13. neděle po Trojici, 25. 8. 2018, Blahoslavův dům

čtení Písma sv.: Joz 24,1-2.14-18 písně: ž 84, S 274, 433, 605, 673, 453 text kázání: J 6,56-69

Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum. Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: „Nad tím se urážíte? Co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. Ale někteří z vás nevěří.“ Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. – A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“

Slyšeli jsme závěr Ježíšovy řeči o chlebu života, o přijímání, (vlastně) o večeři Páně – v Janově podání. A slyšeli jsme i to, jaké reakce mezi Ježíšovými posluchači tato řeč vyvolala. Evangelista Jan vypráví známou látku o nasycení zástupu, ale podává ji po svém, doplněnou o Ježíšovu řeč. Mám za to, že chce své posluchače a čtenáře pozvat k hlubšímu promýšlení a duchovnějšímu uchopení večeře Páně, a zároveň je jeho jazyk plný expresivních přirovnání dost obtížně srozumitelný. Chléb, tělo, krev,... ...je nad čím přemýšlet. Ráda bych si však dnes lépe všimla tématu, které je společné oběma dnešním čtením z Písma – v obou mi zazněl motiv rozhodnutí, rozhodování pro Boha, respektive pro Ježíše a jeho cestu k Bohu.

Stařičký Jozue svolává Boží lid do svatyně v Šekemu, aby slavnostně obnovil jeho smlouvu s Hospodinem. Ti, kdo byli vyvoleni, mají nyní sami volit. Příběh budí trochu dojem velikého jednorázového obratu, z Bible však víme, že těch obnov a obnovování, stejně jako porušování smlouvy s Bohem byla, přinejmenším v příbězích, které vypráví, celá řádka. Volba, před kterou své souvěrce staví Jozue, nebyla ani jediná, ani poslední. Přiznávám, že mně je tím vlastně sympatičtější, bližší. Velké příběhy obrácení jsou působivé. V některých společenstvích se hojně vyprávějí jako svědectví o Božím jednání v životě jednotlivých lidí. Nic proti tomu, ani v nejmenším. Obratů však člověk může prožít víc. Nebo je prožívat opakovaně. Souvisí to mimo jiné s vývojem, s postupným zráním. Představa, že jednou se člověk tzv. obrátí a je pro vždy hotovo, je dost vzdálená mé zkušenosti ve věcech víry i jiných. Spíš mám za to, že člověk znovu a znovu musí čelit pochybnostem, vlastní slabosti, nepříjemným otázkám a kdo ví, čemu všemu dalšímu. A tak jsem spíš pro opakované obnovy, návraty, příklony...
Jozue lidu připomíná Boží činy v jeho prospěch a na jeho ochranu – od Teracha a Abrahama až po obsazení zaslíbené země. Vypráví o Boží péči napříč dějinami a poukazuje na to, že ani život v zemi není výsledkem námahy nebo udatnosti Izraelců, ale dílem Boží pomoci. To, co lid dostává, je Božím laskavým darem. To se netýká jen Jozuových současníků. To platí i pro nás. V tom Jozuově podrobném výčtu situací, kdy se Hospodin svého lidu zastal, slyším pobídku všímat si Boží pomoci ve svém vlastním příběhu a nezapomínat na ni. Připomínání Boží věrnosti, Boží pomoci a lásky hraje v otázce duchovních obratů či návratů k Bohu nezanedbatelnou roli. Jozue to ví a bere vážně. A také bere vážně svou vůdčí a vzorovou úlohu. „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“, vyslovuje veřejně, nahlas, rozhodně. Ať se děje, co se děje, ať se většina rozhodne jakkoliv, Jozue a jeho rodina mají jasno.
Sami v tom však nezůstanou, lid se zavazuje ke službě Hospodinu a výslovně jej připomíná jako vysvoboditele z egyptského otroctví i opatrovníka na dlouhé cestě ke svobodnému životu. Ta scéna působí velkolepě – shromáždění lidu, které odpovídá jako jeden muž „Také my budeme sloužit Hospodinu. On je náš Bůh.“ To je přece docela něco jiného než zástup reptalů, kteří na poušti vykřikují hned, že není voda, hned, že není co jíst nebo dokonce, že křepelek a many už mají plné zuby. Je to stále ten samý lid? Tváře a generace se vyměnily, ale je. Potomci reptalů, zdá se, dovedou snáze vidět Boží dobrotu. A zároveň bych se těch reptalů přece jen ráda aspoň trochu zastala. Strasti a nejistota dovedou dát víře a naději pořádně zabrat. I proto je tak důležité neopomíjet všechnu tu laskavou Boží opateru, znovu a znovu se k ní vracet i v tom, co je těžké.

Učedníci z Janova evangelia nemají před sebou slavnost. Spíš za sebou, prožili s Ježíšem zázračné nasycení tisíců lidí, někteří byli svědky i toho, jak Ježíš v noci šlapal po vlnách rozbouřeného moře. Teď poslouchají jeho vyučování o chlebu života a pro mnohé je to naprosto nestravitelné. Neúnosné, pohoršující. Evangelista Jan vkládá Ježíšovi do úst slova jako tělo a krev, jsou to drsná přirovnání, drsný jazyk. Jan jimi chce pobídnout k pochopení, že doslova to brát nelze. Nechá čtenáře a posluchače domyslet, co by to znamenalo, kdyby člověk měl skutečně jíst Ježíšovo maso a pít jeho krev. Nechutný kanibalismus! To nelze přijmout! To přece nemůže myslet vážně! Troufám si říct, že nemyslí. Janovi jde o to, aby se učedníci s Ježíšem ztotožnili vnitřně, aby do nich proniklo něco z toho, co reprezentuje. Jde mu o hluboce duchovní rovinu. Podává to ovšem hodně expresivně, člověk se v jeho slovech snadno zamotá.
Odpověď na Ježíšova slova přijde dvojí – odmítnutí i vyznání víry. Ejhle, není to taková slavná davová scéna jako v knize Jozue. Jedni jsou Ježíšem a jeho slovy pohoršeni a rozhodnou se opustit řady jeho posluchačů. Už s ním dále nechodit. Jedni (a je jich výrazně méně), možná pochopí o něco více nebo spíš jinak a k Ježíši se přimknou. Nechci jen tak přejít, že podle Jana jde v obou případech o Ježíšovy učedníky. Tedy o ty, kdo s Ježíšem už cosi zažili, ušli s ním kus cesty. Jedni už však nechtějí poslouchat. Myslím, že se v tom odmítnutí zase jednou ozve naše lidská touha přizpůsobovat si Ježíše svým představám a očekáváním. Když je nesplňuje, když říká něco, co jde proti srsti, mnohé to vyvede z míry, pohorší, zklame, odvede jinam,...
Zůstává Dvanáct. Jan o téhle skupině moc nemluví, ale víme, koho tím myslí. Ty nejbližší. Ježíš se i jich ptá, zda chtějí odejít. Možnost volby je tu i pro ně. Žádné „ty nemůžeš, nesmíš“. Za všechny odpoví Petr: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Jedna drobná poznámka na okraj: mnohdy nemusí být příjemné, když někdo mluví za mě. Ale jsou chvíle, kdy je fajn, že to někdo umí vyslovit, formulovat, vyjádřit. A já se k tomu můžu svým souhlasem přidat...
V té Petrově odpovědi zaznívají důvody, proč Dvanáct odejít nechce a neodejde. Zaprvé, nelze slepě utéci, je třeba vědět, kam jinam se vrtnout. Nepochopení nebo nesouhlas nejsou samy o sobě důvodem k odchodu, neví-li člověk o lepším mistrovi. Zadruhé, Ježíš má slova věčného života. Učedníci rozpoznávají, že Ježíš nejen mluví, ale skutečně přináší spolehlivé poselství, směřující k životu věčnému. Oni o něj stojí, a tak chtějí stát na Ježíšově straně. I když možná ne všechno chápou beze zbytku. Zatřetí, těchto Dvanáct, Ježíše poznalo zblízka. A poznali, kým je – svatým Božím – k Bohu náležejícím, s Bohem sounáležejícím. Také by se dalo říct, že je Boží Syn. Zkrátka, že jejich vzájemný vztah je jednota vůle, obrovská blízkost. Odtud pramení Ježíšova slova života. Učedníci takto Ježíše poznali, proto nedává smysl od něj odcházet pryč, proto i oni chtějí k Ježíšovi patřit. Toto poznání zřejmě nelze učinit na dálku, vyžaduje osobní vztah k Ježíši, osobní zkušenost s ním. Ani ta však někdy nestačí. Svobodné rozhodnutí člověka pro Ježíše, pro Boha, není omezeno.

Možná, že se zrovna necítíme být v podobné situaci jako Izraelci na sklonku Jozuova života nebo Ježíšovi posluchači u Jana. Možná právě nestojíme před otázkou, jak dál, zda s Bohem či jinak, zda s Kristem či jinak. Přesto mi přijde užitečné udělat si drobnou inventuru toho, proč jsem se rozhodla, rozhodovala, jak jsem se rozhodla. Souvisí to s vírou – co ji posiluje? Příklady takových, jako Jozue, jako Ježíšových Dvanáct? Nebo připomínky Boží lásky, péče, štědrosti? Příběhy dějin spásy nebo ještě spíš to, co se odehrálo v mém vlastním a docela konkrétním? Nebo co dalšího? Stojí za to vědět, oč se opírám a na čem stojím, když přijdou pochybnosti, když se znovu ocitám v pozici, kdy je třeba volit, rozhodnout se, osvědčit, zda chci žít život s Bohem, zda chci jít Ježíšovou cestou. Toto rozhodování se neděje vždy tak zjevně a velkolepě jako při slavnosti v Šekemu. Děje se však často, v jistém smyslu každý den. Amen

modlitba ke kázání
Pane a Bože, vedl jsi Izraelce z otroctví do svobody, chránil jsi je na cestě pouští i v zaslíbené zemi. Nám jsi poslal svého Syna jako cestu, pravdu a život. Prosíme, chraň nás před tím, abychom se v záplavě slov, která nás obklopují, vzdávali Slova věčného života, Ježíše Krista, který s tebou a Duchem svatým žije a život tvoří navěky. Amen

Události

Rozpis bohoslužeb

Rozpis bohoslužeb

Texty kázání

Texty kázání

Liturgie

Liturgie

Služby

Služby

Michal Marek © 2015