Blahoslavův dům, 28. 3. 21, Michaela Najbrtová

 

 

Text: Mt 21, 1-9

 

Písně: EZ Ž 84, S 74, EZ 406, EZ 276   

 

 

Kázání:

 

Milé sestry, milí bratři,

            dnešní neděli, poslední neděli před Velikonocemi, se podle staré církevní tradice připomíná Ježíšův příjezd do Jeruzaléma. Květy, podle kterých se tato neděle nazývá sice neuvádí žádné evangelium, ale toto pojmenování ukazuje k zeleným ratolestem, které popisuje evangelium podle Matouše a Marka a k palmovým listům, které zmiňuje evangelista Jan.

Ježíšův příjezd do centra víry je triumfální a radostný. Lidé ho s nadšením vítají, vždyť přijíždí tolik všemi očekávaný král!  

            Očekávaný král! Jako lidé máme různá očekávání a představy. Samy o sobě i ve svém celku jsou těžko uchopitelné. Odvíjí se vždycky subjektivně od našich předchozích zkušeností, pocitů a přání. Rozdělují nebo spojují jedince, skupiny, větší společnosti. Bývají hlavním hybatelem dějin a vývoje. Může se jednat o očekávání a představy o budoucnosti, máme představy o sobě, i o našich nejbližších. O našich dětech, rodičích, partnerech, o rodičích partnera i našich vnoučatech. Jsou tu  očekávání od lidí s důležitým posláním – od politiků, od lékařů, od farářů. Nebo i jednoduše od pobytu s přáteli v přírodě, od servisu v restauraci i od zboží, které si zakoupíme.

            Myslím si, že mít o něčem svoji představu a něco očekávat je v naprostém pořádku a na místě. Proč bychom neměli mít očekávání od druhých, situací nebo i zboží, že výsledek bude přiměřený tomu kolik času, energie nebo finančních prostředků jsme tomu věnovali?

           

            Od druhých lidí očekáváme, že naše představy naplní, a jsme zklamaní, když to nevychází. Od dětí třeba očekáváme, že si uklidí věci v pokojíčku, když už jim to řekneme po desáté. Od rodičů očekáváme, že nám budou nablízku, ale že se nám nebudou moc plést do života. Od partnera očekáváme, že bude pozorný a laskavý, že nám bude oporou, že nás bude mít rád, že se něj můžeme spolehnout. Od rodičů partnera očekáváme aspoň, že to nebude tchýně ze vtipů o tchýních, a že s tchánem vyjdeme normálně.

           

            Od politiků očekáváme, že se budou starat o to, k čemu jsme si je zvolili, že budou myslet na věci veřejné a ne jen na sebe, své kamarády, svoje stranické kolegy. Od lékařů očekáváme, že udělají všechno, co mohou, aby pomohli nemocným a zraněným. Od farářů očekáváme, že nám budou průvodci a bratry a sestrami na cestě životem k Bohu.

            Nesmíme však zapomínat na to, abychom nepodlehli myšlenkovým stereotypům, předsudkům, přehnaným nebo falešným očekáváním a představám. Očekávání a představy musí být přiměřená, šité člověku, situaci, věci jakoby na míru, tak aby vyjadřovaly jejich osobnost a podstatu. To, čím jsou.

           

            Nesmíme na to zapomínat, ale právě to se nám často stává. A naše očekávání od druhých a o druhých jsou nepřiměřené. Když od dětí očekáváme, že budou nosit samé jedničky a že budou vyhrávat sportovní, jazykové, přírodovědné i výtvarné soutěže. Když od partnera očekáváme, že bude vždycky dobře naladěný a podporující a nebude mít slabou chvilku. Když od rodičů očekáváme, že se nás nebudou pokoušet chránit, a poučovat nás, i když už jsme velcí. A že budou pořád zdraví a mít dost sil a postarají se sami o sebe.

           

            Když od tchýně očekáváme, že splní dokonale ne vždycky dokonale splnitelný úkol najít místo v nové rodině svého dítěte. O tchánovi nemluvě. Když od vnoučat očekáváme, že budou rozumět naší době a že nám budou umět citlivě sdílet tu svoji dobu.

           

            A to jsou ti nejbližší, tam je to nablízko, tam se s tím dá něco dělat, i když je to zase hodně citlivé. A pak jsou tu očekávání u kterých se zapomínáme, u těch zodpovědných za druhé. Když od politiků očekáváme, že za nás všechno zařídí. Když od lékařů očekáváme, že uzdraví každou nemoc. Když od farářů očekáváme, že se postarají o náš duchovní život.

           

            Možná si tu nereálnost očekávání lépe představíme u těch věcí, které kupujeme. Když očekáváme, že když si koupíme televizi, že bude vysílat samé kvalitní programy. Když si koupíme troubu, že nám vždycky dobře napeče. Když si koupíme švihadlo, že zhubneme.

           

            Nebo to vidíme na věcech, které podnikáme. Když čekáme, že když si vezmeme dovolenou, že nám vyjde počasí, když půjdeme na houby, že najdeme aspoň nějakou jedlou, když je zima, že bude sníh, aspoň když vyjedeme na hory.

            Zvláštní kapitolou jsou očekávání od budoucnosti.

            Vidíme, že jsme v našich lidských očekáváních vždycky někde mezi reálnými očekáváními a mezi těmi, kde to přeháníme. To neznamená, že nemáme nic očekávat. Nic si představovat. Kdybychom nic neočekávali, neměli žádně nároky a byli se vším spokojení, pravděpodobně bychom se nikam neposunovali. A ani naše společnost.

           

            Jak už jsem zmínila, naše očekávání musí být přiměřená. Zcela jistě nemůžeme chtít tam, kde musíme sami přiložit ruku k dílu, aby se výsledek dostavil i bez našeho přičinění. Nebo u druhých lidí, aby byli bezchybní a dokonalí a zcela podle našich představ. Nebo od věcí a událostí, aby fungovaly bez závad a poruch a zmoknutí.

           

            Ježíš vjíždí do Jeruzaléma. Je to opravdu krásný a silný moment. Je dobré, že lidé Ježíše očekávají, že se radují, že v něm vidí svého krále a zachránce. Potíž je však v tom, že davy lidí holdujících Ježíšovi před branami Jeruzaléma si představují příchod Božího království a vítězného mesiáškého krále podle těch svých představ a očekávání.

           

            To očekávání je plné konce starého a začátku nového světa, nového života. Konce těch zlých poměrů a příchodu nových lepších a nejlepších, nejlépe ideálních. To není špatně. Od Pána Boha a od jeho pomazaného Mesiáše smíme a máme čekat úplně nejvíc, úplně všechno.

           

            Potíž je v tom, když si do toho promítáme, jak a co se má stát, jak si to představujeme my. A tak jsou tu ti, kdo prožívají radost z příchodu Zachránce, ale ta radost mizí, když se ukáže, že ten pokojný král pokoj nenařídí a nevynutí, ale sám se nechá semlít a zatknout a odsoudit. Někteří z těch, kdo volají Hosanna, jsou ti, kdo za pár dnů volají ukřižuj.

                       

            A pak jsou tu ti, kdo by radši viděli Ježíše rovnou na válečném voze a v čele legií andělů. A pak jsou tu ti, kteří mají úplně jiné představy o tom, jak by Pán Bůh měl svět někam vést a přivést. A nejlépe to nechat v rukou těch, kdo tomu rozumí, nechat to tak, jak to je, a moc se do toho neplést, hlavně lidem nepoplést hlavu a měnit ty stávající pořádky, které sice nejsou úplně ideální, ale aspoň mají tu výhodu, že nějak fungují.

           

            Když Ježíš přijíždí do Jeruzaléma na oslátku je to prorocký čin, vědomé navázání na Zacharjášovo proroctví o králi pokojném, pokorném, který je ztělesněním Boží záchrany. Tím, kdo vymýtí válečné vozy a koně a luky a šípy, kdo odstraní násilí a utrpení a bolest a zlo.

           

            A to je ohromná radost a ohromná změna, takže se nedivíme těm, kdo jsou spojeni se starými pořádky tak, že už nic od pána Boha neočekávají, že to v nich vyvolává odpor. A nedivíme se těm, kdo touží po změně a od Boha ji očekávají, že jásají a radují se.

           

            A pak? A pak co. Pro spoustu lidí zní odpověď. A pak nic. Očekávání se nesplnila. Zatčení, odsouzení, poprava. Smrt. Konec nadějí na změnu. Pro přátele starých pořádků, kteří nic nečekají je zase všechno při starém. Pro ty, kdo čekali převrat, to je zklamání a zásah toho nejcitlivějšího místa v duši.

           

            Ježíš Kristus ale je Zachránce, Mesiáš, Vítěz. Vítězí nad smrtí, nad hříchem, nad zlem, nad bolestí a utrpením. Ale není to tak, jak si to lidé představovali. Nad smrtí vítězí vlastní obětí. Nad hříchem vítězí láskou, která bere hříchy druhých i jejich následek na sebe. Pro uzdravení bolesti a utrpení sám prochází bolestí a utrpením. Pro nový život pro druhé dává sám svůj život. Nad vším zlým vítězí láskou.

           

            Jaké jsou ty naše představy o Ježíšovi? Jak jsme na tom my? Úplně základní je otázka, jsme ti, kdo od Pána Ježíše něco očekávají? Ti, kdo od něj očekávají ve svých životech dokonce všechno? Nebo od Pána Boha a Pána Ježíše a Ducha svatého v životě nečekáme nic, nebo nic moc?

           

            Evangeliem jsme zváni k očekávání, k velikým představám, a k ohromné radosti z toho, že se ta očekávání a ty představy nejen plní, ale že jsou úplně překonány.

           

            A když se necháme pozvat k očekáváním a představám a k radosti, co vlastně čekáme, co si představujeme? Kolik těch našich vlastních představ a očekávání jsme ochotni a schopni odhodit? Nakolik jsme schopni a ochotni nechat se naplnit očekáváními a představami a radostí, kterou nás zahrnuje Pán Ježíš?

           

            Nakolik chceme a dokážeme přijmout zázraky jeho blízkosti v těch nádherných věcech, které v životě smíme prožívat i zázraky jeho blízkosti v utrpení a bolesti, která nás potkává? Nakolik chceme a dokážeme přijmout zázrak nového života a radost z něj?

           

            Nakolik chceme a dokážeme přijmout tuhle cestu lásky a odpuštění a oběti za svou, nechat se pozvat k radosti na cestě se vzkříšeným Pánem Ježíšem Kristem?

Nechme se pozvat úplně nejvíc, nechme se pozvat úplně, k radosti, ke spáse, k lásce, k oběti. AMEN

 

 

        

 

Blahoslavův dům, 18. 4. 21, Michaela Najbrtová

 

 

Text: Jan 21, 15-23

 

Písně: EZ 217, D 660, EZ 350, EZ 510      

 

 

Kázání:

 

Milé sestry, milí bratři,

slavíme dnes druhou neděli po Velikoncích. Otevíráme Janovo evangelium a připomínáme si setkání vzkříšeného Pána Ježíše s jeho učedníky. Dnes je hlavní postavou Šimon, syn Janův, kterého známe jako Šimona Petra, povolaného rybáře, zapírajícího učedníka, svědka víry.

Když lidé otevírají Bibli, hledají v ní často odpovědi na své otázky. Ptají se a touží po odpovědi. Touží po inspiraci pro svůj duchovní, ale právě i praktický, „obyčejný život“. Touží po potěšení a hledají tu pravou cestu životem.

To je jistě dobré a důstojné. Svědectví o podobných zásadních otázkách máme právě i v Bibli  - můžeme si připomenout bohatého mládence z Matoušova evangelia, nebo Nikodéma, člena židovské rady z evangelia Janova.

Člověk, který není zakopaný na svých pozicích, člověk, který se ptá, ten kdo hledá, kdo hledá cestu ze své situace, kdo nechce žít v zatuhlosti a sevřenosti, to je vzor pro víru každého křesťana.

Bible a zvlášť evangelia nám ale ukazují ještě náročnější cestu víry, ale cestu krásnější a plnější. Staví nás před povolání k následování. Je to výzva, aby se člověk, křesťan, sám postavil do otázky, aby ve svých otázkách a ve svém přemýšlení neupadl do toho, že se zase sám stane mírou všech věcí,. Aby hledanou cestu znovu nepřizpůsobil svým potřebám, náladám a nakonec své pohodlnosti.

Když hledáme v Bibli nebo v modlitbě odpovědi na své otázky, když se ptáme, a snad ještě než se ptáme, měli bychom pozorně naslouchat, mít otevřené oči a uši, abychom zaslechli otázky, které jsou položeny nám. Jsme osloveni Božím slovem dříve než se my sami na něco ptáme. Zavoláni jako Zacheus, dříve než sami otevřeme ústa. Povoláni jako rybáři, dříve než by nás něco takového vůbec napadlo. Jsme pozváni k životu s Kristem, i když bychom si ani netroufli se zeptat, jestli smíme.

To neznamená, že se nemáme ptát, to jistě ne. Evangelia jen s velkou péčí a velkým důrazem dosvědčují, že se už nic důležitějšího nemůžeme dozvědět. Není už nic, co by mohlo nějak víc naplnit náš život. Bůh nás oslovuje a zve, přes naše problémy a hříchy, a dal za nás svého Syna, který za nás zemřel.

Tak ani učedníci se neptají, „kdo jsi?“, ale nechají se Ježíšem oslovit a pozvat k jeho hostině.

Člověk chce mít všechno přesně zjištěno, aby ze situace vytěžil co nejvíc, aby dosáhl co nejlepšího výsledku. Aby se někde neztrapnil, aby nemusel vynaložit nadbytečné úsilí vzhledem k výsledku, k očekávanému cíli snažení.

A vždy je jednodušší se ptát než odpovídat, s tím je totiž nakonec spojeno i slovo odpovědnost. Můžeme se jistě někdy i špatně zeptat - i za to jsme nakonec odpovědní. Proto je cesta otázek také náročná a má své dobré výhledy a vyhlídky. Ale skoro vždy je těžší odpovídat a snad nejtěžší na ty úplně jednoduché otázky, kdy se máme rozhodnout: ano nebo ne.

Umíme si všichni představit jaké oříšky před nás kladou naše děti – vzpomínám si přitom na Máničku, která říká o nějaké Hurvínkově otázce: „To je ale těžká otázka, že pane Spejble a Spejbl odpovídá, ale ne, otázka je to lehká, těžší je jaksi odpověď.

Dnes máme před sebou Šimona Petra, jako svědka víry. Evangelista nám pro naše poučení a pro náš růst ukazuje Šimona, kterému Ježíš klade prostou otázku. „Máš mě rád?“ Na to je pro Šimona zdánlivě velice lehké odpovědět. „Ano, mám tě rád!“ Ovšem tato odpověď s sebou nese právě odpovědnost. K lásce patří odpovědnost.

Když se narodí dítě, když je rodiče dostanou darem, jsou povoláni k lásce. Kdo miluje své dítě, stará se o něj, stará se o jeho zdárný růst a vývoj, pro své dítě je ochoten udělat cokoli.

Kdo miluje Krista dostává na starost a odpovědnost jeho beránky, ovečky a jehňátka. My, křesťané, dostáváme s láskou ke Kristu odpovědnost za ostatní Kristovy beránky a ovečky, abychom se o ně starali, pomáhali jim, chránili je, ukazovali jim cestu svým svědectvím, svědectvím celého svého života. A to pro všechny naše bližní, které bychom měli podle Ježíšových slov v evangeliu vidět a nacházet kdekoli, kde nás někdo potřebuje.

Láska, která zůstává jen ve slovech a neukazuje se – biblicky řečeno – ve svém ovoci, je prázdná. Naopak plná láska, která nese ovoce, je tou pravou odpovědí na otázku, na kterou se Pán Ježíš ptá Šimona Petra a na kterou se ptá každého z nás! I když to znamená se vzdát svého času, různých svých plánů, někdy i svého postavení. Svých životních jistot a prosperity a někdy pro bližního i svého života.

Proč se, ale Ježíš ptá Šimona tak zvláštně? „Miluješ mě víc než ti zde?“ Je ta otázka opravdu tak jednoduchá? Tím se zabývali mnozí bibličtí vykladači – ono také Janovo evangelium je psané pro hloubavějšího posluchače, je plné souvislostí a náznaků a symbolů – ne snad, aby bylo tajemnější a méně přístupné, jakoby skrývalo hlubší tajemství: svědčí o tom samém jako synoptická evangelia: Bůh sám se stal člověkem a zemřel pro nás a vstal z mrtvých a nás zve za sebou a k sobě. Janovo evangelium se dívá jen z jiného úhlu a tak doplňuje tři starší evangelia.

Tedy bibličtí vykladači se pokoušeli tuto otázku vysvětlit různě. V rámci Janovy symbolické řeči může otázka „Miluješ mě víc než tyto zde?“ mířit k uloveným rybám, a tak znamenat: Miluješ mě víc než své zaměstnání, svou profesi? Budeš fakt rybářem lidí a pastýřem mých ovcí?

To je jistě zajímavý výklad, který zůstává dobře v linii účinné jednající lásky – Pán se povolaného Šimona ptá, vzdá-li se pro něj své existenční jistoty a svého dosavadního života a nasměruje jej k druhým.

Nechci nějak zabíhat do psychologie, ostatně člověk nemusí být velký psycholog, aby viděl, že Ježíš spíš míří k Petrovu přesvědčení o výjimečnosti jeho víry – vzpomeňme si na Petrův výkřik při poslední večeři: „Kdyby tě všichni zradili a opustili, já nikdy!“ Petr je ten, kdo tasí meč a seká uši a je to on, kdo sleduje stráž, která Ježíše odvádí, až do veleknězova domu.

Nemusíme být velcí psychologové, abychom viděli, že Ježíš se ptá Petra třikrát ne proto, že to už tak v příbězích bývá, ale aby mu připomněl jeho trojité zapření a opuštění než už příslovečný kohout bude kokrhat.

Petr si na to vzpomíná. Je zarmoucen, že se jej Pán ptá třikrát. Uvědomuje si, že není výjimečný, bez hříchu, bez škobrtání a pádů. Uvědomuje si velikost Kristovy lásky. Slyší pozvání k této lásce a povolání k odpovědnosti.

Šimon Petr je vzorem pro naši víru. Jistě ne ve svém zapírání a útěku. I když i u toho si musíme uvědomit, že Petr je modelem a příkladem Kristova následovníka i v tom, že jde za Ježíšem i tam, kde ho skutečně téměř všichni opustili. Že se tak dostal do situace a nároku, kam se ostatní vůbec nedostali. Jeho selhání nesmí překrýt to, že šel až doprostřed nebezpečí. Petr to vzdal a zabalil až tam, kde se podle všeho zdálo, že zůstal sám.

Z toho se poučme v tom, že víra nepřivádí člověka do bezproblémového prostředí, že nenasazuje růžové brýle, neumetá cestičku a nepřináší „klid a nohy v teple“. Naopak klade nároky, které se nám mohou někdy zdát hodně vysoké.

To všechno si Šimon uvědomuje, když odpovídá na Ježíšovy otázky. Přitom se ale do něj vlévá víra – ne už víra v sebe sama, ve své vlastní schopnosti, ve vlastní pevnost a neochvějnost. Ale víra, že už nikdy nebude sám, že Pán Ježíš, který prošel smrtí a je živý, jej miluje a neopustí ho. V téhle víře přijímá Šimon odpovědnost lásky, i když to právě pro něj bude znamenat i mučednickou smrt.

Pro víru učedníků bylo velkou pomocí setkání se vzkříšeným Pánem. Jejich víra ztroskotala a rozpadla se, ale teď „vstala z hrobu“.

Evangelia nám svědčí jak naplno nás má Bůh rád, jak nás Pán Ježíš miloval, miluje a bude milovat. Na tom stojí naše víra. Když se budeme ptát, jak máme jednat, co máme podniknout se svým životem i v každé jednotlivé konkrétní situaci nepřeslechněme Kristovu otázku, kterou oslovuje i nás: Máš mě ráda, sestro? Máš mě rád, bratře? Křesťane, máš mě rád? Pas mé beránky! Následuj mě!

AMEN

 

 

 

Blahoslavův dům 1. 8. 2021 mh

 

Text kázání: 2. Kniha Mojžíšova 32, 6, 1-15                

Když lid viděl, že Mojžíš dlouho nesestupuje z hory, shromáždil se k Áronovi a naléhali na něho: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Áron jim řekl: „Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!“ I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Když to Áron viděl, vybudoval před ním oltář. Potom Áron provolal: „Zítra bude Hospodinova slavnost.“ Nazítří za časného jitra obětovali oběti zápalné a přinesli oběti pokojné. Pak se lid usadil k jídlu a pití. Nakonec se dali do nevázaných her. I promluvil Hospodin k Mojžíšovi: „Sestup dolů. Tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, se vrhá do zkázy. Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: ‚To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.‘“ Hospodin dále Mojžíšovi řekl: „Viděl jsem tento lid, je to lid tvrdé šíje. Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv a skoncuji s nimi; z tebe však udělám veliký národ.“ Mojžíš však prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost: „Hospodine, proč plane tvůj hněv proti tvému lidu, který jsi vyvedl velikou silou a pevnou rukou z egyptské země? Proč mají Egypťané říkat: ‚Vyvedl je se zlým úmyslem, aby je v horách povraždil a nadobro je smetl z povrchu země.‘ Upusť od svého planoucího hněvu. Dej se pohnout k lítosti nad zlem, jež proti svému lidu zamýšlíš. Rozpomeň se na Abrahama, na Izáka a na Izraele, své služebníky, kterým jsi sám při sobě přísahal a vyhlásil: Rozmnožím vaše potomstvo jako nebeské hvězdy a celou tuto zemi, jak jsem řekl, dám vašemu potomstvu, aby ji navěky mělo v dědictví.“ A Hospodin se dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid.

 

Čtení:             Lk 9, 28-36  

 

Písně:             98, S288, 176, 579, 685     

 

 

Kázání:                 

    

Vyprávění o zlatém teleti.

Celé vyprávění se skládá ze dvou částí. První část vypráví o jednání Izraelců, o jejich žádosti přednesené knězi Áronovi a o tom, jak na kněz na žádost odpověděl. Druhá část vypráví o Mojžíšově přímluvě za izraelský lid. Dnes se soustředíme na první část.

 

Izraelci jsou na cestě, na své velké cestě ke svobodě. Tato cesta je předznamenáním pro celé další dějiny Izraele: duchovní pouť, putování za možností žít svobodně, hledání domova, trvalé cizinectví, stýkání a potýkání s Hospodinem.

Putování Izraelitů je ovšem velkou metaforou i pro všechny další skupiny a jednotlivce, kteří se přihlásili k víře v Hospodina. Je dnes velkým symbolickým obrazem i pro nás. Ukazuje nám, připomíná nám, že když slovo od Boha pro sebe zaslechneme, zve nás na cestu. Život víry v Hospodina je cestou. Je putováním, při kterém musíme vždy znovu zvednout se a jít. Vždycky znovu budeme muset řešit, kam jdeme, odkud jdeme a co je naším cílem.

Jsou jistě dny a časy, kdy se takto neptáme. Neodpovídáme si vždycky nově, nehledáme odpovědi od znovu nebo stále stejně intenzivně. Ano, jsou chvíle a časy, kdy je na místě se zastavit, odpočinout. Pak ale přicházejí i kritické chvíle, které nám tyto staré otázky opět výrazně připomenou: Kam kráčíš? Co je tvým cílem? O co ti v životě jde?

 

Izraelci byli takovým otázkám po svém směřování vystaveni velmi intenzivně. Byly to jejich otázky na každý den. Bylo jim dáno vyjít „ze země egyptské, z domu otroctví“, byli tím tak ovšem vyvedeni z mimořádně úrodné země do jakési neznámé pouštní krajiny. Vysněná země zaslíbená, země svobody byla kdesi v nedohlednu. Celé jejich putování provázela nezajištěnost, byli vydání napospas všem možným nepřízním. A ovšem byli také vydáni napospas přízni Boží. Otázky Odkud jdeme? Kam jdeme? a Proč vůbec někam jdeme? se jim vrývaly do myslí.

Vyprávění o putování Izraelců pouští je tak také příběhem o jejich reptání a malých či větších vzpourách. Proti Mojžíšovi. Proti Bohu. Naléhání na Árona, aby jim utvořil boha, ale překračuje všechny meze. Na lidi dolehlo, že Bůh zůstává skrytý. Bůh není na dosah (a nedá se s ním proto také manipulovat). Není ani na dohled. To je jediné, co jim zůstává, je slovo od něj. Slovo od něj je ovšem vždy pouze vyřizované jiným člověkem. To je obtížná situace. Známe ji také. 

Nyní navíc pro Izraelity není na dosah ani Mojžíš, ten, který je celou dobu vedl a který jim slovo od Boha vyřizoval. Mojžíš odešel před mnoha dny na blízkou horu, aby se potkal s Hospodinem, a zpátky se nevrací. To jsou okolnosti, za kterých se nyní Izraelci nyní obracejí na kněze Árona, Mojžíšova bratra, se svou žádostí: „Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi“. Chtěli bychom mít boha, kterého bychom měli před sebou. Na kterého bychom mohli nezpochybnitelně odkázat. Který by nás vedl zcela viditelně (viditelněji než nějaký oblak). Za kterým bychom mohli bez pochybností jít.

 

Áron se rozhodne jejich prosbě vyhovět. Vyzve ale Izraelity, aby přinesli své zlaté náušnice. Náušnice byly něčím, co i běžný člověk mohl vlastnit, zlaté náušnice mohly patřit k tomu nejcennějšímu, co lidé měli. Áron tedy jejich majetek vyvlastňuje. Požaduje, aby tento majetek pro svůj záměr obětovali.

Náušnice ale nebyly jen cennou ozdobou, ukazovaly sociální status každého člověka. Zlaté náušnice byly známkou bohatství. Áron tento identifikátor sociálních rozdílů mezi lidmi narušuje. Má lidi k tomu, aby mezi sebou přestali takto rozlišovat.  

Náušnice nebyly jen ozdobou, měly i svůj náboženský význam. Odkazovaly k božským silám, byly talismanem, anebo byly znakem příslušnosti ke stejnému náboženství. Áron tedy ruší tuto identifikaci s různými náboženstvími, anebo i jen vnější znak přináležitosti ke stejné víře. Odevzdané náušnice Áron roztaví – sešmelcuje – do jediné sochy.  

 

Je to zlatá socha býčka, nebo jako překládají Kraličtí: zlaté tele. Takové vyobrazení boha je pro nás dnes nepochopitelné. Může nám připadat směšné. Nerozumíme, proč tehdy potřebovali božskou moc vyobrazovat takto – jako kus dobytka?

Jenže, býk pro lidi odedávna bezpochyby zosobňoval mohutnost, nadlidskou sílu. Byl pro ně symbolem plodnosti a plodivosti, na býkovi závisela síla a početnost jejich stáda.

Býk byl proto obrazem božské síly u některých národů. A tak jsou s ním Izraelci – zdá se – spokojeni. Jsou tím výjevem fascinováni. Nemyslí si, že to byla tato socha, kdo je vyvedl z Egypta, ze země otroctví, ale právě tato socha jim nyní reprezentuje přítomnou božskou sílu. 

 

Nemusíme se zaobírat úvahami, jak to tehdy vlastně izraelští poutníci mysleli, nebo jak se to stalo, že se s takovou náhražkou spokojili. Vyprávění před nás staví mnohem aktuálnější otázky: Co je takovým zlatým býkem či zlatým teletem pro nás? Kdo je pro nás viditelnou autoritou, podle které se rozhodujeme? Co je pro nás hodnotou, podle které v životě volíme? Nebo co je pro nás připomínkou takové autority či hodnoty?  

Pro někoho může být takovým zlatým teletem třeba právě to zlato. Majetek. Bohatství. Ne nutně v tom smyslu, že by pak majetek pro člověka znamenal všechno, že by pro něj udělal všechno, ale v tom smyslu, že se majetek člověku stane hodnotou, která ho fascinuje. Přitahuje. Zaměstnává. Přiznáváme majetku hodnotu, která mu nepatří.

Zlatým teletem by mohla být dnes pro člověka práce. Nemyslím na to dřívější levičácké, povinné a formální uznání vyjadřované pozdravem Čest práci! Mnohem spíše tu jde o současnou skutečnost, že člověk je hodnocen podle svých výkonů. Podle toho, co už v životě udělal. Podle své aktuální pracovitosti a výkonnosti. Člověk je hodnocen podle toho, jestli a nakolik pro práci dokáže opustit jiné hodnoty.

Mohou se nám stát zlatým teletem naše záliby, naše zájmy?  Nemůže být naším zlatým teletem naše rodina? - ptám se ještě s nejvyšší opatrností, protože rodina je zcela jistě jednou z nejvzácnějších dobrých hodnot v našem životě. To jsou otázky, které nám dnešní čtení předkládá.

 

Zlatým teletem nám docela určitě může být samotná církev. Všechny ty viditelné a hmatatelné skutečnosti v církvi, To, na co jsme v církvi zvyklí, čemu jsme tady uvykli a přijali za své. Naše budovy, varhany a lavice. Naše podoba bohoslužeb. Náš ´písňový poklad´ - evangelické rodinné stříbro, které ovšem už nikoho jiného nezajímá. Církev jako taková. Anebo i naše vlastní společenství. Všechno, na co se spoléháme, že v církvi je a bude, necháváme tím určovat své rozhodování a jednání - a přestáváme se ptát, kam nás vede Hospodin.

Církev má velmi blízko k takovému nebezpečí: v upřímném zájmu o Boží věci, v nejlepší snaze o naplňování Boží vůle se začít upínat na to, co lze vidět, co se dá podržet, co lze vlastnit. Je dobře si takové nebezpečí uvědomovat. Bible nás před ním varuje. Amen.

 

 

 

Blahoslavův dům, 15. 8. 21, Michaela Najbrtová

 

 

Text: Ef 2, 1-10

 

Písně: EZ Ž 98 , EZ 438, EZ 158, EZ 383, EZ 161   

 

 

Kázání:

 

Milé sestry, milí bratři,

            jako lidé jsme uzpůsobeni a stvořeni k pohybu po dvou. Po dvou nohách. To je naše tovární nastavení. Tedy tovární úplně ne, musíme se učit chodit. A někdy to kvůli nemoci nebo úrazu nejde. A nakonec s přirozeným úbytkem sil je tato schopnost postupně omezena, až ji nakonec ztrácíme.

            Ale stejně je chůze a chození něčím tak základním, že to přechází do našeho vyjadřování, do našeho myšlení, do našeho pojímání světa a sebe sama. A tak myslíme a pojímáme a říkáme věci jako: jít nakoupit, dojít na poštu, chodit do školy, dokonce chodit do určité třídy. Nebo chodit na základky, střední, vysokou. A když už na vysokou, tak taky jít na lov, jít na houby, jít spát, jít jíst, jít na vzduch, zajít na jedno, dokonce se můžeme zeptat: chceš jít běhat?

            A také spolu jako kluci a holky chodíme. A taky nám něco přichází na mysl. A někdy nám to dokonce dojde. Nebo nám zase někdy dochází síly, procházíme ohněm, a třeba i přijdeme na buben. Naše myšlení a pojímání a vyjadřování má široké rozpětí od „přijď na návštěvu“ až třeba po „nechoď mi na oči“.    

            Chůze v doslovném smyslu, v přeneseném smyslu, a taky ve smyslu už pro nás spíš jen gramatickém. Chůze a chození je prostě opravdu nejen fyzickým pohybem po dvou z bodu A do bodu B, ale prochází naším myšlením a pojetím světa. A patří tak samozřejmě i do biblického vyjadřování.           

            Život s Bohem se v Bibli vyjadřuje jako chození po Božích cestách. A naopak. Život podle vlastní vůle je chůze po vlastní cestě, podle své vůle biblicky řečeno po cestě své-volníka. Boží povolání se vyjadřuje jako „vstaň a choď“ a ten, komu to došlo „vstal a šel“.     

            V ekumenickém překladu to vlastně vůbec nevyzní, ale pisatel listu do Efezu, apoštol Pavel, respektive jeho spolupracovník či následovník, ale klidně říkejme pro jednoduchost Pavel, chůzí a chozením zarámoval ty právě přečtené verše.

            Na začátku jsou ti, kdo „chodí“ podle tohoto světa, česky by se dalo vyjádřit opět vtipně – ti, kdo chodí podle běhu tohoto světa.       

            A na konci máme nás lidi jako dílo Boží, v Ježíši Kristu stvořené k tomu, aby „chodili“ v dobrých skutcích, které nám Bůh předpřipravil.

            Jsou tady jasně pojmenovány, jasně popsány a jasně označeny dvě životní cesty, po kterých je nám dáno jít. Respektive mezi kterými je v napětí naše lidská existence. Tak jak to známe z prorockých hlasů, které volají po tom, abychom jako lidé a zvlášť jako Boží lidé šli cestou života, k životu – a jako druhá strana mince, nebo druhá strana boty, abychom nechodili po cestě, která nevede k životu, ale ke smrti, k nebytí, k nicotě, kde nula od nuly pojde.

            Tahle existenční maxima naší existence zaznívají také naplno v dnešním textu – život a smrt. Chůze po chodnících tohoto věku, a oproti tomu chození s Bohem v Ježíši Kristu. To je nám lidem celkem přirozeně srozumitelné – jdeš tam, nebo tam nejdeš a jdeš jinudy, jdeš jinam, jdeš jinak. Vyber si cestu a pak po ní jdi. Je to tvoje rozhodnutí, tvoje volba, tvoje odpovědnost. A tvůj konec, takový nebo makový.

            Jak do toho ovšem zapadá to, že spasení není z nás? Jak do toho zapadá, že ta životní cesta, ten životní cíl, ten život sám není z našich skutků? Že není ani výsledkem ani následkem toho, co jsme dělali, děláme, uděláme? Milostí jste spaseni! O co tu jde?

            S tím už tak srozuměni nejsme. No, moc ne. Připadá nám, že to přece nejde. Něco, co má určitou hodnotu, je přece potřeba zaplatit. Něco, co je důležité a cenné, je přece potřeba vyvážit nějakou protihodnotou. Buď našetřit a zaplatit předem. Nebo si to vzít na dluh, ale pak zaplatit i s úroky.

            A říci v tomto případě, že se tu nabízí něco hodnotného, cenného, důležitého, to ještě vůbec nevystihuje tu ohromnost, tu nepřekonatelnou velikost a hodnotu toho, o co tu jde. Tady jde o život. A o smrt.

           Mrtvému se tu nabízí život. Mrtvým se nabízí doslova „spolu-učinění-živými“. A k tomu ještě uvedení na trůn, na nebeský trůn. Mrtvolám se zde nabízí změna z mrtvolnosti k životu a rovnou k životu na nebeském trůnu, na vrcholu. Opravdu,  výš už to nejde.

            A to si člověk přece musí nějak zasloužit, odpracovat, odmakat. Zaplatit. Ovšem když necháme průchod zamyšlení nad tím, dojde nám, že něco takového se nedá zaplatit, že se to nedá odpracovat. Za jakou sumu, za jakou práci, za jaké životní dílo si člověk může koupit život?

            To nejde. Život se prostě nedá koupit, nedá se za něj nabídnout odpovídající protihodnota. A to by ještě měl zaplatit po uši zadlužený hříšník, co po uši, až za hrob zadlužený hříšník, který je navíc prostě mrtvý, a nic s tím udělat nemůže, jak už to u mrtvých chodí. Blbost, nesmysl, protimluv.

            Přesto i jako věřící, a někdy zvlášť tam, kde jsme třeba i hodně zbožní a věřící, a do kostela chodící, přesto si někdy říkáme, že to nějak půjde, že to musí jít. A vychází nám to takhle:

            Buď jsme chodili po těch správných cestách, a pokud ne vždycky, tak rozhodně víc než leckteří jiní, a proto si tu spásu tedy zasloužíme, nebo aspoň z části, nebo aspoň víc než někteří druzí. A tak si o sobě myslíme hodně, a nevidíme si na špičku nohy.

            A nebo jsme to teda dostali na splátky. A tak musíme splácet, a splácet, a dřít, a dřít. A tak si o sobě myslíme méně a nevidíme žádnou radost přes tu hromadu dřiny.

            A nebo si to v naší paradoxní mysli myslíme třeba i oboje zároveň – nebo na střídačku v bipolární, ale ještě lépe postaru maniodepresivní poruše víry.

            A to všechno protože si nedovedeme představit, že by to bylo jinak. Nebo si to představit dovedeme, ale jednoduše to odmítneme s tím, že pokud by to tak nebylo, pokud by nezáleželo na našich skutcích, tak kam bychom to přišli? To bychom si mohli říci, že si tedy můžeme dělat, co chceme. A to přece nejde. A jak to vysvětlíme těm, kdo na všechno kašlou a chodí po svých cestách, že to je špatně, a že mají chodit jako my, nebo bude zle? A když půjdou tlustý do tenkých našeho svědomí, tak jak bychom si potom řekli, že jsme lepší než ti druzí, a že si to přece aspoň trochu zasloužíme, tu spásu a život a všechno?

            Do toho nám právě přichází ten dnešní text. Spasení prostě není z vás. Je to Boží dar. Je to dar. Je to dárek. Od Boha. Pro nás.

            Je to vánoční dárek. Díky narození Ježíška, který přišel na svět, aby nám ten dar dal. Který přišel do toho, jak to leží a běží, do běhu tohoto světa, do rozpoložení tohoto světa, do toho, jak to chodí, aby nám ten dar dal.

           Je to velikonoční dárek. Díky Ježíši Kristu, který za ten dar zaplatil. Koupil nám ho. Zaplatil ho svým životem, svojí smrtí, aby nás vykoupil. A dal nám život a spasení jako dar. Napříč tomu, jak to chodí. Navzdory tomu, kam jsme došli. Došel si pro nás až do pekel, došel si pro nás až do říše mrtvých. Tak, jak jsme byli, tak, jsme byli a jsme mrtví ve svých vinách a hříších, čili v odtrženosti od Boha a od života.

            Je to svatodušní dárek. Je to dar Ducha svatého, života v Duchu a z Ducha.

            A je to dárek k narozeninám. K narození do života. Jsou to vlastně doslova narozeniny, ten dar. Je to narození ze smrti a z nebytí k životu. Je to dárek i k jmeninám, protože je to pro každého z nás jmenovitě. Pro jednoho a zároveň každého z nás. Fakt je to dar.

            Pán Bůh pro nás a pro každého a pro všechny uspořádal oslavu. A připravil pro nás, pro každého a pro všechny tenhle největší dar. Pán Ježíš by klidně řekl, že Pán Bůh uspořádal svatební oslavu a svatební hostinu, a tak pro nás připravil svatební dar. Ne tak, že hosté na svatbu nosí svatební dary, ale že každý, kdo tam přijde, dostane tenhle svatební dar.    Pán Bůh fakt takovou oslavu a takový dar připravil pro každého a pro všechny. I pro ty mrtvé. A dokonce právě hlavně pro ty mrtvé, pro nás, kdo jsme byli mrtvi ve svých vinách a hříších, v odtrženosti od Boží cesty v chůzi po našich vlastních cestičkách a zkratkách do ztracena, do nikam. Milostí jste spaseni.

            Tedy milostí jste spaseni skrze víru. Přece jen je tu něco potřeba, k přijetí toho daru. Je tu k přijetí toho daru potřeba víra. Takže jako bychom se přece jen vraceli k nějakým vlastním výkonům. Ale ne. Víra je totiž právě přijetí toho daru. Přijití na tu oslavu. Oslavování. Oslavování života. Radost a plesání. Rozbalování a přijetí toho daru života, to je víra.

            Ale projděme si to ještě jednou. Opravdu? Co pak znamená to chození v dobrých skutcích?  Copak to tedy nejsou splátky? Copak to nejsou dárečky, kterými se revanšujeme, byť třeba jenom trochu za ten hlavní dar lásky? Ne. Píše se v listu do Efezu. Prostě ne.

            Ano, ten, kdo přijde na svou vlastní oslavu, kterou mu Pán Bůh uspořádal, ano ten, kdo se raduje a plesá a oslavuje a rozbaluje ten dar života, rozbaluje v něm právě i ty předpřipravené dobré skutky, dobrá díla, dobré věci k dělání. Ano právě i ty dostáváme jako dárek, jako dar. Jako dárek a jako dar dostáváme možnost jednat dobře, činit dobře. To prostě není povinnost, to je úžasná možnost.

            Tam, kde to nevidíme, tam jsme to ještě doopravdy nerozbalili. A stává se nám to, to si přiznejme. Vždyť právě proto to máme psáno a proto to čteme. Protože ještě a zase, někdy a někdy často chodíme svých cestách.

            Takže tohle je pro všechny a právě i pro nás veliké pozvání. Na oslavu, na svatbu, k rozbalení dárku, k životu. Vlastně lépe by bylo říci ne dokonavě, ale nedokonavě k oslavování, k rozbalování, k chození. Protože to je nabídka i potřeba pro každý den a pro každou chvíli. To se nedá, stejně jako mana na poušti, střádat. Oslavovat a rozbalovat je možné a potřebné každý den a furt a pořád, jinak nám projde datum spotřeby a naše víra začne nechutnat.

            A taky se ztratí radost a oslava. A ta by měla být tak hlasitá a tak radostná a tak veselá, aby to bylo slyšet všude kolem. Protože to je ta nejlepší pozvánka na oslavu, když je to fakt vidět, že tam to žije, že to tam žije duchem radosti, duchem života.

            Když o tom přemýšlíme jako křesťané, když o tom mluvíme jako křesťané, když tak jako křesťané jednáme, když tak jako křesťané zveme a zvěstujeme, jedná se o ty nejdůležitější věci. O věci života a smrti. Je to fakt strašně důležitá věc. Ta nejdůležitější. Vlastně v životě ani o nic jiného nejde.

            Připomínejme si přitom třeba právě i tahle biblická slova z listu do Efezu. Že přestože mluvíme o těch nejhlubších věcech, i o smrti, i o hříchu, i o vině, tak nezveme ke dřině při splácení nesplatitelného splátkového kalendáře, neupozorňujeme na nutnost úhrady.

            Zveme na radostnou oslavu života. Zveme k rozbalení daru. Zveme každého a všechny, protože Pán Bůh to připravil pro nás pro každého a pro všechny. Zveme k víře. To znamená: nechat se pozvat, přijít na oslavu, rozbalit si dar života. Života s Bohem.

Díky, Pane, za všechny tvé dary.

AMEN

 

Blahoslavův dům 27. 6. 2021 mh

 

 

Text kázání:   Skutky apoštolů 2, 24               

Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

 

Čtení:              Sk 2, 41-47    

 

Písně:            606, 667, 453, 690, 489    

 

Kázání                                                                      

 

Milé sestry, milí bratři,         

v minulém týdnu došlo mimo jiné ke dvěma událostem. Neumím je nezmínit.

Zemřela mladá členka našeho sboru. Sestra Lenka zemřela náhle, zcela nešťastně. 

A koncem týdne začaly přicházet zprávy o tom, jak devastující byl hurikán, který zasáhl jižní Moravu, okolí Břeclavi a Hodonína.

 

Ty události nás zastavují. Staví otazník nad lecčíms, o co se snažíme, co máme za důležité, nebo čím se prakticky zaobíráme. Jako jednotlivci, jako sbor.

První událost zasahuje osobně. Přináší smutek, lítost. A přináší taky otázky: Co zůstává? Co má smysl dělat, o co má smysl usilovat, jestliže se něco takového může stát? A taky přináší zjištění, jak nepodstatným věcem se často věnujeme.

A druhá událost staví otazník nad naší starostí o majetek, ten vlastní nebo ten sborový. Znovu, i když jinak se můžeme ptát: A co pak zůstává?

 

Ty zprávy vyvolaly velkou vlnu solidarity. Už dnes v ohláškách uslyšíme, jakým způsobem bude možné přispět těm, kteří byli hurikánem postiženi.

O tom v kázání nechci mluvit přespříliš. Uslyšíte v účetní zprávě pro sborové shromáždění, jak velice se zvýšily příjmy od členů sboru. A to i v loňském roce, který byl pro mnoho lidí finančně i jinak obtížný. Je na místě vám všem za to poděkovat, a říct: Jste skvělí, že v takové míře na sbor pamatujete.

Ale řekl bych to tak: kdybychom neuměli pamatovat na lidi v nouzi, kdybychom ve svých úvahách a plánech – na které dnes také dojde při výročním jednání - mysleli hlavně sami na sebe, tak jsme tu jako církev zbytečně.

 

A nejde jen o pomoc finanční. Můžeme si tu připravovat bohoslužby, ve kterých jsme doma jen my sami, můžeme pořádat programy, které se nás budou osobně velice dotýkat nebo které nás budou intelektuálně saturovat, můžeme organizovat kulturní podniky, které nás budou povznášet a inspirovat. Když nebudeme pamatovat na druhé, když tady nebudeme pro druhé, tak jsme tu jako církev na nic.

 

Jistě, je potřeba rozlišit dvojí stav, v jakém do církve přicházíme. Někdy člověk přichází do církve z nouze o spasení. S úpěnlivou naléhavostí hledá Boha, křičí po Bohu, nedaří se mu uvěřit v Boží milost. Jednou jsem tak doprovázel člověka, který neuměl uvěřit. Neuměl uvěřit, že by mu Bůh mohl odpustit. Nebyl to žádný zločinec, jen prostě měl za to, že se provinil takovým způsobem, že pro něj odpuštění neexistuje. Přicházet na bohoslužby, mezi ty dobré a čestné lidi v kostele, se neodvažoval. A tak jsem mu mohl vyřizovat evangelium, dobrou zprávu o Boží přízni. Trvalo řadu měsíců, než ho pro sebe přijal a osmělil se vstoupit do církve. - V takovém stavu člověk nebývá s to více myslet na druhé.

Někdy ale člověk nepřichází s takovou naléhavostí. To není nedostatek nebo chyba. Prostě jsme dospěli k odpovědím na své otázky po životě a smrti, po vině a odpuštění. Otázky ztratily svou palčivost, nepotřebujeme je stále znovu řešit. Přicházíme, protože potřebujeme připomenout si své odpovědi, připomenout křesťanské vyznání. Potřebujeme spoluzažít Boží pozvání. Potřebujeme smířit se.

Ale v tomto stavu pak už máme možnost pamatovat na ty druhé a na jejich duchovní nebo tělesnou nouzi.

 

Četli jsme dnes z knihy Skutků, co je pro církev podstatné: poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Není nic podstatnějšího

„Poslouchali učení apoštolů.“ Od počátku se křesťané scházeli, aby si připomínali Ježíšova slova, vyprávěli si jeho příběh. Poslouchali ještě výklady Petra a dalších Ježíšových žáků. Četli svou Bibli. A vyprávěli nové příběhy – jako zachycení Ježíšových slov, Ježíšova života.   

„Byli spolu.“ Byli spolu ve strachu a obavách před nebezpečím. Byli spolu v  hrůze a euforii při setkání se Vzkříšeným. Byli spolu ve svých pochybnostech a sporech. Od samého začátku se církev utváří ne jako shluk individualit, ale jako společenství, kde se učíme, co znamená smíření, otevřenost, ochota k přijetí druhého. 

„Lámali chléb.“ Ve svých shromážděních společně jedli. Byl to pro ně projev důvěry. A zároveň se o svůj chléb navzájem dělili. Někteří z nich se nasytili teprve až tady.

„Modlili se.“ – I to je služba církve. Přimlouvali se za sebe navzájem, za lidi v nouzi, za celý lid, za stát. Modlitba byla podstatnou částí jejich shromáždění.

   

To jsou čtyři základní funkce církve. Od té doby se na nich nic nezměnilo. Když dnes budeme uvažovat o práci našeho sboru v minulém roce a o výhledech pro příští dobu, je dobře si je připomenout. 

 

 

Modlitba

Bože, náš Pane, děkujeme ti, že ses vydal za každým z nás,

dávno před tím, než my jsme se vydali za tebou.

Děkujeme ti, že smíme k tvé církvi patřit.

Děkujeme, že je v ní místo pro každého.

Dej, ať to místo umíme udělat. Amen.

 

 

Podkategorie

Nejbližší události

No events

Filtr událostí

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby