Blahoslavův dům, 22. 4. 2018, mh

 

 

Text:                Janovo evangelium 10, 11-18       

                 

Čtení:              Sk 4,5-12     

 

Písně:             618, S165, 433, 417, 636, 178                   

 

Kázání:

 

„Já jsem dobrý pastýř.“

Evangelista Jan nám nevypráví Ježíšova podobenství – tak jako ostatní evangelisté. Dochovává ale v Ježíšových slovech několik výrazných slovních obrazů o Ježíši: Já jsem chléb života. Já jsem světlo světa. Já jsem vzkříšení i život… Zde máme jeden z nejvýraznějších takových obrazů: Já jsem pastýř, dobrý pastýř, nebo doslova: krásný pastýř.

Je to vyjádření velmi pokorné a zároveň velmi sebevědomé. Velmi skromné proto, že zaměstnání pastevce nebylo ničím významné - tak jako není ani dnes. Pastevec byl obyčejně námezdní pracovní silou. Na starost měl stádo, které bylo majetkem někoho jiného. Měl o stádo pečovat, což především znamenalo obstarat pastvu: vodit stádo vždy tam, kde byla dobrá pastva. V zemi, kde nebyl dostatek srážek, jakou byla země izraelská, taková starost obnášela stále přecházení. Pastevci někdy opouštěli své domovy na celé týdny a měsíce. Byli vzdáleni od svých rodin, od místní komunity. Lidé je nevídali při práci, nevídali je se svou rodinou, nevídali je při bohoslužbě. Pastevectví bylo proto jedním z nejpochybnějších zaměstnání. Když Ježíš sám o sobě řekne: Já jsem pastýř, je to přirovnání velmi pokorné.

Ale zároveň je toto přirovnání velmi sebevědomé. Obraz pastýře je totiž znám se slov Písma: k pastevci je zde víckrát přirovnán sám Hospodin: „Hospodin je můj pastýř“, začíná žalm 23. „Jak pastýř pase své stádo, beránky své shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede“, čteme u proroka Izajáše. A prorok Ezechiel řekne: „Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat.“ Ježíš troufale užije tohoto přirovnání a troufale ho vztáhne na sebe: „Já jsem ten pastýř ten dobrý.“

Slyšíme tu dvě charakteristiky Ježíše jako dobrého pastýře. První z nich zazní ve slovech: „Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.“ Ježíš přijímá postavení toho, kdo vede druhé. Ale ne jako nějakou funkci, nýbrž jako službu - službu, která jde až do krajnosti. "Položím svůj život za ovce (kvůli nim, namísto nich)." Teprve tehdy, když jde do tuhého, se projeví, kdo je kdo. Mnoho z těch, kdo se chtěli stát - nebo i stali - vůdci druhých, v takových chvílích své lidi, své následovníky opustili. Pokud s nimi vůbec kdy byli.) Ježíš se svými lidmi zůstal. Naopak, byli to oni, kdo ho nakonec opustil. On došel cestou, kterou je učil a kterou se také sám vydal, až do konce. Dal svůj život. Jenže, teprve díky tomu se také mohlo projevit, že Bůh se k jeho cestě, k jeho způsobu života nakonec přizná.

Tím se Ježíš liší od jiných vůdců. Známe z dějin více osobností, kteří položili život za pravdu, kterou poznali (Hus, Jeroným Pražský, Bruno). Ale zdá se, že jim šlo spíše o jejich spor, jejich zápas o pravdu. Nedávali svůj život všanc kvůli druhým lidem.

„Já znám mé ovce a ony znají mne", říká o sobě Ježíš:  Chápu je, rozumím jim; a ony takto znají mne. A to je ten druhý rys dobrého pastýře: jedná se o vztah důvěry. Ježíš žil jako pravý člověk - ví, co k životu potřebujeme. Ví, co člověka nasytí. Tím, čím nás sytí, pastvou, ke které nás vede, jsou jeho slova.

Můžeme se o tom přesvědčovat, když jeho slova vezmeme vážně, když se necháme vést, kam nás on vede. Tak poznáváme, že jeho slova nejsou prázdná sláma, nejsou to krásné ale nepoužitelné moudrosti, ale jsou něčím, z čeho člověk skutečně nabírá sílu do příštích dní.

            „Znám své ovce ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce.“  Ježíš zná Otce, který je v nebesích. Jaká je to za troufalost, něco takového vyslovit? Kdo o sobě může prohlásit, že zná Boha? Kristus, který byl pravým Bohem, ale přesvědčuje i v této věci: na jeho slovech, na jeho životní cestě můžeme vidět, že vede k Bohu blíž. A jeho slova a jeho životní příběh vedou blíže k Bohu i nás.

            Hospodin je ale Bohem všech lidí. Před ním neplatí a neobstojí různé dělící čáry, které jsme si mezi sebou my lidé udělali. On vyvolil nejprve jeden lid, ale prostřednictvím Ježíše se začíná obracet i k ostatním. "Mám ještě ovce, které nejsou z tohoto dvora. I ty mám přivést", slyšíme říkat Ježíše. I oni slyší, poslouchají jeho hlas. I oni se Ježíšem Kristem nechají oslovit.

            A tak máme vědět - my, kteří už jsme v církvi, v tom shluku Ježíšových následovníků - že to tu nemáme rezervováno jen pro sebe. Naopak, máme umět udělat prostor i ostatním. Bez ohledu na to, odkud jsme přišli. Udělat místo a vzít mezi sebe - i ty, o kterých jsme si to třeba neuměli ani představit.

I my, bratři a sestry, se v našich dnech potkáváme s různými pastýři. S různými ochránci a zastánci, vůdci a vedoucími.

Necháváme se vést, ovlivňovat a formovat různými autoritami. Nikdo z nás není nějaký originál, který by vedení nepotřeboval, který by se ovlivnit nenechal. Je na místě, abychom rozpoznávali, kým a jak se necháváme životem vést. Kdo je pro nás autoritou, či příkladem, který následujeme?

Na nejrůznější pastýře je dobře dát si pozor. Je třeba pozorně slyšet, co říkají, o co jim jde, o co se snaží. I na faráře, možná zvlášť na toho svého, je potřeba dát si pozor. Je dobře sledovat, co říká. Jestli vyřizuje to, co má. Pozor na pastýře!

Tím dobrým pastýř je nám Ježíš. Amen.

           

           

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015