Blahoslavův dům, 11. 8. 2019, mh

 

 

Text:                Genesis 15, 1-6                   

                

Čtení:              Lukáš 12, 32-40               

 

Písně:             33, 667, 240, 613, 397, 408, 699        

 

Kázání:                                                                     

 

 

„Nic se neboj, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“

Nebát se? Proč bych se měl bát? napadne nás. Zvlášť když se nenacházíme v nebezpečí, když nás nikdo neohrožuje, zvlášť když se nám daří…

Tím spíše se tehdy nemusel bát Abram. Bylo tenkrát, jak jsme četli: „po těch událostech“: Abram měl právě po svém slavném vítězství. Čtyři místní králové bojovali proti pěti dalším králům a v bitvě je na hlavu porazili. Pobrali jejich jmění a zajatce jako otroky. Spolu se zajatci ale odvedli i Lota, Abramova synovce. Kvůli Lotovi Abram do bojů zasáhl a v bitvě čtyři odbojné krále porazil. Abram mohl nyní vystupovat jako velký vítěz, jako zachránce pěti městských království, jako napravovatel pořádků místního světa. Mohl si nyní užívat svého úspěchu, své nově nabyté moci a získaného postavení. Koho by se měl teď Abram bát? A přece se mu po těch událostech stane slovo od Boha: „Neboj se!“

To slovo odkazuje do správných mezí. Zažíváme svá menší i větší vítězství, daří se nám v dobrém projevit svůj menší nebo větší vliv nebo dokonce moc. Doma, v práci, mezi lidmi. Ale potom je taky na místě, abychom slyšeli, že je tu ještě docela jiná moc a jiná autorita, totiž Boží moc a autorita. Zvykli jsme si na to, že si s tou Boží autoritou tykáme. To nemusí být špatně, však je to také mimořádná výsada. Abram ovšem znal, že blízkost této Boží autority a moci vzbuzuje hrůzu: když si člověk skutečně uvědomí, před kým má tu čest stát, zachvátí ho hrůza.

Abram se ale tedy bát nemusí. Hospodin se mu dává poznat jako ten, kdo mu je ve své přízni nakloněn. A přidává také svůj příslib: „Já jsem tvůj štít.“ To je příslib ochrany. Za takovým štítem se sice bojovník neskryje jako za pavézou, za kterou se mohl schovat celý: se štítem se musí naučit pracovat, a pak se s ním v boji bude muset pořadně ohánět, aby se kryl před kopím, šípy a mečem nepřítele. S tímhle štítem bude ale před útoky ochráněn.

„Já jsem tvůj štít“ – ta slova ovšem taky naznačují, jak to bylo s tím slavným Abramovým vítězstvím v bitvě nad čtyřmi králi. Jak se to tak podivuhodně stalo, že nebyl poražen, že dokonce nebyl ani zraněn. V celém líčení o bitvách čtyř a pěti králů a Abramově vítězství nepadne o Bohu nebo Božím jednání ani slovo. Nyní ale můžeme rozumět, že už v tom boji byl Hospodin při Abramovi.

A Hospodin bude Abramovým štítem i napříště. Abram si ale má připomínat, že Bůh mu byl ochranou už dříve. Ať už si to Abram uvědomoval nebo ne.

Kdy byl Hospodin štítem i mně? Kolikrát mě útoky nepřítele nezasáhly? Kolikrát jsem vyvázl bez úhony z nějakého nebezpečí? Kolikrát jsem směl v ohrožení obstát, aniž bych si to zvlášť zasloužil? Kolikrát mě Hospodin ochránil přede mnou samotným – před mými vlastními nápady, nebezpečnými nebo sebedestruktivními? A jak to ale naopak dopadalo, když jsem se tím Hospodinovým štítem nezaštítil? I pro nás je dobře připomínat si, kde všude už nám byl Hospodin štítem. A odsud brát naději, že při nás bude stát i nadále.

„Já jsem tvá přehojná odměna“ - mzda, odplata, zásluha, já jsem tvá kompenzace velmi veliká. Co tím máme rozumět? Abram tomu mohl rozumět. Po vyhrané bitvě přinesl zpět všechno ukořistěné jmění, všechen majetek i zajatce. Jako vítěz měl právo si to všechno ponechat jako svou kořist. Sodomský král mu nabízel, aby se rozdělili: král si vezme lidi a Abram si jako svou odměnu ponechá válečnou kořist. „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu Nejvyššímu“, odpoví Abram na královu nabídku, „že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům.“ Abram připomene svůj slib. Dodrží slovo a sám si žádnou odměnu nevezme. Nevyužije situace, neudělá to, co je běžné a samozřejmé, aby si po vítězném boji přilepšil. Mužům, kteří byli v boji s ním, těm nechá vyplatit jejich podíl, pro sebe si nevezme nic. A teď tedy slyší, že napříště mu bude odměnou Bůh sám. Hospodin bude cílem jeho cesty, Hospodin bude naplněním jeho putování. 

Hospodin kompenzuje naše ušlé zisky. Když se rozhodneme dodržet slovo, ačkoli to pro nás není nevýhodné. Když se rozhodneme jednat podle smlouvy nebo splnit, co jsme slíbili. Když nezneužijeme svého postavení k dosažení problematických výhod. Odměnou je člověku dobré vědomí a svědomí. A taky vzácná možnost, že nemusíme hledat omluvy a obhajoby před sebou samotnými a před Boží autoritou.

Abram po těchto příslibech vysloví svou tíseň: „Co mi chceš, Pane, dávat? Potomka jsi mi nedal.“ Tíseň stárnoucího člověka, který zůstává osamocen, mimo jiné tíseň o to, komu předám, co jsem v životě získal. Nejedná se především o nemovitosti, nejde o žádný barák – Abram ostatně žádnou nemovitost neměl, měl jen nomádský stan. Tohle je tíseň, jestli budu mít, komu bych předal, co jsem se naučil, co jsem zažil, co jsem o životě pochopil. Co jsem vyrozuměl, že je pro život nejcennější? Komu předám, že Hospodin je přehojná odměna? Bude někdo, kdo tohle po mně zdědí?

Abram se na svou otázku dočká odpovědi: „Ten, který vyjde z tvého lůna, on zdědí tě.“ A že prý bude toho potomstva mnoho: jako hvězd na obloze, jako prachu země, jako písku na břehu moře. Apoštol Pavel na tato slova navazuje a domýšlí je dále pro své křesťanské čtenáře: „Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry.“ V tomto smyslu je tedy Abram-Abraham i naším praotcem, v tomto smyslu jsme i my jeho potomky. V tomto smyslu, v rodině víry nacházíme ty, kteří se stávají našimi bratry a sestrami. A také ty, kterým dál můžeme předávat dědictví, kterého se nám dostalo.

Abram uvěřil a jeho víra mu byl připočtena za spravedlnost.

 

 

 

Blahoslavův dům, 14. 7. 2019, O. Tydlitátová

 

Text:                Žalm 120, 1                 

                

Čtení:              Skutky 1, 6-11              

 

Písně:             209, 442, 244, 672, 485     

 

Kázání:

 

Kniha žalmů byla kdysi modlitební knihou i zpěvníkem lidu staré smlouvy. I pro mnohé křesťany zůstala modlitební knihou. Stále znovu v ní nacházíme vyjádření pro svou vlastní bolest, úzkost, naději i radost.

Náš žalm je prvním z tak zvaných „písní stupňů“ – lidé se je modlili cestou k jeruzalémskému chrámu. Zbožní Židé tam alespoň jednou ročně putovali, i když cesta byly dlouhá a nebezpečná. Nicméně těšívali se na tu pouť, protože to bylo vyvrcholení událostí celého roku. Prožívali v chrámě setkání s Bohem a jeho slovem. Podobně chodívala do chrámu i rodina nazaretského tesaře Josefa a jeho ženy Marie.

Cílem té pouti bylo setkání s Bohem, který byl silou a nadějí jejich života. K němu se obraceli ve svém trápení či soužení. „K Hospodinu v soužení jsem volal“. V tom se nám žalmista podobá. My také voláme, když je nám těžko. Když přijde trápení, začínám častěji spínat ruce. V jasných a klidných dnech většinou naše modlitby rychle ochabují Ještě že se Bůh podobá otci, který pozoruje své děti. Dokud si spokojeně hrají, nechává je být. Když se potká nějaká nesnáz, otevírá jim svou náruč.

Žalmista jistě má na mysli závažnější věc, než něco, pro co dítě přeruší svou hru. V P9smu je soužení takový čas, kdy člověk stojí na pokraji svých sil, kdy se každý den může proměnit v den poslední. V takových chvílích se pak každý dech, každý krok stávají volání o pomoc a smilování. Snad každý z nás v životě takovou chvíli zažil...

A zažili jsme i pocit, že naše volání zaniká v prázdnotě, v mlčících hlubinách vesmíru. William Shakespeare ve svém dramatu Hamlet líčí scénu, jak se Hamletův nevlastní otec pokouší modlit a cítí, že jeho modlitby jsou němé a končí povzdechem:“jdou slova vzhůru, mysl k prachu tíhne. Hlas bez myšlenek nebes nedostihne.“

A přece je tu někdo, kdo tomu volání naslouchá. Vědět o něm, volat k němu a ne do prázdna, to je veliká výsada a milost. Vědět, že tam, kde jsme u konce svých možností a svých sil, kde sami už nemůžeme nic změnit, tamže ještě můžeme volat k Bohu, který slyší – to je veliká věc. Proto může žalmista dodat:“On mi odpověděl.“

Co když neodpověděl. Co když nevyslyšel, jak překládají Kraličtí? Kolik na světě bylo, je a ještě bude upřímných modliteb, plných důvěry a naděje, modliteb k Bohu a ne k modlám, a přece nevyslyšených? Nejsou ty nevyslyšené modlitby důkazem, že celá naše víra a všechno naše mluvení o Bohu je jen zbožným sebeklamem. Sem tam nějaká ta vyslyšená modlitba, to může být souhra náhod. Mnozí s tím máme hořkou zkušenost. Bůh modlitby nevyslýchá. Nevyslýchá, protože nemůže. A vyslýchat nemůže proto, - že není.

Co na to říct? Přiznejme si, že jsou i nevyslyšené modlitby, třeba i ty naše vlastní… i když jsme prosili o pomoc v nějakém velikém trápení nebo o záchranu svých drahých. Nebo kolik už na zemi zazněli upřímných modliteb, aby si lidé přestali ubližovat, aby skončila nenávist, války, aby zvítězilo dobro, spravedlnost, pravda a láska. Ani takové naprosto nesobecké modlitby Bůh nevyslýchá. A proto také mnozí o Ježíšovi říkají: mesiášem nebyl, protože kdyby byl, musel by jeho příchod přinést konec lidskému utrpení, jak to ohlašovali proroci. Konec konců nebyla vyslyšena ani Ježíšova modlitba, modlitba toho nejzbožnějšího z lidí. Znamená to, že opravdu není žádný Bůh?

To všechno jsou marné otázky. Naslouchejme zvěsti Písma. „Volal jsem k Hospodinu. A on mi odpověděl.“

Odpovědět neznamená splnit. Vraťme se k tomu příměru s dítětem, dítě má mnoho přání. Většinu jich otec nesplní. Když ale dítě volá, otec se ozve. Odpovědět neznamená splnit. Bůh s námi zůstává i tehdy, když všechno jde jinak, než jsme si představovali, přáli a vyprošovali.

Největším trápením a troskotáním je, když pro nás všechno ztratí smysl... ptáme se proč a odpověď nikde.

Tak se ptal i žalmista ve svém volání a Bůh mu odpověděl. Nikoli nějakým zázrakem, nikoli nějakým vše objasňujícím traktátem, ale darem svého Slova, které všemu – i smrti – dává smysl. To je Boží odpověď na žalmistovo i naše volání.

Ale jak Bůh odpovídá? Poutníci věřili, že se v chrámu setkávají s Božím slovem, které je vede po všech cestách až do konce.

My ovšem nemáme chrám a obvykle se ani na pouti nevydáváme. Kde máme či můžeme hledat odpověď. Tou Boží odpovědí pro nás je Ježíš z Nazareta, kterého vyznáváme jako Krista. Tou Boží odpovědí je příběh potulného kazatele z Palestiny, příběh dávný a přece stále znovu živý, dotýkající se našich srdcí, kdykoli mu popřejeme sluchu. Pravou Boží odpovědí není jednou pro vždy platná dogmatická formulka. Pravou Boží odpověď musíme znovu a znovu odečítat z příběhu Ježíše z Nazareta, z jeho kříže a vzkříšení, z toho, co mluvil a dělal, z jeho věrnosti až do konce. Tak je Boží odpověď vždy živou odpovědí a Boží slovo vždy živým oslovením. Ta odpověď je stále nová, nedá se zavřít do církevních obřadů ani do theologických formulek.

K Hospodinu v soužení jsem volal. On mi odpověděl, vyznává žalmista. My míváme pocit, že nám nikdo neodpovídá., že naše modlitby zůstávají nevyslyšené. Není to ale tak, že velmi často jsme my sami neslyšící? Nemáme často hluché uši a slepé oči? Někdy nasloucháme jiným hlasům nebo nejsme ochotni slyšet odpověď, která se nám nelíbí...

Třeba nám Bůh odpověděl ale jeho odpověď je jiná, než jsme čekali a než jsme ochotni slyšet. Je důležité nechat Bohu právo, aby odpověděl třeba i proti našim prosbám a přáním a přesto jeho odpovědět přijmout a následovat...

 

Pane, nauč nás k tobě volat. Přiznáváme, že se tě často svými modlitbami snažíme přimět, abys plnit naše přání a naši vůli. Nauč nás vděčnosti, kdykoli naše prosby naplníš. A nauč nás bedlivě naslouchat tvému slovu, abychom slyšeli tvůj hlas a radovali se z tvé blízkosti.

Amen

 

 

Blahoslavův dům, 5. 5. 2019, J. Vítek

 

POTOM SE JEŽÍŠ OPĚT ZJEVIL UČEDNÍKŮM

 

Text:            Jan  21, 1-14

 

Čtení:           Ž 116, 1-9                                                         

 

Písně:           341, 667, 544, 368, 664, 406

 

Kázání:

 

Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského.

Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, To-máš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili.

Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.

Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami. Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste ně-kolik ryb z toho, co jste nalovili!“ Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla.

Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení.

To byla sestava! Co jméno, to mimořádná osobnost. Lidé, kteří utvářeli charakter církve na samém jejím začátku. Schopní geniálních postupů a rozhodnutí. Dokázali tomu společenství vtisknout tvar, jehož bylo potřeba. Když o nich svatý Jan po víc než půlstoletí psal, vznikl mu z toho seznam autorit. A ještě jich tam prý bylo víc, ani se do toho seznamu všichni nevešli.

Tam v Galileji se s nimi setkal Ježíš, vzkříšený. A prý se to stalo „potom“. Tak jsme to četli: „Potom se Ježíš znovu zjevil.“ Pozorný čtenář má právo se zeptat, co znamená to časové určení. Chtělo by to něco přesnějšího, nejraději třeba datum. Jaké „potom“. Po čem?

Možná se to dá říci docela úsečně: Po velikonocích.

Evangelijní zpráva nenechala na pochybách o tom, jaký zlom znamenaly v životě lidí kolem Ježíše velikonoce. Den po sobotě to tehdy v Jeruzalémě začalo. Nečekaně, neslýchaně. Událost plná světla – až oči přecházely. Setkání se Vzkříšeným, nejdříve to bylo jenom neuvěřitelné překvapení, ale změnilo se to, následovala veliká radost, nadšení. Všecko bylo nebývalé a nesrovnatelné. Strhující.

Úžas a nadšení jsou v lidských příbězích velmi potřebné, nepostradatelné. Koho nic podobného nikdy nepotkalo, toho bychom snad dokonce měli politovat. Nikdy nevystoupit z každodennosti, ve které je všecko pořád stejné. Nikdy neprožít radost z nebývalého děje, nového pohledu na lidi a na svět. Nuda a smutek se navzájem doplňují.

Jenže zároveň: veliký úžas a veliké nadšení si nedovedou podržet sílu a závažnost. Stačí na to nenápadný, skoro nepostřehnutelný, nejsamozřejmější úkaz: plynutí času. Z toho, co se stalo právě teď, bude cosi dřívějšího, cosi minulého. Z bývalé veliké a úžasné přítomnosti se udělá to, co bylo. Nenápadně a neodvratně, bez halasu a bez vytrubování je to zgruntu jinak.

Co zbylo z velikonočních setkání učedníků se Vzkříšeným, když tehdy tiše přišlo ono „potom“? Sešli se v Galileji – a co dál?

Petr byl vždycky nejrozhodnější z nich. Už víckrát dokázal jako první vyslovit, na čem záleží. A tehdy sdělil ostat-ním: Já půjdu lovit ryby.

Snad není potřeba moc vysvětlovat, že neměl na mysli jakési krácení dlouhé chvíle tím, že si zajde na ryby. Víme, že rybáři, které si Ježíš vybral za přátele, od něj dostali za úkol vyhledávat lidi a získávat je, aby se dali zaujmout dobrou zprávou Božího království. Vypadá to tak, že celé další vyprávění je plné symbolů. Jsou tam učedníci, kteří zastupují církev a jejich podivný rybolov. A vzápětí kdosi neznámý. Vyhledal je a ukázalo se: vyhledal je proto, aby s nimi promluvil a pozval je, aby s nim šli pojíst.  

A tak to zkusme, těm třem věcem se malou chvíli věnovat. Rybolov učedníků, oslovení pro ně a pozvání pro ně.

Nejdřív o tom, jak lovili ryby. Nevypadá to, že by zrovna sršeli samým nadšením. Jistě, Ježíš je kdysi čímsi pověřil, mělo by se to zkusit. A podaří se to?

Prý: půjdeme s tebou. Až potud dobře. Nenechají v tom Šimona Petra samotného. Jenže, zdá se: čím víc odpovědnosti, tím méně jistoty o výsledku.

Tak nějak prý mohli vypadat představitelé církve v jejích počátcích. To měla prožívat hrdinské a průkopnické období. Zářný vzor v čele chyběl. – A zprávy z těch časů potvrzují, že lidé, kteří se na to dívali zvenku, věděli, že to nevydrží ani do podzimu. Každému soudnému člověku prý to musí být jasné.

Podobně se uvažovalo znovu a znovu, asi nespočetněkrát. Je to tuším pětapadesát roků, co mi dobře situovaný úředník vysvětloval, že nejpozději za pět let už žádná církev nebude. Zanikne. Nikdo si na ni nevzpomene. Říkal to velmi důrazně, a jsem si jistý, že o tom byl upřímně přesvědčen.

Prosím, abyste přijali s pochopením, že nechci předkládat obdobné současné pohledy na budoucnost církve – a jak prý je to přece jasné. Nebudou peníze, nebudou lidi, nemá už smysl zkoušet něco začínat a o něco se snažit.

Pokud to někdo vysloví jako starost, nechci se posmívat, nechci to znevážit. Ostatně: kdo má nutkání takové předpovědi hned vyvracet, ať s tím raději ještě chvilku počká. Není nemístné všimnout si, že už ti galilejští učedníci tehdy po velikonocích se sice odpovědně a s úsilím dali do práce, ale nepodařilo se jim to. Celou noc až do rána se namáhali, byla to dřina a nepříliš bezpečná – a zůstala bez užitku. Není to děsivá tragédie. Není to hrůza. Jenom nelítostný, nenapravitelný neúspěch je potkal. Jednoduše, kdyby se nedělo vůbec nic, bylo by to stejné.

Vypadalo to, že stejně nevýrazně to bude pokračovat. Když se ráno vraceli, unavení, mokří a prochladlí, s rozedřenýma rukama od práce se sítěmi ve vodě, nic neslýchaného se neudálo, jenom tam na ně kdosi čekal.

A tak jsme u toho druhého, jak je ten čekající oslovil. Evangelijní vyprávění nám poskytlo výhodu oproti zmoženým účastníkům. Víme, že ten člověk na břehu byl Vzkříšený, a že tehdy znovu vyhledal učedníky. Máme zas odkud si dát říci, že Kristus bývá blízko dřív, než si to stačíme uvědomit a jaksi vyhodnotit.

Ba ani tu nenajdeme zprávu, že by učedníky třeba utěšoval a chlácholil. Dal se s nimi do řeči přívětivě, a přece je to nesnadné. Zeptal se prý: Děti, nemáte nic, co by nasytilo, viďte?

Neměli. Jenom udělali, co jim vzápětí řekl – a mělo to nečekaný výsledek. Těch sto padesát tři velikých ryb v síti, to prý byl podle jakési antické zoologie signál, že se to týká všech tvorů, co tam žili. – Vnímat řeč Ježíše Krista, vzít vážně, co říká, a pustit se do toho, má veliký dosah, i když to asi pokaždé bude předmět všelijakých nejistot a otázek a sporů. Zas a znovu přijdou experti, kteří vědí, že se všecko mělo provést jinak, a navíc prý už ani nemá cenu nic zkoušet. Ale po velikonocích už se mnohokrát stalo, že to probíhalo jinak, než experti vědí.

Zatímco předchozí večer věděl Šimon Petr jako první z učedníků, co je zapotřebí, příští den ráno to si vzal slovo nepojmenovaný učedník, kterého miloval Ježíš. Jako první oznámil ostatním, že ten neznámý je Pán. Vzkříšený, jediný, komu se patří tak říkat. Pán, který je dál blízko, nečekaně blízko.

Když se potom vrátili na břeh, čekal na ně a pozval je, aby se s ním najedli. A to je to třetí, co jsme chtěli ještě zmínit. Šli k němu a hřálo je tam přívětivé teplo a bylo čím se nasytit. Už to pro ně měl připraveno. Ale prý: Pojďte, přidejte něco z toho, co jste ulovili.

A že bylo z čeho přidávat.

Ráno bylo moudřejší večera. Ačkoli se skoro nic nezměnilo, s výjimkou jedné – řekněme – podrobnosti. Věděli, že Ježíš je tam s nimi. To bylo jaksi navíc, tak se to projevilo tehdy po velikonocích. Už nebylo potřeba se ptát, jestli to způsobila zdařilost nebo vytrvalost lidských činností, anebo to, že Ježíš Kristus uvádí ve skutek nebývalé a nečekané. A na čem z toho jako záleží víc.

Na přítomném Pánu Kristu záleží. Na tom, že nás vyhledává a zve. Zas je možné dát se pozvat. Neopomene mít pro nás všecko připraveno.

Tak se to událo tehdy po velikonocích. Tak se nám to v našem světě stává. A prý to tak bude i úplně nakonec.

Pokoj Boží, který převyšuje každé pomyšlení, nechť střeží vaše srdce i mysli v Kristu Ježíši.

 

 

 

Blahoslavův dům, 26. 5. 2019, Iva Květonová

 

Text:                Jan  8, 2-11

                      

Čtení:              1 Kr 3, 16 – 28                                                                                              

 

Písně:             103, SV 44, 614, 693, 421, 487

 

Kázání

 

V chrámu v Jeruzalémě se hned zrána koná hodina vyučování.

Zpočátku to vypadá, že Ježíš je učitel. Za chvíli zas, že je spíš zkoušený žák a že to s ním dnes nebude nijak slavné. A nakonec všechno dopadne úplně jinak, než všichni čekali, než bychom asi čekali i my.

Pojďme se podívat, kdo je v tom dnešním příběhu kdo, a kdo jsme my.

Zákoníci a farizeové. Znalci Písma, mezi lidmi vážená duchovní autorita a s nimi horliví hlídači příkazů, kteří mnohdy stavěli pravidla nad lidskost.  Tihle ctihodní muži přicházejí za Ježíšem a nejsou sami. Vlečou s sebou ženu, kterou přistihli při činu cizoložství.

Případ je jasný, předmět doličný je tu, svědkové jsou k dispozici. Zákon říká takové kamenovat. Tak co ty, Ježíši, na to?

Ježíš není proti Zákonu, naopak učí nás žít podle Zákona. Ctít desatero, vést člověka k lásce k bližnímu, nedělat druhým to, co by si člověk sám nepřál.

Zákon je důležitý, potřebujeme ho, bez něho by nám chyběly mantinely pro život, špatně by se nám žilo, život by byl daleko bolavější. Jenže zákon ještě není spravedlnost.

Je potřeba moudrého soudce, který podle zákona posoudí každý jednotlivý případ, pečlivě zváží všechny okolnosti, a co nejspravedlivěji rozhodne.

Jsme my takovými moudrými a spravedlivými soudci?

Zákoníci a farizeové nakonec jako soudci neobstojí. Vytratí se ze soudní síně jeden po druhém, těmi nejstaršími a nejváženějšími počínaje. Zjistí, že na to nestačí. Vidí najednou taky sami sebe, svoje hříchy, svoje provinění proti desateru.

Kdo je bez viny, ať první hodí kamenem. Položme si tu Ježíšovu podmínku sami, až budeme z kapsy tahat kameny, až budeme mít na jazyku drsná odsuzující slova, až budeme druhé posílat do horoucích pekel nebo se zadostiučiněním druhému sdělovat „vidíš, to máš za to“.

Žena cizoložnice. Ta, co se provinila proti Zákonu, tedy i proti Bohu, a taky proti člověku. Zklamala nejspíš toho, kdo jí věřil, muže, který ji měl rád, který s ní spojil svůj život, který na ni spoléhal. Co všechno a koho svým hříchem zranila, si můžeme jen domýšlet. Stejně tak i to, jak svůj hřích nese a jakou tíhu pro ni znamená. My čtenáři se o tom nic nedozvídáme, stejně jako se to většinou nedozvídáme ani o jiných cizoložnících a hříšnících kolem nás.

Vidíme hřích, přestupek proti pravidlům a zákonům našeho světa, litujeme poškozené. A hříšníci? Víme, co si zaslouží, co jim patří a umíme k nim být velmi tvrdí. A kdyby snad na ně byla ruka lidského zákona příliš krátká, spoléháme ještě na Boží spravedlnost. Vždyť Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! Potrestání hříšníka čekáme, bez toho by nebyl svět světem. Jenže možná při tom zapomínáme na to, že na místě ženy cizoložnice můžeme stát taky my sami, ať náš hřích bude spočívat v cizím loži, cizím majetku, cizí svobodě nebo v něčem jiném, co porušuje zákony, boří životně důležité hranice, ničí soužití mezi lidmi. A tak ty pomyslné mlýny, které mnohdy sami roztáčíme, jednou mohou semlet taky nás.

A pak je tu taky lid. O něm se nedozvídáme skoro nic. Snad jen to, že byl při tom, když onu ženu přivlekli a taky při tom, když Ježíš učil. Možná v tomto příběhu hraje jen roli němého svědka.

Kolikrát hrajeme takovou roli my? Čemu všemu v životě přihlížíme, co si z toho bereme za poučení? Na kterou stranu se případně přikláníme, komu dáváme za pravdu?

Není tu ani jasné, jestli byl lid přítomen celou dobu nebo se nakonec taky vytratil jako ti zákoníci a farizeové. A tak je otázka, kolik toho slyšel, jestli byl nakonec i svědkem pointy příběhu, velkolepého Božího milosrdenství.

To se vždycky nepodaří. Někdy známe jen kousek, rozumíme jen zčásti. Nasloucháme jen jedné straně a chybí nám k úplnému porozumění ještě ta druhá. Jenže bez ní budeme sotva s to pochopit. V jedné písničce se zpívá „Chcete-li však dojít poučení, nezůstaňte v půli cesty stát, snažte se naslouchat jen plnému znění, půlka pravdy může taky lhát.“ Takhle to řekl Miloš Rejchrt a já bych to líp nesvedla.

Ježíš. Dostává se rychle do centra zájmu, do kterého byla původně jakoby naoko „nastrčena“ ona žena cizoložnice. O ni v příběhu nakonec vlastně nejde, hlavní je to, jak Ježíš vyřeší léčku, do které ho chtějí chytit.

Hodit kamenem nebo ne?

Jenže ať by se Ježíš rozhodl tak či onak, vždycky to bude špatně.

Nehodit by znamenalo dostat se do sporu se Zákonem. Zákon totiž mluví jasně: „kamenovat“.

Anebo hodit, pak by to ale znamenalo dostat se zas do sporu s Římany, protože ti v Ježíšově době odňali Židům právo kamenovat.

Dvě misky vah. Na kterou z nich položíš svůj kámen, Ježíši?

Na kterou z nich bychom ho položili my?

Králi Šalomounovi kdysi dvě ženy chtěly vnutit také jediné dvě možnosti, jak vyřešit jejich spor. Šalomoun byl velmi moudrý a nabídl ještě další možnost. Takovou, která nakonec vedla k životu a ke spravedlnosti.

Ježíš se nenechá lapit do sítí. Neskočí na buď a nebo.

Ti, kdo ho chtěli soudit, odcházejí s nepořízenou.

Nakonec zůstává jen on, ta žena a dar života.

Nejsme jako Ježíš, těžko bychom se s ním mohli ztotožňovat. Ale máme možnost se od něho něco naučit, jednak podobně jako on.  V něm si jako v bezpečí můžeme přiznat svoji hříšnost, u něho smíme doufat, že pro nás hříšníky existuje ještě i další možnost než trest.

Ježíš zve k milosrdenství, k velkorysosti srdce. Druhý člověk se dá odsoudit, ale taky mu můžeme darovat nový začátek, jako Ježíš oné ženě.

Hřích se nedá smýt, je prostě tu, nedá se zapomenout, nedá se vygumovat. Dá se ale odpustit tím, že tomu druhému otevřeme novou cestu.

Jako Ježíš té ženě. „Jdi a už nehřeš.“

Prostě zkus začít jinak, líp, zkus se víc snažit, zkus odolávat všem svodům. Pořád si připomínej, že tvůj hřích už má patřit minulosti, nemáš v něm pokračovat a že to je správný směr.

„Jdi a už nehřeš“, to je nová cesta i pro nás.

 

 

 

Blahoslavův dům, 24. 3. 2019, mh

 

 

Text:                Lukášovo evangelium 13, 1-9                 

                

Čtení:              Iz 55,  8-11             

 

Písně:             S319, 500, 650, 579, 550   

 

Kázání:

 

 

Milé sestry, milí bratři,

Ježíš vyřizuje lidem zprávu o posledním čase, čase soudu a milosti, a také o nich samotných. A lidé Ježíšovi na oplátku vyřizují zprávy ze světa: o tom, co hrozného se přihodilo v Galileji. Snad i s nevyřčenou otázkou, jestli snad taková událost není předzvěstí onoho posledního času.

Zprávy ze světa ovšem odvádějí naši pozornost od důležitých zpráv z domova. A zprávy z domova zase odvádějí naši pozornost od důležitých zpráv o nás. Ježíš nás na to zase jednou upozorňuje. 

 

Zprávy ze světa

Se zprávami ze světa býváme rychle hotoví. Uzavíráme své soudy snadno a jednoznačně, a často také jednostranně. A jsou-li to zprávy to špatné zprávy – a ony většinou bývají špatné, říkáváme si: nemohli si ti lidé za to neštěstí sami? Nezavinili si svůj špatný osud nějakou svou neopatrností, anebo pohodlností? Nebylo v tom, co se tam zlého stalo, už něco z oněch Božích soudů? A dost často se takhle ptáme bez nějakého zájmu nebo solidarity s těmi lidmi: tyhle zprávy z daleka se nás prostě obvykle netýkají. 

Mohlo to tak být i tenkrát při tom rozhovoru s Ježíšem: lidé za ním přicházejí se svou zprávou o hrozné události v Galileji ale nijak neprojevují, že by se jich ta novina víc dotýkala; možná se jen domnívají, že Ježíše, který z Galileje pocházel, jejich zpráva zaujme, že na ni proto bude nějakým zvláštním způsobem reagovat.

Jenže Ježíš všechny jejich předpoklady odmítá. A vysloví naprosto zřetelně a jednoznačně: Ti lidé z Galileje, kteří museli vytrpět od Římanů takové brutální násilí, nebyli větší hříšníci než ostatní. 

Známé rčení „To ho Pán Bůh potrestal!“, které je ještě i dnes možné slyšet mezi lidmi, zbožnými i méně zbožnými, prostě neplatí. Hospodin by pak totiž musel stejným způsobem potrestat i nás ostatní.

Ježíš jako by to hned svými slovy potvrzoval: „Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ Přiznám se, že tahle věta mě vždycky děsila: chce tím Ježíš říci, že všichni jeho posluchači, kteří se dostatečně nekají, mají zemřít podobně násilnou smrtí? Nebo tak zemřou dokonce všichni lidé, kteří nad svým jednáním neprojevili dost lítosti? A co znamená ono podobně zahynete?

Myslím, že to znamená zahynout podobně zbytečně, podobně absurdně. A pro člověka, který nepamatuje na ono budoucí setkání s přicházejícím Synem člověka, to pak také může znamenat zahynout podobně nepřipraveně, a proto možná taky podobně beznadějně

 

Zprávy z domova

Od zpráv ze světa ale Ježíš přechází ke zprávám z domova. Připomene svým posluchačům pád věže v Siloe, událost, která se odehrála v Jeruzalémě - v bezprostředním sousedství lidí, s kterými nyní hovoří. Toto neštěstí se nepřihodilo nějakým cizincům nebo jinověrcům kdesi daleko: tohle se stalo tady u vás, to se stalo vašim sousedům. Postihlo to lidi, kteří tak jako vy chodí v tomto městě do chrámu nebo do vašich synagog.

Zřetelně tu Ježíš dává najevo: neštěstí, absurdní  a  nepochopitelný odchod ze života se neděje lidem někde daleko od vás, to se děje i mezi vámi, to se může přihodit i vám samotným. Ani těch osmnáct, na které padla věž v Siloe, nebyli větší hříšníci než ostatní lidé. Ani v jejich případě neplatí žádné: to je Pán Bůh potrestal.

Ta Ježíšova slova jsou odpovědí i na naše otázky, kdybychom chtěli začít uvažovat, proč se lidem v naší blízkosti stalo něco zlého – proč se stali obětí násilí, proč musí čelit těžké diagnóze nebo z jakého důvodu je snad zasáhlo úmrtí v rodině. - Potrestal je Pán Bůh? To by musel stejně tak potrestat i nás.

 

Moje zprávy

Po zprávách z domova následují Moje zprávy. Jako zprávu o sobě můžeme totiž číst Ježíšovo podobenství o fíkovníku na vinici, které bezprostředně následuje.

Možná se vám vybaví Ježíšova slova z Janova evangelia: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti“ (J 15,5). Toto podobenství ale přináší jiný obraz vinice: na téhle vinici jsme my oním fíkovníkem. Jsme tím fíkovníkem, který nepřináší ovoce: jsme jím jednak společně jako Boží lid či jeho část, a jsme jím pak také každý z nás sám. V tomto pořadí možných významů. 

Fíkovník, který nepřináší plody. Je zbytečný, zaclání tu. A přichází pán vinice, aby zjistil, zda se děje něco nového. A také aby viděl, jestli má smysl tomuto fíkovníku přidávat čas. Vinař, který na vinici pracuje a vedle révy má na starost i fíkovník, se za strom přimlouvá. Vinař tu zastupuje osobu Ježíše: je tím, kdo pracoval na vinici Páně, a je tím, kdo se za nás přimlouvá.

Bylo nám dáno vše, co je k životu potřeba. A také k tomu, abychom nesli dobré plody svého života. Dostali jsme zemi jako místo k životu. A dostali jsme k životu i určitý čas - čas jako lhůtu, kterou máme každý k tomu, abychom ji dobrým naplnili.  

A Ježíš nám vyřizuje svou zprávu o nás: tvoje lhůta ještě není i konce, tvůj čas tady na zemi ještě trvá! Amen.

 

 

Podkategorie

Události

Žádná událost k zobrazení

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015