze starověkého palestinského venkova. Nebyl. Podařilo se to, když se tam po ránu ještě zdrželi jacísi rybáři. V noci lovili, ráno museli očistit a vyspravit sítě.

Nezávidím jim. On tam za chvíli kdosi z nich zmínil, že lovili celou noc a neulovili nic. Studená voda, třeba i studený vítr a noční chlad a rozedřené ruce od těžkých, mokrých, sítí. Celou noc to trvalo, a výsledek škoda pojmenovat. A když už to asi bude bez snídaně, ještě se nedá ani odpočívat, ještě se z té mokré sítě musí očistit ledasjaký hnus, co se na ni přichytil. Tak nějak to začalo. Navíc na tu otravnou dodateč-nou práci ti rybáři neměli dost místa. Sešlo se tam na břehu lidí, že nebylo k hnutí.

Chtěli slyšet Ježíše, a vypadalo to tak, že on sám se tam už jaksi nevejde. Zástup – a nemusí být zas ani tak veliký – dokáže jednoho člověka zatlačit kamkoli. Na tom břehu bylo asi nejpravděpodobnější, že Ježíše samou posluchačskou horlivostí dostrkají do vody. Prý chtěli slyšet Boží slovo. Ale dál platí, že pod hladinou se těžko dá povídat o čemkoli.

Loďka místo učitelského stupínku byla jakési pohotově nalezené východisko z nouze. Mělo ovšem to východisko jednu podmínku: Unavený, prochladlý, nevyspalý rybář Šimon musel učitele Ježíše na svoje – řekněme – plavidlo přijmout. Musel strpět další překážku, další zdržení.

Jako by už tak neměl svých starostí dost.

A neuzavřelo se to tím, že by Ježíš po chvíli skončil, poděkoval Šimonovi za půjčení loďky a odešel. Místo toho prý: pojď, vydáme se na jezero a budeme lovit.

Těžko zjisti, koho Ježíš předtím zaujal a koho třeba ne. Lidé se odtamtud rozešli a nevydali žádné pro-hlášení. Ale o jednom – poněkud nedobrovolném – posluchači se ví, že ten skutečně byl zaujatý. Jednoznačně dal najevo přesvědčení, že Ježíšovi se dá věřit.

Šimon určitě nelovil ryby poprvé. Řekněme, že už to dělal dost dlouho na to, aby o té práci věděl své. Třeba se dávno naučil, že po bezvýsledné noční námaze zkoušet lovit ve dne, vypadá jako projev zou-falství. Rybáři prý to nedělali, protože věděli, že ty ryby tam nebudou. A ten zkušený rybář odpověděl Ježíšovi: když to říkáš ty, udělám to.

Není chyba připomenout i doslovnější překlad – „ale na tvé slovo spustím sítě“.

Ono je v tom napovězeno, že Šimona přesvědčila Ježíšova řeč. Ukázalo se tam, jak slovo, řeč, utváří lidské příběhy. Ježíšovo slovo dávalo vznik tomu, co s ním tehdy lidé prožívali. Podle Ježíšova slova to ten den u jezera v Galileji pokračovalo, a mělo to – řekněme – velmi neočekávaný průběh. Jedna po-drobnost za druhou a celý ten děj dohromady.

Možná se od kazatele dnes už chce, aby vysvětlil, čím to bylo, že Ježíšova řeč byla tak přesvědčivá. Jak to, že tolik zapůsobila zrovna na toho Šimona. Kazatelé dnes už to třeba vědí, já to skutečně nevím. Zdá se mi, že při pohledu zvnějšku se to takzvané vysvětlení najít nedá. Šimon se prostě rozhodl, že vezme vážně, co Ježíš vyslovil. Možná by neškodilo maličko to rozšířit. Řekněme tedy: tak to je, když mezi lidmi začíná víra. Někdo se rozhodne vzít vážně, co Bůh vysloví.

Myslím, že se potom ukáže, jak to Boží oslovení nemá za cíl přimět člověka, aby dělal něco bezúčelného, nesmyslného, bezvýslednou činnost.

To se stalo i Šimonu Petrovi. Podle Mistrova slova spustil sítě a začal se mu do nich nabírat neslýchaný úlovek. Bylo těch ryb mnoho a ještě víc, potřebovali pomoc, na přepravu na břeh nestačila jedna loď, málem nestačila ani ta další, co jim připlula na pomoc. Předtím zrána neměli co nabídnout, teď bude po nouzi. Bylo to nečekané, ale bylo to tak.

To musel mít Šimon Petr radost, viďte?

Patří se říci, že kdyby měl radost, nebylo by to špatně. Ale projevil se jinak.

Zkusil bych trochu neopatrně hádat. Šimon předtím stačil rozpoznat, že Ježíš je moudrý rádce. A tak – když ho poslechne – něčím si poněkud napraví tu smůlu z rybaření předchozí noci. Někdo by řekl: aspoň přijde na jiné myšlenky.

To by přece mohl čekat.

Jenže ono se to dělo podle Ježíšova slova. A tak se Šimon Petr dočkal mnohem závažnější události, než by bylo příjemné drobné zlepšení. Žádný úhledný příspěvek ke komfortu. Ježíš pro něj měl cosi, s čím si Petr nevěděl rady. Je to rozsáhlé a je to nehorázně těžké. Není možné, aby to zvládl sám. Je dovedný, je zkušený, má sílu a odvahu, ale tady v Ježíšově přítomnosti je toho víc, než aby na to stačil.

Dočetli jsme se, že prosil, naléhavě prosil Ježíše, ať jde pryč. Ať se obrátí jinam, na někoho jiného. Neboť on, rybář z Genezaretského jezera Šimon, je „člověk hříšný“. A to znamená: Nehodí se k tomu, aby vy-hověl Ježíšovu nároku.

Byl jsem ne snad jednou, ale určitě mnohokrát, poučen, jak opravdové setkání s Ježíšem Kristem má za následek hluboký vnitřní pokoj a blaženost. „V srdci prostém starostí svatý mír se uhostí.“ Člověk už není hříšný. Nemůže, neboť je obrácený a bude znovuzrozený. Je a provždy zůstane šťastný. Nic ho nezarmoutí, nýbrž raduje se ze spasení a dává to všem ostatním najevo. Štěstí a spokojenost z něj vyza-řuje, ne-li srší, každým okamžikem do všech stran.

Pokud jde o prvního mezi apoštoly, Šimona řečeného Petr, zdá se mi, že při tomto setkáni s Pánem Ježíšem, a potom ještě dost často, takový nebyl. A když říkal, že je hříšný člověk, Ježíš mu to nevymlou-val. Ale jednak neodešel, jednak odpověděl: Pojď, potřebuju tě. Budeš se starat o lidi.

Prosím, abyste mi odpustili poučovatelskou poznámku k tomu, jak je to v evangelijní zprávě napsáno. Čteme tam „lovit lidi“. Jen co se to přečte, člověk slyší cosi jako: dělat si z lidí kořist. Ona ale ta věta o rybaření pochází ze světa, který se nehorázně bál vody. Prý měli děs z toho, co se tam pod hladinou děje. Bezpochyby samé hrůzy. Tudíž je potřeba dostat se odtamtud ven. A nadechnout se. A postavit se na zem. Být zase tam, kde se dá žít.

Ježíš sdělil Petrovi, že s tím teď má jít mezi lidi. To bude jeho úkol. Ve světě plném hříšných lidí má jeden z nich vnášet mezi ostatní zprávu o blížícím se Božím království.

Může se to vůbec podařit? Nechce Ježíš cosi nemožného? Je možné, aby to mělo nějaký výsledek.

Proto prý bylo třeba, aby Petr vyplul a spustil sítě dvakrát za sebou; nejprve v noci a pak ve dne ještě jednou. Přesvědčil se, že když jedná podle Kristova slova, je to účinné. Tak se toho nemá bát.

Pokoj Boží, který převyšuje každé pomyšlení, nechť střeží vaše srdce i mysli v Kristu Ježíši. Amen.

 

                                   

Podkategorie

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015